Náš společný svátek založení Československa se nám utápí ve frázích. Alespoň u nás v Čechách. Co pro vás 28. říjen znamená v kontextu dnešní situace nejen ve střední Evropě?

Vznik Československa pro mě znamená téměř s jistotou záchranu Slováků před osudem Lužických Srbů. Říkám to jako syn slovenského otce a maďarské matky, ale hlavně jako slovenský spisovatel, který má historii monarchie – především od vyrovnání roku 1867 – dobře nastudovanou. Maďarizační tlaky se neustále stupňovaly; stačí říct, že v maďarštině vůbec neexistuje ekvivalent slova „uherský“ – mají jen „maďarský“. Tvrdím, že sedmdesátileté soužití s Čechy bylo pro Slovensko přínosem navzdory mnoha otřesům a dramatickým okamžikům. Po první světové válce jsme měli jen minimálně národně orientovanou inteligenci; mnoho vzdělaných Slováků se přirozeně přizpůsobilo maďarizačnímu tlaku, a tak byli na mnohá klíčová místa dosazeni Češi. Byli mezi nimi poctiví lidé, ale i spekulanti, kteří šli na Slovensko jen kvůli finančním výhodám. To už je však historie – osobně vidím v našem soužití mnohem víc pozitiv než problémů. Sám jsem za socialismu pracoval v česko-slovenské diplomacii. Na Západ mě nepustili, působil jsem v bývalé NDR, ale i tam jsem poznal, že když si Slovák stál za svým a věděl, co dělá, čeští kolegové a přátelé ho respektovali. Vzpomínám si, jak jsem se v NDR dostal do prudkého sporu se slovenským velvyslancem – a zastali se mě právě čeští kolegové.

Český národ je mi nejbližší. Starší dcera je už téměř třicet let provdaná v Praze, švagry mám na Moravě, v České republice mi vyšlo osm knih, jsem nejpřekládanějším slovenským spisovatelem v Česku a hrdým nositelem Ceny Mateja Hrebendy, kterou mi udělila Obec Slováků v Čechách za významný přínos k upevňování česko-slovenské vzájemnosti. Můj román Jsem Baťa, dokážu to! ocenil ve svém projevu i tehdejší prezident České republiky Miloš Zeman, což mě těší.

V současném evropském kontextu je pro mě 28. říjen připomínkou a především výzvou k opětovnému sblížení obou našich národů. Nemyslím to ve státoprávním smyslu, ale ve smyslu tradičních vazeb mezi lidmi – hlavně mezi mladými. Cestuji po světě a bohužel značku Made in Slovakia nikdo nezná. Možná trochu víc jim říká Czech made nebo Bohemia, ale značka Made in Czechoslovakia stále rezonuje. I to svědčí o síle našeho spojení. Možná by stálo za to uzavřít nějakou mezistátní dohodu a vrátit světu tuto značku. Ale i kdyby se tak stalo, zůstává otázkou, co bychom pod ní vlastně prodávali či propagovali. Mám totiž nepříjemný pocit, že od převratu roku 1989 z českých a slovenských pracovitých rukou, které dřív vytvářely skvělé světové výrobky, zůstaly jen ty pracovité ruce– ale už nepracují pro sebe, nýbrž pro cizí. Stovky českých a slovenských podniků nám naši „velkodušní podporovatelé“ vzali – a občas nám vrátí drobeček v podobě fondů, tváříce se, že nám dávají něco ze svého…

Jozef Banáš

Z politického hlediska je třeba jednoznačně se vrátit k V4 i přes určité neshody, zejména se současnou polskou vládou. Politici přicházejí a odcházejí, lidé zůstávají!

Nechci tady jitřit nějaké rány, ale zastánci konfrontačního přístupu vůči Rusku berou založení Československa, Masaryka či naše válečné hrdiny jako rukojmí: Kdo nechce bránit Ukrajinu, ten to všechno zrazuje. Zaznamenal jste to?

Masaryk byl vůči Leninovi a bolševickému Rusku pragmatický – dokonce ještě víc než Štefánik, který bolševiky zásadně odmítal. Masaryk však pochopil, že naši legionáři po vzniku republiky neměli důvod bojovat jako předvoj čtrnácti imperialistických států proti Rusku jen proto, aby si přivlastnili jeho přírodní bohatství. A tak zahájil návrat legií domů. I dnes by Evropa potřebovala Masarykův a Štefánikův smysl pro realitu. Heslo „Kdo nechce bránit Ukrajinu, je zrádce“, je naprostý nesmysl. Na pozadí tohoto konfliktu se podle mě opakuje stará konfrontace, vyjádřená už před první světovou válkou císařem Vilémem II.: Germanentum oder Slawentum – tedy v širším smyslu věčný střet Anglosasů a Slovanů. A v tomto smyslu jsou Anglosasové, hlavně Angličané, vítězi ukrajinské války už teď – nejenže na ní vydělávají, ale údajně už v ní padlo přes milion Slovanů. Proto mají zájem válku co nejvíc protahovat.

Fotogalerie: - Ne Sudetoněmcům v Brně

Pozoruhodné je, že všichni chtějí bránit Ukrajinu – kromě několika milionů Ukrajinců, kteří emigrovali, pobírají sociální dávky v evropských zemích, halí se do ukrajinských vlajek a v bezpečí hrdinně protestují proti Rusům, místo aby šli domů bojovat. A takové lidi my podporujeme…

Další knihy Jozefa Banáše k dostání ZDE

Během volební kampaně odcházející vláda strašila: „Nesmíme dopadnout jako Slovensko.“ Nicméně nemám pocit, že ze Slovenska by zbyly doutnající trosky. Čím žije dnešní Slovensko?

Strašení slovenskou politikou ze strany vlády Petra Fialy se ukázalo jako naprosté fiasko a ztráta smyslu pro realitu. Ale těžko se divit, když si české politické a mediální elity vytvářejí obraz o Slovensku výlučně podle lidí typu Magdy Vášáryové, které Slováci považují za nedůvěryhodné a politováníhodné figury. Vzniká tak efekt „divení se“ – tedy nejen „podivování“, ale i „zdivočení“. Vytvoří si o Slovensku falešný obraz, sami mu uvěří – a pak se diví, že skutečnost je jiná.
Nejsem žádný Ficův zastánce, jsem zastánce pravdy. A to i přesto, že jsem z rukou premiéra Fica nedávno převzal státní Cenu Alexandra Dubčeka. Nelíbí se mi Ficova dvojtvárnost – doma tak, v Bruselu jinak. Chápu, že musí lavírovat, nese odpovědnost za stát, a kritizovat bez odpovědnosti je snadné. Ale jsou věci, kde musíte být principiální, chcete-li, aby vám lidé věřili. Premiér prohlásil, že Slovensko nedá Ukrajině ze státního ani náboj, zbraně tam půjdou jen komerčně – tedy přiznal, že i my máme zájem na utrpení lidí vydělávat, stejně jako to deklaruje Donald Trump. Na jedné straně si slovenský premiér podává ruku s Putinem, na druhé straně dodává Ukrajině zbraně, které ruské vojáky zabíjejí (náboje, houfnice Zuzana). Tak se ztrapňujeme před Bruselem i před Moskvou. Všichni přitom mluví o míru. Komická je i opozice – označuje Fica za populistu, ale zároveň ho kritizuje za nepopulární konsolidační opatření. Jak to tedy je?

Budu sarkastický – klobouk dolů před politiky, ať už vládními, opozičními nebo těmi, kteří se chtějí do vlády dostat. Není obdivuhodné, jak vytrvale se jistá skupina lidí snaží dostat k moci za každou cenu – i za cenu ponižování, urážek a skandalizace – jen aby mohla „sloužit občanům“? Ukazuje se, že úkolem politiků už není řešit problémy občanů, ale bavit je.

Dnešní Slovensko žije ve stejném mentálním nastavení jako Češi, Poláci i další Evropané – bojíme se! Chudoby, zdražování, nemocí a hlavně války. Média poctivě lidi straší – a ti, kdo mají slabší psychiku, tomu podléhají.

Československo se po svém založení orientovalo na Francii jakožto garanta své existence. Někteří historikové tvrdí, že to byla chyba. Jak se z toho mohou poučit nástupnické státy Československa?

Jednostranná orientace na Francii, Británii, SSSR nebo jakoukoli jinou mocnost je pro malý stát vždy rizikem. Proto odmítám jednostranné zaměření na Západ stejně jako na Rusko. Západ sice ještě letí, ale už jen na autopilota – nemá myšlenku, ducha, jediným ideálem jsou kšefty. Bohaté západní země zbohatly díky technologickému pokroku a koloniálnímu drancování. My jsme se k nim přidali ve chvíli, kdy začal jejich úpadek. Proto jednoznačně podporuji politiku dobrých vztahů – se sousedy i s velmocemi. Z každé světové strany – to je poučení z dějin. Pokud si Poláci či Češi myslí, že za jejich zájmy bude bojovat Němec nebo Angličan, měli by se podívat do historie.

Bohužel se stále musíme bavit o problému Ukrajina. V čem nám fakt válka a diskuse o ní zatemňuje obzor při přemýšlení o tom, jak zařídit našim národům lepší budoucnost?

Válka na Ukrajině neměla být. Důkazem pokrytectví západních elit je, že otázka Proč Rusko udeřilo na Ukrajinu, je zakázaná. Záměrně matou občany slovními hříčkami typu „poskytli jsme Ukrajině“, „dodali jsme Ukrajině“ – nikdo neví, co to znamená. Zadarmo, nebo za úplatu?

Podstatný problém podle mě spočívá v tom, že svetr byl špatně zapnutý už od začátku. Rusové léta varovali před riziky přibližování NATO k jejich hranicím (jak by reagovaly USA, kdyby Rusové rozmístili rakety v Mexiku nebo Kanadě?), upozorňovali na diskriminaci rusky mluvících občanů a na kruté zacházení s Rusy v Doněcku, Luhansku či Oděse – a všichni západní politici to věděli. Dnes to otevřeně někteří přiznávají (Trump, Merkelová nebo Macron). Všichni věděli, že svetr zapínají špatně, a přesto v tom pokračovali – až se dostali k poslednímu knoflíku. Nevidí to jen ten, kdo nechce vidět. A teď nevědí, jak z toho ven. Pro Rusy je Ukrajina existenční otázkou – Rusa lze zabít, ale nikdy porazit.
Je neuvěřitelné, jak se političtí a mediální hlupáci zesměšňují strašením „ruskou hrozbou“. Američtí odborníci spočítali, že při současném tempu by Rusové dorazili ke slovenským hranicím za osmdesát let. Jaký by to mělo smysl – ruská okupace Evropy? Jak by 140 milionů Rusů mohlo okupovat 450 milionů Evropanů s desetinásobnými vojenskými rozpočty? Když okupujete zemi proti vůli obyvatel, musíte nasadit policii, správu, čelit odporu – jak by to dokázali? Úplně absurdní představa. Rád bych věděl, zda takovýmto hloupostem rusofilové skutečně věří. Pokud ano, měli by jít rovnou na psychiatrii. Důvod strašení je jediný: vystrašení občané snáz snesou neustálé navyšování zbrojních výdajů, aby mohly pokračovat obchody. Že při tom umírají statisíce mladých lidí, je jim jedno. Strašné!

Základní paradigma ruské zahraniční politiky se dramaticky změnilo – Západu už nevěří ani slovo. A na Západě vládnou podprůměrní politici, kteří nepochopili Kissingera, jenž se snažil Rusko přitáhnout na stranu Západu. Tito dnešní hlupáci v čele evropských zemí naopak Rusko odstrčili na Východ – a teď na to doplácejí. Všichni vědí, že svetr je špatně zapnutý, ale jediná cesta, jak ho zapnout správně, je vrátit se na začátek. To však mohou udělat jen noví političtí lídři. Věřím, že budou moudřejší než ti, kteří dnes vládnou v Bruselu, Berlíně, Londýně či Paříži.

Co popřát závěrem jak Slovákům, tak Čechům?

Přeji bratrskému českému národu stejně jako Slovákům a všem lidem dobré vůle, kteří touží po pokoji a radosti ze života, aby se nebáli jít proti proudu. V mém nejnovějším románu Tichá rebelka o spisovatelce Boženě Slančíkové Timravě píšu: „Chceš-li pít z pramene pravdy, musíš jít proti proudu.“ Timrava našla odvahu a stala se pramenem. Zkusme i my najít odvahu žít své vlastní životy a nespoléhat se na politiky, kteří nedokážou vládnout ani sami sobě. Šlapou po těch, kdo hledají pravdu – ale zapomínají, že jsme semínka.

Zůstávám ale optimistou.

Psali jsme:

Jozef Banáš: Takzvaná názorová shoda Západu je spartakiáda cvičených opic

Bolestivé, ale je třeba to říct. Jozef Banáš o kořenech války na Ukrajině a Trumpovi

Jozef Banáš: V Praze víc ukrajinských vlajek než v Kyjevě. Už začínají obracet

Josef Banáš a novinky od sousedů: „Neberte nám RTVS“? Copak ona jim patří?