Nosíte venku roušku nebo respirátor?Anketa
Pane doktore, z čísel, která jsou nám denně předkládána, se zdá, že covid sice pomalu, ale přece jenom slábne. Co nám po něm v české společnosti zůstane?
Já si osobně nemyslím, že covid končí, určitě se budou objevovat další a další vlny, protože my tu nemoc neléčíme, naší jedinou – a to ještě ne úplně stoprocentní zbraní – je vakcinace. A o té můžeme vcelku důvodně pochybovat, zda bude efektivní – a zda nepůjde jen o skvělý výdělek pro farmaceutické společnosti, které budou každé tři měsíce dodávat nové a nové vakcíny tak, aby se ta obranyschopnost musela stále obnovovat.
Dobrá, pane doktore, ale jak byste tedy charakterizoval tu současnou atmosféru v české společnosti?
Já bych tak učinil jedním slovem – a to – všeobecná únava. Já za tím vidím i určitou rezignaci a smíření se s osudem, což je de facto stejný proces, jako když vám někdo oznámí těžkou zdravotní diagnózu. Tam také vše začíná nejprve popřením toho faktu a končí právě jeho akceptací. A k tomu už evidentně dospěla i česká společnost.
Není na vině té celkové rezignace také fakt, že se rodiny s výjimkou léta po celý rok scházejí doma v plném počtu, na což není nikdo z nich zvyklý, takže to logicky vede k nesvárům nebo i rozchodům či rozvodům?
Máte pravdu, protože v těch rodinách se za ten rok ukázalo, jaká je pevnost a kvalita těch vztahů, které prošly skutečně velkou zatěžkávací zkouškou – a mnohdy bohužel neobstály.
Všechna ta omezení svobodného pohybu k tomu přispěla, lidově bychom to nazvali tou známou ponorkovou nemocí.
A během toho uplynulého roku musela řada z nás čelit stavu předčasného vyhoření a často také určité prokrastinaci.
Můžu vám říct, že ordinace psychologů a psychiatrů v této době (pokud to bezpečnostní nařízení zrovna dovolují) doslova praskají ve švech, protože řada lidí tu situaci prostě psychicky nezvládá.
A k tomu musíme připočítat také děti, které nechodí do školy a často se stahují do ulity své virtuální reality, kam za nimi ti rodiče nemůžou. Nicméně školáci se tím zase vystavují problému naprosté sociální izolace.
Abychom tu virtuální realitu ovšem jenom nehanili, ona přinesla i mnoho dobrých věcí – jak dětem, tak i rodičům…
Jistě, já jsem uváděl spíše ty horší a smutnější případy, jinak je zajímavé, jak právě řada ambicióznějších dětí teď využívá té možnosti, že je neruší v učení spolužáci, k určitému kariérnímu postupu, berou to zkrátka mnohem vážněji, než když do té školy musely fyzicky docházet.
Pane doktore, vezměme to z globálního hlediska. Domníváte se, že vinou či přičiněním covidu prochází určitou společenskou transformací celý dnešní svět?
Tak to určitě, ten svět bude jiný, než byl před příchodem covidu. Přichází vstup do velké krize ekonomické, která zároveň bude v souvislosti s tím covidem i krizí morální.
Ale my si musíme uvědomit, že ten covid je pouze náhodným spouštěčem, jinak řečeno, k těm celospolečenským změnám dojít tak jako tak muselo. A my teď jenom vidíme, jak nás zastihly totálně nepřipravené.
Zaklínadlem nového věku je zkratka „on-line“, to jest vše nebo téměř vše se dá vyřídit prostřednictvím PC či mobilu. Je to směr, kterým se bude společnost nevratně ubírat?
Ano, je to pravděpodobné, ale zase jenom do určité míry.
Protože na druhé straně se zde totiž ukazuje, že celá řada lidí není schopna tento životní styl přijmout, chybějí jim přirozené sociální vazby, přítomnost druhých lidí, zkrátka společnost. A to jak v práci, tak i po ní – například tu stále není možnost si někde s přáteli posedět v restauraci nebo kavárně, zajít do kina, do divadla atd.
Dalším atributem je fakt, že řada lidí propadá při režimu home office té už zmiňované prokrastinaci, nejsou prostě schopni vykazovat takové výsledky jako předtím v práci, takže výsledkem bude, že mnoho firem provede časem restrukturalizaci a s některými zaměstnanci se rozloučí – a bude se tedy zvyšovat nezaměstnanost. Ono je to celkem logické, protože upřímně řečeno, my jsme tady měli poměrně velkou přezaměstnanost, což se týkalo zejména takových těch uměle vytvořených pracovních míst, kdy ti lidé sice byli nesmírně akční a kreativní, takže to budilo dojem funkčnosti, ale ta realita byla a je, jak se ukazuje, poněkud jiná.
Pane doktore, myslíte si, že se lidé odhodlají přehodnotit na základě prožité zkušenosti, kdy se báli nejčastěji o své zdraví, žebříček svých životních hodnot?
Určitý segment populace ten covid určitě zasáhl. Je zde nemálo rodin, které kvůli této chorobě přišly třeba o své blízké nebo přinejmenším musely prožít velký strach, že se tak stane.
Ale většina lidí bude přesto prožívat největší trauma z toho, že nemůžou dělat to, co dělali dřív. Krásně to vidíme třeba v souvislosti s dovolenou, kterou si přece všichni za tu hrůzu zasloužíme.
Jenomže pak to nabere prozaický směr, kdy změnu priorit přinutí ty lidi učinit prostý nedostatek financí, kdy vysněná dovolená ustoupí chtě nechtě do pozadí. Ale většina z nás bude přesto tlačit na to, aby všechno bylo jako dřív – a to bude produkovat nové a nové problémy, které už můžeme začít nazývat nějakým postcovidovým traumatem, jež bude dosti častým jevem.
Psali jsme:
Z covidu se stalo zcela pochopitelně politikum. Například Vít Rakušan hovoří o tom, že podzimní parlamentní volby budou soubojem generace starého Česka s tím novým. Je podle vás třeba, aby odešel starý establishment a přišla změna?
Já si především myslím, že za současného stavu je nesmysl nějaké volby vůbec pořádat, to znamená, bylo by nejvhodnější je odložit minimálně o rok, než se ta situace dostatečně stabilizuje!
V této fázi očekávám, že to bude spíše fraška, protože žádná strana nemá dostatečně připravený program s určitou perspektivou do budoucnosti. A ani nemůže mít, proto hovořím o tom odložení voleb. Myslím si, že hodně lidí také k volbám vůbec nepůjde.
Já často slyším třeba i srovnání covidu s obdobím války, jenomže po válce tu alespoň existovalo takové to budovatelské nadšení, které dnes ovšem chybí, protože covid má na nás účinek zcela opačný.
Pokud bychom v této chvíli dali na předvolební průzkumy, pak je už jasné, že Andrej Babiš a hnutí ANO pomalu odcházejí z naší politické scény, k čemuž určitě přispěl i tak trochu nevděčný úděl převzít vládní kormidlo v „době covidové“.
Čeká nás tedy ta výměna „starého za nové“, jak to nazval už citovaný Vít Rakušan?
Víte, já si myslím, že je to ve skutečnosti jen Babišovo tiché přání, aby mohl s poukazem na klesající preference politiku opustit nebo si ji ponechat pouze jako okrajovou záležitost. Z hlediska jakéhokoliv kariérního postupu je už pro něj totiž zcela nezajímavá a spíše mu způsobuje zbytečné problémy.
Některé jeho představy o tom, že bude řídit stát jako Agrofert, se podle předpovědí ukázaly jako nesmyslné, takže se projevila i jeho určitá naivita.
Opravdu bych se nedivil, kdyby byl docela šťastný, že to politické pódium nějak důstojně opustí. Ostatně vyčerpání je evidentně patrné i na něm.
Pokud by se potvrdilo, že sklad ve Vrběticích vyhodili do vzduchu Rusové, byl by to pro vás akt státního terorismu?Anketa
Přesto jsou tu lidé – a stále jich není málo – kteří ho volit budou…
To patrně ano, pokud on sám se nerozhodne odstoupit…
A to si dovolím označit za velmi nepravděpodobné.
V tom by právě byla ta výhoda odložení voleb. Podle mě by to bylo prostě čistší a už by ty karty byly jasnějším způsobem rozdány, stejně jako by ty strany mohly navrhnout alespoň nějakou rozumnou perspektivu. A byl by hlavně čas na to, aby se vyhodnotila činnost Babišovy vlády během krize, aby se jasně ukázalo, kdo kde a jaké přesně udělal chyby – a naopak, kde bylo komu zase zbytečně křivděno.
Tím pádem by pro obyčejného voliče bylo přece jen daleko srozumitelnější, koho volit a koho nevolit – a ne že ti lidé volí prakticky jenom z určité setrvačnosti. To znamená, volil jsem dvacet let ČSSD, budu ji volit dál, aniž bych si odpověděl na nějaké ty základní, elementární otázky ohledně jejího skutečného přínosu pro tuto zemi.
Selhala (pokud ano) pouze vláda, která nás vedla v době covidové, nebo i opozice, která pouze kritizovala, ale bez čehokoliv konstruktivního?
Já bych řekl, že jakýkoliv kloudný a životaschopný plán nedokázal nabídnout vlastně vůbec nikdo.
Takže my se dneska divíme, proč se v některých věcech, například ve zdravotnictví, stále točíme dokola, ale neuvědomujeme si, že postrádáme nějakou smysluplnou koncepci. Já tomu říkám „upatlaný styl“, jakési příštipkaření, na které se na počátku zadělalo – a pořád se v těch kolejích jede dál. A to je bohužel realita.
Pane doktore, věnujme se ještě otázce svobody za časů covidu. Jako jeden z mnoha příkladů zde uvádím zvažovaný covid pas, který má usnadnit cestování, ale bývá kritizován jakožto předvoj dalšího sledování a omezování práv občanů a jakožto nakročení k systémům, které fungují v Číně. Je důvod se takového vývoje v Evropě obávat? Měli bychom si nechat něco podobného implementovat i do našeho právního řádu a do našich životů?
Tak dnes WHO říká, že to je hloupost, ale třeba pohled EK už je zase trochu jiný, některé země to asi zavádět nebudou, ale teď je těžko říct, kdo bude pro a proti, každopádně je to obrovský zásah do naší svobody – kdyby tu ten návrh proběhl třeba v loňském roce v únoru či v březnu, tak věřím, že by uspěl, ale teď bude mít po tom roce okleštěné svobody hodně oponentů.
Základ je, že covid nám nějakou tu svobodu prostě ukrojil – a hned tak – pokud vůbec – nám ji zpátky nevrátí. S tím je nutné se zkrátka smířit.
My si například téměř všichni myslíme, že ten, kdo byl očkován, už je za vodou, že už se mu nemůže nic stát, což je ovšem totální nonsens…
Ale co až to každý zjistí, co až zjistí, že ani očkování není zdaleka všemocné?
Tak potom se samozřejmě dá očekávat nespokojenost, případně i nějaké ty ozbrojené střety – nechci rovnou říkat občanská válka – v Česku asi nikoliv, ale leckde ve světě k tomu dojít může. Sledujme třeba situaci ve Francii.
Já se chci závěrem dotknout velmi aktuálního tématu, a to je rasismus a otázky tzv. cancel culture. Pokud si někdo stěžuje na projevy rasismu (nedávno vévodkyně Meghan či finský fotbalista Kamara), má mu být automaticky dáno za pravdu? To je totiž ta nebezpečná zbraň zvaná pozitivní diskriminace, která nás v případě fotbalového trestu jako národ nedávno sjednotila a znechutila zároveň, protože český fotbalista Kúdela vyfasoval třikrát vyšší trest než jeho soupeř, hráč černé pleti Kamara, a to i přesto, že mu žádný rasistický výrok či projev nebyl podle dostupných informací prokázán… jak se v tom pak orientovat?
Tady je zcela zásadní problém, že my jsme žili dlouhá léta v tom východním komunistickém bloku, kde migrace prakticky neexistovala, takže to by uzavřený, vakuovaný svět.
Ale také je dobré si připomenout, kolik různých etnik zde žilo během první republiky, kdy jsme jako Češi byli k Němcům, Rusům, Romům, Židům a dalším velice tolerantní – až se nám ta tolerance vlastně paradoxně vymstila v roce 1938. A to je zase něco, co Západ v této podobě nezná. Takže jsou to zkrátka pohledy a postoje, které vycházejí ze specifických historických zkušeností toho kterého národa. A my jsme malý národ, proto si také musíme vehementně chránit a bránit všechny naše hodnoty včetně třeba českého jazyka. Přesto si rozhodně nemyslím, že by Češi byli nějací zapřísáhlí rasisté. To opravdu ne.
A pokud chceme mít ten pocit, že tady jsme doma a že ten domov je Česká republika – a ne nějaký nekonečný globální prostor – tak na tom nevidím vůbec nic špatného.
Paradoxní je, že dnes mluví o rasismu země, které léta žily v éře kolonialismu ze svých kolonií – a jak se k tamním lidem chovali – to by bylo na samostatnou kapitolu...
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: .
