Teď – třicet let od sametové revoluce – se všude hodně rekapituluje a vzpomíná. Vy jste tehdy pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. To muselo být hodně zajímavé místo. Máte z té doby nějaké speciální zážitky?

To rozhodně. Byla to tehdy taková instituce, kde se lidé, kteří chtěli, odborně připravovali na změnu režimu. Četli jsme tam západní ekonomické učebnice, odborné publikace nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, studovali fungování západních ekonomik a chystali texty, které byly přípravou na změnu. Posuzovaly se a vznikaly různé transformační materiály. A také se chodilo na nepovolené demonstrace a podepisovaly se petice. Třeba když v lednu 1989 proběhl tzv. Palachův týden a zavřeli zase Havla, tak v celé Akademii věd petici za jeho propuštění podepsalo několik set lidí. To byl pro komunisty šok. A nejvíc ze všech mnoha ústavů bylo podpisů právě u nás v Ekonomickém ústavu. Třiašedesát. Rozumíte? Ta instituce byla v roce 1969 fakticky rozprášena, opětovně zbolševizována, nejlepší lidi – včetně Václava Klause – povyhazováni, a po dvaceti letech se tolik lidí zrovna zde veřejně postavilo právě za Havla, který byl tehdy Arcilucifer. Hlavní protivník režimu. Přitom komunisti se tolik snažili – jejich místní buňka po zkušenostech z roku 1968 nespadala pod město, nýbrž přímo pod ÚV KSČ. Tolik chtělo mít politbyro všechno na Ústavu pod kontrolou.