„Šílené, jak se chováte k Zemanovi! Víte tohle o Havlovi?“ Karel Kříž, svědek pádu KSČ, má informace o prezidentovi. A vypráví

19.11.2019 10:10

30 LET OD LISTOPADU 89 Přímý aktér událostí 17. listopadu na Národní třídě, ale i předchozích protestních akcí proti režimu, ekonom Karel Kříž přináší unikátní svědectví o tehdejší době okořeněné osobními předlistopadovými zážitky s pozdějšími politickými špičkami. O Miloši Zemanovi hovoří jako o odvážném a otevřeném člověku a žádném komoušovi, takže ho velice rozčiluje, jak uboze se o prezidentovi dneska v určitých kruzích jeho nepřátel mluví a píše. Na tom je vidět, že takzvaná „kavárna“ má sice o sobě a své noblese vysoké mínění, ale jsou mezi nimi lidé, kteří se nezastaví před žádnou ničemností. Ke všemu ještě Miloši Zemanovi upírají účast na předlistopadových protikomunistických demonstracích.

„Šílené, jak se chováte k Zemanovi! Víte tohle o Havlovi?“ Karel Kříž, svědek pádu KSČ, má informace o prezidentovi. A vypráví
Foto: Archiv KK
Popisek: Ing. Karel Kříž, ekonom, předseda představenstva poradenské společnosti VALUE ADDED

Teď – třicet let od sametové revoluce – se všude hodně rekapituluje a vzpomíná. Vy jste tehdy pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. To muselo být hodně zajímavé místo. Máte z té doby nějaké speciální zážitky?

To rozhodně. Byla to tehdy taková instituce, kde se lidé, kteří chtěli, odborně připravovali na změnu režimu. Četli jsme tam západní ekonomické učebnice, odborné publikace nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, studovali fungování západních ekonomik a chystali texty, které byly přípravou na změnu. Posuzovaly se a vznikaly různé transformační materiály. A také se chodilo na nepovolené demonstrace a podepisovaly se petice. Třeba když v lednu 1989 proběhl tzv. Palachův týden a zavřeli zase Havla, tak v celé Akademii věd petici za jeho propuštění podepsalo několik set lidí. To byl pro komunisty šok. A nejvíc ze všech mnoha ústavů bylo podpisů právě u nás v Ekonomickém ústavu. Třiašedesát. Rozumíte? Ta instituce byla v roce 1969 fakticky rozprášena, opětovně zbolševizována, nejlepší lidi – včetně Václava Klause – povyhazováni, a po dvaceti letech se tolik lidí zrovna zde veřejně postavilo právě za Havla, který byl tehdy Arcilucifer. Hlavní protivník režimu. Přitom komunisti se tolik snažili – jejich místní buňka po zkušenostech z roku 1968 nespadala pod město, nýbrž přímo pod ÚV KSČ. Tolik chtělo mít politbyro všechno na Ústavu pod kontrolou.

Fotogalerie: - Podvečer 17. listopadu

Podvečerní Praha o svátku 17.listopadu
Podvečerní Praha o svátku 17.listopadu
Podvečerní Praha o svátku 17.listopadu
Podvečerní Praha o svátku 17.listopadu
Podvečerní Praha o svátku 17.listopadu
Podvečerní Praha o svátku 17.listopadu

Anketa

,,Míra na Hrad", křičel dav na Miroslava Kalouska. Chcete Kalouska za prezidenta?

4%
96%
hlasovalo: 20072 lidí

Petice za Havla vám asi jen tak neprošla, i když začínal rok 1989?

Petice se podepisovala koncem ledna. Až zhruba po třech týdnech vtrhli na Ústav estébáci. Šli po těch, kteří sháněli podpisy: po Josefu Zieleniecovi, Lubomíru Mlčochovi, Františku Petráškovi, po mně. I když už jsem měl s policajty své zkušenosti, například s kontráši na vojně, a měl jsem od disidenta Petra Uhla, který si odseděl šest roků, návod jak se chovat u výslechu, jaká jsou práva a jaké taktiky estébáci používají, rozhodně to byla užitečná zkušenost. Trvalo to přes hodinu, byli na mě tři a jeden, co se představil průkazem na jméno major Králíček, na mě hned zkraje začal řvát, že Havel je z fašistické rodiny a že já, když se ho zastávám, jsem taky fašista. A celá naše opavská famílie. Ten tyjátr měl nějakou režii, nějakou gradaci a myslím, že jim šlo hlavně o to zjistit pozadí, odkud to jde, napojení na disent a všechny možné souvislosti. Jak přišli, tak odtáhli, moc dobře mi po tom nebylo. Ale, kupodivu, žádný vyhazov. Ani můj, ani nikoho jiného. Prostě nic.

Na slavném Prognostickém ústavu tehdy petici za Havlovo propuštění nepodepsal nikdo. Jak si to vysvětlit?

Tak… to byla taková naše sesterská organizace. Podepsal to od nich Tomáš Ježek, sociolog Libor Konvička a ještě dva tři další. Když se tam totiž ta petice také objevila, ředitel Valtr Komárek rychle svolal celoústavní schůzi, kde si vydiskutovali jakési vlastní prohlášení, že společenská situace se vyostřuje, stávající linie je neudržitelná a že je třeba urychlit přestavbu. To pravděpodobně ten prognosťák zachránilo před zrušením, i když… samotný ten ústav byl jen produktem tehdejšího nárůstu tenzí v samotné komunistické věrchušce. Jak známo, za Komárkem a jeho prognosťákem stál Lubomír Štrougal, a toho už v roce 1987 jakešovci odvolali z postu předsedy vlády. I tak už ovšem nebylo pro tyto komunisty jednoduché likvidovat instituci, která se odkazovala na Gorbačova, na budoucnost, perestrojku a tak podobně. Tyto jalové střety byly důkazem, že normalizační režim je u konce s dechem a pod tíhou vlastní ekonomické katastrofy není schopen žádné akce. A v žádném směru. Čekalo se jenom na to, až se nahoře změní poměr sil, anebo rozhodne vystoupení ulice.

Čím se vlastně lišil Ekonomický a Prognostický ústav?

Ekonomický ústav je tradiční instituce základního výzkumu, která existovala desítky let před listopadem a existuje pod jiným názvem – Národohospodářský ústav AV ČR – i nyní. Tehdy měla stále znormalizované vedení. prognosťák byl podstatně menší, vznikl až někdy kolem roku 1983 a Valtr Komárek si jej vysnil jako multioborovou instituci, která připraví souhrnnou prognózu pro vývoj Československa do roku 2010. Postupně si tam přetáhl některé lidi z Ekonomického ústavu – například Dlouhého, Ježka, Dybu, ze Státní banky československé – například Klause, Rudlovčáka, Kreutera, nebo lidi, kteří byli z Ekonomického ústavu vyhozeni po roce 1968 a dělali dvacet let něco jiného, například v ČKD a jiných podnicích – Kouba, Komenda, Kožušník. V roce 1990 se tito lidé rozprchli do vlády a učit na vysoké školy, a tak už v roce 1993 Prognostický ústav zanikl, aniž svou prognózu zcela dokončil.

Nejmenoval jste Miloše Zemana, ten nepatřil mezi tu zmíněnou ekonomickou smetánku?

Miloš Zeman, ač prognostik, nastoupil – v rozporu s veřejným povědomím – do Prognostického ústavu až v lednu 1990. Myslím, že ho tam Valtr Komárek dříve úplně nechtěl, protože Zeman měl oprávněně pověst vynikajícího, ale nespolehlivého rétora a zároveň neřízené střely, která nedrží lajnu. A protože Valtr také rád mluvil, někdy i desítky minut, aniž by jeho řeč měla nějakou kostru a praktické vyústění, byli si tehdy dost podobní. Miloš Zeman měl ovšem mentální kapacitu Komárkovi ten ústav zbořit – prostřednictvím bonmotů a výroků, které by vedly k čelnímu střetu s režimem. Když tohle odpadlo a Valtr Komárek šel do vlády, tak Zeman okamžitě do prognosťáku nastoupil. Ale po měsíci šel do Parlamentu, takže v té instituci fakticky opravdu moc nepobyl. Ale stejně to s Milošem Zemanem dopadlo i v Občanském fóru. Byl neřízená střela s originálními nápady a nikdo si s ním nevěděl rady. V březnu 1990 se dodělával program Občanského fóra, za nějž byl odpovědný Daniel Kroupa. A ten přiběhl za mnou a Josefem Kotrbou s očima navrch hlavy, že kdosi v OF navrhl, ať ten program zrediguje právě Miloš Zeman, že dobře píše. Ale Miloš Zeman to nejen přepsal stylisticky, nýbrž do toho pořádně hrábl i obsahově. A zvláště do ekonomiky. Tak z toho vznikl podivný kočkopes, který se hemžil různými EZOPy, což je systém zaměstnaneckých akcií, a dalšími nápady a my jsme dostali od Kroupy za úkol to přepsat zpátky.

Vy jste už tehdy znal Miloše Zemana osobně?

Miloš Zeman řídil před listopadem na Novotného lávce diskusní seminář, takzvané Prognostické úterky, kam jsme občas s kolegy také chodili. On byl už tehdy famózní moderátor, interdisciplinarista, a tak to byla dobrá příležitost se seznámit i s lidmi z jiných společenských věd, co tam zval, a s jejich názory, které se tehdy mezi stovkou lidí daly sice s rizikem říct, ale určitě se nedaly tisknout.

No, a Zeman v srpnu 1989 publikoval v Technickém magazínu svůj slavný text „Prognostika a přestavba“, který v kopiích koloval po celé republice. My s kolegou Jiřím Jonášem jsme zase ve stejné době napsali do Mladé fronty článek, který mapoval československou hospodářskou katastrofu na příkladu mezinárodního srovnání HDP Československa v letech 1937 a 1987. Ta data vycházela ze studie prognosťáku, jejímž hlavním autorem byl Vladimír Dlouhý. Vycházelo to tak, že v roce 1937 byly české země na ekonomické úrovni Francie a výrazně nad Rakouskem, Japonskem nebo třeba Itálií.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Jaké na to byly reakce?

To byl samozřejmě šrapnel, který si také vysloužil ve společnosti velkou pozornost. Tak se stalo, že Miloše Zemana a mě pozvali na diskusi z regionální pobočky Mladé fronty v Ostravě i dnes známí ekonomičtí novináři Zuzana a Dušan Kubátovi. Cestovali jsme s Milošem Zemanem z Prahy jeho škodovkou tehdy skoro celý den, výborně jsme se bavili, a protože byl zrovna sedmý listopad, tedy výročí bolševické revoluce v Rusku, došla řeč i na Stalina. Miloš nevěřil, že v Česku ještě existuje nějaká Stalinova socha. Tak jsem ho rychle vyvedl z omylu – zabočili jsme do Oder, malého města v podhůří Nízkého Jeseníku, kde jsem to znal, a tam jsme v ten den kolem páté byli svědky přímo přízračné scény: Slavnostně nazdobené náměstí, nasvícená socha Stalina s Gottwaldem, pionýři, místní komunistická honorace z města a z Optimitu, kutálka vyhrávala řízné pokrokové pochody a pokládaly se věnce. Ani náznak změny.

S vědomím téhle apokalyptické scény, deset dní před revolucí, jsme dojeli do Ostravy a tam nás čekal doslova natřískaný klub, několik set lidí. Nebrali jsme si se Zemanem vůbec žádné servítky a pamatuji, že jak jsme byli z toho auta rozfofrovaní, málem jsme tehdy ten klub zbořili. Lidé doslova řvali nadšením a bylo vidět, že minimálně část národa je v naprosto revolučním pohybu, jen škrtnout sirkou.

To vám prošlo jen tak, režim to nechal být?

Dalo se asi čekat, že ostravská StB ten diskusní klub přeruší a že nás sebere. Ale bylo tam tolik lidí, že se nestalo nic a byla tam svoboda. Miloš Zeman odjel z Ostravy rovnou do Slušovic, kde vedl nějaký seminář, a já se vrátil nočním vlakem do Prahy. O tři dny později si mě však na Ekonomickém ústavu zavolal Kamil Janáček, tehdy vedoucí jednoho z šesti útvarů, a řekl mi, že se právě vrátil z Ústředního výboru KSČ a že mě po té Ostravě musí vyhodit. Diskuse nebyla dlouhá. Řekl jsem mu, že není mým vedoucím, a odešel jsem do restaurace U medvídků. Ještě ten večer padla Berlínská zeď…

A jak za vaše společné ostravské vystoupení pykal Miloš Zeman?

To nevím, asi to měl po návratu do Prahy podobné. On určitě je odvážný a otevřený člověk a žádný komouš, a proto mě rozčiluje, jak uboze se o něm dneska v určitých kruzích jeho nepřátel mluví a píše. Je to přece prezident! Oni jsou tak zavilí, hysteričtí, až šílení, že dokonce Zemanovi ani nejsou ochotni přiznat jeho řečnické umění. Je to nejlepší řečník, jakého česká politika kdy měla. Jeho proslovy spatra se rovnou dají zachytit v textu a tisknout! Sice toho někdy poněkud zneužívá a, myslím, podceňuje přípravu, tedy spíš glosuje, to ale na jeho mimořádné řečnické schopnosti, kterou vždy elektrizoval davy, nic nemění. Je pro mě strašné číst a poslouchat, kam až někteří jeho oponenti jsou schopni zajít. Útočí se i na jeho zdraví, dokonce se zneužívá psychiatrie jako u politizujících lékařů Hnízdila a Stránského, zatímco třeba Václav Havel úřadoval i s umělým vývodem, přidušený a byl věčně na jednotce intenzivní péče. Kdo mu to tehdy předhazoval? Tady vidíme, že takzvaná „kavárna“ má sice o sobě a své noblese vysoké mínění, ale jsou mezi nimi lidé tak mimořádně a otrle sprostí, sebestřední, namyšlení a zpupní jako třeba páter Halík, že se nezastaví před žádnou ničemností. Zemanovi se dokonce upírá i jeho účast na předlistopadových protikomunistických demonstracích.

Vy víte o tom, že na ně Miloš Zeman opravdu chodil?

Musí existovat docela hodně svědků. Já sám jsem ho zaznamenal minimálně na dvou z nich. On už tehdy byl se svým zvláštním houpavým krokem a mohutným vysokým tělem docela nepřehlédnutelnou osobou. Tedy minimálně 28. října a 17. listopadu 1989 rozhodně byl na place.

Byl i v době zásahu přímo na Národní třídě?

To potvrdit nemohu, byl tam docela chaos, zaznamenal jsem ho pod Vyšehradem, kde tehdy shodou okolností i bydlel.

Jak jste vůbec vnímal tuhle zlomovou demonstraci?

Chodil jsem na všechny tyhle nepovolené protikomunistické akce, počínaje Staroměstským náměstím 10. prosince 1987, v Den lidských práv. Zvláštní bylo, že ty akce neměly žádné řečníky, protože nejvíc exponovaní disidenti na ně zpravidla nechodili a Václav Havel pro jistotu rovnou odjížděl z Prahy. Já jim to nevyčítám, hráli s režimem svou hru na jakousi korektnost a legálnost a mnozí z nich předtím zároveň roky odseděli v kriminálech. Organizovali spoustu věcí. Všechna čest. Kopírovali možná Ghándího, o němž právě tehdy běžel v kinech film. Legalita a nenásilí. Když ale někdo u nás při demonstraci vylezl takzvaně na stupínek a chtěl něco přečíst, hned se na něj vrhli tajní policajti a rvali ho do antonu. Tím víc si vážím Hany Marvanové, která na ty akce nejen chodila, nýbrž – kromě jiných iniciativ – i třeba vytáhla vlajku a svým způsobem táhla ten průvod, což bylo v době, kdy měla malé dítě, a v Praze, coby rodačka z Bruntálu, ani neměla moc zázemí. Opravdu respekt.

To bylo pravidlem, že ti exponovaní disidenti na protestních shromážděních chyběli?

Vzpomínám v této souvislosti, že 21. srpna 1989 zase hlavní disidenti spořádaně odjeli na venkov, režim rozkázal, aby v celém centru lidé opustili zaměstnání už ve třináct hodin, po Václaváku jezdily kolem dokola policejní volhy s kamerami, pár dnů předtím řval Štěpán na shromáždění milicionářů v té jejich hnusné modré uniformě, že režim nemá slitování, zkrátka dusná atmosféra už sama o sobě. A když se konečně v 17 hodin asi sedmitisícový dav shlukl na Můstku, jediní, kdo se tam pokusili promluvit, byli maďarští mladí Demokraté z Fidesz, v čele s Tamásem Deutschem, kteří se omlouvali za maďarskou účast na okupaci. I ty ovšem tajní policajti okamžitě zatkli, aniž jim kdokoli pomohl. Musím říci, že vzhledem k tomu, že u nás na srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy doplatily přímo stovky tisíc lidí a nepřímo – tím strašným zaostáváním a izolací od světa – skoro všichni, tak ten vyjádřený odpor byl matný. V té době už Polsko mělo nekomunistickou vládu a v Maďarsku svrhli Kádára. Tehdy konkrétně jsem se styděl i sám před sebou a za sebe a jen přemýšlím, jak je možné, že ani ti politicky postižení lidé po šedesátce na takových akcích nebyli tehdy formálně aktivnější.

Ale copak bylo jednoduché takto na sebe upozornit, nechat se zavřít, vyhodit z práce a přestat tím komunistům škodit v institucích a měnit je?

To přesně byl argument Rity Klímové, bývalé manželky Zdeňka Mlynáře, nebo argument Václava Klause. Rita Klímová, také vyhozená z Ekonomického ústavu v roce 1969, byla jakási spojka ekonomů do disentu. Objednávala a předávala texty některých lidí – třeba Klause a Ježka – do ilegálních Lidových novin a přidělovala jim k tomu pseudonymy. Byla to – myslím – taky právě ona, kdo hned na začátku přivedl Václava Klause do vedení Občanského fóra. Rita Klímová nám třeba vyloženě zakazovala podepisovat Chartu s tím, že je to naprosto zbytečné a že my jako šedá zóna máme měnit instituce zevnitř, nikoli z kotelny.

A Václav Klaus?

To byl přímo ideolog a systematik té šedé zóny. Hlavní ekonomický guru. Organizoval v osmdesátých letech známé semináře ve Státní bance československé, vycházely z nich ceněné odborné sborníky. Když mu je zakázali, organizoval reformní část ekonomické obce jinými způsoby. Jako externista neúnavně učil na Ekonomickém ústavu standardní západní ekonomii mladé odborné pracovníky prostřednictvím nejdůležitější západní učebnice od nobelistů Samuelsona a Nordhause. Chodilo tam z různých institucí kolem padesáti lidí. Klaus také organizoval s krytím a pomocí Miroslava Hrnčíře v Ekonomickém ústavu seminář k reformním materiálům, které tehdy připravoval perestrojkový režim, probíraly se aktuální materiály z Maďarska a Polska i důležité západní texty týkající se těchto reforem. Tam si tříbil názory a dotvářel se pozdější vládní reformní tým. Chodilo tam na oficiální pozvání asi patnáct lidí, mimo jiných Tošovský, Kerouš, Salzmann ze Státní banky, Kočárník z Ministerstva financí, Dyba, Dlouhý, Ježek z prognosťáku, na další už si asi nevzpomenu, já byl zdaleka nejmladší. To byly roky 1988–89, kdy jsem Václava Klause a ostatní potkával na různých akcích nejméně dvakrát týdně. Pro mě druhá – a skutečná – univerzita. Něco podobného, ale v užším kruhu, organizoval také neúnavný Josef Zieleniec, což vyústilo ve známý, a po revoluci i vydaný reformní koncept „Československo na rozcestí“, kde se poprvé otevřeně hovořilo i o privatizaci.

Ekonomové Václav Klaus, Karel Kříž a Tomáš Ježek. Foto: archív Karla Kříže

Vraťme se ještě k té demonstraci 17. listopadu před třiceti lety. Byla něčím jiná než ty dřívější?

Tak určitě. V prvé řadě ale překazila schůzku s Václavem Havlem... V polovině října totiž za mnou přišla právě Rita Klímová, že Havel se chce setkat s mladými ekonomy a abych zkusil vybrat tři čtyři další lidi. Schůzka se měla konat u Havlů na nábřeží 23. listopadu a měli se jí tehdy účastnit i Pavel Kysilka, Jiří Jonáš, a myslím, i Josef Kotrba a Jan Mládek. Tam už jsme samozřejmě nedošli…

Ta památná demonstrace byla samozřejmě jiná než ty předchozí. V prvé řadě byla povolená. Ve druhé řadě měla dobré krytí v podobě 50. výročí Jana Opletala a útoku německých nacistů na české vysoké školství. A za třetí, propojila lidi ze zakázaných demonstrací s různými iniciativami i oficiálními svazáky. Přišlo také podstatně víc lidí, nových lidí, tak asi trojnásobek toho, co na předchozích demonstracích nepovolených, možná dvacet tisíc lidí. Celý Albertov byl plný československých vlajek a také protikomunistických transparentů. Tajná policie nic! No a také se tam zajímavě řečnilo, z mikrofonu a z vyvýšeného pódia, naprostý luxus! Co bylo ale nejdůležitější: uběhl už týden od pádu Berlínské zdi a občanská společnost vyloženě dychtila po střetu s komunisty. Dva dny předtím proběhla demonstrace v severních Čechách, o den dříve v Bratislavě. Myslím, kdyby nebyl 17. listopad, tak stačilo srocení pár desítek lidí na Václaváku „u koně“ a revoluce by začala tak jako tak. Vzduch byl těhotný zvratem. Třaskavá směs!

V pátek 17. listopadu 1989 už se nebylo čeho bát?

Já jako „zkušený demonstrant“ musím přiznat, že jsem se celou dobu té demonstrace cítil komfortně, protože jsem viděl, že se to nezastavitelně spustilo. Hráz se protrhla a z psanců se v několika hodinách, spíš než dnech, stávaly celebrity. Kolem Národní třídy je plno legend, hlavně takových, co jako nevíme, co kdo řídil, kam koho dovedl, kde seděli jací estébáci a kágébáci a tak podobně. Já jsem zastáncem principu Occamovy břitvy, tedy, že věci se nemají zbytečně komplikovat a mají se vysvětlovat nejjednodušším možným způsobem. Tedy, když vám doma pod dřezem praskne voda, nejspíš je to proto, že byla špatná trubka nebo vadné těsnění, a nikoli že vám to schválně navrtali estébáci nebo Marťani. Nebo že to, co se porouchá ve vaši kuchyni, už dávno předpověděl Nostradamus… Ano, sice se tam na Národní třídě válel ten konfident Zifčák, já ho tedy neviděl, ale ten si nejspíš hrál svoji vlastní komedii, ne nepodobnou Mrvovi z Omladiny o sto let dříve. Aby byl za ještě většího hrdinu, víc důležitého, a víc mohl zalézt studentské opozici do kožichu.

Jaké je tedy vaše vysvětlení událostí na Národní třídě?

Skutečný průběh Národní třídy byl podle mého takový, že mladí lidé byli už tehdy politicky nabuzení na maximální míru, a to výročí je ještě více elektrizovalo. Když se šlo na Vyšehrad – jaký symbol! – a poté po nábřeží, lidé z oken mávali, vyvěšovali vlajky a u Národního divadla, kde z pater nové budovy přes sklo mávali známí herci, dostala se atmosféra do úplné extáze. Pak dav už podruhé v tom dni, předtím pod Vyšehradem, narazil na silný policejní kordón, který se bez násilí nedal prorazit. Tak se průvod kolem sedmé hodiny večer na Národní zastavil a vznikla patová situace, protože překážku tentokrát nešlo obejít. Policajti dlouho megafony vyzývali k rozchodu a lidé se skutečně pomalu zezadu rozcházeli a vytráceli. Myslím, že ani ne ze strachu, jako spíš proto, že samozřejmě byla pořádná zima a většina lidí už byla v tom chladu zhruba šest hodin na nohou. Kolem deváté pak ve směru od Národního divadla přijely dva obrněné vozy s radlicemi a asi půl hodiny jen tak stály. Výzvy k rozchodu se opakovaly, zatímco vepředu studenti stáli, skandovali hesla anebo seděli na zemi. Proti nim stáli jiní studenti, z Údolí dutých hlav, jak se tehdy říkalo sídlu policejního pohotovostního pluku v Hrdlořezích. No a ti mladí policajti, z nichž velká většina byla asi ještě mladší než studenti z vysokých škol, se po Berlínu také už báli, co bude, a protože byl pátek večer, tak místo cesty domů k rodičům na venkov měli tuhle službu. A byla jim určitě taky pořádná zima, bolely je nohy a chtěli to už rovněž zabalit. A v takové situaci se odehrával závěr té demonstrace. Velící důstojník a jeho přímí podřízení zase věděli, že jim jde o kejhák. Co teď? Co za týden, za měsíc? Pustit dav dál? Ztratit pozici?

Tehdejší politické špičky už rozhodování nebyly schopny?

Jakeš se zdekoval kamsi na Orlík, zbytek politbyra hrál mrtvého brouka, prezident Husák se asi zapíral v Tróji. Padl už nejen Kádár, nýbrž i Honecker a Živkov, Šlo zkrátka do tuhého. No a pak se zavolalo Štěpánovi a tenhle iniciativní gauner a blb z pozice městského tajemníka zavelel: „Zbijte je. Rozežeňte je. Ať si to zapamatují!“ A tak to rozjeli: Poslední dva nebo tři tisíce lidí začali zezadu mačkat radlicemi a z obou stran obušky tak, že za chvíli skutečně nebylo k hnutí. V té chvíli jsem si myslel, že se policajti opravdu zbláznili a hrozí nebezpečí masového ušlapání, protože se nedaly vyndat ani ruce z kapes. Nacházel jsem se někde na levé straně, za koncem podloubí pasáže Metro směrem na Můstek, a tam parkovala nějaká auta. Ve výsledku to znamenalo, že dav byl tak hustý, že smýkal těmi auty sem a tam. No a komunisti se svými estébáky a esenbáky z pohotovostního pluku tlačili lidi na druhou stranu do známého podloubí. A tam tzv. červené barety, což byli starší a odhodlaní specialisté na mlácení lidí obušky, řezali studenty hlava nehlava. Holky ječely a mělo to takový apokalyptický závěr.

Jak dlouho tohle řádění trvalo?

Asi tak půl hodiny. Já se z toho sevření dostal až úplně nakonec, tak mezi stem nebo dvěma sty posledními. A zvláštní bylo, že jsem tím podloubím prošel naprosto bez úhony. Přemýšlel jsem pak, proč se mě dostalo tak pěkného zacházení. Možná jsem vypadal už trochu starší, bylo mi osmadvacet, měl jsem na sobě černý koženkový kabát… a procházel jsem naprosto vyrovnaně a klidným krokem ven. Zkrátka nikdo se mě ani nedotkl. Všiml jsem si ovšem, že ty červené barety byly v jakémsi sadistickém amoku, jako když hyeny trhají zoufalého pakoně. Nemocné obličeje. Když mě ulička trestného komanda vyplivla z podloubí ven, dalo se odejít pouze Mikulandskou a prvním dojmem bylo, po hodinách světel a manifestačního hluku, hrobové ticho. Zvláštní ticho a tma, ve které se potácely různé postavy, často zbité, a mlčky opouštěly bojiště jako Napoleonovi vojáci u Waterloo. Nikdo nikoho nelustroval, neodvážel čekajícími antony, lidé prostě mlčky prchali pryč a policajti se svojí technikou, i estébáci, jako by se propadli do země. A dál už to znáte.

To vzepětí následujících hodin a dnů pak už bylo logickým vyústěním této události?

Procházel jsem dalšími ulicemi v centru, a to už nebylo Waterloo. Všude byly hloučky lidí a z nich doslova stříkala nová energie. „Tohle si nedáme líbit! To bolševici definitivně posrali! Gauneři! Svině! Darebáci!“ Jiskra přeskočila. A už to nezadržitelně jelo.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Novotný je mrzák. Ale to mají všude. Žirinovskij, Juncker... Jaroslav Foldyna o skutečném významu pře o vlasovce

12:46 Novotný je mrzák. Ale to mají všude. Žirinovskij, Juncker... Jaroslav Foldyna o skutečném významu pře o vlasovce

ROZHOVOR Duševní mrzák? Tak vidí Pavla Novotného (ODS) Jaroslav Foldyna (ČSSD). „Bohužel jeho duševn…