Můžete nejprve čtenářům přiblížit, jak dlouho jste v naší zahraniční službě působil a na jakých postech? Vím, že šlo hlavně o nejvyšší diplomatické pozice v Africe.
Na ministerstvu zahraničních věcí jsem působil 25 let. Nejprve to byla pozice vedoucího naší diplomatické mise v Kinshase v Kongu, to bylo pět let. Následně dva roky jako politický poradce velvyslance EU pro Africkou unii na delegaci EU v etiopské Addis Abebě. Poté jsem pět let vykonával funkci velvyslance ČR v Nigérii, což je dnes největší africká ekonomika, nejlidnatější země Afriky a jeden z největších producentů ropy na světě. Následně čtyři roky jako velvyslanec České republiky v Etiopii a u Africké unie. Mezitím byla různě dlouhá období v pražském ústředí, což je běžná praxe a pravidlo, že diplomat musí být mezi působišti venku nějaké období doma. Ve vedoucích diplomatických funkcích jsem v Africe strávil dohromady 16 let.
Který voličský tábor je agresivnější a více neslušný?Anketa
Když jste zmínil Nigérii, vzpomněl jsem si na plánovanou návštěvu premiéra Fialy v této významné africké zemi, která se ale neuskutečnila. Nigérie mu těsně před návštěvou vzkázala, že o něho nestojí. Víte o tom něco? Jak to tehdy bylo? Tohle se přece běžně neděje…
Něco takového se skutečně nestává. Zrušit hostovi návštěvu země den před příjezdem, to jsem před tím nikdy nezažil. Příčinou zřejmě byla velmi nekritická podpora Izraele ze strany České republiky. Nigérie je z poloviny muslimská a z poloviny křesťanská země. Mají mezi sebou občas pře a na jihu země existuje jeden národ, který o sobě mluví jako o “Židech Afriky”, jmenují se Ibové. Nigérie má ovšem na druhé straně také velkou tradici v podpoře osvobozeneckého hnutí s ohledem na zisk vlastní nezávislosti. Poté podporovala další země, které ještě svobodné a nezávislé nebyly, zejména Jihoafrickou republiku. Domnívám se, že česká nekritická podpora Izraele byla důvodem zrušení premiérovy návštěvy pouhý den před jeho vstupem do země. Je to faux pas.
Nebylo však jediné. Tehdejšího ministra průmyslu Jozefa Síkelu zase odmítli pustit do Saúdské Arábie. Takové dvě diplomatické rány v průběhu mandátu jedné vlády, to se dosud nikomu nepovedlo. Přitom Fialovým heslem je, že jeho vláda vrátila Česku respekt v zahraničí.
Pan premiér se také chlubí tím, jak snížil zadlužení České republiky, ale to zadlužení přitom vzrostlo o 1 100 miliard Kč. Je to podobné jako s tím návratem respektu.
Dostalo se vám nějaký zpráv či názorů třeba od zahraničních diplomatů, jak na vedení naší zahraniční politiky pohlížejí?
Slyšel jsem hodně především od českých diplomatů. Většina zaměstnanců a diplomatů na ministerstvu zahraničí jsou profesionálové, kteří prožívají jedno z nejtěžších období svých pracovních kariér. Naprostý nezájem o jejich činnost. Někteří mají pocit, že budou-li příliš aktivní v podpoře českých zájmů, nemuselo by se jim to úplně vyplatit. Zahraniční partneři vnímají naši velkou pasivitu. Takové mouchy, snězte si mě. Moc nevystrkovat nos. Od kolegů jsem slyšel, že být coby český diplomat v dnešní době aktivní v podpoře českých zájmů, takový člověk riskuje, že bude označen za národovce, vlastence.
Vlastenectví jako nadávka na dnešním ministerstvu zahraničí?
U některých pracovníků vedení ano.
Neměl by boj za české národní zájmy být na prvním místě činnosti české diplomacie?
Kdo platí ministerstvo zahraničí? Přece čeští občané a české podniky. A ti si zaslouží dostat něco zpátky. Podpora exportu, podpora podnikání, ochrana českých občanů v zahraničí. Zkráceně tedy podpora českých zájmů, ano. To má být hlavní náplní ministerstva zahraničí.
Není-li boj za české národní zájmy prioritou ministerstva zahraničí, tak co tou skutečnou prioritou nyní je?
Lehce odbočím. U nás je zahraniční politika tvořena jednak na ministerstvu zahraničí. A pak je do určité míry tvořena také na Úřadu vlády, kde je tvořena profesionálně. Nemusíme se zahraniční politikou tak, jak je tvořena na Úřadu vlády, vždy souhlasit, ale je tam vidět profesionalita a skutečná diplomacie.
Pavel Mikeš během návštěvy Nigeru. Foto: Archiv P. Mikeše
Moje zkušenost z Etiopie je taková, že byla snaha pražského ústředí ministerstva zahraničí tlačit hlavně ukrajinský prvek. Podporovat Ukrajinu, mluvit o Ukrajině a výrazně tento konflikt akcentovat, kde se dá. Ve střední Evropě to možná má smysl, ale v globálním světě je konfliktů řada a Globální Jih nežije Ukrajinou. Pakliže příliš Ukrajinu v těchto zemích zdůrazňujeme, ti partneři vlastně nevědí kdo jsme. Jsme Češi nebo jsme Ukrajinci? Oni tomu nerozumí. Každá země hájí především své zájmy a to se u nás neděje.
Proč se to podle vás neděje?
Je velmi snadné chytit se jednoho tématu, tvářit se jako morální vítěz a dál nic jiného pořádného nedělat.
To znamená, že se Černínský palác spokojí s pravidelnou dávkou příspěvků na sociálních sítích ministra Lipavského, který střídavě vyjadřuje podporu Ukrajině, odsuzuje Rusko a k něčemu vyzývá Čínu, ale reálná diplomacie se nedělá, chápu to dobře?
Jednoznačně. Pro dokreslení jedna překvapivá informace. Na ministerstvu je nebývale početný odbor komunikace, jde o víc jak 40 pracovníků, což je naprosto neúměrný počet. Ti lidé mluví o tom, co to ministerstvo dělá, ale reálně se nic neděje. Mluví o něčem místo toho, aby to doopravdy dělali. Nemluvě o tom, že ta rétorika je velmi jednostranná. Celé je to jedna velká bublina.
Mluvíte o více než čtyřech desítkách lidí na odboru komunikace. Tam přece dřív bylo jen několik jednotlivců, nebo ne?
Je to tak. Byla kvůli tomu cíleně ubírána místa na ambasádách, aby bylo možné vytvořit nová místa na odboru komunikace. Je to postavené na hlavu. Když reálně něco děláte, například podporu exportu nebo vyjednávání důležitých dohod a partnerství, tak činy mluví za vás a nepotřebujete armádu lidí, kteří to budou říkat. Lepší něco skutečně dělat, než jen dokola mluvit o tom, že něco dělám.
Ministr Lipavský a obecně celá vláda hodně mluví o Rusku. Neuplyne snad týden, aby Moskvu verbálně na sítích neodsoudil, neoznačil Putina za vraha a teroristu apod. Je tohle z hlediska vaší 25 let trvající zkušenosti dobrý způsob, jak dělat diplomacii? Lubomír Zaorálek před časem říkal, že jako šéf diplomacie musel mluvit hlavně s těmi, s nimiž nesouhlasí a dokonce si o nich myslí, že jsou gauneři.
Mám někdy pocit, že jsme se za tohoto ministra vrátili zpátky do normalizace. Tehdejší režim bojoval s vrahy z Wall Streetu a zlými imperialisty, ale sám zaostával a ztrácel vliv ve světě, ekonomika šla ke dnu. Mám pocit velkého déjà vu. Za žádného z našich ministrů od roku 1993 tu nebyla taková situace. S některým ministrem mohl člověk souhlasit více, s některým méně, ale vždy tam byla profesionalita a snaha chránit české zájmy. Z toho dnes nic nezbylo, slyšíme jen výkřiky. Nelze ale dělat politiku pomocí výkřiků. Pan Zaorálek to řekl přesně, že se bavíme především s těmi, s nimiž máme nějaké problémy nebo spory. Diplomacie je vždy levnější a lidštější způsob řešení problémů než válka.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 4 čtenáři)
Jak hodnotíte rozhovor?
autor: Radim Panenka
