V roce 1998 získala ve volbách do Spolkového sněmu Sociálnědemokratická strana Německa vedená Gerhardem Schröderem přes 40 procent hlasů. Pak už jen klesala, v roce 2017 na 20,5 procenta, což je suverénně nejhorší výsledek v poválečné historii strany. V letošních volbách do Evropského parlamentu SPD volilo už jen necelých 16 procent. Co je hlavní příčinou toho, že sociální demokracie ztrácí pro Němce své někdejší kouzlo?
Sociální demokracie, a to nejen německá, je ideový konstrukt devatenáctého století. Na aktuální otázky dnešní doby, ať už se týkají hromadné migrace, lavinovitého přelidňování tzv. třetího světa a podobně nemá odpovědi, přinejmenším ne svoje vlastní. To je vysvětlení skutečnosti, proč začíná být pro voliče nezajímavá.
I když strana sociálních demokratů vznikla s cílem hájit zájmy továrního dělnictva, což už působí poněkud archaicky, tak dnes by se v německé společnosti nenašla cílová voličská skupina, na níž by se SPD vhodně zvolenými tématy mohla zaměřit?
Právě. Strana továrního dělnictva, kde ty časy příznivé pro sociální demokracii jsou. Její dnešní elektorát sestává z učitelů a příslušníků jiných dobře zajištěných povolání pod penzí. Z toho se ale obtížně dá slepit síla s podstatnější politickou váhou.
Zatímco v Německu padá SPD k deseti procentům, čím to, že v Česku pánové Sobotka, Chovanec, Hamáček a spol. nasměrovali ČSSD dokonce k pěti procentům a možná i pod tuto hranici nutnou pro vstup do Sněmovny?
Pokles přitažlivosti sociálně demokratických stran je celoevropský fenomén a zřejmě zasáhl i českou politickou scénu. Nicméně, nejsa už dlouhá léta obyvatelem zemí českých, zdráhám se k tomu přikládat své polínko.
Psali jsme:
V Česku chybí ČSSD osobnosti, za které při vší úctě nelze považovat předsedu Jana Hamáčka ani z klobouku vytažené místopředsedy Petříčka, Šmardu či Maláčovou. Trápí v Německu SPD stejný problém, nebo teď už je skoro jedno, kdo dovede sociální demokraty k hořkému konci a bezvýznamnosti?
Řekl bych, že osobnosti v tom velkou úlohu nehrají; kdyby si sociální demokraté postavili do čela svatého Jána, základní problém – to znamená neschopnost najít vlastní odpovědi na aktuální otázky dnešní doby – to nevyřeší.
Zatímco jedna strana padá ke dnu, druhá míří k výšinám. Mám tím na mysli německé Zelené, kteří se v květnových volbách do Evropského parlamentu stali druhou nejsilnější stranou a měsíc nato v průzkumu volebních preferencí těsně předstihli dokonce i CDU/CSU. Co se skrývá za jejich raketovým vzestupem a jak se jejich úspěchy v Německu projevují?
Jejich vzestup je logický a pochopitelný. Levicově zaměřená část společnosti se zklamala v sociální demokracii a hledá náhradu v Zelených. To je docela dobře; v dosavadní opozici mohli Zelení vyhlašovat co všechno by chtěli zakázat, omezit, zdanit, třeba vnitrozemské lety a mnoho jiného, čímž si vysloužili přízvisko Verbotspartei – strana zákazů. V odpovědnosti vládní by ale museli předvést trochu tvůrčí snahy.
Co „strana zákazů“ – pardon, Strana zelených – nabízí německým voličům kromě témat vztahujícím se k ochraně klimatu?
Leda právě alternativu k sociální demokracii v otázkách, které se všechny dohromady točí kolem peněz na to či ono, přičemž poptávka vysoce převyšuje nabídku. To je, myslím, u všech evropských vlád, co jich bylo, jest a ještě bude úplně stejné.
Mohou na Němce platit výzvy, aby nejezdili autem, nelétali letadly, žili skromně, nekonzumovali maso a podobně, které se k nim prostřednictvím médií dostávají? Co s tím, když neposlechnou?
Jedním uchem sem, druhým uchem ven. Je vysoce nepravděpodobné, že by se veškeré Němectvo v tu ránu zřeklo masa a místo autem užívalo veřejné dopravy, poměrně drahé, když cena za jednu jízdu obnáší 2,80 eur, což je v přepočtu 70 kaček českých, a navíc s dlouhým čekáním na přestupy. Sám si nevzpomenu, kdy jsem naposledy seděl v tramvaji, nejsa milionář ani masochista.
Slyší na nejrůznější apely o tom, jak zachránit planetu, v Německu více mladí lidé i díky celosvětové akci Fridays For Future a stále rostoucí popularitě mladičké švédské aktivistky Grety Thunbergové? A podléhá tomuto tlaku politická scéna?
Politická scéna se tím zabývat musí; nemůže nechat tak významné téma bez odpovědi. Obecný lid, jak se tak pročítám diskusemi na internetových stránkách Focus, už má receptů na záchranu planety plné zuby a šestnáctiletým děvenkám doporučuje, aby raději vyhotovily své školní úlohy a spásu planety si nechaly napotom, až si vydělají své první euro pravidelnou prací. Totéž k akci Fridays For Future: možnost se na jeden den vyhnout té školní otravě.
Automobilka Porsche se chlubí, že už přijala na 30 tisíc objednávek na svůj nový elektromobil, jehož cena se ale bude v přepočtu pohybovat kolem tří milionů korun. Docela úspěšně se přitom zamlčuje to, že plánované ekologické zlepšováky a s nimi spojené zdražení elektřiny dopadne na nižší i střední třídu, která v důsledku těchto inovací zchudne. Neschyluje se k nějakému střetu ekošlechty a těch, co na elektromobily mít nebudou?
Obvyklý humbuk. Omezené množství bohatých lidí si pořídí superdrahý elektromobil, aby se měli s čím předvádět, než je to omrzí a začnou se chytat zase jiné extravagance. Ostatně je elektrický proud třeba vyrobit, z větší části v uhelných elektrárnách, z menší v jaderných. Co se kvůli nim také nadělalo křiků a protestů! Už je víceméně po nich, jelikož se naskytlo onačejší téma: záchrana sakumprásk celé planety. Čí duše spasitelská by odolala?
Jana Maláčová
Vypadá to, že klimatická krize jako téma přebila v Německu krizi migrační. Mají tyto hrozby něco společného a přistupuje se k nim z podobných pozic?
Nepřebila. Nebo alespoň nepozoruji, že by lidé kolem mě vzrušeně debatovali o klimatické krizi; migrační krize zajímá německou veřejnost mnohonásobně víc. Lze s jistotou předpokládat že jí nebude hned tak konec, spíš ještě zintenzivní, úměrně k rostoucímu neklidu veřejnosti a zjevné nechuti oficiální politiky něco v tom ohledu podniknout.
Nedávno zveřejnil deník Frankfurter Allgemeine Zeitung průzkum organizace Institut für Demoskopie Allensbach, tedy Institutu pro výzkum veřejného mínění, v němž na otázku, zda je v Německu možné se na veřejnosti svobodně vyjadřovat o zásadních věcech, odpovědělo „ano“ pouze osmnáct procent respondentů. Lze nad tím mávnout rukou jako nad výsledkem jednoho průzkumu, nebo to je pozorovatelný trend v německé společnosti?
Svobodně se vyjadřovat lze, ale spíš tak mezi lidmi na ulici nebo v hospodě. Sdělovací prostředky a tradiční partaje melou klikou pořád stejného kolovrátku; otázkou jest, jak dlouho ještě. Nedávné zemské volby v Sasku a v Braniborsku ukázaly nepřehlédnutelný posun občanské přízně k straně AfD, jediné, která je ochotna nazvat věci pravými jmény Zatím je Alternativě pro Německo spíláno do populistů, radikálních pravičáků a málem že fašistů, netřeba však darů prorockých k předpovědi, že nepotrvá ani tak dlouho a tradiční partaje opatrně, ale přece začnou housti tutéž populární písničku, protože voličská přízeň je kobylka skotačivá a hlasy jsou hlasy.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
