„Vládli nám hlupáci, bilo to do očí. Havel chtěl být prezident, i když říkal, že ne,“ vzpomíná advokátka Hamplová

13.02.2020 12:00

30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII „Musím říct, že pokud jde o hlavní pocit z 90. let, pak je to takové malé české Palermo, ve kterém bylo vše možné, jen se až tak nestřílelo. Zato se, bohužel, kradlo ve velkém,“ popisuje známá advokátka a právnička roku Jana Zwyrtek Hamplová. O nezávislosti současných soudů je přesvědčena. Poukazuje ale na katastrofální stav našeho právního řádu. „Tak jako se špatným koštětem nezametete dobře dvůr, se špatnými zákony nemůžete očekávat dobrou práci soudů a potom ani spravedlnost. Přesto se to daří, ale stojí to občas obrovské úsilí jak soudců, tak advokátů, kteří s tím nedokonalým právním řádem bojují,“ dodává. V rozhovoru přidává i osobní zkušenost s polistopadovými prezidenty a prací v Poslanecké sněmovně: „Tam se kastovalo a na to bych si nikdy nezvykla.“

„Vládli nám hlupáci, bilo to do očí. Havel chtěl být prezident, i když říkal, že ne,“ vzpomíná advokátka Hamplová
Foto: archiv
Popisek: Jana Zwyrtek Hamplová
reklama

Na listopad 1989 díváte jako na krásnou dobu i navzdory tomu, co se pak dělo v 90. letech. V čem jsme byli naivní a v čem příliš velkorysí?

Anketa

Máte rádi Stanislava Křečka?

95%
5%
hlasovalo: 26974 lidí
Krásná doba to byla v tom, že jsme se mohli svobodně nadechnout a přestala nám diktovat strana, jejíž představitele už nemohl brát nikdo vážně, jakou byli karikaturou. Prostě nám vládli hlupáci a bilo to už do očí. Stačí vzpomenout Jakeše, Urbánka… Listopad byl dobou ideálů, očekávání a naděje, a přestože to s sebou přineslo i vystřízlivění, je dobře, že přišel. Myslím, že to nebyla až tak naivita, ale hlavně obrovská nezkušenost, protože nikdo tu neznal klasický trh, samosprávu, nebyli tu ekonomové ani právníci, kteří by znali mechanismy klasické tržní ekonomiky a právního státu. Nebo velmi z doslechu.

Horkou jehlou vznikaly zákony, horkou jehlou se řešilo vše. Otázka je, zda to šlo jinak, když se ze dne na den změnilo ve své podstatě všechno. Co se podcenilo, to byl fakt, že zatímco tu byli lidé, kterým šlo o tuto zemi, pak tu byla skupina těch, kteří okamžitě vycítili možnost využít situaci pro sebe sama a taky ji využili. Co této době a jejím představitelům vytýkám, je to, že se rychlost upřednostnila před kvalitou, a to těm lumpům neskutečně nahrávalo. Ale po boji každý generál – ty prvotní chyby bych ještě odpustila, ale když se objevily první signály, že jsou tu lidé, kteří kradou, okamžitě se mělo reagovat. A to se nestalo.      

90. léta přinesla změnu pro každého, někdo začal cestovat a vydělávat, jiným zavřeli fabriku, kde celý život pracovali. S důsledky polistopadové privatizace se potýkáme do teď. Jaké je vaše osobní zkušenost? A jak jsme se vyrovnali s přístupem, že kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu?

Je to velmi individuální. Ti, kterým byl bývalý režim nakloněn, ztratili, zejména důležitost, a nikdy se s tím nesmíří. Ti, kterým nová doba v tom dobrém slova smyslu umožnila rozvinout své schopnosti, budou za listopad do smrti vděční. A pak tu byli ti, kteří si tzv. pomohli na úkor všech, zneužili, co mohli, a napakovali se. Je smutné, že za to většinou nikdy nebyli pohnáni k odpovědnosti a že je tehdejší vlády neuměly zavčas zastavit. Bylo to jistě i proto, že řada politiků se tzv. vezla s nimi, protože se jim zamotala hlava z vlivu a peněz. Jak na úrovni státu, tak na úrovni mnoha obcí a měst.

Byla jsem tehdy velmi mladá, ale ani tak jsem některé věci prostě nechápala; a třeba to, co se dělo v mém rodném městě, mne nakonec přivedlo do politiky – v roce 1998 jsem poprvé kandidovala do zastupitelstva, a narušila tak doposud klidná zasedání, kde zastupitelé tehdejšímu vedení radnice odsouhlasili prostě všechno: rozprodej majetku, rizikové smlouvy, a tak dále. Musím říct, že pokud jde o hlavní pocit z 90. let, pak je to takové malé české Palermo, ve kterém bylo vše možné, jen se až tak nestřílelo. Zato se bohužel kradlo ve velkém.

Fotogalerie: - Rozloučení s Kuberou

Pietní shromáždění k uctění památky předsedy Senát...
Pietní shromáždění k uctění památky předsedy Senát...
Pietní shromáždění k uctění památky předsedy Senát...
Starosta Teplic Hynek Hanza(vpravo)
Marek Hilšer
Pietní shromáždění k uctění památky předsedy Senát...

V roce 89 jste studovala práva. Jak zareagovali na změnu profesoři? Co znamenal konec vedoucí role KSČ pro výklad československého práva?

Musím říct, že profesoři nemuseli až reagovat na nějakou změnu. Ještě v době totality, v prvním ročníku, už většina přednášela tak, jako by tu už byl právní stát. Vzpomínám si na přednášku, která byla o tom, zda je správná vláda jedné strany, když pojem demokracie je o soutěži politických sil. Tedy mnozí byli odvážní, změna režimu visela ve vzduchu, zejména od lednových událostí 1989, a někdy studenti i tleskali. Ne náhodou se vysoké školy staly hybnou silou listopadových dnů – byly na to připraveny. A kým jiným než profesory? A zrušení vedoucí úlohy KSČ? To změnilo v právu úplně všechno, zejména veškeré jeho principy, směrem k právnímu státu.    

Rok 89 znamenal zlom pro justici. Změny v soustavě soudů, zákonů, v jejich významu. Více jak polovina soudců odešla. Přišla řada opatření zaručujících nezávislost. I o tom se dnes diskutuje zvlášť s ohledem na osobnost ministryně spravedlnosti. Byly změny v justici provedeny správně a můžeme se dnes spolehnout na nezávislost soudů?

Výjimky mohou potvrzovat pravidlo, ale jsem o nezávislosti soudů stále přesvědčena. Tím neříkám, že někteří soudci se nemohou nechat ovlivnit, a ani to, že jsem vždy spokojena se soudními rozhodnutími. Ale to je spíše otázka odborná a názorová, co si kdo představuje pod pojmem skutečná spravedlnost. Nejsem si také jista, zda jsou namístě útoky na současnou ministryni spravedlnosti, která v minulosti prokázala vícekrát poměrně značnou odvahu nazývat věci pravými jmény. Myslím si, že její kritika nesměřuje primárně k její osobě jako takové, ale k tomu, že zasedla v této vládě, což docela chápu, ale pak to není o jméně Benešová, ale o každém jiném, které by se na daném postu objevilo. Navíc ministr přímo práci soudců neovlivňuje, nemá jak. Tedy, pokud jde o naše soudnictví, nejsem až takový skeptik a řady soudců si velmi vážím. Co bych justici vytkla, to je délka některých soudních řízení, která sama někdy tu spravedlnost potírá, a některé rozsudky, které prostě pochopit nelze.   

Jenže justice stále nefunguje tak, jak by veřejnost očekávala. Kritizována je hlavně rychlost soudních procesů nebo nevymahatelnost práva, což je pak otázka dostupné spravedlnosti. Jak srovnat vymahatelnost práva před rokem 1989 a po třiceti letech?

Velmi dobré připomenutí. Důvěra v justici přímo souvisí se vztahem veřejnosti k ní, a zde je opravdu hodně zakopaný pes. Délku soudních řízení jsem již zmiňovala a ta vymahatelnost práva s ní přímo souvisí. Co vám pomůže, když jste zproštěn viny, když to trvá tři roky a víc a všichni už zapomenou, o co vlastně šlo? Je také zarážející, jak odlišné názory mají na stejnou věc soudy různých stupňů, takže verdikty nelze ani předvídat. Tady musím zmínit katastrofální stav našeho právního řádu – zahlcenost právními předpisy, v čase měnící se výklady nejvyšších soudů včetně ústavního, z toho vznikající zmatek na nižších soudech, čeho se vlastně mají držet… Ale zase – to není věc soudců, ale zákonodárců. A jsme opět v politice.

Kvalita právních předpisů a stav právního řádu jako celek se odvíjí od kvality naší politické reprezentace. Takže přinuťme politiky výrazně změnit kvalitu a srozumitelnost právních předpisů a dobrá práce soudů půjde ruku v ruce. Tak jako se špatným koštětem nezametete dobře dvůr, se špatnými zákony nemůžete očekávat dobrou práci soudů a potom ani spravedlnost. Přesto se to daří, ale stojí to občas obrovské úsilí jak soudců, tak advokátů, kteří s tím nedokonalým právním řádem bojují. Jinak dobu před listopadem a po listopadu nemůžeme vůbec srovnávat, protože řada právních vztahů dříve vůbec neexistovala, takže nápor na soudy je nyní mnohonásobný a tak dále.    

Psala jste o tom, že jste v zákulisí poznala všechny naše novodobé prezidenty. Můžete ke každému zmínit nějaký konkrétní postřeh? A jak se časem změnili? Pokud...

Nevím, zda jsem ta správná osoba prezidenty hodnotit, protože jsou jistě lidé, kteří je znali mnohem lépe… Ale snad jen ty postřehy z osobního kontaktu – Havel o funkci prezidenta velmi stál, i když se tvrdil opak, a užíval si ji se vším všudy, včetně obdivu žen. Klaus v civilu nebyl a není až tak moc profesor, ale zábavný chlap s nadhledem i vtipem; a Zeman není v zákulisí až tak žoviální, ale přemýšlivý a vtipný společník. Podle mého názoru žádný z nich nešel do politiky proto, aby si finančně pomohl, ale aby si splnil kariérní sen, a přestože každý z nich je typově úplně jiný člověk, každého bych označila za osobnost. 

Kromě komunální politiky jste působila i v té celostátní. V letech 2005 a 2006 poslankyní v klubu ČSSD. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Tak já se ve Sněmovně jen mihla, a to jako náhradnice za tehdy zesnulého Pavla Dostála, a to na necelý rok. Dobrá zkušenost, ale nikdy více. Deziluze. Z promarněného času, nic neřešících diskuzí, nebyl to můj šálek čaje. Potřebuji za sebou vidět výsledek a jeden poslanec je prostě nikdo. Tedy vzpomínám na tu dobu jako na příležitost, kterou je dobře, že jsem využila a řadu věcí poznala, ale to je tak všechno. To, že jsem byla poslankyně, ve většině životopisů ani neuvádím, více pro mne znamená být advokátkou, která může skutečně některé věci někam posunout.

Fotogalerie: - Květiny pro Koněva

Shromáždění u sochy maršála Koněva s názvem Květin...
Shromáždění u sochy maršála Koněva s názvem Květin...
Shromáždění u sochy maršála Koněva s názvem Květin...
Shromáždění u sochy maršála Koněva s názvem Květin...
Shromáždění u sochy maršála Koněva s názvem Květin...
Shromáždění u sochy maršála Koněva s názvem Květin...

Jaká je vaše zkušenost s poslanci? Například s Miroslavem Kalouskem. Když jste byla ve Sněmovně, byl ještě předsedou lidovců…

Těch zkušeností je mnoho, ale s Miroslavem Kalouskem nemám žádnou. Byla jsem pod hranicí jeho rozlišitelnosti, bezvýznamná poslankyně, které ani neodpověděl na pozdrav. To byli ti velcí hráči, kteří vepředu ukazovali těm svým, jak mají kdy hlasovat (úsměv), a na ostatní se dívali svrchu. Necítila jsem se tam i proto dobře, není mým zvykem se nad někoho povyšovat. Pořád jsem ta holka z malého města, která sice občas uspěje u Nejvyššího nebo Ústavního soudu (úsměv), ale jinak zůstává stejná a popovídá si ráda s každým. Tam se kastovalo a na to bych si nikdy nezvykla. Na druhé straně mám pár poslanců a senátorů mezi přáteli; je to zkrátka o lidech.   

Právu se věnujete celý život a máte za sebou spoustu úspěšných jednání. Ale co křivdy? Jak časté jsou momenty, kdy právník nemá šanci? Komu, nebo čemu jsme za uplynulých třicet let nejvíc ublížili?  

Pokud jde o práci, nějaké křivdy necítím. Jistě, sem tam jsem špatně odhadla lidi, ale to se stává každému, že vás někdo zklame. Ale člověk musí umět občas mávnout rukou a jít dál. Protože zase vás naopak někdo mile překvapí a to vám to vynahradí. K mé práci patří i to, že ne každý spor vyhrajete, i když na něm necháte duši. Ale ani lékař každého nevyléčí. I to patří k profesi, to musíme umět zvládnout. Největší křivdu jsem cítila od života, když mi před třemi lety zemřel manžel. Bylo mi padesát jedna, jemu padesát šest let. Pro mne zatím nejtěžší životní zkouška. A zase – tehdy mi pomohli mí starostové. Obklopili mne a neskutečně podrželi. Nikdy jim to nezapomenu. 

Lidé vás znají i díky tomu, že hájíte zájmy samosprávy. Jste předsedkyně Unie sebevědomé samosprávy, kterou jste založila, a aktuálně jste obdržela ocenění právník roku. Blahopřeji.

Děkuji! Opravdu to pro mne znamená mnoho, a jak čtu v ohlasech a blahopřáních, nejen pro mne, ale i pro mé obce a města. Dostala jsem stovky gratulací, dárků a květin, hlavně od starostů a starostek, doslova z celé republiky, psali, že jsou na mne hrdí, a podobná krásná slova… Na tom pódiu jsem si tak opět uvědomila, jaké je to štěstí dělat to, co vás baví, kde můžete skutečně něčeho dobrého dosáhnout, a to, že si toho porota všimla do té míry, že mne takto ohodnotila, je pro mne obrovská motivace a nesmírně si toho ocenění vážím. Taky se mi na tom pódiu pěkně klepal hlas, ale vůbec se za to nestydím. Ty emoce byly krásné. 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Daniela Černá
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Na drsném severu řídí střední školu, v Senátu chce navázat na Kuberu: A dost! Je třeba bojovat za normální svět

19:22 Na drsném severu řídí střední školu, v Senátu chce navázat na Kuberu: A dost! Je třeba bojovat za normální svět

ROZHOVOR Češi byli vždy tolerantní a vstřícní k cizincům či k jiným názorům. Řvaní pod okny až do rá…