Letos slavíme 30. let od listopadu 1989. Jak na to období vzpomínáte? Kde jste tehdy byl? Co jste dělal?
Na 17. listopad si pamatuji velmi dobře, a to proto, že nám policajti zpráskali kluka, který byl na Národní třídě na demonstraci. Měl s sebou ten den nějaký nosič na kazety, který mu s největší pravděpodobností zachránil páteř. Když jej totiž vytáhl z batohu, tak z něj zbyly už jenom bakelitové třísky.
Fotogalerie: - Čaputová na Národní třídě
Jak se to stalo?
Zřezali ho, když procházel uličkou pendreků na Národní třídě. Navíc Svobodná Evropa hlásila, že tam zabili studenta. A to si myslím, že zvedlo ze židle spoustu lidí. Jelikož, když na demonstraci k uctění nacisty zabitého studenta Opletala, zabijí českého studenta, v tom případě se ten režim srovnal s nacisty. A to bylo už trochu moc. Takže divadla začala stávkovat, lidi vyšli do ulic. Kluk měl naštěstí jenom modřiny, ale naštval jsem se.
Jak to pokračovalo?
Mezitím jsem chodil do práce, ale samozřejmě jsem chodil na Václavák, na demonstrace a sledoval dění. Ovšem pak se stala jedna důležitá věc. Když jsem se 23. listopadu 1989 vrátil do práce, tak mi sekretářka říkala: čtyřikrát vás tady hledali nějací pánové a že ještě prý přijdou. Tak jsem si říkal, že počkám, a oni přišli. To byly asi čtyři hodiny odpoledne.
Kdo to byl?
Když konečně přišli, začali mi vyprávět až neuvěřitelné věci ve smyslu, že mají vzkaz od sovětského politbyra pro lidi v Občanském fóru, ve kterém stálo, že Sověti souhlasí s tím, že bude zrušena vedoucí úloha strany a že v Československu může nastat vláda národní jednoty, a také, že souhlasí dokonce se svobodnými volbami a že se nám omluví za srpen 1968. Měli jen několik podmínek.
Velvyslanec ve výslužbě Jaromír Novotný (Foto: Hans Štembera)
Podmínek?
Ano, za prvé, že nedojde k žádným excesům a vystoupením proti Sovětskému svazu. Druhou podmínkou bylo, že nedojde k žádnému násilí na komunistech, a třetí pak, že celá věc musí být vyřízena do setkání Bushe a Gorbačova na Maltě.
Proč vám to říkali?
Já jsem se jich ptal. A oni mi říkali: „Vy jste z takové rodiny, váš tchán byl Josef Smrkovský, vy už si najdete způsob, jak to vyřídit v té Laterně Magice, protože kdybychom to dělali my, tak by to mohlo být bráno jako provokace a zahraniční vměšování.“
Co jste udělal?
Nejprve jsem zvedl telefon a zavolal na sovětskou ambasádu, kde mi potvrdili, že jsou to lidi od nich.Takže jsem si řekl dobře, já do té Laterny Magiky zajdu. I tak jsem si ale pořád říkal, že to může být jenom provokace a že mě někde něco třeba přejede na silnici.
Vy jste byl vlastně takový nepřítel režimu?
Ano, nepřítel lidu jsem byl. Byl jsem vyloučený ze strany. Jednu dobu jsem i vykládal vagony. Vystřídal jsem různá zaměstnání. Naposledy tedy v národním podniku Obuv Praha. Tam jsem se ale vypracoval. Ona tehdy normalizace již trpěla roztroušenou sklerózou. Z prodavače obuvi jsem se vypracoval na vedoucího patra, vedoucího obchodního oddělení, až nakonec jsem se stal obchodním náměstkem. A to si říkali, když jsem tam přišel, ježíškote, že takovýho živla zaměstnali. Vzpomínám, že když jsem tam nastoupil, tak se na mě chodily dívat prodavačky, co že je to za blba, který s titulem inženýra vyrazil prodávat boty. No ,ale pak už se prali, aby mohli u mě dělat.
Proč si ale takového živla, jak vy říkáte, vybrali Sověti pro tlumočení svých politických stanovisek?
No, aby se mnou jednali i disidenti. Domnívám se, že se zkrátka dozvěděli, že jsem některé lidi z disentu znal, což byla pravda. A taky, že jsem byl z rodiny Smrkovského, což hrálo taky roli.
Tehdejší stanovisko Sovětů, které vám ti muži přetlumočili a které jste vypověděl o dva roky později u výslechu Rumlovy vyšetřovací komise, tedy znělo, že události listopadu 1989 mají sovětskou podporu, pokud proběhnou v klidu a bez násilí?
Ano, a bylo v něm dokonce uvedeno, že pokud se k něčemu odhodlají Lidové milice, tedy k nějakému ozbrojenému zákroku proti demonstrantům, tak je sovětská skupina středních vojsk lokalizovaná u nás v Československu rozdrtí.
Výpověď Jaromíra Novotného před Rumlovou vyšetřovací komisí dva roky po listopadu 1989 zachycená v knize historika Pavla Žáčka Vypovídat pravdu a nic nezamlčet: Protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, Díl 1, vydáno Ústavem pro studium totalitních režimů v edici dokumentů (Foto: Hans Štembera)
A s tímhle ujištěním jste tedy ještě ten samý den běžel do Laterny Magiky?
Ano, bylo to ten samý den večer.
A tam to vyšumělo?
Tam jsem jim řekl, že není třeba se bát, že armáda je zpacifikovaná a že pokud nějaké jednotky vyjely, tak zase zajedou zpátky. Pamatuji si, že se tehdy lidé dokonce chystali Laternu Magiku opustit, jelikož čekali, že ten zásah prostě přijde. A hned následující den jsem se začal divit. Ministr obrany, generál Václavík byl nemocný, Lidové milice se začaly stahovat z Prahy, na Václaváku bylo tři sta až čtyři sta tisíc lidí, žádná protisovětská hesla, žádné výkřiky proti komunistům, zvonilo se klíči, nebyla zlomená ani jedna větvička, nebyla vymlácená ani jedna výkladní skříň, na Letné 600 tisíc lidí a všechno to proběhlo v klidu.
Co z toho vyvozujete?
Asi to, že listopad 1989 byl předáním moci se vším všudy. Nakonec, Československo bylo poslední zemí, kde to padlo. Zajímavá je v té souvislosti ještě jedna věc. Ve všech zemích, kde byly umístěny sovětské posádky, netekla krev. A v Rumunsku sovětská posádka nebyla a bylo to krvavý. Mě zkrátka nikdo nepřesvědčí, že to nebylo řízené. Bylo a já jsem se stal jedním z těch koleček. Další důkaz o tom, že byl listopad 1989 řízený, pro mě byl, když federální shromáždění složené z komunistických poslanců jednohlasně zvolilo Havla prezidentem.
To bylo na přímluvu Čalfy…
Čalfa znal techniku moci, tedy toho, jak vládnout. Disidenti sami neměli představu o tom, jak se řídí stát nebo jakákoliv jiná organizace.
To zní všechno tak vykonstruovaně, ale energie těch lidí žádajících změnu režimu na náměstích, ta byla přeci spontánní a autentická…
Byla. Emoce byly autentické. Řízené bylo ale vybuzení těch emocí, vyprovokování, viz zmlácení studentů na výročí zavraždění Jana Opletala nacisty, provokace s údajně mrtvým studentem Martinem Šmídem, ve skutečnosti agentem StB Ludvíkem Zifčákem, která dostala lidi do varu, vyprovokovala je. A pak už to jelo. Lidé ztratili strach.
Měl by se tedy listopad 1989 podle vás vykládat nějak jinak?
Teď to asi přeženu, ale asi bychom měli postavit pomník Gorbačovovi za to, že se tady změnil režim a že komunismus padl bez kapky prolité krve. Kdyby totiž Sověti chtěli zasáhnout, tak by mohli a vojenské kapacity v těch zemích na to měli. Mě prostě nikdo nepřesvědčí o tom, že kdyby Sověti chtěli, tak zabrání rozbourání Berlínské zdi. Sověti se prostě vědomě rozhodli zbavit se svých satelitů, a to proto, že dali přednost záchraně Sovětského svazu jako takového. Ta se jim ovšem nepovedla.
Měli být komunisté po roce 1989 potrestáni a jejich strana postavena mimo zákon?
To si nemyslím. Kdyby byla KSČ zakázána, tak by se přejmenovali, tak jak se tomu stalo ve všech postkomunistických zemích. Tak bylo alespoň jasno, kdo je kdo. Potrestáni měli být signatáři „zvacího dopisu“ a nejaktivnější normalizátoři. Ale musí se přiznat, že i mnozí komunisté měli velký podíl na tom, že se ta moc sesypala. Konec konců prvním premiérem federální vlády po těch změnách byl Marián Čalfa, komunista jako hrom, autor pendrekového zákona po protestech roku 1969. Hodně komunistů bylo i mezi členy Charty 77, možná třicet čtyřicet procent. A ukažte mi politické strany po roce 1989, ve kterých nebyli bývalí komunisté.
Česká společnost získala v listopadu 1989 svobodu. Je ale něco, co s listopadem Češi ztratili?
Společnost ztratila sociální jistoty. Před rokem 1989 tu nebyli bezdomovci, nebyly tu tisíce lidí v exekucích. Tohle ta změna systému přinesla.
A privatizace? Jak ji hodnotíte?
Přinesla s sebou obrovský přesun majetku. Snese srovnání snad jen s přesunem majetku, ke kterému došlo po bitvě na Bílé hoře. Upřímně, privatizace mohla dopadnout hůř, mohla dopadnout jako v Rusku nebo na Ukrajině. Když se to vezme, tak z postkomunistických zemí jsme na tom nejlépe.
A ta kuponová?
Kuponová privatizace byla nejrychlejším způsobem, jak majetek převést co nejrychleji do soukromých rukou, jak ho zprivatizovat. Byla český unikát. V jiných zemích bývalého socialistického tábora neproběhla. Tam docházelo k ještě daleko větším zvěrstvům. Samozřejmě, že byli lidé, kteří měli víc informací než ostatní, a ti se v té době mohli snadno dostat k majetku. Názorně nám to předvedl např. Viktor Kožený, co se s tím dá všechno udělat. V roce 89 a 90 se nicméně v české ekonomice hrála hra monopoly, jestli ji znáte.
Jak to myslíte?
Podniky a ekonomiku si skoupili zahraniční investoři. Podobná situace byla v Německu po druhé světové válce. To až nyní se pomalu začíná česká ekonomika v některých svých sektorech vracet do tuzemských rukou. Koneckonců pár českých miliardářů už tu máme.
Jak si i třicet let od listopadu 1989 vysvětlujete třetinové mzdy mnoha českých pracovníků oproti sousednímu Německu?
To je tím, že se v Česku hodně podporovaly montovny. Až teď v posledních letech, když se pan Babiš stal ministrem financí a premiérem, se začalo podporovat, aby se dávaly peníze do vědy a rozvoje. Předtím se dávala podpora těm, kdo tu stavěli tovární haly a ubírali tu ornou půdu.
Mají se Češi nejlépe v historii, jak se často říká například v médiích?
Materiálně se máme nejlépe v historii, ale ne všichni. Jiná věc je, jaké jsou mezilidské vtahy, společnost je velice rozdělená a lidé přestávají respektovat názory protivníků. Ubývá diskuse a nastupuje očerňování nositelů jiného názoru a nastupuje buď anebo. Když se mnou nesouhlasíš, tak jsi můj nepřítel. A to není dobré.
Jaromír Novotný (1947)
Vystudoval obor zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Mezi lety 1967 až 1969 byl členem komunistické strany. Po roce 1968, srpnové invazi do Československa a období pražského jara, byl ze strany vyloučen. Mezi lety 1969 a 1989 nemohl z politických důvodů uplatnit svoji kvalifikaci. Zpočátku byl nucen pracovat jako dělník při vykládce vagonů podniku Domácí potřeby Praha. Později pracoval v nejrůznějších společnostech na různých postech. Po revoluci pracoval jako poradce pražského primátora, v ekonomické sekci Kanceláře prezidenta republiky, nebo jako vrchní ředitel sekce zahraničních vztahů ministerstva obrany. V druhé polovině devadesátých let předsedal vládnímu vyjednávacímu týmu pro vstup České republiky do NATO. Pracoval i jako náměstek ministrů obrany. Po roce 2000 pracoval v diplomacii jako velvyslanec v Indii a v Japonsku. Od roku 2011 je v důchodu. Je nositelem několika čestných vyznamenání ministerstva obrany České republiky.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jonáš Kříž
