Jak vnímáte vlnu běženců, která se valí na Evropu? Je řešením návrh Evropské komise na přerozdělení čtyř desítek tisíc žadatelů o azyl ze Sýrie a Eritreje, aby se ulehčilo Itálii a Řecku, které přestávají příval uprchlíků zvládat?
Považuji to za naprosto zásadní problém a všechna řešení, která se nabízejí, jako přerozdělování uprchlíků a podobně, ve skutečnosti nejsou řešením, je to jen odsunutí problému v čase. Dneska dostaneme tisíc uprchlíků, příště jich bude deset tisíc, pak sto tisíc, to není prostě řešení.
Podle informací, které zazněly v Praze minulý týden i na mezinárodní konferenci o bezpečnosti Evropy, na níž jste také vystupoval, čeká na severu Afriky milion dalších lidí na převoz do Evropy. Překvapilo vás to číslo?
Já jsem o tom věděl, to je známá věc. Dneska se už mluví o tom, že v horizontu deseti let jich bude deset milionů. V odborných kruzích se o tom hovoří už několik let, ale nikdo na to prostě nereaguje. Politická reprezentace Evropy odmítá vidět realitu.
Myslíte si, že problém uprchlíků evropská politická reprezentace stále podceňuje, když přichází s administrativním stanovením kvót uprchlíků, které podle Vás, ale i řady odborníků a politiků nejsou žádným řešením?
Jsem přesvědčen, že si jsou toho problému vědomi, ale neznají řešení, jen se snaží přežít období, na které jsou zvoleni. A pak ať to řeší jiný. To je podle mne základním motivem všech současných opatření: posunout ten problém v čase, ať ho řeší někdo, kdo přijde po nich.
Ale ten problém posouváním v čase zjevně narůstá. Nebude pak už pozdě s tím něco dělat?
Ta hrozba je taková, že dneska už ani nevíme, jestli je za pět minut dvanáct nebo pět minut po dvanácté, jestli je vůbec nějaká šance, aby západní kultura v pojetí, které nyní máme, existovala ještě za dvacet let.
Kolik utečenců je podle Vás Evropa vůbec ještě schopna vstřebat, aby to neohrozilo její existenci?
Jeďte se podívat do Marseille, na jih Itálie nebo do některých měst Velké Británie a zjistíte, že Evropa už není schopna vstřebat vůbec nic. To, co dneska tady je, je velmi zásadním problémem a nemáme žádné účinné řešení. Tím největším nebezpečím jsme my sami sobě, protože odmítáme vidět realitu, odmítáme dělat některá nepopulární opatření, problémy odsouváme na dobu, kdy už nebudou řešitelné. A není to jen o migraci. Problémy jsou zásadnější. My jsme si vytvořili hrozně komplikovaný systém, například legislativní, který přestává být funkční. Paralyzujeme sami sebe. Příkladem je nový obchodní zákoník, který by měl znát každý občan této republiky a měl by se podle něj chovat, ale o jeho výklad se hádají sami právníci. My jsme si vymysleli strašně komplikovaný, zranitelný svět a v rámci našich pravidel ani neumíme najít řešení migrace. A nenajdeme je. Budeme se tady jen dohadovat, zkoušet určovat nějaké kvóty a přerozdělovat běžence, ale skutečně to nebudeme umět vyřešit.
Říkáte, že evropští politici nechtějí přistoupit k nějakým nepopulárním opatřením. Jaká by podle Vás měla být? Třeba změna migrační politiky? Ale to by pro veřejnost v mnoha zemích Evropy byla možná opatření spíš populární.
Pro veřejnost by byla populární. Ale když nevíme, jak vyřešit příliv potencionálních milionů lidí do Evropy, musíme okamžitě zastavit jejich příliv. To znamená otáčet lodě, vracet je zpátky, odkud přijely. To není o tom lodě i s lidmi potápět, ale prostě lodě otočit, vrátit zpátky, lidi vyložit a pak lodě potopit, protože na převozu uprchlíků vydělává nějaká skupina mafiánů, která od nich sebere obrovské peníze, připraví je o zbytek jejich živobytí, nechá je připlout sem a vygenerují tady problém. Pak je druhá otázka, která se také skloňuje mezi bezpečnostními experty, kolik je mezi těmi lidmi, kteří jsou mnohdy opravdu chudáci, koncentrovaných rezidentů Islámského státu. To nikdo neví. Možná jeden z deseti, kteří sem přijdou, nejsou ti, kteří naši pomoc potřebují, ale ti, kdo tady budou budovat buňky a budou tady vytvářet potenciální nebezpečí.
Problémy už se ukazují na jihu Itálie a Řecka, kde se utečenci bouří, protože péči o tisíce příchozích už tyto země nezvládají. Kam až to může vést?
Myslím, že spousta řeckých ostrovů přestane mít kouzlo, které kdysi měly. A dokonce jsem přesvědčen, že časem bude místní obyvatelstvo vypuzeno, bude se muset vystěhovat a žít jinde.
Ale nenesou tyto země vinu, že jejich hranice jsou tak průchodné, že nedokáží lépe chránit schengenský prostor? Nebo by jim v tom měla víc pomáhat Evropa?
Myslím, že za to může především evropská migrační politika. Jestliže se podaří někomu přeplavat moře, dostat se třeba do Francie, do Anglie, pobírat sociální dávky, zlepšit svou životní úroveň, okamžitě bude informovat veškeré příbuzné, že ta cesta za to stojí. To podle mne vyvolává tu geometrickou řadu přílivu uprchlíků. Evropa by měla jasně prohlásit, jako to řeklo Rakousko, že nebude akceptovat další uprchlíky. Sorry, jsme ochotni vám nějakým způsobem pomoci ve vaší zemi, samozřejmě omezeným způsobem, finančním, vybudovat infrastrukturu, aby se vám tam lépe žilo, ale nejsme schopni přijímat další uprchlíky. Kohokoli, kdo k nám přijde, vrátíme zpátky do místa, odkud přišel. Myslím, že to je jediná šance, jak krátkodobě eliminovat příliv uprchlíků. Další řešení pak musí evropští politici najít. Ale není to o kvótách přerozdělování, kterým vyřeší okamžitý problém a za pět let budeme řešit problém řádově větší. Přerozdělování uprchlíků by byla zásadní chyba, protože bychom jim jasně říkali, ano, my se o vás umíme postarat, přijďte další a další. Samozřejmě chápu, že situace uprchlíků je velmi komplikovaná a určitě bych být v jejich kůži. Nemá teď cenu pátrat po příčinách, ale řešme, co je teď.
Ale nehrozí politikům, kteří se snaží řešení vln utečenců z Blízkého východu a severu Afriky odsouvat a nevybudují „pevnost Evropa“, jak se říká uzavření schengenského prostoru, že budou v řadě evropských zemí v příštích volbách smeteni a nahrazeni představiteli různých extremistických a nacionalistických stran typu francouzské Národní fronty? A že stejně později tak jako tak se budou muset evropské státy, a možná mnohem drsnějším způsobem, vyrovnat s nechtěným přílivem utečenců?
Samozřejmě radikalizaci politické scény nahrává, když demokratické strany nejsou schopny řešit potřeby lidí. Protože jedna věc je realita, co lidé vidí a s čím se potkávají, druhá věc, jak to politici zaobalují do různých komplikovaných souvětí, kterým nikdo nerozumí, a pak jsou naprosto nevěrohodní. To v Evropě vidíme. Není jisté, že když se k moci dostanou extrémistické politické strany, že na vlny utečenců najdou řešení. Obávám se, že bude pozdě a že řešení stejně nenajdou.
Co se stane, když Evropa nenajde řešení? Nebude tady čím dál víc nebezpečno?
Myslím, že v horizontu dvaceti let bude jedno z nejbezpečnějších míst Austrálie, protože má velmi přísnou migrační politiku a je relativně nedostupná. Myslím, že to bude jakási oáza bezpečí. Nemusím popisovat, že v Evropě je nebezpečno, to všichni víme. A bude to ještě horší. Také na to neumím najít řešení, ale aspoň bychom ho měli hledat. Když má člověk těžkou rakovinu, tak mu opravdu nepomůže začít brát vitaminy. Musí prostě hledat nějaký radikálnější způsob léčby. Ale to ještě neznamená, že je rakovina ještě léčitelná. Taková je dneska situace v Evropské unii.
Takže radíte jakousi chemoterapii?
Ano. Aspoň to zkusit, ale přestat diskutovat o tom, jestli jsme nemocní nebo ne. Protože všichni víme, že jsme.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Libuše Frantová
