Považujete za varovné, že Česko je podle denních přírůstků nakažených v posledních dnech jednou z nejpostiženějších zemí EU?
To vidíme jenom čísla nějakých pozitivních testů, ale já k nim postrádám další informace. Jestli opravdu ti lidé onemocněli, a pokud ano, tak jak onemocněli. Jestli je bolely svaly a klouby, jenom zůstali doma a po deseti dnech šli zase do města, do práce, do školy. Teprve se znalostí těchto informací bychom mohli vynášet nějaké soudy.
Při ochraně před nákazou se často skloňuje slovo roušky. Co si myslíte o významu jejich nošení a je dobře, že je na některých místech povinné?
To je téma, o kterém se možná ještě budou psát učebnice. Teď je každý občan České republiky znalec na to, kde se mají, nebo nemají roušky nosit. Přitom roušky se nosí už spoustu let, v dobách epidemií, nosí se na operačních sálech, takže nějaký efekt pochopitelně mají. Pokud kýcháte a kašlete a chcete nastoupit do tramvaje, tak je dobré, když ji máte, abyste nešířil kapénkovou infekci, když máte nějakou bakterii nebo vira. Ale pokud je člověk zdravý, tak si myslím, že je rouška zbytečná.
Máte šest dětí, jaké jsou jejich reakce a Váš názor na to, že musí nosit roušky teď už i během výuky?
Děti to snášejí celkem dobře. Samozřejmě se může stát, že jejich nošení může nějakému dítěti vadit, ale většinou to pro ně není problém. Navíc v porovnání s dospělými, kteří v tom vidí ohrožení své existence nebo omezení svobody, si to děti samozřejmě neuvědomují. Maximálně opakují to, co říkají jejich rodiče. Takže když máte rodinu, v níž roušky odmítají, tak ani to dítě nebude v roušce rádo, a naopak. Pokud jsou úzkostliví rodiče, tak ti naopak skoro nepošlou dítě do školy, nebo jedině s rouškou. Názorů na to, jestli je mají děti mít ve třídách během výuky, je mnoho. Ale já si nemyslím, že tohle je tak vážná choroba, abychom kvůli ní přijímali takové restrikce. Myslím, že to je infekce, která je možná nakažlivější než chřipka, ale zatím nemá tu její velkou nemocnost.
Psali jsme:
Vy sám obavy z nákazy nemáte?
Už mnoho let nechodím do takových míst, jako jsou bary, a mezi mládež, která je někde čtyři hodiny uzavřená a juchá tam. Když hraje hudba, tak na sebe musí křičet, aby se nějak dorozuměli. V takovém prostředí si umím představit, že se viróza šíří snadněji, než když já doma okopávám záhony, nebo jedu chvilku do práce, kde jsem stejně v roušce, a pak odpoledne jedu do Tróje na kanál a tam stojím na břehu. Vlastně se pořád pohybuji v nerizikovém prostředí, takže tam je rouška fakt zbytečná. Kdežto v případě barů, kde je nacpaná spousta lidí, si dokážu představit, že se nákaza šíří snadno. Když jste mladý, tak i když se necítíte dobře, tak nezůstanete sedět doma, ale jdete za zábavou. Takže o to je tohle prostředí rizikovější.
Jaká doporučení byste lidem v této době dal, aby se chovali stejně jako dřív, nebo byli v přístupu k jiným opatrní? Jak to řešíte sám, držíte si od lidí, pokud to je možné, větší odstup než dřív?
Chovám se stejně, s lidmi si podávám ruku jako dřív. Když se s někým bavím, tak s ním mluvím normálně, face to face, rozhodně od něj nejdu na dva metry. Tohle nijak neřeším. Informace, které mám, mě zatím nepřesvědčují, že by se jinak zdraví lidé měli nějak izolovat. Já jsem často napadán za to, co říkám v rozhovorech, když nejsem epidemiolog. Ale to je můj názor, nemluvím za lékaře, nemluvím za epidemiology, to je názor Lukáše Pollerta.
Přestali se lidé bát chodit na vyšetření a zákroky do nemocnic, jak se to dělo v průběhu té první jarní vlny, kdy z obav před nákazou své návštěvy ve zdravotnických zařízeních odkládali?
Ten strach na jaře byl tak výrazný, že se to projevilo na chodu celé nemocnice i ambulantní sféry. Nebudu nic zastírat, v prvních dnech jsme také nevěděli, na kolik bude ten vir smrtící, takže se všichni báli chodit i ven. A do nemocnic se lidé – zvlášť laici – báli a také to někteří zdravotně odnesli. To víme, takové případy byly a možná že to ještě dojede, protože se pozastavila primární onkologická prevence, která se však neprojeví hned, ale časem, to mohou být měsíce nebo i roky. Teď se neomezuje nic, plánované výkony se provádějí, což je zajímavé, když čísla nakažených jsou vyšší než na jaře. Ale nastal posun ve vnímání závažnosti, nyní je určitě jiný. Už jsme si zvykli, možná i proto se společnost začíná víc polarizovat na dvě skupiny, z nichž ta jedna nevěří, že to je závažné. To na jaře nebylo, lidé si dokonce sami šili roušky. Teď je dost lidí, kteří roušky odmítají.
Mgr. et Mgr. Adam Vojtěch, MHA
Profesor Jan Pirk se několikrát vyjádřil, že vyšší věk sám o sobě není hlavním rizikovým faktorem. Tím je podle něj například i obezita, kouření, cukrovka, plicní onemocnění nebo snížená imunita. Jak ale tyhle rizikové skupiny chránit? Izolovat kuřáky, tlouštíky, lidí trpící cukrovkou?
To jsou skutečnosti, na které si zakládáme desítkami let našeho blahobytu a tím, jak hazardujeme se svým zdravím. Když v nemocnici operuji a děláme bypassy, tak pacienti jsou všechno lidé, kteří jsou obézní nebo kouří cigarety. A na tom sále říkají: „Já přestanu kouřit“ nebo „Já zhubnu“. Ale to už je prostě pozdě. Když jste zmínil ty rizikové faktory, tak kdybychom sečetli ty, kteří jimi v Česku trpí, tak musíme izolovat – dejme tomu – šest milionů lidí. Ty přece nemůžeme ze společnosti vyřadit. Ani nemůžeme říct, aby sportovali a nekouřili. Kostky už jsou vrženy. Ale je zajímavé, že státu je to úplně jedno. Všechno se na zavřelo, ale trafiky se na jaře nechaly otevřené, aby si lidi mohli kupovat cigarety. A bude mu to pořád jedno, protože z toho má zřejmě velké peníze. Počet úmrtí a nemocnost v důsledku kouření cigaret je číslo, o kterém se covidu nemůže ani zdát. Proti tomu je covid úplný žabař.
Já chodím do nemocnice každý den. A co tam vidím za lidi? Jsou tam převážně kuřáci. Pomalu všechny ty miliardy ve zdravotním systému padnou na lidi, kteří žijí rizikově. A stát to toleruje. Jemu to je jedno. Lidé, kteří za to nemohou, a děti představují velmi marginální číslo veškeré zdravotní péče. Co je hlavní, to gró, jsou lidé s nadváhou, lidé, co mají vysoký cholesterol, protože pořád sedí u televize, a pak samozřejmě kuřáci. Ti jsou v nemocnici denně a předčasně umírají. To je tři sta lidí denně. Takže když se nám tu teď objevil nějaký covid s číslem pět set mrtvých za půl roku, tak to je absolutně směšné číslo. A ještě ti lidé, kteří zemřeli na covid, nebo s covidem, jak se teď říká, jsou přesně ti lidé, kteří zmíněné rizikové faktory také měli.
Vadí vám hodně, že lidé tak hazardují se svým zdravím?
Mně nevadí ti kuřáci, protože já chodím rád do nemocnice, a kdyby nebyli kuřáci a lidé s nadváhou, tak tam nemám co dělat... Opravdu. Takže mně tihle lidé opravdu nevadí, ale jenom chci, aby si uvědomili ty souvislosti, že kvůli jejich ochraně jako rizikové skupiny se tu omezuje žití všech, a to nejen nošením roušek, nebo tím, že si při setkání nemáme podávat ruce. A to kvůli pěti stům mrtvých. Přitom jsou další desetitisíce a statitisíce mrtvých ze závažnějších příčin. Tak aby si uvědomili tuhle souvislost. Bavíme se o úplně jiných číslech a je nám to jedno. I těm lidem to je jedno. Nějaký těžký kuřák má teď strach a roušky by nosil pořád a všude, ale klidně si zapálí další cigaretu.
Jsou slyšet i hlasy, že to celé je především velká mediální bublina. Během první vlny na jaře zkritizoval profesor Žaloudík ostře Českou televizi za to, že její kanál ČT24 nonstop vysílal zpravodajství o koronaviru, přičemž na jiné nemoci umírá mnohem víc lidí, ale o těch se nevysílá nic. Nepřehánějí to média s referováním o covidu, nebo vycházejí vstříc poptávce, že lidé o tom slyšet i číst chtějí?
Řeč profesora Žaloudíka si pamatuji a byla to pravda. Třeba teď v médiích docela zavládl smutek, když včera musela uvádět, že počet nákaz poklesl. Pro média to znamená, že není žádná rarita, žádný rekord. To pro média není ono. Ale alespoň jim to trochu zachránil rezignací na ministra Adam Vojtěch. Takže vážnějších onemocnění tu opravdu máme víc a nedává se tomu tolik prostoru. Ale takový už je prostě svět a momentálně je na vzestupu tahle viróza. Pan Žaloudík to říkal proto, aby si to lidé uvědomili. Je jasné, že média nikdy nebudou referovat o tom, kolik lidí zemřelo včera na nádor.
Bude tu s námi už koronavirus navždy a my se budeme muset smířit s tím, že s některými opatřeními a omezeními budeme žít nastálo?
Asi nějakou dobu budou ta opatření exponovaná, ale lidé si zase odvyknou. V historii lidstva bylo mnoho velkých epidemií, na které zemřelo obrovské množství lidí, protože zdravotnictví nebylo na takové úrovni, jako je teď. V době morů a po nich se ta opatření nějakou dobu dodržovala, ale když to pominulo, tak se začali chovat jako předtím. Zrovna tak dnes si lidé budou mýt ruce víc než kdykoli dřív, ale časem se to zase vrátí do starých kolejí.
Pokud by došlo k objevu účinné vakcíny, nechal byste se očkovat a doporučil byste to třeba svým nejbližším?
Já nemám rád očkování. Nevadilo mi jenom to proti obrně, protože to se nakapalo na cukr. Mně totiž vadí jehla. Každý rok musím povinně chodit na odběry krve kvůli práci v nemocnici, a to mi strašně vadí, protože to bolí. A očkování je nepříjemné, takže bych se asi očkovat nenechal. Ale jediný důvod, proč bych se nechal, by byl asi ten, abych neonemocněl a mohl chodit do práce a neohrozil pacienty, protože tohle povolání je té nákaze přece jenom blíž než většina jiných. A bylo by mi blbé nechat v tom kolegy lékaře a pacienty, když to vezmu takhle velmi sugestivně. Sám od sebe bych se očkovat nenechal, protože smrtnost toho viru ve mně zatím velké obavy nevyvolává. Myslím si, že pozvolná imunizace, jak od jara probíhá, je to samé jako očkování. Až to jednou dostanete, tak budete mít vybudovanou nějakou imunitu. Ale je to stejná otázka jako u té chřipky, protože vir pořád mutuje a musíte se nechávat očkovat každý rok.
Na závěr připomenu vaše olympijské úspěchy zlato z Barcelony 1992 a stříbro z Atlanty v roce 1996, protože by mě zajímalo, zda považujete za reálné, že vzhledem k informacím o 32 milionech nakažených a 965 tisících mrtvých následkem covidu se některé monstrózní akce typu olympijských her teď dlouhá léta neuskuteční?
Olympiáda je teď už prototyp toho, že lidé postaví něco tak obrovského, že to hrozí pádem. Je to tak obrovská akce, která je i v době necovidové nebo neepidemické sama o sobě už neudržitelná, protože sportů, které v klidných časech vznikají každý rok a jsou atraktivní pro mládež, je strašně moc. A když na olympiádě nejsou, tak je to pro ně nespravedlivé. Naopak některé archaické sporty v programu jsou, a tak se zmenšují počty sportovců v jednotlivých disciplínách, což zase snižuje kvalitu jednotlivých sportů. Budoucnost je tedy otázkou epidemiologickou a bezpečnostní. A protože teď se lidé budou bát, že přijde nová viróza a hlavně že přijde na jednom kontinentu dříve a na jiném později, tak to bude problém. Budou se moci pořádat mistrovství světa v jednom sportu, ale tohle je příliš velká a zbytečná akce. Myslím si, že kdyby se jednotlivé sporty soustředily jen na sebe a pořádaly šampionáty jen jednotlivě, bylo by to lepší. Jen si vezměte, že se uvažuje o tom, že sportovci přijedou na olympiádu o čtrnáct dnů dřív, budou v karanténě, pak se podrobí testům. No a nějaké procento či promile z nich bude pozitivní, tak je pošlou domů. Tak co to je? Nakonec tam stejně nebudou moci startovat všichni, co se tam kvalifikovali. Olympijské hry by mi chyběly jako každý velký závod, ale olympiáda už jsou jako megaakce překonané z výše uvedených důvodů.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
