Advokátka Samková: Ti, co pustili moc v roce 1989, si ji dnes berou zpět. Ruku bych si urazila, že jsem hlasovala pro Klausovu privatizaci

29.10.2014 9:04

25 LET OD LISTOPADU '89 V osobě Andreje Babiše se k aktivní politické moci znovu dostávají lidé, kteří se v roce 1989 dočasně „přesunuli" na pole moci ekonomické. I kvůli Klausově privatizaci, kterou tehdejší strůjce transformace sice nezamýšlel coby plánované rozkradení země, nicméně vše dopadlo jinak. Takto se advokátka a někdejší porevoluční politička Klára Samková vypořádává s hodnocením posledních 25 let v naší společnosti. V odpovědích pro ParlamentníListy.cz se dotýká i úrovně právní kultury, romské problematiky i svých osobních zkušeností s politikou.

Advokátka Samková: Ti, co pustili moc v roce 1989, si ji dnes berou zpět. Ruku bych si urazila, že jsem hlasovala pro Klausovu privatizaci
Foto: Hans Štembera
Popisek: Advokátka Klára Samková
reklama

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 66510 lidí

Začíná se pomalu bilancovat 25 let od 17. listopadu 1989. Vy jste byla v roce 1990 zvolena do Federálního shromáždění, předtím jste začínala profesní kariéru v 80. letech. Jak jste vnímala „perestrojkovou" druhou polovinu 80. let? Co jste cítila ve společnosti? Měla jste pocit, že vláda starých mužů typu Husák a Jakeš skončí, případně čím bude nahrazena?

Měla jsem to štěstí, že moji rodiče mi umožnili přístup do obou „struktur“, které v předlistopadové době existovaly, a navíc mne prakticky od dětství zejména můj otec vedl k vnímání politiky. Když mi bylo 15, dovedl mne v mém rodném Brně k jistému panu Stanislavu Šulcovi, meziválečnému členu sociální demokracie, od voleb na podzim 1945 jednomu z šestice zastupující sociální demokraty v Zemském národním výboru. Mým životem také procházel prof. Jaroslav Mezník, Jan Trefulka, Honza Skácel nebo spolužák mých rodičů z fakulty Milan Uhde. K mému dětství a mládí ovšem také patřily historky o tom, jak Jaroslav Šabata v 50. letech kovaně kádroval a proháněl studenty i profesory na Filozofické fakultě v Brně tak, že nejeden z nich kvůli němu na fakultě ideologicky neobstál a byl vyhozen.

Anketa

Vadí vám, že si režisér Robert Sedláček přišel převzít vyznamenání od Zemana v tričku a mikině?

86%
14%
hlasovalo: 8428 lidí

Měla jsem přístup k pražským samizdatům, k edici Petlice i k samizdatovým Lidovkám. Na druhou stranu jsem díky jednomu otcovu spolužákovi z gymnázia měla přístup na ÚV KSČ a zúčastnila jsem se nejednoho dýchánku v budově dnešního Ministerstva dopravy, pod záštitou tehdejšího tajemníka pro kulturu, jistého pana Müllera. Dobře jsem věděla, jak je chlazen soudružský mogul (vodka na minus 18 stupňů), kde je klub závodního výboru ROH ÚV KSČ (pikantně – v dnešním Slovanském domě v místech dnešního multikina, vlastně vedle restaurace Kogo, takže mocenské centrum, jak se zdá, se příliš neposunulo) a věděla jsem, jak „se“ věci zařizují – že „se“ zavolá z pravého či levého břehu Vltavy...

Rozepisuji se o tom relativně podrobně proto, aby bylo jasno, že jsem byla relativně velmi dobře informovaná a navíc zcela zdiverzovaná imperialistickými štvavými rozhlasovými vysílači, zejména Hlasem Ameriky.

Přes toto oboustranné napojení na „tep dějin“ mohu všechny ubezpečit, že žádné vnímání „perestrojky“ jako rozvolnění režimu se nekonalo. Nikdo si naprosto neuměl představit, že by komunistický režim v Československu padl. Když na podzim probíhala v Praze „trabantová anabáze“ a východní Němci zaplavili pražské ulice svými papundeklovými vozítky, všichni jsme pokývali hlavou a tiše jsme Němcům záviděli, že mají druhé Německo, totiž to západní. Žádné západní Československo neexistovalo, a to všichni brali jako danost.

Anketa

Ve zpětném pohledu: Je dobře, že se rozdělilo Československo?

34%
66%
hlasovalo: 9363 lidí

V době tzv. „sametové revoluce“ jsem bydlela kousek od Národní třídy, v Pštrossově ulici. 17. listopadu večer ke mně doběhlo několik zraněných kamarádů, které jsem ošetřila moravskou slivovicí vnějšně i vnitřně, ale ani tak nikoho z nás nenapadlo, že by to mohl být začátek konce. Takže jestliže dnes se obecně tvrdí, že „všechno bylo jasné“, tak to je dle mého nejlepšího vědomí a svědomí blbost. Možná to bylo jasné některým strukturám, které to měly domluvené, ale jestli to domluveno bylo (a něco domluveno bylo, to se mi dnes již jeví zcela nepochybným), tak pouze mezi skutečně vrcholovými špičkami jak na straně disidentů, tak stranických kádrů. Tedy na úrovni Adamce (či spíše gen. Lorence) a Havla. Ani lidé o jedno patro níže toho moc nevěděli, pakliže vůbec něco. Takže mluvit o tom, že by někdo měl někoho nahradit, to vůbec nepřicházelo v úvahu. Když jedete na koloběžce, také neřešíte, jak vypustit raketu do vesmíru...

Samotný 17. listopad a děje po něm bývají popisovány jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní, nicméně střízlivou teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. Jak to bylo dle Kláry Samkové?

17. listopad jako spontánní výkřik? Jo, možná tak nespontánní výkřik Petra Uhla o zabitém studentovi – agentovi Zifčákovi. Přenos této informace se nikdy nevysvětlil... A že byl režim ekonomicky vyčerpaný? Podle toho, co se narabovalo z toho „vyčerpaného režimu“ v rámci privatizace, tak mám dojem, že by bylo namístě vydechnout přání, abychom byli zase tak vyčerpaní jako v roce 1989...

Co se týká „konspiračních teorií“, tak podle mého názoru žádné neexistují. Existuje pouze fakt, že došlo k předání a převzetí moci a byl to v podstatě velmi ukázněný akt, který měl hrubé mantinely dané – a o víc se nejednalo. Krev tekla, zejména v rámci privatizace, ale tekla kanály, nikoliv po ulicích, takže se zdálo, že se vlastně nic neděje.

V roce 1989 bylo komunistickému režimu jasné, že moskevský režim se vyčerpal, ovšem nikoliv ekonomicky (i když je nutno skutečně docenit Reaganovu politiku uzbrojení Ruska, která své výsledky v podobě vzniku perestrojky bezpochyby přinesla). Rusko dle mého názoru nelze ekonomicky vyčerpat, což je dáno jeho rozlohou a neuvěřitelným nerostným bohatstvím a energetickými zdroji. Rusko se však vyčerpalo IDEOLOGICKY. A to byl skutečně problém, kterého si bylo vedení StB velmi dobře vědomo. Věděli, že z ideologického hlediska je režim neudržitelný. I pro ně samotné bylo nutné hledat a najít jiný ideový rámec vládní a státní existence, což se, bohužel, podařilo. Z tohoto hlediska vnímám vládu Andreje Babiše jako završení snah „nových stranických kádrů“, které byly a jsou potomky „starých kádrů“ o ideologickou restrukturalizaci země. Právě nyní se kolo našich dějin vrátilo do výchozího bodu a vlády se ujali ti, kteří ji, vyčerpáni ideově, pustili dočasně z rukou. Takže se dnes ptám, o co jsme se vlastně těch 25 let snažili. Já sama za sebe mohu říci, že jsem se honila za chimérou: chimérou svobody, důstojnosti, nezávislosti, práva a spravedlnosti. Nic z toho se, stejně jako dříve, nekoná.

Anketa

Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?

hlasovalo: 107995 lidí

Co si pamatujete zajímavého, zásadního a určujícího ze svého působení ve Federálním shromáždění? O čem se dle vás v tomto směru příliš nemluví, i když by mělo? A za co z toho, čemu jste tenkrát věřila a prosazovala, byste si dnes nejraději dala facku, případně byste ji udělila některému z tehdejších kolegů?

Za absolutní chybu vidím velkou privatizaci. To, že se nepodařilo prosadit restituce v tom nejširším možném smyslu – a technicky to proveditelné bylo, zúžení restitucí byl čistě politický handl – považuji za fatální. Tento fakt určil celý další běh českých/československých dějin. Nemohu, než znovu vzpomenout nenahraditelného Josefa Luxe, který při projednávání zákona o velké privatizaci řekl:

„Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Anglií je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování.“

A dále řekl:

„Rozdávání či prodávání kupónů obyvatelstvu vede k atomizaci a rozmělnění vlastnictví mezi co největší množství subjektů, a tak k maximálně socialistické anonymitě rozhodovacích a zodpovědných funkcí. Majetek tak přechází do rukou papírových držitelů, kteří nenesou ani riziko, ani rozhodovací odpovědnost. Tím se otevírá cesta pro přímou kontrolu podniků státem, či skupinou státem zvolených na základě získání kontrolního balíku akcií. Jednotlivý občan tedy nemá žádná práva ani pravomoci než právo na dražbu kupónů.“

A na závěr:

„Zdá se mi, že jde o naturální politické rozdělení statků… Zde si stačí uvědomit, kdo může získat z rozptýlení občanského vlastnictví a z volného prodeje státních akciových společností. Jsou to peněžní fondy, mezinárodní banky, investiční domy či spekulační firmy.“

A přesně o to také při tak zvané „velké privatizaci“ šlo: O naturální politické rozdělení statků, ze kterého profitovaly „skupiny zvolené státem“ a spekulační firmy, založené samozřejmě těmi, kdo byli v obraze – tedy stranickou ekonomickou elitou. K potvrzení prorockých slov Josefa Luxe si stačí uvědomit, kolik podniků bylo privatizováno bývalým vedením těchto podniků, tedy komunistickým vedením. Velkou privatizací bylo definitivně dokončeno poúnorové znárodnění, a to ve prospěch stranických funkcionářů.

Soudruzi dosáhli toho, co chtěli – dostali skutečné bohatství a masami se nemuseli zatěžovat: Těm stačilo shodit pár drobků.

Za to, že jsem pro kupónovou privatizaci zvedla ruku – a naprosto mne neomlouvá, že jsem tak činila v nevědomosti – bych si urazila ruku. Tu druhou bych si urazila za kladné hlasování o doživotním mandátu soudců.

Velká privatizace a utemování soudcovských struktur dle mého názoru fatálně předznamenaly další vývoj naší vlasti až do dnešních dnů. Ostatní legislativní počiny byly oproti těmto dvěma úhelným aktům pouze folklórním povyražením.

Čtenáři ParlamentníchListů.cz v anketě vyjadřují názor, že pro porevoluční Československo by byla optimální politická a ekonomická linie, kterou razili lidé oponující Václavu Klausovi - například Valtr Komárek. Ze široka řečeno... Je to iluze? Jaká vlastně existovala v roce 1990 alternativa k liberální cestě transformace, kterou prosazoval Václav Klaus? Socialismus jakešovského typu to jistě být nemohl...

Podle mého nejlepšího vědomí a svědomí ve skutečnosti žádná jiná ekonomická linie neexistovala. Alespoň mému neozbrojenému poslaneckému oku nebyla patrna. Ani na půdě Federálního shromáždění, ani České národní rady nebyl nikdo, kdo by se Klausovi skutečně postavil. Tedy, neberte to, prosím, jako vychloubání, ale panu Klausovi jsem se postavila já, se svým názorem na restituce. Pan Klaus, tehdy všemocný ministr financí tak udělal všechno pro to, aby mne historicky v očích poslanců FS znemožnil. Pamatuji si velmi dobře, jak procházel po chodbách FS a vykřikoval „Tak bojujte proti té Samkové, tak bojujte...“. Paradoxně toto jeho nepřátelství vůči mně se posléze přetavilo v osobně korektní vztah. Pan Klaus si svých kvalifikovaných odpůrců umí vážit, což se o mnoha lidech říci nedá.

Abych se však vrátila k otázce „klausovské alternativy“. Ta prostě neexistovala a to nejméně od chvíle, kdy se začala z Občanského fóra vyčleňovat „intelektuální elita“ ODA. Ti měli jednak dost půtek mezi sebou, jednak vůbec nebyli schopni komunikovat se sociálními demokraty a díky své převaze v republikové vládě ČR si byli naprosto jisti, že mají vystaráno. Jejich namyšlený intelektuální snobismus se posléze přetavil do „pravdoláskařských“ postojů, které mi jsou osobně zcela nesnesitelné. Bohužel se následkem této ideologické roztříštěnosti, podporované právě oním intelektuálním snobismem, který byl pro řadu mých kolegů stejně nesnesitelný jako pro mne, se alternativa ke kuponové privatizaci nejenže neprosadila, ale vlastně nebyla ani řádně diskutována. Je faktem, že neměla mocenské zázemí, které pro „kupónovku“ představoval Rychetský jako místopředseda federální vlády pro legislativu a Klaus jako místopředseda federální vlády – ministr financí.

Hodnoceno zpětným pohledem se pravděpodobně mělo jít stejnou cestou, jakou bylo předání mladoboleslavské Škodovky do rukou německého Volkswagenu – tedy pomalé hledání strategických finančně silných partnerů. Říkám to nerada, ale jde o to, jestli zatracovaná čínská cesta nemá něco do sebe...

Nakonec tedy zvítězila ta Klausova linie, která v podobě „kupónovky" přinesla i zmíněné rozkrádání a tunelování. Už jste to nakousla, ale s odstupem doby, považujete tyto jevy za nutnou daň, za následky Klausovy linie ve smyslu „ekonomové musí dostat přednost před právníky“ (přičemž motivy byly ideové, ne zločinné), nebo věříte komunistickému výkladu, že klausovské vedení chtělo rozkrást stát? Případně výkladu, že v privatizaci hrály mnohem větší roli šikovnější a mladší struktury někdejší KSČ, než si myslíme?

Klaus rozhodně nechtěl rozkrást stát. Klaus rozhodně chtěl funkční ekonomii. Při své nesporné inteligenci, neuvěřitelné pracovitosti a širokém vzdělání si musel být vědom toho, že ekonomický model komunistického státu je neudržitelný. Zajisté si přál rozkvět, každý ekonom si přeje rozkvět ekonomiky, ukažte mi jednoho, který ne. Ovšem že by Václav Klaus měl IDEOVÉ motivy, to tedy z dnešního pohledu zcela vylučuji. Pan Klaus je pravděpodobně ta nejutilitarističtější bytost, se kterou jsem se kdy setkala, a ideologií by se rozhodně nenechal omezovat. Funkčnost – v každém případě. Idea – who cares. Jeho vztah k právu, kterým nevýslovně pohrdá, to jen dokládá. Protože právo totiž reguluje společnost bez ohledu na partikulární funkčnost. Právo a spravedlnost je nedělitelný statek, který se vždy projevuje v celku a na celku, je to nástroj, který činí celek funkčním, a to jako celek – nikoliv jako jednotlivosti. Což je věc, kterou pan Klaus dodneška nepochopil. Proto také nebyl schopen vnímat právo jako tu nejpraktičtější věc – ovšem fungující o několik úrovní výše, než na jakých se pohyboval utilitarismus jeho rozhodnutí.

Jinak o tom, že v privatizaci hrály mnohem větší roli šikovnější a mladší struktury někdejší KSČ, než si myslíme, nemůže být sebemenších pochyb. Jak jsem již řekla, tyto struktury, které se 25 let ukrývaly právě pod rouškou volných ekonomických vztahů a přímo do politiky nezasahovaly, se právě nyní dostaly znovu do oficiální mocenské pozice. A tu si „vyfutrujou“ novým služebním zákonem do zcela nezrušitelných pozic. Pro další převrat by už bylo nutno hodit na Strakovku atomovou bombu: což lidé velmi dobře vycítili, takže stejně jako v druhé polovině 70. let vstupovali do KSČ, vstupují dnes do ANO. Stejně jako tehdy i dnes dospěli lidé k přesvědčení, že to je „navždy“ – a ti, kteří nechtějí skončit v oněch pomyslných maringotkách a kotelnách, moc těchto staronových kádrů raději legitimizují, jen aby nedošlo i na ně samotné.

Pokud si promítnete další, posttransformační etapy posledních 25 let, řekněme počínaje rokem 1998 až doteď... Se speciálním přihlédnutím k vašemu oboru, tedy právu a výkonu práva?

České právo je v katastrofálním stavu, a to dvojím způsobem: jednak tím, co jsme si tady „dobrovolně“ nadrobili sami – viz privatizace, neodvolatelnost soudců a naposledy Nový občanský zákoník, jednak tím, čím trpí jak anglosaský (ten trochu méně), tak kontinentální systém práva – totiž zhůvěřilou přebujelostí. Uvědomme si, že právo je evoluční produkt a vzniklo proto, aby se pod jeho vládou žilo lidem LÉPE. Řečeno slovy evolučního biologa, právo a jeho dodržování zvyšuje fintess společnosti a jedinců, kteří tuto společnost tvoří. Nic není méně samoúčelné než právo! Dnes je ale právo jednou z největších životních komplikací. Právní systém ZHORŠUJE postavení člověka, brání mu v rozvoji a jeho aktivitách. Přínosy, které právo člověku přináší, jsou nepoměrně menší než nevýhody. Navíc jsou s udržováním právního řádu spojeny grandiózní náklady – a to jak na státní úrovni, tedy úrovni tvůrce práva, tak na úrovni občanů. Pro ty je právo naprostou životní komplikací od osobního života počínaje a úpravou vztahů nadnárodních koncernů konče. Toto je typický předkolapsový stav. Ekonomové znají pojem „mezní produkt“ a je pozoruhodné, že nikdo z těch stovek ekonomů, které náš stát řídí a řídily, si nepoložil otázku, co je mezním produktem práva. Stav mezního produktu jsme již dávno překročili...

Právo je dnes drahým a samoúčelným statkem, který škodí a stojí velké prachy, takže společnost ochuzuje vzájemně se potencujícím způsobem. Jestliže se právo stalo nepřítelem člověka – a to se dle mého názoru stalo – nemůže to dopadnout dobře. Je pikantní, že to nechápe ani pan Babiš. Ten mi svými finančními opatřeními připomíná římského císaře Diokleciána. I ten našel zemi ve velmi špatném finančním stavu, pokusil se ji stabilizovat – a také se mu to částečně podařilo – ovšem za cenu zdvojnásobení římské státní administrativy (u nás totéž obstará významné zvýšení platů ve státní správě a služební zákon, tedy faktické podplacení státního aparátu) a brutálního tak zvaného zefektivnění výběru daní, které zároveň zvýšil. Není obecně známo, že Západořímská říše se nerozpadla proto, že byla DOBYTA germánskými kmeny, ale proto, že místní obyvatelstvo germánské kmeny fakticky POZVALO, aby je zbavilo neúnosné daňové zátěže, uvalené zejména na zemědělské obyvatele Římem. Řím puknul na daních a pan Babiš kráčí tímtéž směrem. Že hlavou jím založeného think- tanku je egyptolog prof. Bárta, který o kolapsech společností ví úplně vše, to je jedna z nejsmutnějších událostí posledních měsíců. Ten, který ví, pomáhá naplňovat osud tohoto národa ve službách jeho zhoubce.

Právo jako nepřítel – to je místo, kam jsme to za pětadvacet let dopracovali...

Anketa

Který evropský národ máte nejraději? (Hlasování od 14.4.2016)

52%
1%
2%
32%
1%
2%
0%
hlasovalo: 9655 lidí

Vaším tématem je problematika romské menšiny. Jak jste již pro ParlamentníListy.cz podrobně rozebrala, vidíte problém nejen v nedostatečné pomoci Romům, ale i v nevhodně zvolené politice jejich integrace, která pomáhá spíše organizacím, jež ji provádějí, než samotným Romům. Pokud byste měla ještě jednou a s rozmyslem shrnout celý problém vztahů Čechů a Romů za posledních 25 let... Jak by takové líčení vypadalo?

S lítostí musím konstatovat následující:

1) Dokument Charty 77 „O postavení Cikánů-Rómů v Československu" z prosince 1978 stále zcela platí.

2) Česká inteligence zcela zradila své romské spojence: ty, kteří chtěli budovat Československou/Českou/Slovenskou republiku jako svou vlast a chtěli se skutečně podílet na rozvoji naší demokracie. To, že totéž udělala velká část české inteligence i ve směru k vlastnímu národu, že můžeme mluvit o intelektuálním snobismu a nadřazenosti, která přispěla k velké bídě i Čechů, tuto inteligenci neomlouvá. České inteligenci a české vládě je ve směru k Romům zcela neznámým pojmem cokoliv jako „partnerství“.

3) Ohledně „Romské otázky“ můžeme směle mluvit o její privatizaci. Stal se z toho skvělý byznis, který produkuje ZÁPORNÉ výsledky. Je to totéž, jako kdybyste stále dotovali podnik, který se propadá stále hlouběji a hlouběji do červených čísel. Jestliže se věc samotná zhoršuje, (a to se zhoršuje), pak zde musí být jiný důvod, proč je tento stav udržován. Tento důvod popisuji pod bodem 4)

4) Sociální a společenské vědy mají jeden problém, totiž že pokusy nelze zopakovat. Chemickou reakci můžete dát proběhnout znova, sociální model nikoliv. Za sociální model mohou sloužit malé skupinky lidí, na kterých můžete studovat modely chování. Problémem vždy je, aby tyto skupinky byly dostatečně kompaktní. Což v případě Romů platí. Romové jsou pokusní králíci moci. Upozorňovala jsem na to již nejméně od poloviny 90. let, totiž, že Romové jsou „pilotním projektem“ uzurpování moci. Nejdříve romské děti – dnes celá juvenilní justice jako dobře promazaný obchod s náhradní rodinnou péčí. Nejdříve romské zvláštní školy – dnes drastické omezování soukromých škol a jednoznačné záměry ministra Chládka v tomto směru. (Nikdy jsem si nemyslela, že by mohlo být hůře než za Dobeše – a ejhle, jak by řekl klasik „zdroje jsou“... Nemůžete prosím vás, toho člověka už někam zavřít? Třeba do blázince?) Školy pouze státní se státní indoktrinací a nesvobodou ve vzdělávání. Od konce 90. let vytěsnění Romů z klasické městské zástavby a vznik faktických ghett – dnes bydlení pro chudší část obyvatelstva jako takřka neřešitelný problém. Demotivace Romů sociálními dávkami – dnes stále rostoucí nezaměstnanost a obrovský trh s exekucemi, s výrobou „živých konzerv“ s nesplatitelnými dluhy. Znáte jednu z nejslavnějších sci-fi Fredericka Pohla „Obchodníci s Vesmírem“? Už v ní – a vyšla v polovině 50. let – byl systém narůstajících dluhů a faktického doživotního zotročení obyvatel tímto nástrojem perfektně popsán...

Ale zpět k Romům: Pokud bych měla shrnout vztah Romů a Čechů, pak jednoznačně: „To, co se stalo jim (Romům) stane se nám (Čechům). V dalších letech čekám, kdy bude zřízena Agentura pro začleňování Čechů, která ovšem stejně jako se Agentura pro sociální začleňování vůbec nestará o Romy jako o lidi, ale o to, aby Romové neobtěžovali a nepřekáželi v jednotlivých lokalitách (škoda, že je nelze postřílet, že? To by pane hned bylo vyřešeno!) nebude se ani starat o vyřešení problému na příklad českých bezdomovců, ale o jejich odklizení. Ostatně poslední volební kampaň, kde právě „odsouvání bezdomovců“ bylo nabízeným lákadlem, již k tomu připravuje půdu.... Kdo bude „odklizen“ další? Já? Vy?

Neumím v krátkosti shrnout co a jak by se mělo dělat. Odkazuji na svou knížku „Romská otázka – psychologické důvody sociálního vyloučení Romů“. Vím však, že model, uplatňovaný všemi českými vládami vede do pekel – a do toho pekla kráčíme nevědomky s Romy i my. Neboť nezapomeňte: „Jak nahoře – tak dole, jak na povrchu, tak uvnitř.“

Podílela jste se na politické činnosti Občanského fóra, ODS, Romské občanské iniciativy, TOP 09 a nejnověji Úsvitu přímé demokracie Tomio Okamury, z jehož kandidátky do eurovoleb jste byla stažena kvůli reportáži Janka Kroupy, který vám kladl za vinu úvěrové machinace s Českou spořitelnou. Jaké milníky, případně hřbitovní pomníčky, vidíte zpětně na této cestě? Nelze se vyhnout poznámce o politickém turismu a nelze vás nepožádat o vysvětlení k té poslední turistické zastávce, na které jste poměrně tvrdě havarovala.

No, dnes už tam vidím jenom hřbitovní pomníky.... Pokud bych měla nějak vyjádřit své pocity, půjčím si slova básníka:

Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,

mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;

leč smutná zpráva ta vždy vábila mě zpět,

až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.

.....

Vidíš-li poutníka, an dlouhou

lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou?

Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,

jak zajde za onou v obzoru skalinou,

nikdy — ach nikdy!  To budoucí život můj.

Kdo srdci takému útěchy jaké dá?

Bez konce láska je! — Zklamánať láska má!

....Můj problém vůbec není v politickém turismu. Můj problém je v tom, že ty politické strany, k jejichž počáteční ideologii se hlásím, mi vždycky někam odputujou a já se jen nestačím divit, s kým jsem to dávána dohromady. V zásadě se mi to stalo ve všech případech. Občanské fórum odpochodovalo do pražské kavárny, ODS odpochodovala ke svým... ehm... „ekonomickým zájmům“, které byly v řadě případů za mantinely vymezenými trestním zákonem, ROI odkráčela na smetiště dějin, z TOP09 se vyklubal podnikatelský projekt, že i VV mohou jen tiše závidět a Vítečkovi Bártovi nezbývaj než oči pro pláč. A poslední úraz? Jako lídr kandidátky do Evropského parlamentu jsem zjistila, že sloužím člověku, který za prezidentské křeslo, slíbené mu Andrejem Babišem, je schopen naprosto čehokoliv... Tak mi řekněte, jak jsem měla s touhle „sqadrou azúrou“ zůstat.... Ano, je moje chyba, že jsem vždy znova a znova uvěřila, že by někdo skutečně mohl myslet vážně to, co říká. Při mojí povaze, která je přirozeně angažující se a zajímající se o veřejné dění, to bylo velmi těžké. Nyní však mohu říci s naprostou jistotou: v Úsvitu to bylo skutečně naposled, co jsem dala všanc svoje jméno.

Co se týká mojí poslední „havárky“, mlčela jsem, neboť jsem usilovala – a stále ještě usiluji – o řádné prošetření věci. Proto jsem také k této věci mlčela a dosud mlčím. Dnes mohu říci toto: dne 1. 8. 2014 jsem podala trestní oznámení na zloděje Jana Kroupu a jeho pomahačku, rovněž zlodějku, moji bývalou asistentku Bc. Jaroslavu Machovou. A na některé další osoby, s jejichž pomocí a na jejichž zakázku pracovali. Moje trestní oznámení bylo perfektně zpracované na 58 stranách, s 84mi přílohami, včetně dvou znaleckých posudků, které bezpečně prokázaly, jakým způsobem byly z mojí advokátní kanceláře vykradeny informace, které byly následně zkresleny a zneužity jak proti mně, tak proti Úsvitu, který byl v eurovolbách hlavním rivalem Sociální demokracie. Do dnešního dne PČR fakticky nezačala šetření mého trestního oznámení. Ani moje opakované žádosti o dohled nad vyšetřováním, adresované jak na Městské státní zastupitelství v Praze, tak na Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, nepřinesly žádné změny v ne/aktivitě Policie České republiky. Ledy se malinko hnuly až poté, co jsem podala stížnost na Generální inspekci bezpečnostních složek s oznámením na podezření, že Policie ČR moje oznámení nevyšetřuje a fakticky se tak sama dopouští trestného činu podílnictví. Pokud v dohledné době nedojde k zásadnímu zvratu ve vyšetřování, pak celou záležitost s podrobným výkladem rolí všech zúčastněných zveřejním. Myslím, že by mělo být v zájmu řady osob, aby k tomuto zveřejnění nedošlo a věc byla naopak řádně vyšetřena. Protože pakliže se nedomohu své ochrany právní cestou, servítky si brát rozhodně nebudu.

Loni jste, ještě jako členka TOP 09, vyjádřila sympatii vůči Miloši Zemanovi a jeho handrkování se o míru toho, co si smí dovolit vůči Parlamentu v prvním půlroce od jeho prezidentství. Co soudíte o Zemanovi nyní? A vůbec, co soudíte o jeho předchůdcích, tedy Václavu Havlovi a Václavu Klausovi? Co podle vás čeká tuto zemi v příštích 25 letech? Co a kdo ji ohrožuje? Co má udělat, aby jí bylo lépe? V čem je její naděje?

Pokud mi je známo, tak právě včera, 27. 10., uveřejnil BIS zprávu o bezpečnostní situaci země za rok 2013. Pod řadou méně konkrétních prohlášení si dovedu představit velmi konkrétní věci. Některé z nich se zastavily na mém advokátním stole, takže o nich mluvit nebudu. Všechny však jsou velmi smutné.

Česká republika má systémový problém. Tím problémem je omezování svobody, a to na všech frontách. Osobní, rodinné, pracovně-právní, zdravotní, vzdělávací, podnikatelské, obchodní. Na všech frontách je potlačována kreativita, radost z iniciativy, je pošlapávána lidská důstojnost a vědomí nezaměnitelné hodnoty každého jednoho lidského jedince. Za chvíli si budeme chodit zpívat jen do Země krále Miroslava... doufejme, že k tomu bude potřeba překročit pouze jedny hranice.

Státní dirigismus nabírá síly tak, že už brzo budeme moci říkat „zlatá sedmdesátá“.....

Jako obvykle v naší historii, i nyní řešíme naši dějinnou otázku, totiž, zda „souhlasíme se vstupem“. Začali jsme ji řešit společně se svatým Václavem a jím pravděpodobně odváděnými 120ti voly a 500 hřivnami stříbra německým vládcům a skončili jsme – zatím – americkým radarem v Brdech. Dnes začínáme řešit, zda „souhlasíme se vstupem“ muslimských nejen šátků, ale i ideologie, práva, společenského uspořádání a vnímání sebe sama. A jak je to v souladu s naší již tisíciletou tradicí, opět říkáme, že se vstupem nesouhlasíme. Obávám se, že to je ještě podstatnější nesouhlas než v těch Brdech. Bude na naší vládě, zda nechá dojít až na ty sudlice, palcáty a řemdichy, kterými, jak se mi to tak jeví, je národ opět připraven vyslovit svůj nesouhlas. Obávám se, že ano, neboť jsou nepoučitelní....

Jinak naše budoucnost velmi závisí na tom, zda se podaří či nepodaří Evropskou unii transformovat v něco, co bude snesitelné. Zatím se mi to tak nejeví, neboť z EU se stalo souručenství národních mafií, hrabajících hlínu k sobě přesně tak, jak to známe z našich lokálních úrovní. V Evropě k tomu ovšem dochází jak na celoevropské úrovni, tak na úrovni nacionalisticko-státní, která je paradoxně těmi evropskými strukturami podporována. Úbytek svobody, kreativity a radosti z bytí je největším a celoevropským problémem.

Myslím, že je na čase, abychom poté, co jsme svět obohatili o slovo „robot“, předložili Bruselu a světu návrh na užívání dalšího globálního slova: je jím DEFENESTRACE. V tom spočívá naděje naše i naděje Evropy, jejíž jsme součástí.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Martin Huml
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Best in krize“. Budeme tím nejstrašnějším příkladem, hádá Vlastimil Tlustý nad plány vlády. Rok do voleb se bude předstírat a pak se to sesype

16:13 „Best in krize“. Budeme tím nejstrašnějším příkladem, hádá Vlastimil Tlustý nad plány vlády. Rok do voleb se bude předstírat a pak se to sesype

ROZHOVOR „Co s ekonomickou katastrofou budou příští vlády dělat?“ Nákup voličů a hledání viníků. Na …