Původně drobná názorová přestřelka mezi režiséry Igorem Chaunem a Janem Hřebejkem nabrala nečekané obrátky a už více než tři týdny žije svým životem v médiích a na sociálních sítích.
Igor Chaun, který je znám svým typickým autorským dokumentem, kameru je schopen zapnout kdykoliv a kdekoliv a zachytit tak unikátní momenty, které se jiným i dokumentaristům často už zachytit nepodaří, tak natočil okamžik nepřipravné kratičké názorové výměny se svým dřívějším kolegou Janem Hřebejkem.
S Igorem Chaunem jsme se sešli mezi vánočními svátky v jedné z kaváren na Letné, kde jsme rovnou začali s rozhovorem, když nás přerušil číšník a provozovatel kavárny s dotazem, co si ještě dáme. Zrovna jsme řešili svobodu projevu, a tak se ho režisér hned živelně zeptal a vtáhl ho do hovoru. Svižně vzal telefon, na který si také náš rozhovor točil. „Švejknu teď na vás, aby vás diváci viděli, můžu?“ zeptal se kavárníka. Ten přikývl a následoval krátký minirozhovor v našem rozhovoru.
„A přesně takhle to vzniklo, ten záběr s Honzou Hřebejkem,“ vypráví Igor Chaun, když otočí kameru svého mobilu zase zpátky na nás. „Šel jsem na magistrát vyřídit něco na dopravní odbor a jdu kolem výstaviště a vidím davy školáků, tak hned zjišťuju, co se děje a když jsem zjistil, že jdou v takovém obrovském počtu na projekci Vlasteneckého výletu, což je velice jednostranný dokument, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, že je tam nahnali, tak jsem situaci začal točit.
A najednou jde kolem mě Honza Hřebejk, stejně jako teď tady pan kavárník, tak jsem udělal totéž jako teď, prostě jsem na něj švejknul,“ popisoval Igor Chaun s důrazem na slovo ‚švejknul‘, přičemž se v branži při prudkém pohybu s kamerou, který většinou má za úkol rychlou změnu záběru z osoby na osobu nebo zachycení jejího pohybu, používá výraz „švenknul“.
Komolení běžně užívaného slova a zároveň podrtržení švejkovské povahy většiny našeho národa, je jedna z charakteristických vlastností tohoto silně autorského režiséra. Donedávna byly jeho unikátní až svérázné metody považovány za součást klenotů a rozmanitosti české kinamatografie.
Začal ale mít jiné názory, než většina jeho filmařských kolegů, což měl i dříve, najednou se to ale začalo neodpouštět.
Krátká slovní výměna ponechaná v reportáži, kterou uveřejnil na svém youtube kanále Goscha TV, ale spustila doslova lavinu reakcí a velkou diskusi ohledně názorové svobody a toleranci v umělecké branži.
To, že máte s Janem Hřebejkem každý jiný názor, mě neudivilo, to je v pořádku. Šokovaly mne ale argumenty a slova, které on vůči vám a vašim divákům používal. Co se stalo?
Zaprvé předešlu, že vůči Honzovi Hřebejkovi nebo i dalším lidem, kteří byli nádhernou součástí mého života, lidského, studentského, filmařského, vůbec necítím žádnou zášť. Jak jste to ostatně i řekla, do normální společnosti patří různé názory. A tady se nějak stalo, že kdo nemá ten správný názor, tak je najednou cejchován a téměř i opovrhován. Ale to je naprostá absurdita, protože my studenti jsme tady listopad 1989 dělali právě proto, abychom měli svobodu názorů a volnou diskusi.
Kloním se k názoru, že náhoda neexistuje. Možná, že mi skutečně toho dne u Paláce kultury, dneska Kongresového centra, ten Honza Hřebejk měl vlézt do záběru. Já jsem šel na magistrát a najednou vidím, že tam je dav tisíce mladých lidí. Zeptal jsem se jedné slečny, co se děje a ona říkala, že jdou na projekci Velkého vlasteneckého výletu.
Řekl jsem, že to snad ne. Hned jsem jí řekl „prosím vás, řekněte ostatním, že oni vás indoktrinují, že to není celá pravda.“ Jde o manipulativní dokument, který se mi jako filmařovi a dokumentaristovi příčí.
A jak to točím, stačím švejknout na sebe svůj údiv na Honzu Hřebejka. Mně nedošlo, že on jde na ten film taky. Tak jsem ho oslovil, je to tam autenticky vidět, a on mně v podstatě odmítá odpovědět. Jde dál.
Ale já bych to byl býval nechal být. Jeho právo. Akorát jsem ten moment dal do prvního videa, kde jsem hovořil o tom, že nesouhlasím s takovou manipulací mladých lidí, protože to je zase jako za totáče indoktrinování jedním směrem.
Co se dělo pak?
Asi za dva tři dny poté mi od přátel začaly chodit odkazy na Honzův status, kde píše, že jsem promarnil talent a že jsem odporný člověk a že by si o mě neopřel ani kolo.
A já jsem zase nechtěl reagovat. Ale pak jsem se přistihl, že sedím u počítače a v duchu říkám Honzo, Honzo… A že s ním takto v duchu mluvím. A najednou jsem si říkal, tak Igore, tak mu to teda řekni. A sáhnul jsem po mobilu a jen jsem svůj vnitřní monolog namluvil na kameru.
A povedla se mi zvláštní řeč, která apelovala na přátelství, na slušnost, na laskavost a já jsem vůbec netušil, že to na lidi tak zapůsobí.
Já ho nechtěl dehonestovat, chtěl jsem mu jen vysvětlit, že jsem neztratil talent, že ho jenom používám jinak a že mi lidé děkujou za moji práci a že si jen držím své právo na názor.
A že si myslím, že normální člověk a umělec zvlášť, humanisticky založený, má především chtít zabránit krveprolití. A že i já můžu nazývat prvoky lidi, kteří jsou zároveň diváci jeho filmů, když on to říká o mých divácích.
Vždyť on točil nádherné humanistické filmy jako Musíme si pomáhat. Tak jsem mu to řekl. A udržel jsem laskavost a neměl jsem s tím problém.
Co se stalo pak, když jste video publikoval?
Neuvěřitelně se to šířilo. Po čtyřech dnech to mělo 60 tisíc zhlédnutí a přes 1700 komentářů. Ukázalo se, že to video asi mělo jakýsi terapeutický vliv na lidi, kteří strašně potřebovali vidět laskavou reakci, ne hádku. A zároveň to pomohlo lidem si uvědomit, jak je umělecká obec rozrůzněná.
Já to tomu Honzovi už ani nezazlívám. Mě vycvičilo těch 10–12 let na sociálních sítích. Jasně, někdy něco zabolí, ale už to není horor, co dřív.
Proč jsou podle vás umělci poslední roky tak politicky vyhranění a používají drsné, zlé a dehonestující výrazy vůči názorovým oponentům?
Je tu skupina lidí, která byla evidentně finančně a myšlenkově navázána na minulý režim, na kulturní šéfy loajání vůči minulému režimu. A tihle lidé velmi špatně nesou tu změnu, která se nyní po volbách stala. Cítí se emočně, ekonomicky a lidsky ohrožení. Ale tak to prostě není.
Jenda by ale ani tak neměl urážet své diváky. Neměl by člověka jiného názoru nazývat amorálním.
Na lidi také velmi zapůsobilo, že jsou podle něj prvoci. Výsledek je, že nám na náš spolek Goscha, kde máme transparentní účet, přichází od té doby třeba 50, 200 korun a k tomu v poznámce zápis „pozdrav od prvoka“ nebo „prvok děkuje“.
Už máme dezolé a dezolát a různá nová slova, nálepky – chcimír a chciválek, tak možná se tady teď díky Honzovi objeví nové slovo. Akorát, že k tomuhle „prvokovi“ se lidé hrdě hlásí.
Možná, že tohle video byla ta pověstná poslední kapička, která pomůže ke změně ve společnosti, abychom se opět začali vracet do normálu.
Je tady totiž skupina lidí zpřáhnutá s hlavními médii, s minulou vládou, s prezidentem, kteří si osvojili vlastnictví pravdy.
Ale pravdu nikdo nevlastní. Pravda je hodnota, která se vyvíjí v čase a kterou neustále dohledáváme na základě svobodného přijímání informací.
Kdy umělci začali pohrdat svými diváky?
Já nad tím taky uvažuju. Za prvé v některých případech svou roli se hraje chlast. Za druhé je to bublina. Já to řeknu narovinu. Ozvalo se mi hodně lidí, přátel, kteří u toho videa brečeli.
Vím o i o dvou režisérech, kteří se u toho videa také rozbrečeli. Najednou si díky němu uvědomili, kam to až došlo.
No a oni si vytvořili buňku, kde se utvrzujou v té své pravdě a žijou v té své bublině.
A Honza podle mě úplně podcenil, že já mám dneska poměrně širokou základnou diváků, 73 milionů zhlédnutí za 12 let a 130 tisíc odběratelů. A že tihle lidé se za mě postaví. A že tyhle lidi on urazil. A teď se mu to vrací.
A tou třetí hodnotou je přisátí na ekonomický systém této vládní a názorové garnitury. To znamená, jakmile máš dotace, jakmile máš granty, jakmile dostáváš honoráře... Myslím, že se tam stává něco, co bych nazval jako určitou formu řízené autosugesce.
Člověk si neřekne, já budu svině a budu říkat to, co se hodí, abych prostě byl ve správné bublině a měl prachy. Ne. Ten člověk se vmyslí do toho, jak to je.
A to je ten Hrušínský, ten Vetchý…
Ondra Vetchý, úžasnej kluk, já ho mám moc rád. To je hrdina. Hrál mi v Červený kartě. Mám ho rád, je to bojovník za pravdu. Z mého pohledu ale ulít.
A co dneska píšou lidi, co psali těch 1700 komentářů? „Já už se nesnesu dívat na film, kde hraje Holubová a Vetchý.“ No a tam to dotáhli. Nemám radost. Mně to je líto.
To jste popsal trefně...
Tam je ještě jedna věc. Tihle lidé neuznávají existenci duchovní cesty. Existenci duchovního světa. To znamená, že pokud já jsem se stáhl z přímého režisérství, oni to nechápou. Oni nechápou, že já jsem to vyměnil za něco jiného a že to je moje cesta.
Oni navíc ani nechápou, že já mám možná víc diváků, než Honza se svýma 22 celovečerníma filmama.
Mě to až dojímá, když mi tato skupina nadává a zároveň mě zastavují lidé na ulici a říkají, pane Chaun, děkuji. Teď mi paní poslala nádherný růženec k Vánocům z minerálů a drahokamů. Takovej snad ani papež nemá. A udělala ho sama, protože, jak mi řekla – Vy jste mi svými videy pomohl. Já měla sociální fobii a zjistila jsem, že vy jste na tom ještě hůř.
Mě naplňuje tohle a já už nechci rok, dva roky, tři připravovat celovečerák, shánět prachy, být odkázán na nepochopení dramaturgů, na shánění peněz, a na ty, jak se tomu říká, když tam musí ve filmu stát na stole sýr nebo limonáda?
Product placement.
Product placement. Ani mi to přes pusu nejde. Chci tím říct, že způsob, jak natáčím, mi dává právě tu svobodu tvorby a cítím se být svobodným člověkem a dostávám od lidí živou reakci.
Oni se z mého pohledu uzavřeli v pyšném zámku vlastního soudružství. Teď jsou to noví soudruzi.
A u chlapů v určitém věku hraje roli i ten ubývající testosteron. Chlápek cítí, že mu ubývá síla. Najednou může ale vybírat na drony, které budou na někoho střílet. Je to šílený, ale myslím si, že i tohle může hrát svou roli.
Najednou v maskáčích stojí ten Ondra Vetchý vedle Řehky. Já jsem je tuhle potkal s Vaškem Marhoulem a toho Řehku na kulaťáku na Vítězným náměstí.
Chviličku jsme se spolu bavili a říkám „Pane Řehko, já když vás takhle vidím, vy ale vypadáte normálně.“ On se smál, něco říkal, já jsem něco říkal. S Vaškem Marhoulem se máme po těch letech, co se známe, rádi a já si ho vážím za jeho filmy, jeho sílu a vojáctví.
Ale myslím, že kdybychom si s kýmkoliv doopravdy sedli, i s tím Řehkou, i s tím Ondrou Vetchým – ten Honza Hřebejk tam má asi nějak momentálně míru nějaké patologické nenávisti, ale s těma trochu normálnějšíma, tak přece na tato slova těžko jít do hádky...
Totež Martin Mejstřík, já jsem ho měl neskutečně rád a on mě taky dneska bere jako nějakýho…
Zakončíme rozhovor optimisticky?
Myslím, že skutečně tam ten Honza Hřebejk byl nějakým způsobem poslaný. I to, co udělal, dává smysl, protože my jsme sehráli nechtěně zřejmě určité terapeutické divadlo s velkým dosahem, na kterém si lidé mohou uvědomit, co se děje a jak se chtějí chovat, na které straně chtějí stát a co chtějí rozvíjet.
Stal se z něj takový prorok nechtěný?
Minimálně pro tento rok prorok. Pro tento rok prorok.
Chtěl byste čtenářům ParlamentníchListů.cz něco vzkázat?
Prosím vás, čtěte si ty Parlamentní listy. Já tím nenadbíhám šéfům. Opravdu musím říct, že na ně pravidelně chodím. Je to jeden z pramenů, odkud má smysl čerpat informace.
Zdroje:
https://x.com/JanHrebejk/status/2002290731457687918
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
reklama
