Turecko se nyní snaží mobilizovat a ovlivňovat turecké menšiny žijící v EU. Erdogan označil Evropu za fašistickou a hovořil o tom, že po referendu, které by mělo posílit jeho pravomoci i postavení, přehodnotí vztah s EU... Co si o tom myslet? Je Turecko bezpečnostní hrozbou pro Evropu s tím, že může jako pátou kolonu používat své menšiny? Vypustí Turci uprchlíky, jak vyhrožovali?
Turecko je odvěkým protivníkem Evropy. Po staletí jsme se s nimi vzájemně přetlačovali a potýkali. Bojištěm byl nejprve úrodný půlměsíc Blízkého východu, poté byzantské území, Balkán, střední Evropa a zase zpět přes Balkán. Přesvědčení současné německé kancléřky o tom, že osa Berlín – Ankara zabezpečí pro ekonomicky nejsilnější zemi Evropy důležitý surovinový a logistický most, se ukázalo jako mylné. Nemůže být důležitějšího signálu pro evropské země (zejména pro země bývalého Rakouska-Uherska), než je krach této politiky a oslabení německého vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě a v Evropě obecně.
Není však potřeba turecké výhrůžky ani přeceňovat. Pokud bude správně fungovat Frontex a budeme správně definovat novou azylovou a přistěhovaleckou politiku, nebude možné nadále tyto instituty zneužívat. Turecko je z velké části odpovědné za rozvrat Sýrie a Iráku, takže by bylo jenom spravedlivé, kdyby se o uprchlíky z těchto zemí postaralo na svém území. Pokud tak jednalo v dohodě s některou zemí EU (například s Německem), je řešení vzniklé situace zase záležitostí jejich dohody. Rozhodně se tak však nesmí dít na úkor ostatních zemí Schengenu.
Poradce izraelských premiérů a předseda Centra studií národní bezpečnosti na Univerzitě v Haifě Dan Schueftan v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že „Česká republika by pak měla kontrolovat své vlastní hranice sama. Protože Schengen byl zničen Angelou Merkelovou. Když řekla, že imigranty nepřijme první země, ale ‚my je přijmeme‘, a nejsou žádné limity pro jejich přijímání, potom nevyhnutelný výsledek je, že jednotlivé státy budou muset bránit své hranice.“ A dodal, že dobrým řešením je mít okolo hranic plot. Co si o tom myslíte?
Izraelci vědí o těchto věcech svoje. Rozhodně má pravdu. Minimálně vnější hranice Schengenu musejí být zabezpečeny. A pokud bude jedna nebo více zemí imigrační pravidla porušovat, bude nutné postavit ploty i uvnitř tohoto prostoru. Nechceme přece, aby nezodpovědnost našich evropských partnerů ohrožovala české obyvatelstvo.
Změní Turecko podle vás svou geopolitickou orientaci? Odpoutá se od NATO a připoutá k Rusku? Můžeme se v budoucnu obávat nové osmanské invaze do Evropy?
Turecko, stejně jako většina rozumných zemí, dávno není v nějakém pevném, slovníkem dob minulých (možná i přítomných) bychom mohli říci, „nerozborném svazku“. Pouze naši politici jako by stále odmítali pochopit, že svět vojensko-politických a ekonomických paktů a bloků je nenávratně pryč. Pokud kdy existoval, byl tak jako tak nástrojem silných států proti slabším. Každý stát dnes hraje především sám za sebe a za svoje obyvatele. Může existovat těsnější regionální spolupráce v oblasti ekonomické, obranné nebo bezpečnostní, ale dělení světa podle trvalých vojenských aliancí je pryč.
Psali jsme:
Jaká je nynější úloha Turecka na Blízkém východě, zvláště ve válce v Sýrii?
Turecko se snaží, stejně jako ostatní významní hráči v Sýrii, prokázat svou sílu a důležitost. Nedávné koordinované útoky jím řízených a financovaných skupin na předměstí Damašku, severu i východě provincie Hamá a jihozápadě provincie Aleppo byly právě takovou demonstrací síly. Kromě Spojených států, Ruska, Íránu a Saúdské Arábie si tím Turecko stále udržuje svoji pozici v jednáních o poválečném uspořádání Sýrie. Tuto pozici už dávno ztratili všichni evropští hráči, s nimiž se už prakticky nikde nepočítá.
Česká republika má naopak díky roli, kterou sehrála v kritickém období, výbornou šanci být u těchto jednání a zasáhnout do poválečné rekonstrukce Sýrie. Je jen na nás, zda se této šance dokážeme včas a řádně chopit a využít ji.
Co říkáte názoru, že USA prakticky vyklidily Blízký východ, jejich angažmá zde je propadák a jasným vítězem zde a dokonce možná i hegemonem se stalo Rusko?
Rusko rozhodně významně posílilo svůj vliv v oblasti. V tuto chvíli bych však Američany rozhodně neodepisoval. Rex Tillerson minulý týden v Ankaře prokázal, že jeho země je připravena pokusit se o návrat do blízkovýchodní politiky hlavním vchodem. Saúdové si už ve Washingtonu také ohradili svůj dvoreček. Domnívat se, že Donald Trump bude pokračovat v praktickém životě podle svých předvolebních slibů, by bylo naivní. Jestli zahraniční politika o něčem skutečně není, tak není o zásadách.
Bývalý spolupracovník Usámy bin Ládina Noman Benotman v Praze řekl, že islamisté dokonce od USA na základě rozhodnutí Clintonové dostávali zbraně. Clintonová rozhodla, že islamisté v Sýrii budou dostávat zbraně, protože bojují proti Bašáru Asadovi… Hovořilo se o vazbách Obamy na Muslimské bratrstvo. Zajímavá je role Humy Abendin u Clintonové, kterou jste již zmiňoval... Jsou o těchto věcech nějaké nové informace či důkazy?
Je tomu skutečně tak. A teď si představte, že docela nedávno se jeden z těchto dvorních dodavatelů libyjských teroristů, americký občan jménem Ara Dolarian, pokusil poškodit zájmy českých společností v zahraničí, a to ještě za použití jednoho z českých zpravodajských portálů. I takto se dnes vede válka proti konkurentům. Česká republika a její společnosti, které se vyznamenaly svojí rozhodnou podporou nigerijské vlády v jejím boji proti islamistům z hnutí Boko Haram, se staly terčem útoku člověka, který s vědomím tehdejší státní tajemnice Hillary Clintonové vyzbrojoval libyjské rebely. Můžeme se jen dohadovat, kolik z těchto zbraní skončilo v rukou radikálních skupin v Nigérii a nakolik to byla pouze shoda nešťastných náhod.
Co lze čekat od Trumpa na Blízkém východě? Projevil se tam zatím vůbec nějak? Podporují USA nadále islamisty an-Nusrá, či dokonce ISIS?
Nikdy není možné určit, co přesně se odehrává v kuchyních velkých hráčů světové politiky. Spojené státy se i v minulosti většinou snažily od takzvaného Islámského státu distancovat. Nedělaly však ani nic pro to, aby ho zastavily nebo porazily. Faktem zůstává, že jimi podporovaní „umírnění“ rebelové po obdržení zbraní, výcviku a financí od Spojených států vzápětí přešli k těm „radikálnějším“ rebelům a posílili jejich upadající akceschopnost. A tak pořád dokola.
Domnívám se však, že prezident Trump myslí svůj boj proti ISIS skutečně vážně. Jeho vztahy k Hillary Clintonové byly ostatně jedním z argumentů, který mu pravděpodobně vyhrál volby.
Jak hodnotíte současný stav v Sýrii a jak předvídáte další vývoj? Udrží se Asad? A jak dlouho se ještě může udržet ISIS? Má ISIS ještě nějakou podporu ze zahraničí? Od koho?
Nedávné prohlášení Spojených států o tom, že „akceptují“ realitu a Bašára Asada jako prezidenta Sýrie, je prvním nesmělým krůčkem k ukončení protiprávního stavu, kde západní země trestají obyvatelstvo Sýrie za to, že se nepřidalo k teroristům, a za to, že si opět zvolilo tohoto prezidenta. To však neznamená, že utrpení Syřanů a jejich země skončilo. Nemá dostatek lidí, zdrojů a financí na to, aby sama odolala kartelu mocných a bohatých zemí Zálivu za tichého přikyvování Spojených států.
I když takzvaný Islámský stát bude nakonec jakoby „poražen“, zůstanou tu další skupiny navyklé na fakt, že bojovat proti civilistům je dobrý kšeft, pokud za to někdo platí. Kdyby chtěla EU skutečně napomoci humanitě a podpořit lidská práva, jak stále nabubřele vyhlašuje, měla by především zrušit nesmyslné sankce proti Sýrii a zavést okamžitě sankce proti Saúdské Arábii a Kataru, a to až do té doby, kdy přestanou podporovat teroristy na území Iráku, Sýrie, Libye a Jemenu.
Psali jsme:
Existuje koalice Ruska, Íránu, Hizballáhu a Asada. Izrael je výrazným odpůrcem Íránu, Hizballáhu a Asada, ale současně měl doposud dobré vztahy s Ruskem... Jaký vliv na rusko-izraelské vztahy budou mít potyčky mezi Izraelem a Sýrií? A co naopak, pokud Trump podpoří Izrael proti Íránu a potenciálně proti Asadovi?
Víte, ona je to taková koalice – nekoalice. Nemá to žádné pevné struktury a koordinace vojenských akcí ještě nutně neznamená koordinaci politických cílů. Írán je v tuto chvíli v kleštích „nové“ americké politiky Trumpovy administrativy, jež odmítá dohody o íránském jaderném programu, který si tehdy na Obamovi vymohly především Německo a Francie. Írán si tedy dává hodně velký pozor, aby teď Spojené státy něčím nepopudil, nebo chcete-li přesněji, aby jim nedal záminku ke tvrdému postupu vůči sobě samotnému.
Izraelské zásahy proti cílům v oblasti středosyrské Palmýry, kde syrská armáda, ruské jednotky a šíitské milice (ne nutně vždycky něco, co se u nás automaticky onálepkuje jako „Hizballáh“) vedou vyčišťovací operace právě proti teroristům z takzvaného Islámského státu, je třeba v tomto kontextu vnímat jako provokační akci. Jejím cílem bylo především otestovat, jak daleko je možné zajít. Izraelci si vysloužili nevrlou reakci Ruska a raketový útok jeho protiletadlových systémů proti vlastním letounům.
Hovoří se o tom, že Hizballáh je velice silný, má i své námořnictvo a letectvo. Co lze říci o fenoménu Hizballáh? Je loutkou Íránu, nebo je suverénní? Jsou to zlí teroristé, nebo hodní bojovníci proti ISIS? Jaký mají vztah například ke křesťanským menšinám?
Hizballáh je tradičně vykreslován jako jakýsi „stát ve státě“. Dekonstrukce libanonského státu a vznik různých enkláv a milic v 80. letech však proběhla především v režii Francie, Spojených států a později i Izraele. Už tehdy patrně probíhal v Libanonu jakýsi test, jak bude možné v budoucnu postupovat proti Sýrii, Iráku a Egyptu. Ano, Hizballáh má sílu, ale jinou než vojenskou. Podařilo se mu marginalizovat své konkurenty a sjednotit šíitskou náboženskou skupinu v Libanonu. Vzhledem k prudkému nárůstu obliby Íránu a jeho kroků na Blízkém východě, dochází k masovým konverzím sunnitů i menších muslimských denominací k hlavnímu proudu šíitského vyznání, takzvaných dvanáctníků, kteří se stali nejrychleji rostoucí náboženskou obcí, a to především v Libanonu a v Sýrii. Írán nepochybně v tomto procesu sehrává svoji roli, neboť to posiluje jeho vlastní pozici proti Saúdské Arábii a dalším wahhábistickým a salafistickým režimům v oblasti.
Psali jsme:
Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
