Považujete deset let členství České republiky v EU pro naši zemi za pozitivní?
Záleží na tom, z jaké perspektivy se na to díváme. Ke vstupu neexistovala žádná rozumná alternativa. Již se ale nedozvíme, jak by se Česká republika vyvíjela, kdyby v EU nebyla. Myslím si, že budoucí historici řeknou, že to bylo úspěšných deset let, ale možná, že u vědomí současného vývoje v rámci Evropské unie samotné nakonec historik nezatížený politickou korektností dnešní doby řekne, že tato země stejně jako ostatní postkomunistické země vyměnila jeden centralisticky řízený nadnárodní spolek za jiný centralisticky řízený nadnárodní spolek.
Řekl jste, že vstup neměl rozumnou alternativu, i když mám informace o tom, že kdyby čeští občané neřekli v referendu ano vstupu, tak probíhala i předběžná jednání o případném vstupu do EFTA. Co říkáte těm názorům, že by pro ČR bylo výhodnější být v nějakém uskupení typu EFTA či EHP, kde je menší míra regulace, větší suverenita států a nemusí se implementovat tolik legislativy Bruselu, a kde je možnost vyjednat si i volný obchod nezávisle na EU? Tedy mít takovou pozici, jako má například Švýcarsko.
Dlouhodobě zastávám názor, že evropská integrace má smysl zejména – ne-li jenom – jako společný trh. Pravda je, že v době, kdy jsme vstupovali, po velkém zlomu spojeném s pádem železné opony, bylo důležité to, co dnes již tak důležité není, nebo je zastíněné těmi problémy, které jsou spojené s naším členstvím v EU. Myslím tím politický rozměr symboliky sounáležitosti se Západem. Tenkrát hrála politická symbolika větší roli, než hraje dnes, ale tehdy se národ rozhodoval. A myslím si, že z tehdejšího hlediska bylo správné touto cestou jít. Ale když to hodnotím naprosto pragmaticky jako účelovou záležitost, kterou každé členství v každém spolku ve své podstatě je, tak pro Českou republiku by bylo lepší být členem pouze společenství typu EFTA, které se zabývá volným obchodem a všechnu tu nadstavbu a balast, jenž nás v naší zemi i v Evropě obklopuje, jsme si mohli ušetřit. To by bylo obecně lepší řešení.
Psali jsme:
A myslíte si, že by k tomu mohlo v budoucnu opravdu dojít, když zjistíme, že regulace z Bruselu natolik zatěžuje českou ekonomiku, obtěžuje české občany, poškozuje naše národní zájmy, že jsme příliš svázáni, a řekneme Evropské unii sbohem, už to není pro nás výhodné a hledáme lepší cestu? Může dojít k takovému bodu zvratu?
V mých očích pro velkou většinu států ve střední Evropě, tedy těch rozvinutých a relativně úspěšných, členství v EU má již teď takové náklady, které u některých více a u některých méně převyšují zisky, které členství přináší. Tato diskuse se jistě vede, i když ne otevřeně, víceméně ve všech státech, kterým se vede relativně dobře. K tomu se dá očekávat dezintegrace EU. Nevidím úspěch v další cestě prohlubování, i když na první pohled to vypadá, že se struktury EU upevňují. Formálně ano, ale nenaplňují se dostatečně. Přesto však zaškrcují i ty zbytky potenciálu, které spolupráce mezi státy na spolkové úrovni má. Když do mých úvah zapojím očekávatelnou dezintegraci spolku, tak si dokáži velmi dobře představit, že některé státy budou uvažovat o svém vystoupení z EU, například Velká Británie. Mimochodem Soudní dvůr Evropské unie právě zamítl žalobu, kterou se Velká Británie snažila zastavit snahu 11 unijních zemí posílit spolupráci při zdanění finančních transakcí. Z britského hlediska toto rozhodnutí jistě neposiluje touhu zůstat členy Unie.
Pro Českou republiku bude klíčová otázka přijetí eura. S tou souvisí další věci, tedy připojení k fiskální unii, kdy Evropská komise bude mít fakticky kontrolu nad českým rozpočtem, pak zde je bankovní unie, která znamená, že Česká národní banka přestane mít dozor nad dcerami zahraničních bank a ty se budou moci přeměnit v pobočky a vyvést do zahraničí úspory českých střadatelů, v okamžiku přijetí eura se budeme účastnit záchranného mechanismu ESM, který nás zavazuje do něj zaplatit více než 350 miliard korun. Není třeba toto tím bodem obratu, kdy těmito věcmi vzniknou náklady minimálně ve stovkách miliard korun?
Bezesporu. Pokud by se našla nějaká česká vláda, která by do té doby, než se naprosto zřetelně vyjasní, jestli euro vůbec přežije a v jaké formě, do takto dezolátního spolku vstoupila, tak by musela počítat s výtkou nejen historiků, ale i současníků, že se hrubě a zásadně prohřešila proti elementárním národním zájmům České republiky. Historicky by poškodila Českou republiku. Já doufám, že zůstane jenom u deklarací a víceméně přihlouplých formulací toho či onoho analytika. Ale fakta jsou naprosto jasná: Pokud se eurozóna neukáže jako schopná přežití, tak by bylo naprosto trestuhodné vůbec do ní vstupovat. A připomeňme, že před eurozónou existovalo v Evropě sedm nebo osm měnových unií, z nichž přežila jenom jediná, tedy unie mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem. Z toho plyne, že ani eurozóna nemá vůbec patent na přežití.
Psali jsme:
Řekl jste, že očekáváte dezintegraci EU, ale objevují se názory, že ukrajinská krize bude pobídkou či záminkou pro EU, aby se snažila centralizovat například energetickou či branně-bezpečnostní politiku. Takže to jsou podle vás spíše jen zbožná přání těch, kteří chtějí vytvořit evropský superstát?
Já si dokáži představit, že to je skutečně tajné přání mnoha, zejména těch, kteří z Evropy žijí, ať už ekonomicky nebo mocensky, tedy zejména supranacionální byrokracie. Ale nedovedu si představit proveditelnost něčeho takového. Normálně by se dalo říci ano, krize upevňuje celky a dělá je akceschopnějšími, ale na příkladu Ukrajiny jsme krásně viděli, že to pro EU neplatí. Viděli jsme to, již když šlo o Irák, severní Afriku a další události. Krizi na Ukrajině spoluvyprovokovala také Evropská unie. Ale hlavní impulz přicházel samozřejmě z Ukrajiny samotné.
Pokud jde o energetickou politiku, tak tam je to ještě markantnější, tam něco jako společná akceschopnost vůbec nepřipadá v úvahu. Od roku 2002 je na stole plán Nabucca, plynovodu, který měl problémy, které dnes máme, z větší části vyřešit. EU nebyla schopna zmobilizovat ani peníze na základní studii. A teď najednou hovoří o společné energetické politice. Ta je naprosto mimo dosah. Tím spíše, že se mezitím Německo rozhodlo pro svou velmi dobrodružnou cestu alternativních energií, která to úplně všechno rozházela.
Když se pořád hovoří o evropské energetické bezpečnosti, nepodkopává ji EU se svou podporou obnovitelných zdrojů energie a boje proti globálnímu oteplování?
Samozřejmě. To jsou takové ty projekty elitářských kruhů a kaváren, kde se uvažuje o věcech, které se prostého člověka týkají stále méně a k nim patří i něco, jako je globální oteplování. V těchto kavárnách a potažmo v byrokratických strukturách vznikají potom pseudořešení typu rušení žárovek, omezení výkonu vysavačů a zavedení biopaliv, které rozházejí trh, zatěžují jednotlivé státy a firmy a vyvolávají nerovnováhy a brání jakémukoli systematickému postupu. To jsou poslední pozdravy společnosti nadbytku, která měla ještě čas a prostředky přemýšlet o tom, „co ještě dobrého a krásného bychom mohli pro svět udělat“. To je za námi. Evropské společnosti budou mít v budoucích letech hlavní úlohu v tom, aby jakž takž udrželi svou úroveň blahobytu a nedošlo k úpadku kontinentu v rámci globálního srovnání.
Psali jsme:
Bavili jsme se o tom, co může Českou republiku poškozovat z hlediska jejích zájmů ekonomických, ale nemůže EU ohrožovat vůbec stabilitu české společnosti? Zaprvé jsme členy Schengenského prostoru, jsou zde snahy prosazovat společnou imigrační politiku a EU podporuje politiku multikulturalismu a existují návrhy na přerozdělování imigrantů ze zemí EU, které jsou jimi přehlceny. Druhá věc je, že EU podporuje neomarxistické postuláty ideologie genderu, homosexualismu proti tradiční rodině. Nejsou toto věci, které naší společnost mohou destabilizovat z hlediska natality a civilizačně-kulturně hodnotové koheze společnosti?
Bezesporu. To jsou také výplody doby, kdy se dalo ještě přemýšlet o tom, jaké blaho můžeme rozestřít po zeměkouli. Dnes na to prostě nemáme peníze a mlčící většinu to ani nezajímá. Zmínil pojem „destabilizovat“. Pokud bude evropská byrokracie i nadále podporovat ty elementy, o kterých jste nyní hovořil, tak bude destabilizovat zejména sebe sama. Při nadcházejících eurovolbách uvidíme, že bude mít Evropský parlament cosi jako opravdovou opozici. Už to nebude taková velká koalice těch, kteří chtějí další integraci, i když každý trošinku jinak. Nyní do Evropského parlamentu vstoupí posílené protestní strany, které jsou difamovány pojmem populistické.
Ve skutečnosti jsou to ale strany, které se zabývají problémy, které ze svých programů i veřejné debaty vytěsňují elitářské kruhy mediální, akademické a byrokratické, protože nepatří k jejich světovému názoru a obzoru. Tyto strany budou z protestního potenciálu profitovat, protože uspokojují poptávku, kterou nikdo jiný neuspokojuje. Jisté je, že problémy nezmizí tím, že se o nich nebude mluvit. Eurofilové by si měli velmi dobře rozmyslet, zda chtějí udržet evropskou integraci jakž takž konsolidovanou, nebo ji chtějí definitivně pohřbít, tím, že budou pokračovat ve svých pohádkových scénářích.
Hodně se hovoří o tom, že by u části euroskeptiků mohlo vzniknou spojenectví s Ruskem. Ví se, že šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Penová má dobré vztahy s Kremlem a i předák britského UKIP Nigel Farage se poměrně pozitivně vyjádřil o Putinovi a nepodpořil pozici EU k Ukrajině. Co si o tom myslíte? Je to reálná věc?
Já si to nemyslím. Nejsem si úplně jistý, zda vznikne nějaká jednotná euroskeptická fronta uvnitř nově zvoleného Evropského parlamentu. Pokud jde o spolupráci s Ruskem z hlediska těchto stran, tak si nemyslím, že by to bylo příliš závažné a mělo to podstatnější rozměr. Ani si nemyslím, že by o ni šlo Putinovi. A pokud jde o eurokritické předáky, které jste jmenoval, tak mezi nimi jistě existuje cosi jako pragmatické porozumění v té či oné pozici, ale od tohoto zjištění je ještě hodně daleko k nějaké konzistentní strategické spolupráci. Jedna věc je vyjádřit porozumění pro to, že Krym z hlediska Moskvy vždy patřil Rusku, ale druhou věcí je intenzivní spolupráce s Ruskem. To je věc, která by se jim mohla i vymstít.
Psali jsme:
Hovoří se o tom, že v Evropské unii dominuje Německo, ve středoevropském prostoru je hegemonem Německo, my jsme ve sféře Německa. Jak se díváte na myšlenku některých euroskeptiků, že by se vliv Německa dal vyvážit větší spoluprací s Ruskem? A zda je to vůbec reálné s ohledem na dlouhodobé spojenectví Německa s Ruskem, pokud tedy ukrajinská krize rusko-německou vazbu nerozbila?
Myslím si, že vyvažovat dominanci Německa spoluprací s Ruskem je iluzorní, protože k ní ve středoevropském prostoru existují historické animozity a hlavně neexistuje skutečná akceschopnost těch, o které se jedná a kteří by měli vytvořily cosi jako jednotné seskupení. Nevidím realistickou šanci na úspěch zejména proto, že Rusko a Německo mají přirozené národní zájmy, které jsou do té míry kompatibilní, že nepřekonají taktické hry řekněme Benešovského charakteru ve střední Evropě. Na jevišti je slyšet hrom, ale v zákulisí se ve skutečnosti jenom klepe plech. Z německé strany se jedná spíše o rétorická cvičení kritiky Ruska. Rusko i Německo vědí, že jsou na sebe odkázáni a Německo se vyvaruje toho, aby tuto spolupráci, která je pro německý průmysl naprosto existenciální a stejně tak i pro Rusko, nějakým způsobem sabotovalo kvůli něčemu takovému, jako jsou rozmíšky na Ukrajině.
Jak se díváte na pozici české vlády, která stínuje pozici EU. A EU asi stínuje pozici USA. Jsou ty naše zájmy identické s tím, co chce EU, respektive USA? Nemáme my větší zájem na uklidnění situace, abychom mohli obchodovat s Ukrajinou i Ruskem?
Bezesporu. Já si myslím, že členové nové vlády se ještě „neuhnízdili“ ve svých úřadech a vláda není schopna na ukrajinskou krizi nějak koncepčně reagovat. V takových případech je jednodušší dělat to, co dělá většina, tím spíše, že si českého postoje mnoho aktérů nevšimne. Hovořil jste o tom, že EU stínuje americký postup. Domnívám se, že jednání obou bloků jenom ukazuje úpadek Západu; zejména neschopnost prosazovat své cíle a provádět věrohodné akce. Amerika by něčeho takového jistě schopná byla, pokud by se u ní jednalo opravdu o existenciální problém. O nic takového se však nejedná, čili se hraje spíše takové mediální divadlo. Ale Evropa by věrohodné akce schopná nebyla, ani tehdy kdyby se jednalo o její existenciální problém. A to je tragické, protože to se nás bezprostředně týká.
Řekl jste, že krizi na Ukrajině spoluvyprovokovala také Evropská unie. Václav Klaus měl silnější prohlášení s tím, že Putin za celou situaci nemůže, neboť to vyprovokovali soudruzi z USA a západní Evropy, kteří chtěli vyprovokovat konfrontaci s Ruskem...
Tak daleko jako Václav Klaus bych nešel. To už mi moc zavání spikleneckou teorií, na kterou EU chybí akceschopnost. Ale řekl bych, že jistě existoval v Bruselu strategický záměr, jak využít potenciál ukrajinské krize. Ale nepokoje na Ukrajině jako možný impuls k upevňování evropské jednoty existoval dříve, než se tam EU začala ofenzivně operovat.
Faktem ale je, že pro evropskou byrokracii jsou nejdůležitějším zdůvodněním její vlastní existence a legitimizací postupu evropské integrace právě problémy, které jsou spojené s rozšiřováním Evropské unie. Jsou to problémy, které jsou spojeny s Bulharskem a Rumunskem a s balkánskými zeměmi a také problémy, které vytvořila sama, jako je třeba eurozóna. Takže tedy máme nadnárodní spolek, který ospravedlňuje svou existenci tím, že řeší problémy, které sám vytváří.
Do této kategorie bych z části řadil i Ukrajinu. Ale pokus instrumentalizovat ukrajinské hnutí ve prospěch utužení evropské pospolitosti byl proveden dosti naivně, s velkým podceněním Ruska; s naprostým nepochopením toho, jak ruská elita myslí, jak jedná a čeho je schopna. Přitom je evropská centrála vybavena lidmi, kteří by měli vědět, jak funguje Rusko a jak fungují ruské elity. Tedy, nešel bych tak daleko jako Václav Klaus, ale řekl bych, že evropská politika vůči Ukrajině byl takový naivní a neprofesionální pokus instrumentalizace tamějších událostí ve prospěch evropského sjednocení a vytvoření dojmu společného cíle.
Psali jsme:
A nebylo to tak, že EU podněcovala Ukrajince, a pak je nechala na pospas reakci Ruska?
Podle mě to nebylo tak, že Evropa nechala Ukrajince na pospas. Ukrajinci sami, zejména ty části, které tak upínají k Západu, jsou obětí svých vlastních iluzí. Oni si představovali a slibovali víc, než je realistické.
Když se podíváme na Vladimira Putina z pohledu ruského občana, myslíte si, že je pro Rusko přínosem? A není dnešní politika Ruska víceméně jenom návratem Ruska do pozice, kde vždy bylo, tedy v koncertu velmocí, či dnes by se dalo říct v koncertu supervelmocí?
Přesně tak. Vladimir Putin odráží přesně to, čím dnes Rusko je a čím nepřestalo být, a tím pádem je mužem na svém místě. Má výhodu oproti ostatním evropským a světovým státníkům, že přesně definuje národní cíl a snaží se ho důsledně uskutečňovat a zároveň má potenciál to provádět. Čili Vladimir Putin reprezentuje dnešní Rusko a jedná v souladu s jeho národními zájmy. Většina politiků a komentátorů si zřejmě myslela, že stačí hodně často používat pojmu strategického partnerství a vše bude v pořádku, tedy, že Rusko nebude uplatňovat mocenskou či zájmovou politiku. To je naivita, která není z tohoto světa. Naprosto nerozumím tomu, jak tak někdo mohl uvažovat.
Psali jsme:
Vladimir Putin bývá kritizován, že v Rusku není demokracie, jsou porušována lidská práva a práva homosexuálů. Jak se na to díváte?
To je otázkou definice. Je fakt, že dodržování lidských práv nemá v Rusku takový standard jako v západní Evropě. Musíme si uvědomit, že vzhledem k tomu, jakou velkou podporu současná elita v Rusku má, tak současný stav odráží i mínění většiny obyvatelstva. A důležitým rozměrem demokracie je právě vláda lidu. Bylo by chybné si představovat, že my budeme definovat standardy, kterým mají dostát ostatní země. To bychom mohli očekávat, pokud bychom měli dostatečnou moc je k tomu donutit, ale tu nemáme. Tak bychom si to měli ušetřit a dívat se na věci pragmaticky. Ostatně vůči Číně to dělá většina států, tak proč bychom to nedělali i vůči Rusku.
Nemá Vladimir Putin se svou podporou obyvatel větší demokratickou legitimitu než „prezident EU“ van Rompuy či předseda Evropské komise Barroso, které lidi nevolili?
Ty jmenované pány nikdo nevolil a byli jmenováni. Přitom mají neuvěřitelně velkou moc. Putinova vláda se podrobila volbám, které pokud vím, nebyly ze strany západních kritizovány jako neregulérní. Naproti tomu se představitelé evropských institucí nehodlají přímým volbám podrobovat. Takže ten rozdíl v síle mandátu je zřejmý.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lukáš Petřík
