Je tomu třicet let, co Češi a Slováci začali budovat demokracii. Často je připomínáno, že z historického hlediska jde o světový unikát, kdy se dvě země rozdělily mírovou cestou, a z Československa se staly dva státy. I když to samozřejmě nelze srovnávat kvůli odlišným okolnostem, začátkem devadesátých let celý svět sledoval dění v Jugoslávii – tedy tamní rozdělování států za dramatických i násilných situací. Jak se na to zpětně díváte?

Rozdělení Jugoslávie samozřejmě nemůže být totožné s rozdělením Československa, protože tamní soustátí bylo udržované silou, přičemž mezi sebou měli nevyřízené účty Chorvati, Srbové a podobně. Otázka druhé světové války, jak se chovali Chorvati vůči Srbům a tak dále… všichni víme, o co jde. My jsme mezi sebou nic takového neměli, takže jsme ani neměli důvod se nerozejít v klidu.

Jak tedy během rozpadu Jugoslávie hodnotíte zásahy zvenčí – tedy například evropských států, Severoatlantické aliance, které se účastnily bombardování?

Jednoznačně víme po vyhlášení nezávislosti Chorvatska, kdo první uznal Chorvaty jako samostatný stát (Německo, Švédsko a Itálie, pozn. red.), a co následovalo po té. Myslím, že se jednalo o celou souhru nešťastných vstupů do této země. Navíc my jsme takzvaně přispěli humanitárním bombardováním k obrovským ztrátám na civilním obyvatelstvu. Určitě je po bitvě každý generál, ale nepochybným faktem zůstává, že se situace daly řešit jiným způsobem. Nemuselo dojít k tak obrovským krveprolitím a skandálům, nad kterými člověku zůstává rozum stát.