Je slušné doufat, že Miloš Zeman brzy umře?Anketa
Babiš není spasitel, ale postará se o všechny. To je výstup jednoho rozhovoru premiéra. Sociologové tvrdí, že český národ je zaměřen spíše středolevicově a čeká, že stát zajistí blahobyt a pořádek. Je to tak? Dělá to Babiš chytře?
Napřed odpovím na druhou otázku. Ano, pan Babiš to dělá chytře, zejména v detailech. Na druhé straně je nutno říci, že obecně vzato slibují blahobyt a pořádek pro všechny všichni politikové. V tom netkví specifičnost pana Babiše. Naopak na druhou – vlastně první – otázku odpovídám negativně. To tvrzení o „středolevicovosti“ je směšné a doufám, že kvalitní sociologové znalí historie něco takového neříkají.
Proč směšné?
Kdyby touha po zajištění blahobytu a pořádku byla výrazem levicovosti nebo středovosti, tedy jednoduše řečeno nepravicovosti, pak by všechny národy v historii byly „středolevé“! Na samém počátku své Politiky říká filosof Aristotelés: „Všichni lidé konají všechno pro to, co se jim zdá dobrem.“ Těžko by si kdokoliv přál chudobu a chaos, natož pravičák. Zejména v systému parlamentní demokracie nepřichází v úvahu, že by některý politik nechápal touhu lidí po blahobytu a pořádku. S tou středolevostí to je prázdné tvrzení.
Oceňujete, jak proti Andreji Babišovi vystoupili Tomáš Klus, Matěj Ruppert a Jiří Macháček?Anketa
Mládež bývá vždy jiná než střední a starší generace. V českých volbách hlasuje dramaticky jinak. Liberálněji, pravicověji, vyhraněně proti Miloši Zemanovi. Zazněly již hlasy, že bude-li mládež neustále přehlasovávaná, raději odejde ze země. Je to možné? A co myšlenka Jiřího Peheho, že u nás bude dobře, až odejde starší voličská generace a nastoupí ta mladší?
Velice nesouhlasím s úvodní větou tohoto vašeho dotazu. Existence výrazných generačních názorových rozdílů patří mezi fenomény, které se objevily až v moderní době, tedy nejdříve v polovině 18. století. Jinými slovy řečeno, až v atlantické civilizaci. Nejen mimoevropské, ale i starší západní civilizace byly postaveny na tradicích a autoritách, které vázaly všechny generace. Ano, mladší generace byly podřízeny rodičům, nicméně to nemohlo vést k plošným generačním vzpourám, neboť v rámci dané hierarchie se generace pravidelně střídaly a zdánlivá generační vzpoura tak nutně měla izolovaný singulární charakter.
Teprve dnes je situace trochu odlišná, byť ne tak drasticky, jak se to jeví panu Pehemu. Asi každý, kdo je zhruba tak starý jako já a je k sobě dostatečně kritický, se po šedesátém roce svého života blahosklonně usmívá při vzpomínce na životní i politické postoje svého mládí. Je velmi zdravé, když člověk během svého života modifikuje svá hodnocení světa a života podle toho, jek se svět kolem něho mění. Znám své vrstevníky, kteří „zastydli“ v názorech mládí a nejsou schopni pochopit dnešní dění. Až tedy odejde starší voličská generace, bude tu nová starší generace, jejíž názory možná nebudou stejné jako názory té předchozí, ale jistě si její příslušníci – nebo alespoň její větší část – nezachovají často bláhové smýšlení z dob své mladosti. Myšlenka pana Peheho je přinejlepším naivní a jejím otcem je evidentně osobní přání toho pána.
Zásadní téma je, zda jsme ekonomickou kolonií Německa či EU. Jsme?
Už jednou jsem v Parlamentních listech na tuto otázku odpovídal. Odpovím stejně. Je zastaralý pohled chápat strukturu naší civilizace pouze jako strukturu státně-politickou. Všechny státy euroatlantického prostoru jsou podřízeny nadnárodní, globální plutokracii. Německo stejně jako Česká republika. Rozdíl je pouze v tom, že státní byrokracie a politikové některých zemí mají blíže k centrálním strukturám globální plutokracie než jiní. Dalo by se říci, že jsme-li kolonií Německa, můžeme být také považováni za kolonii Velké Británie nebo Nizozemí. Podívejte se na dnešní západní politiky.
Paní Mayová se brexit-nebrexit profiluje jako zcela nestoudný výkonný orgán plutokracie. Její rodina k této plutokracii patří, není pouhým nástrojem jako paní Merkelová. Naše republika je dobytým územím, a dokud bude existovat atlantická civilizace, nikdy se nedostaneme do postavení rovnocenného s postavením původních států EHS. Může plést, že naše ekonomika je úzce vázána na ekonomiku německou, ale to je vedlejší záležitost. Podstatné je naše téměř otrocké podřízení globální plutokracii, zatímco občanům severní a západní Evropy je dopřáno více výhod, protože jsou buď více degenerovaní než my Středoevropané a není třeba je dále zpracovávat, nebo je chrání jejich plutokratičtí krajané.
Zajímavé z tohoto hlediska bude, co se stane v Itálii, v níž dosud nepotlačený zdravý jižanský temperament voličstva vyslal do boje s nadnárodní plutokracií dosud nezkaženou politickou garnituru. Shrnuji: nejsme kolonií cizího státu, ba ani Evropského svazu, který je sám o sobě pouhým nástrojem, nýbrž jsme dobytou periférií civilizace, jíž vládne nadnárodní plutokracie.
Lze nějak zabránit, aby nadnárodní firmy od nás vyvážely své zisky?
To je logická otázka. Někteří ekonomové radí například zavést zvláštní bankovní daň nebo zabránit dalšímu zcizování například energetiky a infrastruktury nadnárodnímu kapitálu. Vřele souhlasím s jakýmikoliv opatřeními tohoto typu, nicméně k mnoha nenapravitelným škodám již došlo. Do budoucna je jedinou možností tvrdě diskriminovat nadnárodní ekonomické giganty. Nutným předpokladem bude návrat politické moci do rukou jednotlivých národních států a zároveň jejich spolupráce v této oblasti.
Sociolog Jan Keller ve své knize Evropské rozpory ve světle migrace upozorňuje na to, že daňová zátěž se stále více přesouvá na střední vrstvy, které „táhnou“ chod státu, zatímco velkým firmám se daňová zátěž snižuje, některé navíc zdaňují v daňových rájích…
Nemohu reagovat na knihu pana profesora, nečetl jsem ji, ale povím vám o něčem, co znám z vlastní nedávné zkušenosti. Obávám se, že daňový aspekt není podstatný ve vztahu velkých (nebo i obřích) a středních firem. Daleko důležitější je to, že celý systém volného trhu zaručuje postupnou likvidaci malých a středních podniků nebo je v nejlepším případě odsuzuje do role nesvéprávných přívěsků gigantických podniků. Je pak jasné, že menší firmy, které se udrží na trhu, jsou tvrdě zdaňovány. Občan, jenž fandí vládě, která důsledně postihuje daňové úniky, se stává obětí šikovné manipulace. Babišovské vlády se právě touto důsledností chlubí a naivní občan tleská. Není divu, že při tom asistují sociální demokraté, jejichž motorem není obrana drobných lidí, jak předstírají, nýbrž byrokratická závist a nedůvěra vůči malým podnikatelům. Pro ně jsou lepším partnerem veliké firmy, které zajišťují takzvaná pracovní místa.
Co to znamená pro společnost?
Velkokapitalisté a jejich v dnešní době nejspolehlivější spojenci, to znamená socialisté, redukují občana na pouhého držitele pracovního místa. Pro politiky to představuje zisk volebních hlasů a pro velkopodnikatele na jedné straně politické krytí a na druhé ucpání úst případně svobodnějším malopodnikatelům, které prostě změní na své poddané. Je důležité pochopit, že velkým firmám v oblasti průmyslové výroby dnes již nejde o zisk. Rozhodující je velikost podílu na trhu. Výše zisku neplyne dnes z kvality výroby a služeb, ale z podílu na trhu. Ideálem je monopolní postavení v daném odvětví, které zaručuje maximální zisk. Velké podniky si mohou dovolit na určitém trhu zcela rezignovat na zisk, aby z něj vytlačily menší konkurenty, kteří si to nemohou dovolit. Svoboda trhu je tak naprostou iluzí.
Psali jsme:
PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.
Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím katolíkem. Je více než 30 let ženat a má dvě dospělé děti.
autor: Lukáš Petřík
