Letos si připomínáme 30. výročí sametové revoluce. Vy jste byl 17. listopadu 1989 na té „špatné“ straně. Jak jste se s tím v následujících letech vyrovnal?
Pro oponenty tehdejších poměrů jsem byl zřejmě na špatné straně. Já to ale tehdy vnímal poněkud jinak.
Jak?
Mám-li zhodnotit toto období, musím konstatovat, že listopad 1989 přinesl mnohým novou svobodu. Některým se dokonce diametrálně změnil život k lepšímu. Mnozí se z obyčejných lidí stali neobyčejnými boháči, kteří si myslí, že spasili svět.
Značné části se naopak změnil život k horšímu. Někteří jsou dnes dokonce pomalu na okraji společnosti, bez prostředků, rozpadly se jim rodiny a tisíce lidí raději ukončily dobrovolně své životy.
Nová doba ale přinesla i pozitiva. V tomto směru bych zmínil například svobodu slova, svobodné cestování anebo třeba také soukromé podnikání.
Celkově ale hodnotím uplynulých 30 let nepříliš pozitivně. Společnost je rozhádaná, rozladěná, mezilidské vztahy jsou v totálním rozkladu a udavačství je mnohem progresivnější, než jak tomu bylo před rokem 1989. Lidská závist je ve společnosti tak zakořeněná, že nám mnohdy připadá jako samozřejmost.
V listopadu 1989 jste byl operativním důstojníkem StB, který se stal hlavním aktérem provokace kolem údajné smrti studenta na Národní třídě. To není moc pozitivní historická role, nebo ano?
Mám-li hodnotit svou účast před 30 lety, tak ze všeho nejdřív musím říct, že jsem byl příslušníkem elitní vojensky organizované složky, která plnila určité poslání. Jedním z nich byla i ochrana Československé socialistické republiky a v tomto směru jsme také skládali i přísahu. Paradoxní je, že stejnou přísahu po svém zvolení do funkce prezidenta ČSSR skládal i tehdejší prezident a dřívější disident Václav Havel. Zjednodušeně tím chci tedy říci, že vše, co jsme tehdy dělali, tak jsme činili pro dobro své země. Nikdy bych neudělal něco, co by později vedlo k rozpadu státu.
Vraťme se k vaší akci, o co v ní šlo? Co vaše organizace sledovala?
StB touto akci sledovala především změny ve vedení státu, ale ta změna neměla vést ke změně politického systému, ale naopak uvnitř systému.
Proč by takovou operaci měla StB provádět?
Státní bezpečnost měla informace z první ruky. Znala nálady obyvatelstva a věděla o tom, co občany Československa trápí. Veškeré informace byly vždy předávány nejvyšším stranickým představitelům. KSČ a vedení strany se však stávalo zkostnatělým a na podněty reagovalo buď velmi liknavě, nebo někdy vůbec. Nervozita mezi obyvatelstvem se stále více stupňovala, a pakliže vedení strany nebylo schopno reagovat a provést změny, musela to za něj udělat Státní bezpečnost.
Zpět k 17. listopadu 1989, jaká v tom všem byla role vaše a vaší skupiny?
Samotný 17. listopad byl pro mne a pro celou skupinu, kterou jsem řídil, velmi důležitý a mohl dát mnohé věci do pohybu. Samozřejmě, že sedmnáctému listopadu předcházely ještě jiné akce, na kterých jsme si vytvářeli podhoubí, nejvýhodnější pozici pro zlomové období. Zde mám na mysli například 21. srpen, který jsme společně s dalšími nezávislými skupinami organizovali. Při demonstraci na Václavském náměstí jsem byl společně s dalšími zatčen a převezen na 48 hodin do ruzyňské věznice.
Zdrojem účelově vypuštěné dezinformace o smrti imaginárního studenta Šmída, kterého jste během listopadu 1989 lstivě ztvárnil, byla jistá Drahomíra Dražská. Vy víte, kdo to byl?
Jistěže vím, kdo byla Drahomíra Dražská. Byla to mladá žena, která spolupracovala s finální skupinou organizovanou kontrarozvědkou, a tuto skupinu jsem osobně řídil. Dokonce existuje dokument, ve kterém se Dražská zavazuje k mlčenlivosti, což také minimálně deset let vzorně dodržovala. Samozřejmě, že tento dokument, když bude potřeba, zveřejníme. Zatím nemám ale potřebu jej odhalovat. S Drahomírou Dražskou ale žádný spor nemám. Ona sice tvrdí, že s StB nespolupracovala, ale pravda je jiná. Navíc stále žijí další svědci, kteří naši společnou spolupráci mohou také potvrdit.
Sehrál jste postupně dvě role, studentů Růžičky a Šmída. Jak jste se k těmto operacím dostal a v čem byly odlišné?
Student Růžička byl osobou, která působila fyzicky v disidentském hnutí a především pak sehrávala velkou roli ve studentském hnutí. Milan Růžička společně s dalšími, Radkem Váňou a Petrem Fialou, založili tzv. Nezávislé studentské hnutí, které prostřednictvím Hlasu Ameriky, Rádia Svobodná Evropa a BBC svolalo demonstraci na Albertově 17. listopadu. Tyto informace jsou dohledatelné.
Shrnu-li to, tak Růžička organizoval studenty a prostřednictvím těchto organizací si zajistil přístup k důležitým disidentům, jako byli Havel, Dienstbier, Benda, Battěk, Šabatová, Uhl, Vondra a další. Martin Šmíd byl osoba, která měla posloužit pouze k vyvolání dezinformační informace. Tedy nijak se neangažoval, nebyl ničím mimořádný, nikdo ze studentů jej prakticky, kromě jeho nejbližšího okolí, neznal.
Proč nemohl fiktivně zemřít přímo Růžička?
Růžička byl osobou, která měla historii a která měla i svou kariéru, na které se mělo pracovat i po demonstraci na Národní. Růžička měl žít a dále se stýkat s lidmi. Nikdo nemohl tušit, že se to nakonec zvrtne úplně někam jinam.
Co se dělo ve chvílích, když jste ležel na zemi na Národní třídě a předstíral smrt?
Na tento okamžik jsem byl průběžně připravován. Byl jsem aktivní sportovec a fyzicky jsem byl na tom velice dobře. Takže mi to nepřipadlo nikterak složité. Když jsem ležel na zemi, tak kolem mého těla se shromáždilo několik příslušníků tzv. červených baretů, jejichž úkolem bylo zabezpečovat ležící tělo. U ležícího těla bylo navíc několik dalších lidí-účastníků demonstrace, kteří to údajně mrtvé tělo viděli a tím se stali očitými svědky této události.
Co s vámi mělo být dále, pokud by operace s mrtvým studentem proběhla podle plánu, jak bylo zamýšleno?
Pakliže by akce dopadla podle plánu, jako Milan Růžička bych určitý čas samozřejmě ještě působil zde. Pak bych na několik let zmizel na některé z ambasád v zahraničí.
V minulosti jste v médiích uvedl, že jistí lidé v rámci StB a komunistické strany si v roce 1989 kapitalismus v Československu nepřáli a chtěli společenský a politický vývoj určitým směrem moderovat. Jak to podle vás mělo vypadat?
Jsem přesvědčen o tom, že nikdo z lidí, kteří se podíleli na organizaci 17. listopadu, nechtěl změnu socialismu v kapitalismus. V tomto směru již byly dokonce učiněny přípravy k restauraci modelu z roku 1968. Samozřejmě, že nic nešlo provést ze dne na den.
Položím vám velmi provokativní otázku. Existoval podle vás nějaký vztah mezi tehdejší oficiální opozicí v podobě Charty 77 a StB?
Bezpochyby. Státní bezpečnost dokonce úzce spolupracovala s některými představiteli Charty 77 a s představiteli Obrody. Členové Obrody se rekrutovali především z řad bývalých komunistů, kteří museli stranu opustit po roce 1968. Dokonce se vážně uvažovalo o tom, že někdo z těchto lidí by se mohl dostat do čela státu.
O jakých lidech se v této věci uvažovalo, že by se mohli dostat do čela státu?
Těch osob bylo více a šlo především o disidenty, kteří patřili k tzv. Obrodě tedy o lidi, kteří v roce 1968 byli členy KSČ a o kterých se vědělo, že měli ke komunistické straně řekněme stále tolerantní vztah. V tomto směru se jednalo především o bývalé reformní komunisty Zdeňka Mlynáře, Věnka Šilhána či Jaroslava Šabatu.
Pokusil se vás po listopadových událostech někdo z okruhu lidí kolem Václava Havla kontaktovat? Co je zajímalo?
Těch lidí bylo samozřejmě více a mnoho z nich se odvolávalo na Václava Havla. Šlo jim především o to, abych zbytečně nemluvil o svých kontaktech s disidenty a abych spíš mlčel. V tomto směru mě ve věznici v Olomouci navštívil tehdejší ministr vnitra Richard Sacher a předal mi jistý vzkaz od prezidenta. Tehdy jsem slíbil, že se budu chovat profesionálně a vše si ponechám pro sebe, což jsem taky po celou dobu dělal.
Co v tom tajném vzkazu od prezidenta stálo?
Tento vzkaz byl adresován mé osobě, a proto si jej ponechám pouze pro sebe.
Spousta komunistů se po revoluci překabátila a dosáhla významných a často vysoce exponovaných mocenských pozic. O čem si myslíte, že to svědčí?
Tito lidé se budou celý život převlékat do jiného dresu. Hlavně, aby měli nějakou funkci. Jejich životnost ale není dlouhá, i když jim časté převlékání občas přinese prosperitu. Ale jak se říká, všeho do času, anebo na každou svini se voda v hrnci vaří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
