Je tomu třicet let, co začalo obnovování demokracie v zemi. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z té doby?

Když jsem se z oné památné demonstrace 17. listopadu vrátil domů, hlásil jsem, že to byla asi nejdůležitější událost roku. Vůbec mě nenapadlo, že tím začalo něco daleko důležitějšího, přesahujícího pouhý rok. Následné týdny jsem žil jako v transu, po nocích množil letáky, organizoval různé akce, podporoval jiné, byly to šťastné chvíle plné naděje, vůbec se nebojím takhle patetických slov. Vyústěním pak byla má účast v prvních svobodných volbách, po kterých jsem se stal poslancem České národní rady. Nikdy jsem pak nepocítil nějakou zásadní deziluzi nebo zklamání, protože jsem si nemaloval žádné utopické představy. Nečekal jsem od svobody to, že zmizí všechna trápení, střety, boje, nespravedlnosti, konfrontace zájmů a názorů.

Čekal jsem pouze to, že si o společnosti budeme rozhodovat sami, a to v celé různosti, jak jsme ve společnosti namixováni. Nesmiřitelné politické a zájmové konfrontace jsem čekal a nemohly mě vyděsit, věděl jsem, že jsme každý jiný a že naše představy o společnosti se nutně liší a kříží. Navíc tehdy skoro nebylo týdne, kdy by nebyla zrušena další a další regulace, další omezení, další privilegium státních úřadů. Šlo to ztuha, ale prostor svobody se stále rozšiřoval. Pokud mám mluvit o zklamání, tak to až v posledních, dejme tomu, deseti, patnácti letech. Jako kdyby pro lidi už nebyla svoboda důležitá. Raději mají své jistoty a výhody od státu. A státu to dodalo novou sílu dirigovat naše životy.