Česká národní banka bude pokračovat v režimu intervencí s cílem udržet kurz koruny poblíž 27 korun za euro, rozhodla ve čtvrtek bankovní rada. Guvernér ČNB Jiří Rusnok oznámil, že konec režimu devizových intervencí může nastat kdykoliv po konci tzv. tvrdého závazku, tedy od dubna. Jaké bezprostřední dopady se dají od tohoto rozhodnutí očekávat?
V pondělí v podstatě odstartuje v pravém smyslu slova ruleta na devizovém trhu. Od pondělního rána hypoteticky mohou intervence skončit kdykoliv. Přesto máme k dispozici určitý klíč, který tuhle ruletu poněkud vyjasňuje. Guvernér Jiří Rusnok totiž na tiskové konferenci po skončení jednání bankovní rady prohlásil: „Počínaje příštím měsícem je možné opuštění kurzového závazku na jakémkoliv jednání bankovní rady. Výsledek rozhodnutí zveřejníme bezprostředně, tedy v řádu desítek minut.“ Aha, takže ke konci intervencí by mělo dojít až po proběhnutí některého z dalších jednání bankovní rady. Ta sice má „velká“ jednání jednou za šest měsíců – to příští spadá až na začátek května – ale „malá“ setkání probíhají každý čtvrtek. A kromě toho se může bankovní rada svolat kdykoliv mimořádně. Čtvrtky tedy jsou jako adepti na skok kurzu jako první v podezření.
A dál tu máme ještě jednu další jistotu. Rusnok mluvil o „oznámení bezprostředně“ po rozhodnutí. Aha. Čili rozhodnutí bude oznámeno. Ne že by si ČNB hrála na mrtvého brouka a ponechala finanční trh, až si ten sám všimne. To je ale ta pro analytiky sice zábavnější, nicméně pro spekulanty, drobné střadatele i firmy infarktovější, pro ČNB náročnější varianta. Garantuje totiž, že skok kurzu bude větší, než by byl, kdyby na to ČNB šla diplomatičtěji a nechala by hráče na devizovém trhu, až si sami všimnou. No, tím to dělají pánové z bankovní rady sobě i nám o to adrenalinovější.
Z toho tedy vyplývá, že prvotní skok kurzu může být celkem výrazný. Klidně třeba o korunu padesát haléřů. A pak zase zpět na výchozí hodnotu… Posílení následované oslabením. A znovu. Zkrátka zpočátku budeme podle všeho pozorovat vysokou rozkolísanost, žádný jasný trend, žádné přímočaré posílení, jak se o něm mnohdy mluví. Teprve v horizontu dnů se kurz stabilizuje a zaujme stabilnější, dlouhodobější posilující trend.
Když v listopadu 2013 provedla ČNB oslabení koruny, aby udržela kurz 27 Kč za euro, plánovala tento kurz udržet alespoň rok a půl. Chtěla tím podpořit domácí spotřebu díky zdražení zboží z dovozu a předejít deflaci. Co ve skutečnosti uměle udržovaný kurz za téměř tři a půl roku způsobil, k čemu přispěl a co pokazil?
Těch problémů bylo víc a já s intervencemi ČNB měla potíž souhlasit od samého začátku. Rozuměla jsem sice argumentaci ČNB, která byla hnána strachem z nástupu deflace, tedy poklesu cenové hladiny, ale nesouhlasila jsem s ní. Podle mého soudu, který jsem dodnes nezměnila, by deflace nebyla pro zemi žádnou tragédií.
V čem ale vidím největší problém: Různé země založily model své konkurenceschopnosti na různých faktorech. Například země jako Švýcarsko či Německo produkují zboží, které není levné, zato je považováno za kvalitní až luxusní. Tyto země přes vyšší cenu svých produktů nemají problém s prodejem na zahraničních trzích. A při výrobě používají vysoký podíl technologie, mají vysokou přidanou hodnotu. Naproti tomu země jako Čína spoléhají hlavně na méně kvalitní a levné výrobky s vysokým podílem manuální práce. Konkurují tedy cenou. Tento druhý model bude s příchodem 4. průmyslové revoluce stále méně životaschopný. Bohužel ČR vsadila spíš na tento druhý model a intervence k tomu značně přispěly. V podstatě vmanévrovaly podniky do situace, kdy byly nucené snažit se konkurovat tlakem na nízké mzdy a obecně na nízké náklady. S intervencemi jsme se tak stále víc stávali levnou montovnou, která technologicky zaostává a trpí extrémně nízkými platy.
V úterý jmenuje prezident Miloš Zeman novým ministrem průmyslu a obchodu dosavadního náměstka Jiřího Havlíčka. Ten se po schůzce na Hradě vyjádřil, že odmítá odkup krachující společnosti OKD firmou Prisko, jak to chce ministr financí Andrej Babiš. Podle něj se o to má postarat státní společnost Diamo, protože má 2 500 zaměstnanců a zkušenosti s útlumem těžby. Vidíte v něčem výhodu Babišova návrhu, aby závaznou nabídku ke koupi OKD podala za 80 milionů společnost, která má tři zaměstnance a jejímž jediným akcionářem je stát zastoupený ministerstvem financí?
Ne, nevidím v tom žádnou výhodu. Pro veřejné finance, a tedy pro daňové poplatníky to patrně vyjde prašť jako uhoď, jde vlastně jen o hromádku, ze které budou peníze poslány do OKD. Jaké jsou přesné motivy ministerstva financí, takto zvenčí bez znalosti detailů nemůžeme soudit, ale jedno vám mohu říct celkem jistě: ve státní správě se překvapivě hodně hraje na „hromádky“ a na to, jakou má která nálepku. Taková „banalita“, jako pod které ministerstvo spadá který státní podnik, do něhož mají plynout peníze, může být z pohledu vnějšího pozorovatele nepochopitelně zásadní. Jinak ale žádné relevantní vysvětlení nemám.
Psali jsme:
Odkupem OKD, ať už tou, nebo onou státní firmou, se kruh uzavře. Jeho součástí byl i prodej státního podílu hluboko pod cenou nebo to, že koncem minulého roku byl podán podnět na Národní centrálu proti organizovanému zločinu k obstavení veškerého majetku podnikatele Zdeňka Bakaly kvůli tomu, že se měl podílet na vyvedení desítek miliard korun z OKD. Není těch posledních pětadvacet let dění kolem OKD důvodem i k něčemu jinému než k rozhořčení nad tím, jak stát přišel o velké peníze a teď si vysátou firmu kupuje zpět?
Především si musíme připustit, že jakékoliv snahy o záchranu OKD jsou dlouhodobě určeny k neúspěchu a jsou jen formou, jak odložit osudný okamžik, kdy společnost bude celá uzavřená. Angažování státu tedy musíme chápat nikoliv jako záchranu podniku, nýbrž jako vytvoření jakéhosi polštáře pro zaměstnance, aby měli k dispozici delší období pro rozlučku s prací pro OKD. Navíc, věc je o to sociálně komplikovanější, že region, v němž OKD působí, je z pohledu míry nezaměstnanosti mezi nejproblémovějšími v zemi.
Jenomže proti tomu jde neoddiskutovatelný fakt, že stojíme na prahu čtvrté průmyslové revoluce a do toho navíc ceny energií na světových trzích za poslední čtyři roky zásadně zlevnily. Výsledkem je pokles ceny uhlí a současně odklon od této suroviny, protože energie se stále víc získává z alternativních zdrojů. Dnes se hodně mluví například o lithiu jako o surovině budoucnosti (kvůli použití v bateriích), ale současně s tím existují názory, že už i lithium je vlastně technologicky překonané dřív, než se stačilo pořádně rozjet. Takže sanovat v této souvislosti těžbu uhlí je jako zachraňovat provoz parních lokomotiv: Nedá se to ustát.
Půl roku před volbami prošly ve vládě návrhy ministryně Michaely Marksové na zálohované výživné a návrh novely zákona o sociálních službách ministra Miloslava Ludvíka, která přiznává rodičům, jimž se narodí trojčata či čtyřčata, nárok na bezplatnou pečovatelku, dále zvyšuje příspěvek na péči pro osobu s nejvyšším stupněm závislosti a také umožňuje zařazení hospiců mezi zdravotnická zařízení, čímž získají nárok na peníze od státu. Vnímáte tyhle kroky jako tradiční předvolební uplácení voličů, nebo naopak něco, co už bylo dávno zapotřebí?
Popravdě tohle vše mi připadá spíš jako technikálie. Mnohé jsou užitečné, ale nedá se to soudit jako nějaký zásadní zásah do logiky sociálního systému. Není to ani typický předvolební tahák, jakým by byla třeba jednorázová valorizace důchodů a podobně. Tady bych snad ani nikoho z účelově předvolebního jednání nepodezírala. Přece jen postavit si předvolební kampaň na hospicích by asi ne úplně stoprocentně fungovalo. To jsou tu jiné počiny zejména ministerstva práce a sociálních věcí, které mi nahánějí kopřivku. Tak třeba namátkově komplikace pro práci z domova, juvenilní justice a další.
Mgr. Michaela Marksová
Tři čtvrtě roku poté, co občané Spojeného království v referendu rozhodli o odchodu své země z Evropské unie, převzal předseda Evropské rady Donald Tusk dopis britské premiérky Theresy Mayové o aktivaci článku 50, kterým začne proces vyjednávání o podmínkách opuštění EU. Ministerská předsedkyně chce nový, speciální a hluboký vztah s Bruselem, plánuje nové zvláštní partnerství s Evropskou unií. V čem může být nové postavení Velké Británie výhodnější, v jakých oblastech může na Brexitu tratit?
Především se ukázalo, že propagandistické řeči z Bruselu o tom, jak Britové spláčou nad výdělkem, nebyly pravdivé. Zatím máme málo čísel, ale ta, která máme, nepopisují žádnou spálenou zem. Když se dívám na britské HDP v meziročním srovnání, je zřejmé, že Británie zpomaluje svůj růst už od roku 2014. Tuto trajektorii letní hlasování o Brexitu neovlivnilo. Ekonomika jede dál setrvačností. Když se dívám na HDP z mezikvartálního pohledu, dokonce zjistím, že po Brexitu ekonomika zrychlila a v rámci sedmi velkých, vyspělejších ekonomik měla druhé nejvyšší tempo růstu: rostla skoro dvakrát rychleji než celá EU. Jinými slovy, žádná katastrofa. Británii pomáhaly exporty. Ty dosáhly díky slabé libře nejvyšších hodnot za deset let. Nicméně propaganda se propsala do hlav běžných spotřebitelů. Ti se začali bát utrácet, a dokonce se po delší době i méně zadlužovali. Na druhou stranu na nižším zadlužování není nic špatného.
Na celé věci je pozoruhodné, že zatímco Brusel vnímá Brexit emotivně, Londýn jej vnímá velmi pragmaticky. Stále si trvá na tom, že chce udržet co nejvíce volný trh. Naproti tomu Brusel je ochoten poškodit Evropany tím, že – snad ze mstivosti? – by nejraději volný trh obětoval. Osobně si myslím, že to nebude Londýn, nýbrž Brusel, kdo bude Brexitem poškozen víc.
Podle návrhu reakce Evropského parlamentu, který připravil hlavní vyjednávač EU pro Brexit Michel Barnier, Británie v příštích dvou letech nezíská žádnou dohodu s EU o volném obchodu a příslušné dohody by si měla vyjednat s jednotlivými zeměmi, dokud je ještě členem. Může na tento individuální přístup doplatit země, jako je Česká republika, pro niž je Spojené království po Německu a Slovensku třetím největším exportním trhem, ale i šestým největším importním trhem?
Já jen doufám, že ČR bude rozumná a bude trvat na volném obchodu s Británií. O tom, že Británie zcela pragmaticky bude pro volný obchod s ČR, příliš nepochybuji. Takže pokud se tato představa potvrdí, neměli bychom na tom nijak zvlášť tratit.
Za sebe musím říci, že Britům Brexit v dobrém přeji. Kdybych já žila v Británii, také bych pro něj pravděpodobně hlasovala. Nicméně současně s tím mě samozřejmě tak trochu sobecky mrzí, že s námi Británie už není v jednom bloku – být v EU s Británií by mě bavilo víc, než být bez ní. Současně ale i nám může přinést Brexit leccos dobrého, například to, že ukáže, že žít se dá i bez EU a není to tragédie. Pokud se to prokáže, mnohé země v rámci EU tím mohou získat potřebnou asertivitu, která je nutná pro odstranění současného nedobrého obsazení a směřování Evropské komise.
Ing. Jiří Havlíček, MBA
O minulém víkendu přešla Evropa na letní čas. Platí pro jeho každoroční zavádění vůbec ještě argumenty o úspoře elektrické energie, jimiž se před desítkami let toto opatření zdůvodňovalo, nebo má pro ekonomiku nějaký význam?
Osobně jsem to sice nepočítala, ale viděla jsem analýzu, podle které jde o úsporu v řádu milionů ročně. To pro mě není argument. Jakýms takýms argumentem však je harmonizace pracovní doby s okolními zeměmi. Rozhození časů by pro mnoho profesí mohlo být dost nepříjemné. Ale na druhou stranu, když s různými časovými pásmy umějí žít třeba v USA, proč ne v Evropské unii? Užitečné by tedy podle mne – míněno příjemné pro občany – bylo zrušit letní čas v celé EU.
|
JAK TO VIDÍ ŠICHTAŘOVÁ aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti
Ty nejzásadnější texty autorky několika bestsellerů, publicistky, nositelky ceny čtenářů Magnesia Litera Markéty Šichtařové z posledních let o společnosti, politice i ekonomice.
* OBJEDNAT ZDE
|
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
