Přibližně od poloviny 60. let do země začali přicházet přistěhovalci zejména z Maroka, Turecka, ale i dalších zemí Blízkého východu. Tento trend v podstatě pokračuje až do současnosti. Je podle vašich zkušeností soužití mezi majoritní společností a přistěhovalci ze třetího světa skutečně tak ideální, jak tvrdí média a politici?

Vzhledem k tomu, že mělo Nizozemí kolonie, byla většina obyvatelstva na lidi různých barev a různých vyznání zvyklá. Částečně to bylo způsobeno tím, že po vyhlášení Indonésie samostatným státem se muselo nizozemské vojsko, tvořené především moluckými vojáky, vrátit do Evropy. Jednalo se celkově o 13 000 Molučanů, tedy Ambonésanů, jak se jim tady říká podle ostrova Ambon, ze kterého z nich většina pocházela. Přišli pochopitelně i s rodinami. Když jsme v roce 1968 dorazili do Nizozemí, bylo možno vidět nejen lidi různých barev, ale též mnoha národností. Bylo zde tehdy totiž také mnoho tzv. gastarbeiterů z Maroka a Turecka. Kupodivu nebyly s nikým žádné velké problémy. K těm začalo docházet až potom, co EU rozhodla, že zahraniční pracovníci mají po určitých letech pobytu v zemích EU nárok na spojení rodin. Je pochopitelné, že se najednou počet neholandských obyvatel (tzv. allochtonů) začal rapidně zvyšovat. Zřejmě si nikdo z politiků neuvědomil, že pojem rodina je v arabských zemích trochu jiný, širší, než u Evropanů. Tito noví občané měli všichni nárok na nemocenské pojištění a různé sociální výhody. Dalo by se říci, že tu vlastně žily a žijí souběžně vedle sebe dvě společnosti, které se navzájem jen berou na vědomí.