Otče, co říkáte na nedávno pronesená slova profesora Halíka o tom, že dosavadní církevní praxe je nelidská a nekřesťanská?
Jistě máte na mysli rozhovor uveřejněný serverem Echo24, protože tam byl tento výrok použitý jako titulek, což, musím uznat, bylo velice chytré. Takový titulek jistě upoutá pozornost čtenářovu. Svět je vlastně jedno velké tržiště, jak zboží, tak i myšlenek a názorů a celých ideologií. A jak se říká, každé zboží má svého kupce.
Pokud bych měl ovšem kupovat zboží profesora Halíka, tak bych si, jako svědomitý a opatrný zákazník, prověřil historii firmy. Firma „Prof. Halík“ přeci v církvi působí již dostatečně dlouho, přesně od roku 77, kdy byl v Erfurtu vysvěcen na jáhna a další rok pak na kněze. Jakožto příslušník kněžského stavu byl tedy od roku 77 oprávněn a také se podílel na praxi církve. Takže se klidně můžeme pana profesora zeptat: „Takže svým vyjádřením myslíte, že i Vy jste od roku 77 až do letoška, v lepším případě do zvolení kardinála Bergoglia papežem, praktikoval své církevní fungování nelidsky a nekřesťansky?“ Jistě by jeho odpověď byla zajímavá…
Jako zákazníci však již víme, že reklamní slogany ne vždy popisují zboží výstižně a přesně, mají jen nalákat – sám jsem zvědav, jaký titulek k tomuto rozhovoru fláknete tentokrát ve vaší redakci (smích). A tak mi po přečtení celého rozhovoru odlehlo, neboť profesor Halík měl na mysli jenom svátostnou praxi uplatňovanou na partnerské vztahy, které jsou zmiňovány v Amoris Laetitie.
Z rozhovoru pro Echo24 je jasně zřejmé, jak profesor Halík tuto exhortaci čte. Jak ji čtete vy?
Víte, pane redaktore, na to by se odpovídalo hodně dlouze, neboť se dá tato exhortace číst více způsoby a čtenáře by nejspíš výklad unudil. Pokusím se tedy o jakousi zkratku.
Můžeme ji číst jako dobývání se do otevřených vrat, protože vlastně nic nového nepřináší a jen hledá nový způsob pojmenování problémů. Tak by ji mohl číst „obyčejný katolík“, který dobře zná učení církve a prakticky ho i žije a bere dosavadní učení církve v těchto otázkách za své.
Tento dokument lze ovšem také číst jako zásadní, který přináší svěží a nový vítr do „zatuchlých koutů tmářské a středověkem ovlivněné“ (dosaďte si, co libo) církevní praxe. To by asi byl přístup „notorického modernisty“.
A také ho můžeme číst (a tak ho také čtou oni čtyři kardinálové) jako text, který přináší více nejistot a pochybností, než jasných vyjádření a odpovědí. Proto se ani neodvažuji oné „čtyřce“ vyčítat, že si dovolili napsat dopis s žádostí o vyjasnění některých, můžeme říci ambivalentních vyjádření. Mimochodem onen dopis jsem četl a rozhodně bych si nedovolil ho přirovnat k „pěstím svírajícím kamení a připraveným kamenovat papeže a rozvedené“. Na mne tento dopis spíše působí jako prosba o vyjádření, jak ho předložit posluchačům, tak jako kdyby svědomitý učitel obdržel nejasné instrukce a ptal se autora, jak to vysvětlit žákům, aby se vyhnuli chybám, které by se pro ně mohly stát osudnými.
A jak tento dokument čtu tedy já, abych odpověděl na vaši otázku. Já ho čtu podobně jako ona „špatná čtyřka“ s nadějí, že to papež napsal tak, abych to četl jako „obyčejný katolík“.
Chcete tedy naznačit, že profesor Halík je „notorický modernista“…
Možná ho tak někdo vnímá, ale já bych rád předpokládal, že se do této role dostal jakousi shodou náhod. Já v něm spíše vidím „popularizátora“ církve, což nemusí být, primárně, vůbec špatné. Není možné profesoru Halíkovi upřít určitou míru snahy udělat církev „stravitelnější“ pro „nezúčastněného pozorovatele“.
V jednom se svých rozhovorů pro ČRo 2, tuším to bylo v roce 2013, řekl: „Musíme nejprve ukázat, co církev společnosti dává“, a v této souvislosti i zmínil svou roli, která nebyla malá, ve vyhlášení „Desetiletí duchovní obnovy“. Pamětníci si jistě vzpomenou na tuto aktivitu církve, která začala v druhé polovině osmdesátých let, kdy na každý rok bylo nosné téma pod „patronací“ některého z řady českých světců či patronů.
I na téma, o kterém hovoří pro Echo24, vybyl jeden rok. Na rok 1991 bylo téma rodinný život a za vzor k následování byla vybrána Zdislava z Lemberka. V tomto roce se hodně hovořilo o manželství, věrnosti, stálosti, péči o děti i charitativní činnosti a mnozí z kněží ve svých kázáních často zdůrazňovali, že ač byl manželský život, a život ve středověku vůbec, nelehký a pro ženu často vyčerpávající, přesto Zdislava tyto obtíže zvládala a byla vždy svému muži i poddaným oporou a svým dětem dobrou matkou. Rozhodně tedy, dá se říci, neměla cestičku umetenou, stejně jako většina jejích současníků. Proto mne dnes poněkud překvapuje, jak se profesor Halík snaží těm, kteří někdy ani krize řešit nechtějí a chybí jim stálost, umetat cestičku k přijímání eucharistie. Možná je za tím upřímná snaha o zpopularizování tolik „nestravitelné“ církve a ukázání její přívětivé tváře. Proto možná onen důraz na její nelidskost a nekřesťanskost v minulosti a její lidskost a křesťanskost dnes, která se prosadí i navzdory „špatné čtyřce“ a všem „konzervám“.
Víte, já si dost dobře nedokážu představit gymnaziálního profesora šíleně zamilovaného do matematiky, jak svým vyplašeným studentíkům před maturitou vykládá něco ve smyslu: „Milí maturanti, matematika byla vždycky těžká a ne každý se ji naučil tak, aby udělal maturitu. Tak to znáte jistě z vyprávění svých rodičů, kteří se s ní potýkali. Ale s tím je již konec, vy potřebujete a chcete maturitu a my chceme, abyste byli šťastní a spokojení a maturitu zvládli. Takže, nechcete se učit integrály? Nevadí. Nechcete se učit derivace a jiné pro vás odpornosti? Nevadí. Nakonec, za to nemůžete, že vám matika nejde a my chceme, abyste ji milovali a vážili si jí. Proto od letošních maturit bude stačit malá násobilka.“
A jak by to nakonec v takovémto hypotetickém školství dopadlo? Nakonec by na maturitu mohlo stačit napočítat do deseti a pro ty, kteří kvůli nehodě přišli třeba o malíček, by se udělala výjimka a stačilo by do devíti. Tím by vlastně začalo něco, co se obvykle přeneseně nazývá cestou do pekel, neboť by to bylo proti vší tradici a místo toho, aby matematika získala na vážnosti, by si jí už nevážil nikdo.
A tak je to i v církvi, kde podle jejího tradičního učení jakékoli úlevy z pravidel jsou cestou do pekel, a to ne zrovna v přeneseném smyslu slova.
Já, jelikož jsem knězem, jako jeden ze svých úkolů, použijeme-li podobenství o velbloudu a uchu jehly, vidím v tom, pomoci velbloudovi v hubnutí, aby jehlou prošel. Výrobu jehly s co největším uchem, aby jím prolezl co nejvypasenější velbloud nesoucí náklad za celou karavanu, ač by mi jistě zajistila sympatie mnoha velbloudů, jako svůj úkol zrovna nevidím.
Vzpomeňme na pohádky. Takový Honza se musel hodně „smekat“, aby získal princeznu. Zabít draka, vykonat spoustu těžkých a zdánlivě nesmyslných úkolů, dodržet nepříjemné zákazy a příkazy, aby se dočkal svatby a mohl si své princezny vážit, protože kvůli ní mnoho vypotil. A také si vážit sebe, že něco, byť i s pomocí různých skřítků, víl, mluvících zvířat a kouzelných dědečků, dokázal. Totiž, že dokázal překonat sám sebe.
Psali jsme:
Co říkáte těm názorům, že je potřeba nějaká aktualizace a modernizace učení? Žijeme prý přeci již ve třetím tisíciletí, doba je jiná a středověk je již dávno minulostí...
Já vím, že se zrovna rodí nový teologický obor, takzvaná kairologie a že pan profesor se tak trochu rozhodl býti apoštolem této disciplíny v našich luzích a hájích. Jsem však trochu pesimista, aby nedopadl, a to bych mu nepřál, jako mnozí „aktualizátoři“ pohádek, jejichž díla bývají často hodnocena širším obecenstvem jako „hodně blbá“, i když jsou kritikou vynášena do nebes.
Ono již okřídlené „držení prstu na tepu doby“ může být dosti ošidné. Lékař, zjistí-li u pacienta ne zrovna standardní tep, se tomu přeci nepodvolí, aby pacienta netrápil, ale napne všechny síly a použije své znalosti k pacientovu uzdravení. I když to pacienta bude bolet. A pokud se léčba zdaří, tak pacient svého „mučitele“ zahrne vděkem, přízní, bonboniérami a kávou, protože mu zachránil život.
Sám zakladatel církve, Ježíš Kristus, sliboval svým učedníkům, že cesta do nebe nebude procházka růžovým sadem, ale hodně drsná túra. Ovšem také slíbil, že cíl stojí za tuto námahu. Vítězný věnec přeci také nedostane ten, kterému trenéři nenakládají, ale ten, kdo poctivě dře a dodržuje pravidla. Tomu, kdo podvádí a dopuje, i když vyhraje, bývá vítězství i s medailemi přece odebráno. Proč by to zrovna v církvi mělo být jinak.
Není snad lepší zkoušenému dodat odvahy, že to zvládne, než ho klamat, že zvládat nic nemusí a přesto vyhraje?
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
