Sedm let od začátku velké ekonomické krize, která začala krachem amerických bank, se kritici současného systému snaží pomocí akcí jako Occupy Wall Street přesvědčit veřejnost, že miliardáři a „banksteři“ ji pomocí finančního systému okrádají. Jde o výraz krize fenoménů jako kapitalismus, globalizace a volný trh?
Hnutí Occupy Wall Street není v historii ničím novým. Jde vždy o podivný mix revolučních levičáků a militantních anarchistů, kteří by nejraději okupovali cokoliv, co má společného s kapitalismem. Jejich cílem vždy byli bankéři, miliardáři, politikové – pochopitelně vždy považovaní za náležitě zkorumpované. Ne, lidé z Occupy nepovažuji za jakékoliv světlonoše, kterým jde o nápravu chyb, jež jsou přirozenou součástí svobodné společnosti. Jde jim o revoluční útok na kapitalistické uspořádání a touží po rozvratu svobodné společnosti. Období krize jejich touhu po revoluci a odstranění všeho „trouchnivého“ pouze posiluje.
Lze současný ekonomický systém ve světě nazvat volným trhem?
Pojem „ve světě“ je na můj úsudek příliš široký a neumím odpovědět. Pokud však mám hodnotit evropský prostor, pak se obávám, že o kapitalismu a volném trhu už nemůžeme mluvit. Jde spíš o jakýsi eurokapitalismus založený na nedůvěře ve svobodné rozhodování, přetížený příkazy a zákazy, znetvořený dotacemi a zaplevelený vyhláškami. Moc úředníků stále stoupá, a tak představa, že se mladá dvojice rozhodne založit bistro na rohu a zkusí se jen tak sama od sebe postavit svými silami na své vlastní nohy, je už téměř vyloučená. Ne, já si nemyslím, že současný systém v EU je volným trhem. Spíše mi připomíná socialismus, ve kterém jsou plné regály, každý má barevnou televizi a dá se jet na lyže do Alp.
Co si myslíte o budoucnosti kapitalismu a volného trhu stejně jako o budoucnosti ekonomického řádu světa po finanční a hospodářské krizi?
Záleží na tom, co považujeme za příčiny současné finanční a ekonomické krize. Buďto se shodneme na tom, že krize byla výsledkem přeregulované společnosti, nebo převáží domněnky, že krize byla naopak výsledkem nedostatečné regulace všemožných aktivit ve společnosti. A protože mám dojem, že dominantně vítězí to druhé, tedy že společnost byla málo regulována a nedostatek regulací vyústil v krizi, obávám se, že obhájci kapitalismu volného trhu budou na dlouho ve výrazné menšině a stanou se lovnou zvěří etatistů všech barev.
Dám provokativní otázku. Souhlasíte s tím, že ti, kteří pracují a nedostávají subvence, dotují a živí nepracující a nepřizpůsobivé asociály žijící ze sociálních dávek, nadnárodní korporace, banky, „neziskové“ organizace, umělce, pseudovědce i pedagogy žijící ze státních grantů a subvencí? Souhlasíte, byť s jistým zjednodušením, s takovým popisem systému?
Žijeme v nárokové společnosti charakterizované gigantickou mírou přerozdělování od lidí aktivních k neaktivním. Přestali jsme důvěřovat blahodárnosti svobodného rozhodování spojeného s přebíráním zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Namísto toho jsme se trestuhodně rychle vrátili do socialismu, který již nemá onu brutální komunistickou podobu, ale má „západoevropský šarm“. Na podstatě to nic nemění. Evropský sociální model „nároků na všechno“ vyhovuje neaktivním, líným i vychytralým a je žalářem aktivních, podnikavých a svobodných.
Neobáváte se, že proces zvyšující se automatizace a robotizace vyústí v nadbytek lidské pracovní síly, kterou nebude moci volný trh zaměstnat? Pak se o ně, aby nezůstali bez prostředků, bude muset postarat stát třeba tím, že jim práci zařídí?
Ne, z toho strach nemám. Modernizace, nové technologie, vynálezy i převratné objevy nikdy nepovedou k nadbytku lidské pracovní síly, ale k její adaptaci na nové podmínky. Přispějí k růstu bohatství společnosti, což bude pozitivní. Zdroji mého optimismu jsou lidský důmysl, tvořivost, zvídavost a fortel. Lidský génius je nekonečným, nevyčerpatelným zdrojem, jehož největším nepřítelem je úředník s razítkem a sadou formulářů. Čím více razítek, formulářů, ministerských směrnic a bruselských nařízení se povede odstranit, tím větší prostor se otevře pro svobodnější lidskou aktivitu a růst bohatství.
Psali jsme:
Ještě radikálnější zastánci této teorie naopak tvrdí, že nadbytek lidí se vyřeší pouze a jedině válkou...
To je příliš pesimistický názor vyvěrající z nedůvěry ve svobodnou činorodost člověka, postrádající víru v lidský um i racionalitu. Jistě, války byly a jsou tragickou součástí lidského vývoje, ale pohnutky k rozpoutání válek bývají jiné, než že by se lidé chtěli navzájem vybít, protože jich je prostě moc.
Pojem „válka“ byl v minulých letech téměř vždy ztotožňován s Ruskem. Když opadly emoce a jistá „pěna dní“, v jakém stavu jsou nyní záležitosti mezi Evropou a Ruskem?
Nechci být přehnaně optimistický, ale zdá se mi, jako by si Evropa a Rusko vše potichu uvědomovaly a testovaly prostředí, jak k sobě hledat cestu. Opatrně věřím, že se situace zklidňuje, přestože toho na napravování je na desetiletí dopředu. Bohužel.
Byla Ukrajina jen malým nedorozuměním, nebo šlo o začátek ruské agresivity vůči Evropě; anebo, a to také slýcháme, šlo o promyšlený krok Západu k oslabení Ruska?
Nemám, co bych na svých názorech, mnohokrát veřejně vyslovených, měnil. Ukrajina byla a je nešťastným státem s ohromnými problémy hospodářskými, sociálními a politickými. Běžný Ukrajinec s oprávněnou závistí touží po západoevropském stylu života, ale byl by jistě více než spokojen i s v porovnání se svým výrazně vyšším životním standardem, který pozoruje v sousedním Rusku. Západ očekávání průměrných Ukrajinců zneužil k tomu, aby si nad jejich hlavami řešil mocenské vztahy s Ruskem, které po rozpadu Sovětského svazu nabíralo ekonomické i politické sebevědomí. To, jak to celé Západ zpackal, je dechberoucím politickým amatérismem.
Rusko modernizuje své zbraňové systémy, NATO posiluje svou přítomnost blízko jeho hranic. Máme se obávat, že Rusko napadne některé evropské země? Přátelé Ruska naopak tvrdí, že válku chystají USA... Jak to může dopadnout?
Stupňování vojenského napětí na obou stranách je nebezpečné a nic dobrého nepřináší. Ale posilování vojenské přítomnosti není příčinou, je důsledkem neskutečně nezodpovědných politických prohlášení a siláckých činů. Jak je vůbec možné, že vrchní velitel sil NATO v Evropě veřejně odmítá přijmout výsledky politických jednání z Minsku? Čemu pomáhají bláznivé „výzvy“ bývalého kandidáta na prezidenta USA Johna McCaina k „bombardování Moskvy“? Vážně si Poláci myslí, že jejich volání po jaderném dozbrojení polských ozbrojených sil zůstane bez reakce a zvyšuje míru bezpečí?
Situace, kdy se generálové necítili vázáni rozhodnutím politiků a politikové podlehli představám generálních štábů, přivedla Evropu a svět do první světové války. S tímto vědomím by měli evropští politikové vstávat i chodit spát.
My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany?
Nemáme jinou bezpečnostní variantu. Jakékoliv úvahy o roli České republiky v jiném bezpečnostním uskupení, považuji za naivní i nebezpečné. Máme ale povinnost uvnitř této aliance aktivně pracovat na definici jejího poslání. A já bych řekl na její redefinici a návratu k původnímu smyslu NATO jako vojenskému společenství bránící svobodu a liberální hodnoty západního světa. Otázkou však je, zda sám Západ na tyto hodnoty už nezapomněl.
Psali jsme:
Co by potřebovala naše armáda, od dob vstupu do NATO zeštíhlená?
Armáda, a nejen naše, potřebuje vědět, za co bojuje. Co hájí a co brání. Odboj, odpor musí být výrazem mravního vzepětí a odhodlání obhajovat svůj systém hodnot i kus země, kde jsou tyto hodnoty respektovány a pěstovány. Pokud si necháme namluvit, že vlastenectví je staromódní a omšelou vlastností, pak neporozumíme loajalitě ke své zemi, ztratíme víru v nezbytnost oběti a jakkoliv dokonalé zbraně jsou bezcenné a k ničemu.
A půjdeme-li do detailu, k jednotlivému občanovi, je nutné něco dělat s absencí vojenských schopností či prosté fyzické zdatnosti? Je dobré v nějaké formě obnovit základní vojenskou službu?
Ne, nemám potřebu rozmělňovat to, co jsem již řekl, a myslel jsem to velmi silně. Pláč nad nedostatkem fyzicky zdatné populace či spor o obnovu základní vojenské služby považuji za zástupná politická témata.
Prezident Zeman přirovnává Islámský stát k nacistickému Německu a vyzývá, abychom nezaspali. Hrozí našemu světu vážné nebezpečí ze strany takto expanzivního státního útvaru?
Není nic objevného na tom říci, že Islámský stát je velkým současným nebezpečím a naše pozice musí být velmi obezřetná. K řešení ovšem musí dojít v zeměpisném prostoru, kde konflikt probíhá, a vyřešit jej musí primárně islámské země samy mezi sebou. Třeba tím, že některé přestanou Islámský stát financovat, neboť v něm vidí příležitost, jak řešit spor mezi sunnity a šíity.
Muslimové tvrdí, že mají za co umřít. Mají hodnoty, z nichž některé se nám sice nelíbí, ale alespoň nějaké hodnoty mají. Jak jsme na tom vlastně my, lidé Západu, s nábožensko-filozofickými základy našeho života? Přivádějí nás dosavadní hojnost a svobodomyslnost k životu bez přemýšlení o tom, kdo jsme, co máme dělat a co je, či není správné?
Toto je vážná otázka, která nás staví před povinnost udělat si pořádek v hodnotách, které vyznáváme, kterým věříme a které jsme proto ochotni – i za cenu obětí – bránit. Nechci být přehnaným pesimistou, ale trochu se bojím, zda „to, co jsme ochotni bránit“, jsme si nesmrskli na obranu našeho pohodlí a blahobytu. Pokud by tomu tak bylo, tak jsme již o naši svobodu přišli!
Ronald Reagan v jedné televizní diskusi kdysi Američanům poradil: zkuste jednou večer strávit bez televize. Jednoduše ji nepusťte a vyprávějte svým dětem. O vaší rodině, o vašich rodičích, odkud přišli a proč, v co věřili a proč umírali. Myslím, že tohle za nás nikdo jiný udělat nemůže. Snad to zní trochu naivně, ale já jinou odpověď nemám.
Psali jsme:
Kam směřuje Evropská unie po řecké krizi? V jakém bodě nyní „uvízla“ evropská myšlenka? Co se vlastně s EU stalo od doby našeho vstupu?
To, co se dnes děje v Evropské unii, nevidím jako „řeckou krizi“, ale krizi evropskou. To, co dnes vidíme či prožíváme, je důsledkem chybných myšlenkových a politických konceptů, které po desetiletí západoevropský prostor ruinují a ničí. Umělé, národním odlišnostem odporující sjednocování potlačilo v Evropě rozmanitost. Tedy to, co ji v historii učinilo silnou, úspěšnou a prosperující. Ano, jistě i mezi sebou bojující vždy, když zvrácené politické koncepty nahradily obchod a hospodářskou spolupráci. Evropská liberální demokratická idea byla založena na prosazování zájmů odspodu. Dnešní politické děje v EU jsou řízeny svrchu.
Víra v demokracii je nahrazována zbožšťováním role nezávislých expertů a neomylných úředníků. V Evropě se dnes vládne prostřednictvím judikátů Evropského soudního dvora stojícími nad výsledky parlamentních debat. Loajalita je udržována stamiliardovými evropskými dotacemi. A debata o příčinách krize zřejmě vyústí v přesvědčení, že „kdyby bylo více regulací, ke krizi by nedošlo“. Nemluvme o řecké krizi, mluvme o „evropské krizi“. Ideové, hodnotové, hospodářské.
Co tedy udělat s EU – ještě více sjednotit, nechat takto, zrušit euro, zrušit celou EU?
„Něco“ udělat s EU bude možné pouze tehdy, až si lidé v členských státech uvědomí, že se s tím „něco“ udělat má. Současná podoba evropského integračního procesu se musí v očích občanů zcela zdiskreditovat, musí ji odmítnout. Musí si přát jiné uspořádání, o kterém budou přesvědčeni, že bude vyhovovat jejich zájmům. Nelze jít jinou cestou než cestou jedině demokratickou – tedy od občana směrem vzhůru. A ještě něco. Musejí se zrodit opravdoví stateční političtí vůdci. Politiků je nadbytek. Vůdci jako tvůrci a přesvědčiví nositelé přijatelné vize prozatím chybějí nebo jsou záměrně vytlačováni na samotný okraj politiky.
Psali jsme:
Do jaké míry naším světem otřesou projevy změny klimatu? Sucho, povodně, neúroda, živelní katastrofy, zatopení pobřežních území... Co z toho se ukazuje jako reálné a co jako nesmysl? Měl Václav Klaus pravdu, když tvrdil, že globální oteplování není v žádném případě způsobeno člověkem?
Klima se v historii této planety jistě měnilo a příčinami změn nebyl člověk. Člověk je tvor racionální, počíná si a bude si počínat tak, aby sám sebe nevyhubil. Bude, ve svém zájmu, opravovat to, co si sám ve svém bezprostředním okolí nadrobil. A bude se na změny adaptovat. Tak jako se historicky adaptoval vždy. Jinak by nepřežil.
Prý se máme připravovat na mnohem závažnější migrační vlnu. Například podle profesora Miroslava Bárty k nám nevyhnutelně zamíří miliony dalších běženců, které vyžene z Afriky nikoliv válka, ale sucho. Lze to takto fatálně říci?
Práce i názory pana profesora Bárty na téma možných příčin kolapsu naší civilizace znám. A nejen jeho. Takto vyhrocenou formulaci hrozby však považuji za přehnaně alarmistickou. Opravdu to nechci nemístně zjednodušovat, ale vypadá to celé tak trochu jako téma pro Al Gorea. On je odborník na slovo vzatý, jak dostatečně vyděsit Američany a Evropany, aby mu ze svých daní zaplatili dodávky vrtných souprav na získávání pitné vody v suchem sužovaných oblastech zeměkoule, kde by je prodával. A ještě by to udělal tak, že by ho Valné shromáždění OSN považovalo za morálního giganta a Evropská unie jej navrhla na Nobelovu cenu za mír.
Migrace je zásadní téma současnosti. Jak si zatím Evropa vede v boji se současnou migrační „vlnkou“?
Migranty ze svých zemí vyhánějí chaos, války i vidina prosperity a bohatství, které poskytuje štědrý evropský sociální model. Pronikání do Unie jim usnadňuje neexistence vnitřních hranic v Evropě.
Obnovení kontroly vlastních hranic a práva ovlivňovat, kdo a v jakém počtu na naše území vstupuje, považuji za rozumný požadavek. Lidé mají právo po svém státu požadovat zajištění vnitřní bezpečnosti, od toho si stát ze svých daní platí. O ničem takovém se ale nemluví. Schengen je stejně nedotknutelnou svatou krávou jako euro. Politikové se přou, kolik běženců si navzájem přerozdělí, ale bojí se dotknout tabuizovaných témat. Kdo jiný než tradiční strany má do tohoto jablka kousnout? Pokud ne ony, pak to udělá někdo jiný. A můžeme být z té politické změny nemile překvapeni...
Liberálně orientovaní lidé vyčítají veřejnosti, že uprchlíky i migranty nechce přijímat, obviňuje ji z necitlivosti či dokonce extremismu. Výrazná část veřejnosti naopak dává najevo, že se nechce dělit o své zbylé zdroje, že se bojí kulturně odlišných migrantů a islámského radikalismu a že nechce „tahat“ do Evropy další chudinu. Kdo je v právu?
Já jsem konzervativní člověk a předsudky považuji za obrazy zděděných zkušeností. Nechci a nebudu nikoho lacině moralizovat. Patřím k těm lidem, kteří před spaním obejdou dům, aby zkontrolovali, že je všude zavřeno, zamčeno a že je moje rodina v bezpečí. Považuji to za normální chování. Nemám, co bych k tomu víc dodal.
A není pro nás EU se svým tlakem na společnou imigrační politiku hrozbou?
EU je pro nás hrozbou nejen svou společnou imigrační politikou.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lukáš Petřík
