Chtěli vyslechnout Havla. Dubček dostal tajný materiál. Milan Žitný o letech těsně po revoluci

14.02.2020 10:29

30 LET POTÉ- KROKY K DEMOKRACII Bezpečnostní analytik Milan Žitný patří k nejinformovanějším znalcům světa českých i slovenských tajných služeb, i podsvětí. V první části vzpomínkového rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vzpomíná na zásadní změny, které se odehrály po roce 1990 ve světě tajných služeb. Upozorňuje rovněž na polistopadové osudy předrevolučních elit StB, včetně samotného generála Alojze Lorence. Kvůli jeho vyšetřování dokonce chtěli opakovaně vyslýchat Václava Havla.

Chtěli vyslechnout Havla. Dubček dostal tajný materiál. Milan Žitný o letech těsně po revoluci
Foto: Stano Klačanský
Popisek: Milan Žitný
reklama

Před pár dny jsme si připomínali třicáté výročí rozkazu ministra vnitra Richarda Sachera, nazývaného jako „zrušení StB“. S odstupem třiceti let, jednalo se o zrušení? A jaké byly další osudy jednotlivých součástí československé tajné služby?

Bylo by naivní myslet si, že zpravodajské služby lze vybudovat na zelené louce, bez personálního a odborně zkušeného aparátu, jaksi z ničeho a od nuly. Každý nový režim potřebuje zkušené úředníky, policisty, operativce. Ti jsou nositeli důležitých informací, poznatků, znalosti administrace, minulé činnosti, obsahu zaměření, informací o agenturních sítích, informátorech v terénu a tak dále. Žádný dokument, archiv nebo úřední záznam neřekne tolik, co osobní sdělení člověka, jenž působil v dané instituci léta. Žádná směrnice není a nebyla nikdy plněna a realizována tak doslovně, jak je v příslušných dokumentech uvedena. Jedno je teorie, předpis, papír, a druhá zase je praxe, realita, život.

Operativec by mohl novým pánům i lhát, leč chce-li se udržet ve službě, bude muset spolupracovat s novým režimem. Důvody bývají pohříchu existenční. Blíží se důchod, chlap si počítá jeho výšku i jednorázovou sumu výsluhy, to jsou pro něj určující faktory, tudíž bude většinou loajální a klidně utopí i své kolegy ve zbrani, pomůže-li tím sobě. A to se po roce 1990 i dělo. Po zrušení Státní bezpečnosti některé její složky musely pokračovat, byť pod jiným názvem a ve stavu průběžné reorganizace, dál. Rozkazem federálního ministra vnitra Sachra byly složky StB postaveny mimo službu a jejich úřadovny zapečetěny. Do zániku federace byli na Slovensku propuštěni téměř všichni bývalí příslušníci Státní bezpečnosti.

Jenže StB měla nejen útvary pro boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli, které bylo nutno zlikvidovat bez pardonu, nýbrž i složky na ochranu ekonomických zájmů státu, nebo rozvědku, jež měla v zahraničí své úkoly, i agenty z řad cizích státních příslušníků. Ze státních služeb nového demokratického režimu se museli v zásadě poroučet ti, kteří působili na úseku boje s vlastním obyvatelstvem vulgo vnitřním nepřítelem. A další složky, užitečné a potřebné i v nových poměrech, musely pokračovat, samozřejmě s nutnými personálními změnami. Depolitizace byla na prvním místě, komunističtí funkcionáři byli první na řadě. V době, kdy představitelé nové moci neměli tušení, kdo je v těchto složkách kdo, se dalo těžko vytvořit nové útvary se stoprocentně čistými profily. Tak se občas stane, že ne všichni, kteří by měli být mimo strukturu natrvalo, i odejdou. Například Stanislav Devátý během práce v parlamentní vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu „objevil“ estébáka, jenž jej měl osobně „v referátu“ a způsoboval mu nemalé nepříjemnosti, ukrytého v nových složkách. Ten estébák byl prý pěkná svině a snažil se v nových poměrech přežít v prostředí, kde se nejlépe vyznal. Byť by byl sebelepším operativcem, v žádném případě nemohl ve státních složkách zůstat.

Anketa

Máte rádi Stanislava Křečka?

94%
6%
hlasovalo: 25233 lidí

Na jaře 1992 mi vyčítali jistí bývalí příslušníci 1. správy FMV, tedy rozvědky, na schůzce, na kterou mě poslal Ján Langoš, proč jsme je, profesionály, prý vyházeli a proč jsme tam nechali některé jejich neschopné kolegy. No proto, řekl jsem, že jsme nevěděli, kdo je kdo a kádrové spisy poskytovaly jen orientační, ne však dostatečné informace. Jen čas a zkušenosti mohly pomoct vyčistit tyto složky pro potřeby demokratického režimu. To bývá mnohdy dlouhá a komplikovaná cesta. Záleží na politickém klimatu v zemi. V České republice se po rozdělení federace tomuto procesu dařilo o mnoho lépe než na Slovensku, kde mečiarovské poměry umožňovaly návrat do zpravodajského prostředí nejobskurnějším předlistopadovým postavám z řad StB, a to zejména po parlamentních volbách 1994. Faktem je, že ještě v době federace byla značná politická vůle změnit parametry pro působení bezpečnostních složek.

Lidé, kteří působili před listopadem v tajné bezpečnosti, byli v roce 1990 považováni trochu za toxické, ale současně měli informace a některé dovednosti na takové úrovni jako nikdo jiný. Když byli propuštěni z poměru, do jakého oboru tito lidé obvykle mířili?

Jejich cesty byly různé, záleželo na mnoha faktorech. Někteří se dostali do prostředí poskytování právních služeb, jiní se dali na podnikání všeho druhu, do soukromých bezpečnostních agentur, proklouzli i do samospráv. Rozpětí bylo široké. Hnacím motorem bylo přežít v nových poměrech, kde nebyli žádnými celebritami, ztratili výsadní společenské postavení a s tím i štít nedotknutelnosti a vynuceného respektu.

Někdy v roce 1991 jsem se seznámil s jistým bývalým specialistou StB v Bratislavě. Byl absolventem chemické průmyslovky, působil na technickém úseku, jeho náplní bylo například otevírání soukromé korespondence a zase ji pečlivě zalepovat tak, aby nebylo možné zjistit manipulaci. V tomto oboru byl mistrem a byl na své dovednosti pyšný. Nepřišlo mu vůbec divné, že vstupuje cizím lidem do jejich soukromí. Říkal mi, nebuď naivní, tito vaši to potřebují taky, nic se nemění, každý režim musí sledovat, co se kolem děje a my jsme zde od toho, abychom to zabezpečili na profesionální úrovni. Hádal jsem se s ním, že doba se změnila, a on se mi jen smál.

V té době dělal taxikáře, což bylo pro něj strašné společenské ponížení. Říkal, že byl někdo, měl hodnost majora, lidé měli před ním respekt, všichni v baráku a okolí věděli, kde pracuje, a najednou parkoval před domem s taxikářskou kapličkou na střeše auta. Dorážel na mě, proč musel odejít právě on, obyčejný technik, jenž nebyl operativcem, neměl agenty, nechodil vytěžovat a týrat disidenty. Neměl jsem pro něj přesvědčivou odpověď.

Takovým symbolem osudů StB byl osud jejího šéfa, generála Alojze Lorence. Rozeberme si trochu jeho polistopadový životní příběh…

Příběh Alojze Lorence není z mého pohledu nijak zajímavý a v tom smyslu je skutečně i symbolem osudu celé instituce bývalé StB. Její doba skončila s režimem, jenž ji stvořil. Následoval proces systémových změn v bezpečnostních složkách. Bývalí příslušníci a funkcionáři FMV, jak jsem již řekl, si hledali další uplatnění v různých oblastech. Alojz Lorenc se dal na podnikání. V roce 1992 byl Vyšším vojenským soudem v Táboře odsouzen nepodmíněně ke čtyřem letům vězení.

O rok později byl rozsudek potvrzen vojenským kolegiem Vrchního soudu v Praze ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele a omezování osobní svobody. V té době již žil na Slovensku a odmítl nastoupit výkon trestu. Později bylo na Slovensku trestní řízení zastaveno. Vyšetřovatel to odůvodnil tím, že české orgány nespolupracují. Nebyla to pravda, vyšetřovatel dostal všechny podklady od obžaloby včetně výslechů bývalých disidentů. Jenže vyšetřovatel si postavil hlavu, že musí opakovaně vyslechnout některé z nich, včetně tehdejšího prezidenta Václava Havla, ministra vnitra Jana Rumla a další, což se jevilo vzhledem k jejich již poskytnutým výpovědím a navíc aktuálním ústavním funkcím jako záměrný kapric ze slovenské strany.

Poté bylo několik let ticho a až za první vlády Mikuláše Dzurindy byl Alojz Lorenc v roce 2002 odsouzen podmíněně k patnácti měsícům. Je z toho patrné, že v dobách vlád Vladimíra Mečiara neprojevovaly orgány činné v trestním řízení snahu o dokončení této věci a že kauza dostala nechtě politický akcent, na což Lorenc opakovaně poukazoval. Bezpochyby nesl společně s předlistopadovým ministrem vnitra Kinclem a šéfem II. správy StB Vykypělem zodpovědnost za omezování osobní svobody odpůrců komunistického režimu, které příslušníci StB vyváželi za město, aby se nemohli účastnit protestních shromáždění. To bylo to nakonec nejmenší, co je mohlo postihnout. Nebýt sametu, mohli dopadnout i hůř.

Základem každé tajné služby jsou informace. Ví se, že značná část svazků StB byla zlikvidována, některé byly zachovány, ale objevily se nějaké indicie, že by nějaká část svazků byla „prodána“, nebo ve zmatku zmizela do něčích privátních rukou?

To považuji za konspirace, jež se nám neustále snaží kdosi podsouvat, že StB stála v pozadí revoluce, že se na ni připravovala, že se pojistila sběrem svazků a jejich využíváním po revoluci řídila vývoj ve svůj prospěch a tak podobně. Je to nesmysl, žádné takové centrum řízení nebylo. Kdo tvrdí opak, ať popíše, pojmenuje, ukáže, kde, kdo, kdy a jak to organizoval, kdo se na tom podílel, a zejména s jakými výsledky. Ty totiž nejsou žádné. Kdyby to byla pravda, tak si StB zajistí v první řadě pokračování své existence. To by bylo logické a jedině z pohledu jejích zájmů správné. Ale nezajistila si nic. Lorenc, Kincl, Vykypěl byli odsouzeni. StB byla zdecimována, personálně rozprášená a právně, politicky i věcně přestala existovat. Jiná věc je, že některé svazky se v období turbulentních týdnů skutečně ztratily. Nešlo ovšem o masové krádeže, nýbrž o speciální vybírání rozinek, což ale v drtivé většině případů měla na svědomí již nová politická moc, přesněji reaktivovaní příslušníci, kteří byli vyhozeni v rámci stranických čistek po srpnu 1968 a v revoluční době se vraceli na pozice do FMV. Takto zmizel svazek Vladimíra Mečiara coby kandidáta tajné spolupráce a byl odcizen agenturní svazek tehdejšího lídra něžné revoluce na Slovensku Jána Budaje, jenž byl veden jako agent StB s krycím jménem Domovník. Svazek vrátil po červnových parlamentních volbách předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček novému ministrovi federálního vnitra Jánu Langošovi se slovy, že má to od března, ale nepoužil to. Dubček dostal svazek od Viliama Ciklaminiho, reaktivovaného důstojníka StB, jenž se stal náměstkem ministra Sachra a po volbách 1990 vystoupil na tiskové konferenci, kde obvinil Budaje ze spolupráce s StB. V této kauze šlo zjevně o politický zápas starých reaktivovaných struktur o výraznější místo na politické scéně. Neuspěly. Jejich pokusy o nezákonné lustrace a politické hrátky s ukradenými svazky nedosáhly výraznějšího efektu. Na Slovensku disponoval ukradenými svazky zejména a snad i jedině Vladimír Mečiar a také se je snažil politicky kapitalizovat, leč rovněž s malým úspěchem. Můžu říct, že zmizelé svazky nesehrály ani výraznější, ani zásadní roli v nových politických poměrech, i když tehdy se mnohé jevilo hrozivěji než dnes, kdy s odstupem času můžeme střízlivě hodnotit tu dobu.

Anketa

Je dobře, že knihkupectví vyhodilo z práce ženu, která napsala protiromské statusy?

3%
97%
hlasovalo: 13762 lidí

Když už jsme u toho, kolem ministerstva vnitra byl v první Čalfově vládě celkem zajímavý příběh. První měsíc vnitro nemělo ministra a řídili jej kolektivně premiér a dva vicepremiéři, než byl jmenován právě Richard Sacher. Někde jsem četl, že to byla při jednání o vládě jedna z hlavních podmínek Mariana Čalfy. Tak jak to tedy bylo?

To považuji za dezinterpretaci událostí. Marián Čalfa neměl žádné konspirační požadavky na řízení federálního vnitra. Ten triumvirát Marián Čalfa – Valtr Komárek – Ján Čarnogurský vznikl ze situační a personální nouze na velmi krátkou dobu od 10. do 30. prosince 1989. Čarnogurský pravidelně dojížděl do Prahy úřadovat na ministerstvo. Po mnoha letech si na jednom sympoziu postěžoval, že na svém stole na vnitru si četl svodky z předchozího dne o tom, kde se pohyboval předešlého dne, s kým se setkal, jakého mítinku se zúčastnil... On to považoval za projev zrůdnosti komunistického režimu, že i po vzniku vlády národního porozumění působil virtuálně prostřednictvím struktur StB. Řekl jsem mu, že ti příslušníci byli v té chvíli stále ve službě a řídili se platnými rozkazy. A v jeho kompetenci ministra bylo tyto rozkazy zrušit, případně postavit složky StB mimo službu. To udělal až začátkem roku 1990 po svém nástupu Richard Sacher. Nic zvláštního, co by osudově ovlivnilo další vývoj, se v tom krátkém čase na vnitru neodehrálo. Dohoda mezi Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem, že klíčové jsou svobodné parlamentní volby v roce 1990, měla politickou váhu nejvyšší kategorie. Všem, tedy novým správcům moci i komunistům, záleželo na klidném přechodu z provizorního stavu politických kooptací poslanců do parlamentů k řádným mandátům, získaných v regulérních, svobodných a férových volbách. A k tomu v červnu 1990 i došlo. Nic jiného jsme si nemohli přát. To, jak jsme se svým hlasem každý z nás naložili a komu jsme ho dali, je jiná kapitola a zpráva o nás samotných.

Svobodné poměry přinesly i svobodu podnikání. A svobodné podnikání, často bez dostatečného legislativního podkladu, nevyhnutelně vedlo i k rozvoji mafiánských struktur. Jaké byly kořeny a počátky této „mafie“ v Československu na začátku devadesátých let?

Od začátku politických změn byly parlamenty zavaleny novými nebo novelizovanými zákony. Restituce jako snaha alespoň částečně napravit křivdy způsobené totalitním režimem byly jednou z klíčových legislativních položek. A vedle toho samozřejmě normy k podnikání otevíraly možnosti každému, kdo měl odvahu riskovat, a samozřejmě i těm, co byli odhodláni využívat a zneužívat nový systém, jeho díry, někdy i záměrně a promyšleně propašované do zákonů. To v té hektické době nikdo neviděl.

V České republice využívaly v devadesátých letech zločinecké kruhy do značné míry rozdílné spotřební daně mezi motorovou a topnou naftou. Lehké topné oleje zanechávaly za sebou hodně krvavou stopu zavražděných bílých koní nebo konkurence v tomto lukrativním segmentu organizovaného zločinu. Nebyly to ještě mafie, to by musely být sofistikované organizace s průnikem do vysokých politických pater a zajištěním si tam vlivu i ochrany.

Na Slovensku se tento byznys s LTO rovněž objevil, mnohem masivnější byly ale různé primitivnější formy organizovaných skupin, jež se věnovaly fakturačním podvodům, výpalnictví, vydírání, únosům i vraždám na objednávku a také velkým krádežím, někdy i celých provozních jednotek. Kořeny tohoto „rozkvětu“ vidím zejména v mentalitě socialistického člověka, zbaveného důstojnosti a morální integrity.

Komunistický režim vedl lidi k neúctě k lidskému životu, lidské důstojnosti, k nerespektování soukromého vlastnictví. V socialismu bylo všechno majetkem lidu, tedy fakticky nikoho, tudíž si to může, kdo chce, vzít. Nejvypukleji byl tento fenomén zřejmý v zemích Sovětského svazu. Homo sovieticus byl v době totality konformní, oportunní, přizpůsobil se diktátu, a když ten padl, tak neměl zábrany brát si, co viděl, a porvat se do krve. Represe ani tam nenaučila nikoho úctě, naopak, vznikly tam nejkrutější a nejnelidštější zločinecké skupiny, jaké si jen lze představit. To považuji za signifikantní znak pro totalitní režimy, dělají z mnoha lidí netvory, a když je vypustíte z klece ven, nemají žádné zábrany.

Nejlépe se jim daří v době, kdy staré struktury ještě neodešly, udržují si svůj vliv a nové ještě neovládly veřejný prostor. Vedle primitivních zločineckých struktur se samozřejmě rozvíjejí i sofistikované aktivity bílých límečků. Ti si rovnou hledají politické bílé koně, které financují, nejlépe rovnou všechny relevantní subjekty jako pojištění proti volebním pohromám, aby mohli žít v pohodě, nejlépe ze státních zakázek. Chce to čas a zejména harmonická období ekonomické prosperity, sociálního smíru, politické stability, aby se mohla změna zásadně prosadit. My jsme někde v druhé třetině, respektive třetí čtvrtině tohoto procesu, odhaduji. Otázka ovšem je, zda jej i dotáhneme do úspěšného konce proměny.

Kdo byli v roce 1990 lidé, kteří měli na „startovní čáře“ největší výhodu?

Jak se ukázalo záhy, byli to často lidé se zkušenostmi z podnikání, do roku 1989 ve státních službách, tedy manažeři státních bank, pracovníci podniků zahraničního obchodu, pracovníci rozvědky... Ale někdy i lidé z akademického prostředí, vesměs ti, kteří měli větší rozhled ve světě i patřičné zručnosti.

Vedle nich šikovní mladí absolventi vysokých škol zejména ekonomického směru, kteří dostali po revoluci příležitost buď ve státní správě, anebo se s podporou starších „poručníků“ pustili do segmentů, kde nebyla příliš silná konkurence.

V devadesátých letech byl u nás jednou z přehlížených oblastí svět informačních technologií, tehdy ještě v plenkách, ale poskytl příležitosti těm, kdo měli kreativní myšlení a odvahu pustit se do tohoto perspektivního podnikání. Tato různorodá směs vytvořila prostředí, jež nemá jednoznačné geny v předlistopadové minulosti, ty rozdíly ses plynoucím časem stírají a mění.

Důležitou součástí některých byznysů jsou konexe na politickou reprezentaci. Jak se v roce 1990 a později vyvíjely tyto vazby?

V dřevních dobách prvotně pospolného kapitalismu byly politické konexe důležitější než rodinné vazby. Vybavuji si, jak na recepci slovenského parlamentu čekali různí podnikatelé z venkova na své poslance, aby protlačili, vyjednali, přesvědčili, získali, nebo zaplatili... Bylo to v době velké privatizace, která proběhla v období 1995 až 1998 přímými prodeji vybraným zájemcům, dominantně napojených na Mečiarovo HZDS. Dodnes se tomu říká velká prichmatizace od slova uchmatnout, ukrást.

Někteří politici používali bílé koně, aby se nemuseli kompromitovat, že privatizují. Někdy se stalo, že podsvětí si koně ochočilo a sedřelo jej z kůže, tedy z majetku onoho politika, a ten musel mlčet, neboť dotyčný bratislavský gangster kamarádil s vysokým funkcionářem tajné služby, jenž patřil do okruhu Mečiarových důvěrníků. Tyto poměry vytvořily základ kapitálově silných a vlivných osob a definovaly parametry pro podnikání i v postmečiarovské éře a dodnes jsme se z toho stoprocentně nevymanili. Jeden z takových bílých koní šel nakonec do programu na ochranu svědků, což obnáší absolutní změnu identity, odchod do ciziny, ztrátu jakýchkoliv vazeb na rodiště, přátele...

Dnes, kdy biometrické údaje o nás sbírá téměř každý stát při našich zahraničních cestách v obavách z terorismu, jsou lidé z těchto programů s novou identitou ohroženým druhem. Žijí někde jako někdo jiný, leč jeho původní údaje se mohou nacházet z minulosti v některé databázi, a když řekněme poletí do USA na dovolenou, systém na tamějším letišti jej vyhodnotí jako osobu, jejíž tvář je evidována pod jiným jménem, s jinými daty, jiným státním občanstvím, a spustí se poplach... Jak s tímto vědomím dostat ještě někoho do programu na ochranu svědků výměnou za to, že usvědčí zločince, s nimiž byl jedna ruka, je dnes noční můrou pro speciální útvary státu.

V první, a dokonce i druhé Čalfově vládě působil jako ministr obrany generál Miloslav Vacek, poslední náčelník Generálního štábu komunistické ČSLA. Co toto jeho působení znamenalo pro svět vojenského zpravodajství a tajných služeb obecně?

Jak jsem již řekl, aby mohl nový režim ovládnout struktury státu, musí jej někdo do toho prostředí zasvětit a provázet jej tím novým neznámým světem po nějakou dobu. To byla i role generála Vacka. Prezident Havel si jej považoval jako korektního a odborně zdatného ministra. Ve světě vojenského zpravodajství si Vacek ještě v době revoluce prosadil, aby evidence a veškerá agenda vojenské kontrarozvědky, jež byla do té doby součástí Federálního ministerstva vnitra jako jeho III. správa, přešla pod obranu. Mělo to logiku.

Proč má patřit vojenská kontrarozvědka pod vnitro? Za bolševika to mělo rovněž logiku, převzatou z Moskvy. Aby neměl ministr obrany příliš velkou moc, jeho kontrarozvědku řídil ministr vnitra, čímž byl sám ministr obrany a jeho lidé pod kontrolou. Protože co kdyby... Myšlenky na palácové převraty jsou v totalitních režimech jedním z běžných politických nástrojů. Jakmile Vacek dostal pod sebe VKR, hermeticky se uzavřela a na rozdíl od II. správy FMV byla data nedostupná.

Když jsem v roce 1992 působil v nezávislé komisi při FMV, jež se zabývala případy evidence StB v kategoriích důvěrník, kandidát tajné spolupráce a důvěrný styk, ze začátku nám obrana odmítala poskytovat svazky bývalé III. správy, později poslala jen některé strany ze svazků, z čehož se ale žádné hodnocení udělat nedalo. Museli jsme tlačit a využít i kamarádské vazby na politiky a členy vlády, aby obrana nakonec ustoupila a svazky poskytla. Já ty vojáky i chápal, byli to jejich lidé, jejich resort, nechtěli, aby jim někdo viděl pod pokličku, a právě proto bylo nutné jim do toho nahlédnout, zejména v době, kdy jsme si nebyli na sto procent jisti, že nemají co skrývat. Oni nedůvěřovali nám a my jim.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jakub Vosáhlo
reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Profesor Budil: Západ využil naší naivity. Nás už nezlomí, tak útočí na mladé. Hrozí nám zlé věci, bojujme

4:38 Profesor Budil: Západ využil naší naivity. Nás už nezlomí, tak útočí na mladé. Hrozí nám zlé věci, bojujme

30 LET POTÉ – KROKY K DEMOKRACII Máme vyšší míru demokracie a svobody, než je tomu na Západě. Jen si…