Expert na geopolitiku, Rusko a postsovětské země Dr. Ing. Jiří Valenta je kromě Madeleine Albrightové v současné době jediným Čechem v prestižním výzkumném ústavu Council of Foreign Relations v New Yorku. V současnosti působí jako seniorní výzkumník Centra strategických studií (BESA.-SADAT) Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu. Valenta je držitelem stříbrné medaile Jana Masaryka. Je autorem řady publikací, mimo jiné i knihy o invazi Sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Spolu se svou ženou Leni je autorem odborné studie americko-ruských vztahů.
Vůdce KLDR Kim Čong-un se nedávno sešel s jihokorejským prezidentem. Šlo o historické setkání. Jak schůzku hodnotíte?
Schůzka mezi diktátorem Kimem a jihokorejským prezidentem se uskutečnila pouze díky Trumpovi a jeho houževnatosti. Trump se uchýlil k provádění rozsáhlých vojenských cvičení a rovněž i k hrozbám uvalení nových ekonomických sankcí takového rozsahu, že Kima přesvědčil, že to americký prezident s možným použitím síly v souvislosti s KLDR myslí vážně. Trump svá slova rovněž podepřel dvěma precizními útoky vůči syrskému režimu. Nyní se Kim prezentuje tak, že na Korejském poloostrově usiluje o mírové sjednocení.
Jak moc je myšlenka na sjednocení obou Korejí reálná?
Z historie zatím známe jen jeden pokus o sjednocení na Korejském poloostrově, a to je ten z roku 1950, když se v důsledku vpádu vojsk KLDR do Jižní Koreje rozhořela korejská válka. Do hry tehdy vstoupily rozsáhlé sbory čínské pěchoty a rovněž (leč tajně a nepřiznaně) ruští piloti. Naneštěstí tehdy severokorejský režim podporovalo i komunistické Československo, a to jak co se týče dodávek zbraní, tak ekonomicky. Zmínil bych, že během tohoto konfliktu USA zcela vážně uvažovaly o použití jaderných zbraní a byly rozhodnuté je použít velice blízko.
Co se týče nového pokusu o sjednocení, řeknu to ve zkratce. Neměli bychom usilovat o sjednocení dvou korejských režimů do té doby, dokud není zaručeno, že výsledná jednotná Korea bude demokratická. Sjednocení stalinistického korejského bloku s tím demokratickým, přičemž si jsou oba vzájemně ideologicky nepřátelsky nakloněny, není v současnosti reálné.
KLDR prý uvedla, že je připravena jednat o jaderném odzbrojení. Ve svém nejnovějším článku pro institut BESA přesto nabádáte amerického prezidenta k opatrnosti. Na co konkrétně by si měl Trump při jednání s Kimem dávat pozor?
Opatrnost je namístě, a to tak, že velmi. Skóre Američanů v oblasti Korejského poloostrova je zatím nevalné. Tři američtí prezidenti svými chybami umožnili totalitárnímu režimu přežít. Zároveň se z jeho strany nechali soustavně klamat. Nutno přiznat, že k věci přispěla i bývalá americká státní tajemnice českého původu Madeleine Albrightová. Právě její návštěva Pchjongjangu v roce 2000 za vlády Clintonovy administrativy pomohla severokorejský režim legitimizovat. Řekl bych, že namísto reaganovského motta „důvěřuj, ale prověřuj“, potřebují USA lehkou obměnu tohoto rčení ve smyslu: „Nedůvěřuj a nepřestávej prověřovat.“
Může Trump situaci svým přístupem změnit?
Osobně Trumpovi věřím. Trump je drzý, smělý, nazvěte to, jak jen chcete. Svým způsobem je to unikátní. Možná se cítí neohroženě. Líbí se mi i způsob, jakým se Trump vyjadřuje, jak k tomu přistupuje. Využívá výrazy jako „oheň a zloba“, „rakeťák Kim“ a další. Bojovná rétorika ale sama o sobě nestačí. Hned za ní by měla následovat vážně pojatá jednání. Myslím, že by Trump měl proložit psaní na Twitter a sledování televize zcela vážným studiem historie. Měl by se z dějin, jak se říká, učit. Winston Churchill říkával: „studujte historii, v historii se skrývají tajemství umění státnictví“ a přesně to, si myslím, že by měl Trump nyní dělat.
Ve svém článku pro BESA uvádíte, že v dynastii severokorejských vůdců existuje dlouholetá tendence klamání svých soupeřů. Domníváte se, že by Kim Čong-un mohl směrem k Západu provádět jakýsi klamavý manévr či kouřovou clonu?
Mezi lety 1976 až 1985 jsem se jako vyučující a koordinátor sovětských a východoevropských studií na postgraduální škole amerického námořnictva podílel na jedné takové studii financované americkou vládou. Tehdy jsme v ní poukazovali na to, že prakticky všechny komunistické státy vyznávají poučku prastarého čínského filozofa války Suna Tsu. Sun Tsu tvrdí, že veškerá podstata umění války spočívá ve schopnosti klamat protivníka. Ta tradice je přítomna jak v případě Číny, tak KLDR. Trump musí být připraven na takové pokusy reagovat. Z historie víme, jak se Kimovu dědečkovi podařilo oklamat Clintona, George W. Bushe i Obamu.
Píšete, že by si měl Trump podržet možnost vojenské intervence na Korejském poloostrově v záloze. Tím bychom se ale přece vrátili v konfliktu o krok zpět. Myslíte, že je možné ze strany USA vyřešit vojensky problém s režimem, který prokazatelně drží jaderné zbraně?
Já to zmiňuji s poukazem na to, že předešlí američtí prezidenti s variantou vojenského řešení v případě KLDR nepočítali. Jenže jediný okamžik, kdy je Kim ochoten jednat o kompromisu, je, když si uvědomí, že pokud se jednat nezačne, povede to k jeho pádu. Aktuálně mají USA prezidenta, který je sám plný překvapení a klamat tělem, dá se říci, umí také. To, že se oba korejští představitelé setkali osobně u jednacího stolu, je především Trumpovou zásluhou.
Jak by vypadal vojenský úder?
Současné vojenské scénáře Američanů neznám. Předpokládám ale, že by byl namístě chirurgicky přesný a překvapivý vojenský úder provedený ve spolupráci s Japonskem a Jižní Koreou. Takový útok by mohl bleskově vyřadit severokorejská odpaliště balistických raket. Úder by zahrnoval použití kybernetických metod a zároveň i speciálních jednotek, které by eventuálně balistické rakety s jadernými hlavicemi zneškodnily ještě před jejich odpálením. Samozřejmě by tu ale byla vysoká míra rizika.
Jak vysoká?
Velmi vysoká. Zmínil bych, že prezident Clinton zvažoval podobnou akci v roce 1994. V té době měl severokorejský režim v plánu vyrobit dvě jaderné zbraně. Bush mezi lety 2003 a 2005 podobnou možnost rovněž zvažoval, ale nakonec ji odmítl. Jenže v té době již KLDR měla jaderných zbraní šest. V současnosti je riziko mnohem vyšší. Kim by měl mít k dispozici minimálně 20 až 50 jaderných hlavic.
Jak by v takovém případě asi dopadl jihokorejský Soul, na který míří mohutné severokorejské dělostřelectvo? Experti již v minulosti poukazovali na to, že by desetimilionové město dopadlo dost strašně…
Přítomnost severokorejského dělostřelectva na dosah Soulu je skutečně masivní a představuje smrtelné nebezpečí pro miliony Jihokorejců v oblasti. Nicméně předpokládám, že by Američané pomocí střel Tomahawk odpalovaných z ponorek a dalších konvenčních zbraní (rovněž i ve spolupráci s bombardéry B1 a B52) většinu severokorejského dělostřelectva zlikvidovali. Některé dělostřelecké granáty by ale na Soul samozřejmě dopadly a obavy ze značných civilních ztrát na životech jsou tak namístě.
V případě, že by byla KLDR skutečně zbavena jaderných zbraní, zbývá z tzv. rogue states (tedy států, které jsou ze strany USA považovány za hrozbu pro světový mír) ještě Írán. V článku píšete, že válka s Íránem není nevyhnutelná. Jaké další cesty jsou kromě sankcí?
Jsem přesvědčen o tom, že nelze vyvíjet výrazný vojenský nátlak na dva státy zároveň, v tomto případě tedy na KLDR a Írán. Bush, Obama, Hillary Clintonová, ti všichni se snažili vést až tři ozbrojené konflikty na Středním východě simultánně. Osobně se domnívám, že americkému prezidentovi měl někdo poradit, aby jednání o íránské jaderné dohodě posunul a nejprve se pokusil úspěšně vyřešit situaci v Severní Koreji (Donald Trump v úterý oznámil, že USA vypoví jadernou dohodu s Íránem, pozn. redaktora). Íránský režim samozřejmě jednání USA a KLDR sleduje. Úspěch při jednání se Severokorejci by zlepšil pozici USA i pro následná jednání s Íránem.
Zmínil bych, že na íránské dohodě o jaderném programu, kterou USA vypoví, spolupracuje i Rusko. Rusko rovněž občasně využívá íránské letecké základny k úderům na Sýrii. Stane se Írán a jeho jaderný program dalším želízkem v ohni sporů mezi Západem a Ruskem?
Výborná otázka. Je nutné si v té souvislosti všimnout jedné věci. Jak Trump, tak jeho ministr obrany, „šílený pes“ Mattis, se v Sýrii snaží vyhnout jakékoliv otevřené konfrontaci s Ruskem. Stalo se tak i v případě, kdy USA ostřelovaly Asadova zařízení pro výrobu chemických a biologických zbraní v Damašku. Podobně se ale chová i Izrael, když podniká útoky na íránské vojenské základny v Sýrii. USA se musejí zaměřit na to, aby ruské a íránské síly v Sýrii rozdělily. Nikoliv na to, aby se pro ně Rusové v Sýrii stali cílem, jak navrhoval poradce Hillary Clintonové Mike Morell, který vybízel k tomu, aby Američané v Sýrii zabíjeli ruské vojáky. Já bych upozornil na to, že ruské odhodlání pro Írán nemusí být tak silné, jak se často předpokládá. Tuhé ekonomické sankce, které USA uvalily směrem na ruské oligarchy blízké Vladimiru Putinovi, jsou již nyní dostatečně silné na to, aby ruského prezidenta odradily jít při podpoře Íránu pomyslně až na dřeň.
V článku varujete, že pokud se nepodaří jaderné zbraně ve vlastnictví tzv. rogue states (darebácké státy, kontroverzní pojem, který Američané používají pro země, které považují za rizika pro světový mír, pozn. redaktora) vyřešit, hrozí, že by se problém jaderných zbraní mohl přesunout i do Jižní Ameriky. I tam by podle vás o získání jaderných zbraní mohly některé režimy začít usilovat. Co vás k té domněnce vede?
Problémem je rozšiřování těchto zbraní. Jestli Írán nebo Severní Korea dostanou pomyslně „zelenou“ a jaderné zbraně si pořídí, usilovat o ně logicky budou i další země. Napadají mě eventuálně země Perského zálivu, Saúdská Arábie, Kuvajt, ale mohli bychom dále pokračovat.
Co se týče Jižní Ameriky, podle mého jsou tam v současné době dvě země, které disponují surovinami a zároveň dostatkem financí k tomu, aby o jaderných zbraních mohly začít uvažovat. Těmi zeměmi jsou Brazílie a Argentina. I v Karibiku ale můžeme najít potenciální zájemce. Napadá mě i Nikaragua a Venezuela. Spojené státy americké jsou de facto posledním garantem pořádku ve světě a zkrátka nemohou dopustit, aby se severokorejská a íránská nákaza v souvislosti s jadernými zbraněmi a touhou po nich rozlehla po celé polokouli.
|
Dr. Ing. Jiří Valenta (nar. 1945) Jiří Valenta se narodil v Čechách za druhé světové války v česko-židovské rodině postižené holokaustem. V šedesátých letech studoval spolu s Milošem Zemanem na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1968 opustil Československo v reakci na srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy. Do USA se dostal v roce 1971 ve věku 25 let. Mezi lety 1976–1985 pracoval jako stálý profesor na Námořní postgraduální škole v Monterey, kam se dostal prostřednictvím výběrového řízení na doporučení otce pozdější političky Madeleine Albrightové, profesora Josefa Korbela. Jeho studenti se v té době rekrutovali z řad budoucích diplomatických atašé, příslušníků zpravodajských služeb, námořnictva a letectva. Jedním z Valentových studentů byl i americký špion Arthur Nicholson, který byl v roce 1985 zastřelen sovětskou hlídkou během výzvědné mise na území NDR. Kromě toho Valenta vyučoval i na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře (1984), na univerzitě v Mexico City (1986) a na Institutu politických věd při univerzitě v německém Kielu (1996). V roce 1986 Jiří Valenta na univerzitě v Miami založil Institut sovětských a východoevropských studií (ISEES). Jiří Valenta je mezinárodně uznávaným expertem v oblasti mezinárodních vztahů, přičemž svůj hlavní zájem obrací na ruskou vojenskou strategii a spory mezi velmocemi. Zaměřuje se na problematiku postkomunismu a velmocenského rozhodování. V minulosti byl například konzultantem v Bushově a Reaganově administrativě. Kromě toho radil i prvnímu prezidentu České republiky Václavu Havlovi. Za Havlova úřadování působil mezi lety 1991–1992 jako ředitel Ústavu mezinárodních vztahů zřízeného při českém Ministerstvu zahraničí. V roce 2005 kvůli svému působení v Ústavu mezinárodních vztahů obdržel stříbrnou medaili Jana Masaryka za „přínos podpoře a udržení vzájemných vztahů mezi Spojenými státy americkými a Českou republikou“. Jiříi Valenta v současnosti působí jako seniorní, externí výzkumník Centra strategických studií (BESA.-SADAT) Bar Ilanské univerzity v Tel Avivu. Je autorem řady publikací, mimo jiné i knihy o sovětské intervenci do Československa v roce 1968. Spolu s Madeleine Albrightovou je v současnosti jediným Čechem, který je členem prestižního výzkumného ústavu Council of Foreign Relations v New Yorku. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
