Před týdnem jsme si povídali o požadavcích ČSSD na posílení rozpočtu resortů jejích ministrů o více než 20 miliard korun. Ministerstvo práce a sociálních věcí k tomu sepsalo své požadavky v podrobném seznamu a šéfka resortu Jana Maláčová navíc na Facebooku žasne, že Ministerstvo financí navrhuje na sociální služby stejnou částku jako loni, jako by zapomnělo, že ty peníze letos nestačily. Pokud na ně nedostane o 3,3 miliardy korun víc, tak prý se omezí pečovatelské služby, zaniknou domovy pro seniory, lidé přijdou o práci a sociální služby zkolabují. Není zrovna tohle oblast, na které by stát šetřit neměl?

Popravdě, já nejsem sociální pracovník, abych byla schopna posoudit konkrétní situaci zrovna v sociálních službách. Nemohu posoudit, zda zrovna na tuto konkrétní oblast peníze stačí, či nestačí. Úlohou ekonoma je vidět věci v kontextu, z nadhledu, jakoby z jiné dimenze. Pokud bychom se dívali na jednotlivé oblasti života jako pracovníci v těchto oblastech, brzy bychom zjistili, že naše požadavky jsou nekonečné. Učitel by vždy měl pocit, že peníze chybějí ve školství. Zdravotní sestra by vždy měla pocit, že chybějí ve zdravotnictví. Policista, že chybějí u policie. A tak dál. A požadavky by rostly donekonečna.

Proto se musíme dívat na celek, položit si otázku, jak moc ekonomika roste, na co všechno s takovým růstem má, a jak tyto peníze potom rozdělit. A u nás výdaje růstu ekonomiky neodpovídají. To je vidět z toho, že ačkoliv ekonomika stále ještě roste, státní rozpočet se nevyvíjí dobře. Proto vláda tolik tlačí na zavedení dalších daní, dalších poplatků.