Uprostřed týdne se Poslanecká sněmovna místo standardní práce hodiny a hodiny zabývala cestou místopředsedy Vojtěcha Filipa do Moskvy na pozvání místopředsedy Státní dumy Sergeje Železňaka. Může být její význam takový, že by ji mohla zneužít ruská propaganda a nějak poškodit Českou republiku?
To, že se dá všechno využít nebo zneužít, je jasné. Například i to, kdyby ta cesta byla zamítnuta, jako nějaké gesto. Já si myslím, že čím víc tomu dáváme váhu, tím hůře. Vidím to tak, že Vojtěch Filip jako předseda KSČM tam má dobré vztahy s těmi, za kterými tam jel. Mě nepřekvapuje, že Vojtěch Filip na tu cestu jel. Ale překvapuje mě, že tam jel, i když věděl, že ta cesta nebyla řádně schválená. Když jsem byl ve sněmovně, tak každá zahraniční cesta byla schvalována organizačním výborem. Nepamatuji si, že bych vyjel ven bez jeho souhlasu, to se nikdy nestalo. To znamená, že tam něco nestandardního je. Mně by nevadila delegace Poslanecké sněmovny, která by navštívila poslance ruské Státní dumy. Naopak si myslím, že se kontakty udržovat mají, ale vadí mi, že ta cesta nebyla řádně schválena a přesto se realizovala.
Jak hodnotíte to, co se ve sněmovně kolem této cesty strhlo a vyvrcholilo tím, že poslanci přijali usnesení, že s cestou Vojtěcha Filipa nesouhlasí a že předseda KSČM v Moskvě nereprezentuje stanovisko Poslanecké sněmovny ČR?
Je to důsledek toho, že Česká republika opět ukazuje, že nemá vůbec ujasněnou zahraniční politiku. A to v tom smyslu, že platí jedno, nebo druhé. Buď platí, že se s ruskou dumou komunikuje, nebo nekomunikuje. Jestliže platí, že se má vést dialog – a já myslím, že instituce spolu dialog mají vést – potom je už v zásadě jen otázka, jestli zve odpovídající partner, to znamená předseda předsedu, místopředseda místopředsedu. A těžko můžeme cenzurovat, kdo má podepisovat pozvání. V tomhle smyslu měla být pozice Poslanecké sněmovny tato: Buď se tam jede jako plnoprávní delegace, nebo ne. Ale ta bitva je podle mě ostudou České republiky, že se chováme jako prapodivná země. To, že někteří říkají, že se tam nemá jezdit, přitom tam jede místopředseda sněmovny, který má požehnání předsedy sněmovny, vypovídá o nás, nikoli o vztahu České republiky k Rusku.
Psali jsme:
Předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů Miroslav Kalousek, který zmíněné usnesení navrhl, se stihl ještě týž den večer pochlubit médiím, že Vojtěchu Filipovi zavolal, aby ho o usnesení informoval, a z toho, že ho šéf komunistů nazval hajzlem, prý poznal, že to usnesení pochopil. Nebylo to tedy jen takové divadlo pro to, aby na sebe někdo upozornil?
Samozřejmě, že v tom je ten vnitropolitický mezipartajní zápas. Ale celá akce opravdu svědčí o tom, že to tu děláme špatně, že česko-ruský vztah je jenom záminkou, přitom zmatek je u nás doma. Problém je, že v tom nemáme jasno. A je to otázka naší hrdosti, jak se chováme. Buď se komunikuje, pak se má komunikovat, nebo se nekomunikuje. Sankce jsou uvalené, mají se respektovat, o tom není nejmenších pochyb, ale sněmovna se má chovat jako celý stát. A ona se tak nechová, je to domácí bitva. Je také ostuda, když předseda sněmovny podepíše cestu a ví bezpečně, že organizační výbor je proti. To je vážný problém, to vypovídá o sněmovně, ale nevypovídá o česko-ruském vztahu.
_profil_top.jpg)
Mnohem zásadnější ale byla nedávná cesta prezidenta Miloše Zemana do Číny. Česká delegace se soustředila především na ekonomickou diplomacii, za opomíjení otázky lidských práv byla u nás doma kritizována především představiteli ODS a TOP 09, ale i organizacemi zabývajícími se dodržováním lidských práv ve světě. Jak by tedy bylo nejrozumnější ke vztahu s Čínou přistupovat?
Je třeba si uvědomit, že do Číny jezdí představitelé všech států Evropské unie a Evropská unie podepsala s Čínou strategický dokument o partnerství. Přesto německá kancléřka Angela Merkelová nebo i jiní představitelé zmíní otázku lidských práv, protože to je univerzální povinnost všech států světa chránit a podporovat dodržování lidských práv, a nemá to zásadní vliv na zhoršení vztahů mezi zeměmi. Toto zmínit je podle mě poctivé a správné a nemůže to mít vliv na zahraniční obchod. Jak Čína, tak Česká republika se hlásí k Všeobecné deklaraci lidských práv OSN. A když si navzájem připomeneme, že závazky, které nám z této deklarace vyplývají, jsou pro všechny země světa stejné, tak to je podle mě v pořádku.
Nebylo vyznění prezidentovy cesty v podání naprosté většiny médií a také politiků až příliš kritické vzhledem k tomu, jaký může mít pro naši zemi ekonomický přínos?
Mně se zdálo, že se strhlo příliš mnoho teatrálních vystoupení, v nichž šlo hlavně o to, aby každý prezentoval víc sám sebe, než aby mu šlo o samotný obsah věci. Jestli ta cesta byla úspěšná, nebo nebyla, poznáme z podepsaných smluv, z realizací investic a intenzivnější ekonomické a obchodní spolupráce. To je jediný měřitelný ukazatel. Pokud nebudou následovat konkrétní kroky, tak to nic neznamená. Ale v posledních dnech se na prezidenta valila kritika s tím či oním motivem, ale jak jsem říkal, bylo tam také hodně vlastní prezentace. Já jsem třeba přesvědčen o tom, že režisér, co si přišel pro vyznamenání v té fleecové bundě, měl být vyhozen z Hradu, neměl být vpuštěn dovnitř, protože pro nejvyšší státní vyznamenání si nemůžete přijít ve svetru. To možné není.
Ing. Miloš Zeman
Nemohla být jadrná prezidentova mluva v rozhlasových Hovorech z Lán také důsledkem neustálé kritiky, která se na hlavu státu valila, počínaje cestou do Číny přes udělování státních vyznamenání?
Netuším, co si pan prezident myslí, ale na mě to dělá dojem, že čím víc o tom mluví, tím je spokojenější, a to včetně Hovorů z Lán. Podívejte, můžete se uříct, může vám nějaké nevhodné slovo vyklouznout v rámci vysílání. Ale jestliže prezident republiky některé výroky opakuje znovu, tak to dělá s nějakým úmyslem. Jsem přesvědčen, že prezident má mluvit vždy spisovným jazykem, má mluvit korektně a slušně, protože je to hlava státu a má představovat něco, k čemu se směřuje, k čemu by se měli všichni snažit směřovat jako k nejvyšší možné kvalitě i ve způsobu vyjadřování. Ale čím víc o tom budeme mluvit, čím víc se tomu budeme věnovat, tím ten problém děláme větší a větší.
Zajímalo by mě, jak nahlížíte jako bývalý ministr zahraničí na aktuální situaci na Ukrajině. Co mohou pro další tamní vývoj znamenat nedělní volby v tzv. Doněcké a Luhanské lidové republice?
Na Ukrajině je potřeba co nejdříve dosáhnout míru a zklidnění situace. K tomu je nutné, aby k sobě našly cestu všechny tři strany: Evropská unie, Rusko a Ukrajina. V tomto ohledu podle mě musí hrát klíčovou roli Německo. Můj dojem je, že se to dá vyřešit, když ty separatistické oblasti dostanou nějakou definovanou míru autonomie za příslib a závazek, že nevystoupí z Ukrajiny. Pak bude možné řešení nalézt, jinak tam ta válka bude pokračovat dlouho.
Na Ukrajině platí příměří, i když vůdci proruských separatistů hlásili ve čtvrtek začátek rozsáhlé ofenzivy ukrajinské armády na východě země a o den později naopak Kyjev informoval o tom, že rusko-ukrajinskou hranici překročila kolona ruských tanků a houfnic. Je možné, že vzhledem k blížící se zimě nastane relativní klid zbraní, ale na jaře se konflikt rozhoří s ještě větší intenzitou, aby se definitivně rozhodlo o budoucnosti východu Ukrajiny?
To je spekulace. Já doufám, že ne, protože válka stojí lidské životy a velké hmotné škody. Válka musí skončit, a to jinak než dohodou možné není, protože každá válka nakonec musí skončit mírovou smlouvou. A čím dříve bude mírová smlouva podepsána, tím lépe. Teď se sice těžko hledá vstřícnost u zainteresovaných stran, ale musí se najít. Musí se překonat vzájemná nedůvěra a nevraživost až nenávist, protože jinak se nedá sednout ke stolu. Vždyť například evropská integrace byla zahájena pár let po válce v době, když si Němci a Francouzi řekli, že si podají ruce a že se stanou spojenci. Přitom to bylo po krvavé druhé světové válce, bylo tam mnoho emocí, hodně lidí si pamatovalo utrpení a zlo, které bylo válkou napácháno. Ale nakonec si museli všichni podat ruce, protože mír se jinak budovat nedá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
