Demokracie jako Titanik. Potápíme se, nahoře slaví a dole křičí beznadějí, varuje chartista Černý

Co pro vás, účastníka odboje minulého režimu, politického vězně a nuceného emigranta, znamená svátek 17. listopadu?

Bez ovlivnění současným pohledem, prostě změnu, událost historického významu, událost, která mohla být opravdu dějinným předělem pro naše národy. Je to zároveň poučení pro dnešní dobu, že pro pochopení dějinných zvratů nestačí pohlížet jen optikou přítele, ale i optikou nepřítele. Vždy se ptát v čím zájmu. Ve vysoké politice, jak dokazují právě tyto události a pozdější vývoj, neexistuje dělení na přátele a nepřátele, jen na zájmy, které se nemusí krýt se zájmy našimi. Jen tak se vyvarujeme zklamání, že nám nabídnuté příležitosti někdo prostě ukradne.

Upřímně, 17. listopad, nebyl ani vítězstvím oněch studentů, mým vítězstvím už vůbec ne. Ani bojem, jak se teď ta událost oficiálně prezentuje, ale vedlejším produktem změn v Evropě okolo nás a v každém případě nabídkou, která se neodmítá. Ta se nevyužila v náš národní prospěch.

Je tu ještě jiný 17. listopad, a to z roku 1939. Událost propagandisticky propraná minulým režimem podle politické poptávky se zdá být politicky nekorektní i pro ten současný. Slovo nacistický nahrazuje přídavné jméno německý.

Od revoluce roku 1989 uběhlo 33 let. Co z toho, za co Čechoslováci cinkali klíči, se za tu dobu naplnilo a co nikoliv?

Opravdu těžká otázka. Kolik lidí, kteří tehdy obsadili Václavské náměstí, by dnes šlo znovu do konfrontace s pořádkovými silami, kdyby znali budoucí vývoj? Předpokládám, že dost málo. Většinou by to byli ti, kteří tu dobu nezažili a dnes se rozplývají nad tím, čeho jsme dosáhli. Byl by to určitě ministr Jurečka, který si zchladil žáhu sebráním části důchodu bývalým funkcionářům a který na otázku, proč se to neudělalo hned po roce 1989, řekl s úsměvem, že tehdy mu bylo deset let. Podobní jemu by tam snad šli. Pilát si umyl ruce.
Podle toho, kdo by tam šel a kolik by jich tam bylo, podle toho by se dalo posoudit, co se komu splnilo a co ne, co se dosáhlo v podpoře politické a hospodářské samostatnosti tohoto státu. Pokud budeme měřit vývoj počtem aut, vybavením, oficiální kupní sílou a průměrnou mzdou, můžeme snad slavit. Pokud se podíváme do dolních pater společnosti, jak tam se mají, tak ta sláva hodně bledne. Pokud v hodnocení zabředneme do politiky, čeho jsme jako stát dosáhli, tak se dá jedině konstatovat, že jsme ve větší závislosti, hospodářské i kulturní, než jsme byli za minulého režimu. Suma sumárum, žádná sláva. Nabízí se příměr Titaniku. Jdeme do hloubky, ale nahoře se slaví a dole lidé křičí beznadějí.

Korupčních kauz mezi politiky stále, zdá se, neubývá. Co chvíli sledujeme zásah policejních složek v kancelářích politiků i podnikatelů. Čím to podle vás je, že se Česká republika za více než tři desetiletí s korupcí dostatečně nepoprala?

Korupce byla, je a bude. Nejsme dokonalí, ale pokud se tento jev stane organickou součástí politiky, kdy je těmito penězi politika utvářená, kde rozhoduje, kdo dává víc a zejména kdo dává, nemluvíme o politice, ale mafiánských praktikách, kdy se politická moc stává prodejnou. Občané se tak stávají jen figurkami v této hře, jen poddanými, kteří musí platit dávky, kdy se volby stávají bezobsažné, protože moc se zobchodovala někde jinde. V něčím zájmu. Dnešní korupci nelze dávat do souvislosti s minulým režimem. Měla zcela jinou povahu, tehdy – spíše povahu protislužeb než záměr ovlivňovat rozhodování v politice státu. Nedovedu si představit, že by někdo korumpoval člena tehdejší vlády s cílem něco pozměnit.
Z dnešní korupčních případů vidíme jen špičku ledovce. Lehce si domyslíme, co se skrývá pod hladinou, když korupční aféra ve vládní politické straně, která má křeslo ministra vnitra, nedonutí toho ministra k abdikaci. Jaké síly za tím stojí? Síly, které potřebují mít takové lidi v rozhodujících funkcích, aby mohly jejich prostřednictvím ovlivňovat politiku státu. Důkazy policie hledat nemusí. Jasně vyplývají z chování této vlády, zejména klíčových ministrů. V důsledku už nejde o politickou korupci, ale o cílenou změnu politiky ve spojení s cizí mocí. Trestní zákoník má na to řešení: trestný čin vlastizrady.

Jedna z věcí, která byla za minulého režimu omezována, byla svoboda projevu. V domácnosti a rodinách se mluvilo jinak, než bylo povoleno ve škole či na veřejnosti. Děti byly poučeny, že co se dozvědí ve škole, není v podstatě pravda. Dnes se často mluví o autocenzuře… dá se to srovnávat?

Omezovaná svoboda projevu se neměří velikostí, ona prostě je, nebo není. Pokud vládní moc vydává zákony k omezení této svobody, trestá za verbální projevy a názory, tak se prostě nedá o svobodě projevu mluvit. Stejné zákony, které teď současný režim oprašuje, měl v tom směru i tehdejší režim. Lidé se častěji zdržují politických diskusí na pracovišti, na sociálních sítích, jiné názory začínají mít vliv na jejich profesní a osobní život.
Můžeme mluvit o svobodě slova a vyjadřování, když současný establishment přímo vybízí k udávání nesouhlasných názorů, ať se to týká války na Ukrajině nebo kritických komentování protežovaných menšin, kdy nepokrytě podporuje aktivistické organizace, které se živí honem na odlišné názory a dává jim poradní status ministerstev?
Nejen to: Komenty vládních činitelů směrem k řečníkům a účastníkům protivládních demonstrací, proti vlastním občanům, které si nezadají se slovníkem Rudého práva, ba ho i předčí, nemají jen za úkol se vymezit, ale říci legislativní moci, toto je náš názor, máte volnou ruku, konejte. Bezprecedentní.

Jak je na tom tedy česká svoboda projevu dnes? Kontroverzní jsou návrhy Ministerstva vnitra na monitorování radikalizujících se státních zaměstnanců, boj proti dezinformacím, dochází k „nálepkování“ za odlišné názory… Nechybí zde svobodná diskuse, o kterou Čechoslovákům před 33 lety šlo?

Svobodná diskuse ztrácí smysl, když veřejnoprávní televize a rozhlas povinně placené občany zve do politických a odborných diskusí jen ty, které chce zviditelnit nebo u nichž je záruka, že příliš nevybočí z mainstreamového pohledu na aktuální situace. Už jen možnost, že diskutující může být za svůj názor právně postižitelný, staví svobodnou diskusi na roveň sitcomu.

„Onen 17. listopad by neměl být vykládán jako osamělá výjimečná událost, ale připomenutím ukončení dlouhého vývoje, stoleté řady událostí, kterými naše společnost procházela. A bohužel, v podstatě proher. A znovu bohužel, ani ta výhra v roce 1989 nebyla vyhraná námi. Přesto nám otevřela bránu možností dokořán a bylo a stále je na nás, jak se s tím popasujeme. Jestli si tu výhru vezmeme, jestli si ji zasloužíme. Ale pouhým křikem z tribun to nebude. Pouhým křikem se nic nepostaví,“ řekl jste mi ve stejnou dobu před dvěma lety. Jak nám to stavění jde?

Dnes už se z tribun křičí mnohem silněji. Statisíce lidí šly postupně vyjádřit svůj názor na vládní politiku a řekli jasně, tuto vládu nechceme. Tak jednoduché to není. Nechtít. Protože jde v podstatě zase jen o křik. Volební zápas byl rozhodující. Vyhrál někdo jiný, byť s pachutí korekce, která tomu napomohla, i když v absolutních počtech je vítěz v menšině a 108 hlasy si rozhoduje. Ten křik by měl být výzvou pro mlčící většinu, že je čas se starat, spojit se, nebýt jen mlčící, ale stát se politickou většinou. Pozitivním výsledkem těchto demonstrací je i krystalizace vzájemných postojů různých skupin, které se vytvářejí ke koordinování protivládních akcí s cílem tlačit na vládu. Součástí těchto skupin jsou odborníci, kteří objasňují současnou situaci bez politických klišé, kterými vláda zastírá svoje kroky.
Rozhodně nebuďme přílišnými optimisty, vláda sama neodejde. Ke změně vlády může dojít jen dvěma způsoby, pokud nevolíme rumunský příklad z roku 1989: volbou anebo drobením státní moci, kdy sami spoluaktéři na různých stupních výkonné a legislativní moci nahlédnou, že situace se stává neudržitelnou, nebezpečnou i pro ně a budou se snažit o změnu zevnitř. Jde o drobnou práci, která využívá osobních kontaktů, tlaků a přesvědčování. Tlak na určité morální zásady, ne všichni úředníci jsou ochotni dělat cokoliv. Musejí ale vědět, že mají podporu. Právě toho se establishment nejvíce bojí, proto přikročil k monitorování názorů státních zaměstnanců.
Tyto sloupy státní moci musejí opravdu pocítit, že i jejich pozice a existence jsou dnešní vládní politikou ohrožené, uvědomit si, že slouží špatné věci. Cílem je mimo jiné zpochybnit kompetenci vládnoucí moci do takové míry, že i protektor začne jejich schopnost dokončit zadaný úkol zpochybňovat a začne hledat někoho vhodnějšího. Tady může být naše příležitost. Chopit se jí v rozkolísaných poměrech, dokud se situace nestačí zkonsolidovat. Tak trochu obraz z roku 1989.
Pamatujme na jednu věc, která odlišuje rok 1989 od dneška: Tehdejší opozice, disent, měl za sebou světovou mocnost s finanční podporou, která měla zájem tu změnu uskutečnit. Dnešní opozice, co se o změnu v rámci zákonů snaží, to nemá. Má opravdu jen ty holé ruce. Zato dnešní vláda má politickou i finanční podporu paradoxně stejné světové mocnosti, co podporovala změnu v roce 1989. To opozici silně limituje.

Právě ve státní svátek je naplánována demonstrace a pochod před Českou televizi. Její pracovníci už požádali o ochranku. Protestující chtějí promluvit ve vysílání televize a přednést svoji výzvu k odstoupení vlády. Pracovníci veřejnoprávního média už požádali o ochranu, mají obavy, aby z protestů nedošlo k násilnému vniknutí do televize. Co vy na to?

Jde o záměrnou dramatizaci vykreslit demonstraci jako nátlakovou, latentně násilnickou a toho propagandistické pořady jako 168 hodin a Reportéři náležitě využijí. Je nasnadě si položit otázku, proč se ti pracovníci vlastně bojí? Mají důvod?

Už dříve jste varoval, že lidé mohou vzít do ruky klacky, aby se vypořádali s vládou. Hrozí taková situace?

Nynější česká vláda podepsala v Kyjevě dokument o spolupráci ukrajinského a českého obranného průmyslu. Stáváme se logistickým zázemím této války, protože je jen otázkou času, kdy při trvajícím konfliktu začnou ruské rakety zasahovat ukrajinské továrny na výrobu a opravu válečného materiálu a výroba se bude přesouvat k nám. Pro nás z toho vyplývá, že se stáváme legitimním cílem vzdušného úderu z ruské strany. A to už na klacky je. Bezmyšlenkovité reakce vládních politiků na dopad rakety na polské území to jen potvrzuje. A mohl bych pokračovat s poukázáním na miliardy z našich daní, kterými živí válku, nadstandardně podporují v uvozovkách národní hosty, nebo jdou na nákup zbytečně drahé vojenské techniky, a tak dále, a tak dále…

Vaše minulost v boji proti dřívějšímu systému socialismu je opravdu bohatá. Byl jste součástí odboru proti invazi u Českého rozhlasu a v roce 1968 jste zapálil ruský tank na Václavském náměstí. Připravoval jste vznik protistátní ozbrojené skupiny Sdružení třetího odboje v rámci masového odporu proti komunistickému režimu a v roce 1971 vám prokurátor navrhoval dvanáct let za trestný čin přípravy rozvracení republiky. Nakonec jste byl vězněn na místech: Ruzyně, Mírov a Bory – celkem pět let. Později jste podepsal Chartu 77 a podílel se na pokusu přepravit materiály, které měly financovat vysílání pro Československo ze zahraničí. Kvůli vykonstruovanému obvinění souvisejícímu s tímto činem jste byl nucen emigrovat do Švédska. Byl jste sledován a pronásledován. Když se dnes ohlédnete zpátky, co vám vytane na mysli?

Život nesmí být jen kalkulace, to bychom nikdy nemohli špatné věci měnit. K některým věcem prostě nejde mlčet. Toto krédo si zachovávám celý život. Prohry nejsou důvodem k rezignaci na stav věcí veřejných. Vždy je možné se postavit na odpor a nenechat zlo beztrestně vítězit. Nedávat zlu prostor. Je jak rakovina. Metastázuje a postupně otráví a pohltí každého jedince, a tím roste a stává se silnějším.

Co budete 17. listopadu dělat vy?

Jako místopředseda Trikolory se spolu s vedením a členy strany účastním především pietního aktu u Hlávkových kolejí. Tehdejší zákrok německé okupační správy potvrdil, že zlu se má stavět už v zárodku a že jsme měli v roce 1938 bojovat bez ohledu na kalkulaci porážky. Tito studenti by možná padli. Ale tváří v tvář nepříteli by nedali svůj život zadarmo. Takhle skončili u zdi jako mnozí další v průběhu let německé okupace. Dali jsme zlu prostor.

Otto Černý
Otto Černý se narodil 20. Ledna 1949 v Praze.
V patnácti letech nastoupil do Vojenské školy Jana Žižky, z níž byl vyloučen za podrývání socialistické morálky v armádě.
V srpnu roku 1968 se zúčastnil odporu proti invazi u Československého rozhlasu a zapálil sovětský tank v prostoru u svatého Václava.
Připravoval vznik protistátní ozbrojené skupiny Sdružení třetího odboje v rámci masového odporu proti komunistickému režimu.
V roce 1971 byl odsouzen na dvanáct let za trestný čin přípravy rozvracení republiky. Nakonec byl ve vězení v Ruzyni, Mírově a na Borech pět let.
V roce 1977 podepsal Chartu 77, zajišťoval tiskoviny ze zahraničí, byl sledován i pronásledován.
Podílel se na přeletu mjr. Vojtěcha Valy do Rakouska, který přepravoval materiály, z nichž se mělo financovat vysílání pro Československo ze zahraniční lodě. Přelet nebyl úspěšný, kvůli špatnému počasí a husté mlze se Vala neodvážil v Rakousku přistát, a tak se vrátil do Československa, kde byl zadržen a odsouzen k třinácti letům vězení.
Kvůli tomu byl Otto Černý vystaven nebezpečí vysokého trestu ve vykonstruovaném obvinění přípravy teroru, dle kterého měl připravovat výbuchy v metru, dokud nepropustí Vojtěcha Valu. Byl proto v roce 1979 donucen opustit republiku, vzdát se občanství a za aktivní pomoci švédských diplomatů emigroval do Švédska.
Ve Švédsku vystudoval a pracoval pro hraběcí rodinu von Rosen, takže byl v kontaktu s vlivnými švédskými politiky. Působil v celosvětových protikomunistických emigrantských organizacích, vydával Severské listy pro emigranty.
V roce 1989 uspořádal sbírku a poslal do Československa 20 kopírovacích strojů pro Občanské fórum.