Máme novou vládu, kterou zvolila většina českých voličů. Co by vláda měla udělat, aby volič nebyl zklamán?

Jestli dovolíte, budu se z pozice prvního místopředsedy naší politické strany PRO – Právo Respekt Odbornost, bývalého diplomata a mezinárodního právníka více koncentrovat na úkoly nové vlády ČR v zahraniční politice.

Nicméně, obecná odpověď je jednoduchá. Vláda musí plnit své sliby a hájit zájmy České republiky a jejích občanů. Doma i v zahraničí. Odvážně a tvrdě, soustavně a nekompromisně.

Pětikoalice nám po sobě zanechala zemi v marasmu. Morálním i faktickém. Řekněme lidem upřímně, že náprava škod způsobených Fialovou vládou nebude jednoduchá a bude vyžadovat čas. Lidé to přijmou. Lží slyšeli od Petra Fialy a jeho souputníků vice než dost. Nastal čas pravdy a tvrdé práce.

V zahraniční vytvořili fialovci svou bezpáteřností, nekonečnými ústupky a slouhovskou mentalitou dojem, že jsme pouhými bruselskými lokaji, ničím více. Lokaji, kteří všechno odkývají, a tak ani není třeba se jich ptát na jejich názor předem. Degradovali naši zahraniční politiku na vykonavatele vůle a rozhodnutí jiných. Toto patolízalství skončilo. Česká republika bude v cizině opět brána s úctou a respektem. Její souhlas bude na mezinárodním fóru znamenat jen to, že dosáhla svého stanoveného vyjednávacího cíle a naplnění svých zájmů, a nikoliv jako dosud gesto psí oddanosti, které zahraničí odmění jen podrbáním za uchem.

Fiala, Rakušan, Pekarová i další apelovali na své voliče ve smyslu, že když nebudou podporovat Ukrajinu, o všechno přijdou, že přijde Putin a vše jim vezme. Jak se podle vás stalo, že tento přístup dokázal získat více než 23 procent voličů?

Ze strany těchto tří „bývalých“ je tento apel na pomoc Ukrajině projevem čirého zoufalství, zástěrkou vlastní intelektuální prázdnoty a z ní pramenící zjevné neschopnosti oslovit skutečně důležitá témata. Museli by totiž současně přiznat, že se celé volební období zabývali jen politikou „hurá-ukrajinismu“ a chimérou konečného vítězství. Byla to vláda devótních diletantů, která nedokázala řešit zásadní témata a zanechala rozvrácenou zemi. Nedivím se proto, že strašili a straší Putinem. Nic jiného jim totiž nezbývalo, protože nic jiného ani neuměli a neumí.

A odpověď na otázku, proč jim toto stále věřilo 23 procent voličů, není jednoduchá. Příčin bude nepochybně více. Od zažitých stereotypů části populace, přes vliv ideologické mašinérie vlády a jí k prasknutí vykrmených neziskovek, až po zjevné lži a demagogii šířené levicově indoktrinovanými médii. Já však věřím, že i tito lidé časem pochopí, že se ve skutečnosti stali obětí jedovatého koktejlu lží, pomluv, strašení a nátlaku, které jim dennodenně servírovala minulá vláda. A toto pochopení povede k tomu, že celkový výsledek všech těchto stran bude v příštích volbách ciferně stejný, jen mezi dvojkou a trojkou bude desetinná čárka.

Fotogalerie: - Okamura proti Fialovi

Jak dnes, na konci roku 2025 vnímáte vztah české veřejnosti k Ukrajincům, kteří jsou zde? Převládá soucit a pochopení, nebo naopak přání aby „už se vrátili“?

Veřejnost je totálně znechucena do očí bijícím kontrastem, mezi chvalozpěvy minulé vlády a jí posluhujícího mainstreamu – a každodenní realitou poznání, že migrace jako taková přináší jen plejádu problémů a rizik. A to hovoříme o lidech z kulturně a nábožensky příbuzné oblasti. Příliv osob z rozvojové a muslimské části světa, tak jak mu stavidla chtěl naplno otevřít Vít Rakušan, by byl pro Českou republiku naprostou katastrofou.

V případě Ukrajinců však nelze paušalizovat. A myslím, že lidé v tom mají jasno a přesně vnímají jednotlivé skupiny ukrajinské komunity. Kdo si soucit, pochopení a ochranu zaslouží jsou ženy, děti a staří lidé, kteří uprchli před válkou, a to prokazatelně z oblastí, kde skutečně probíhá ozbrojený konflikt a kteří jsou připraveni se po jeho ukončení vrátit zpět do svých domovů. Veřejnost akceptuje i ty, kteří přicestovali legálně, plně se integrovali, řádně pracují či podnikají, platí daně a odvody, respektují naše zvyky a tradice, neporušují zákon a jsou loajální k České republice.

Co však lidé naprosto odmítají – a já jsem plně na jejich straně – jsou osoby, které zneužívají náš sociální systém, porušují zákon, dobré mravy a principy občanského soužití. V tomto případě mají lidé zcela jasno – zde již nesmí jít „o přání, aby už se vrátili“, ale o jejich vyhoštění zpět do země původu, a to bez možnosti návratu. Bez výjimek.

Vedle Ukrajiny jsme i v jiných regionech byli v posledních letech svědky „hodnotové diplomacie“, případně nazývané jako „havlovská“, která měla být naší významnou tradicí z devadesátých let. Z vaší zkušenosti: Existovalo nějaké zlaté období „havlovské diplomacie“, a pokud ano, byly dnes podmínky pro jeho obnovení?

Neidealizujme si tu dobu příliš! Takzvaná havlovská hodnotová diplomacie byla narychlo slepenou koláží euforie, očekávání a naivity. Byla směsicí profesionality a amatérismu, často až lehkovážné důvěry a víry končící nezřídka hořkým poznáním, že i v bílé diplomatické rukavičce zahraničních partnerů se skrývá zaťatá pěst schopná nám uštědřit tvrdý direkt.

Tato doba trvala velmi krátce a v počátečním období nám skutečně pomáhala s návratem do tehdy, zdůrazňuji tehdy, demokratického světa. Byla okořeněná politickou pohádkou o tom, jak se ze spisovatele, pomocného dělníka, disidenta a politického vězně stal prezident a měla proto své velké kouzlo a nalézala posluchače, otevírala srdce lidí a dveře do pracoven většiny politiků a státníků. Byla to však jen pohádka, ne návod na skutečný život a na tvrdý zápas o vliv, význam a trhy, který je na rozdíl od pohádky konstantou mezinárodních vztahů. A jako pohádka také brzy skončila, resp. skončit musela, když nepřežila ani svého duchovního otce Václava Havla. Tato doba s sebou nesla řadu úspěchů, ale i chyb a přešlapů, třeba i v podobě likvidace podstatné části našeho obranného průmyslu.

Havlovská diplomacie je mrtvá, zmizela v čase, a tak je tomu i dobře, neboť, ač to zní surově, byla ve skutečnosti politikou učednickou, politikou prvních kroků, pokusů a omylů. Politikou, která pod skrytým či zjevným tlakem zahraničních partnerů zavedla své protagonisty často jinam, než původně zamýšleli.

Tato zahraničněpolitická snaha byla součástí určité „hodnotové nostalgie“ po Václavu Havlovi, po politice „pravdy a lásky“ a pro některé „odkazu 17. listopadu“. Nejsme ale už přece jen ve zcela jiné době a v jiných podmínkách, kde jsou podobné vize už zastaralé?

Budu zcela mrazivě upřímný. Hodnotovou diplomacii chtějí dělat ti lidé, kteří neumějí dělat tu správnou, která musí mít hodnotu jedinou – a tou je prosazení zájmů České republiky v zahraničí. A prosadit tento zájem znamená tvrdá vyjednávání, neústupnost až paličatost, záměrné vyhrocení situace tak, že dosažený kompromis bude ve skutečnosti naším předem plánovaným úspěchem. Pokud bychom nyní šli na toto tvrdé mezinárodní kolbiště se zbraní typu „pravda a láska“, budeme vypadat jako snílci, v času zamrzlí blázni nebo sebevrazi.

Politika pravdy a lásky ve skutečnosti nefungovala nikdy, jen jsme měli v určité době štěstí nováčka, který zaujal a byl takto akceptován. A buďme upřímní, zaujal často jen proto, že oni potřebovali nás, naše zdroje, naše trhy, naše geografickou polohu. Je třeba si přiznat, že jsme v době ostrého pragmatismu, kdy se odkazu 17. listopadu budou dovolávat zejména ti zahraniční partneři, kteří nás pod tímto líbivým sloganem budou ve skutečnosti chtít vrátit opět do školních lavic a sebe za katedru. A to opravdu nechceme a určitě dělat nebudeme.

Někteří komentátoři z liberální části spektra straší, že Babišova druhá vláda bude odlišná a z jejich pohledu mnohem horší než ta první. Jednak proto, že Babiš přichází zkušený, podobně jako vloni Donald Trump, a také proto, že má jiné koaliční partnery. V čem bude tato nová vláda jiná, podle vás?

Pokud se komentátoři z tzv. liberálního – ve skutečnosti však zeleno-rudého – spektra obávají nástupu Andreje Babiše a srovnávají jej s příchodem Donalda Trumpa, pak je to pro mne důvod jít do lednice pro vychlazené šampaňské. Ano, věřím že Babišova druhá vláda bude odlišná od té první. Bude totiž ještě lepší. A to z několika důvodů.

Andrej Babiš prošel tvrdou školou byznysu a ohněm politiky. Přichází připraven, a je v tom nejlepším věku, kdy ví, že nyní může zúročit všechny své životní a politické zkušenosti. Vybudoval úctyhodné hospodářské impérium a chce zanechat i svoji nesmazatelnou politickou stopu jako státník. Má k sobě zkušený tým vlastní strany a stran koalice, které sdílejí stejné hodnoty a vize. Nemusí proto dělat programové kompromisy jako kdysi se socialisty, může jít tvrdě za společným cílem stanoveným vládního programem. Programem, který je skutečným průsečíkem skutečné vůle koaličních stran. Proto bude tato nová vláda úspěšná.

Co znamená pro českou politiku nástup Motoristů, v podstatě „klausovské pravice“, doposud některými považované za doznívající ozvěnu devadesátých let bez politické relevance?

„Doznívající ozvěna“ nastoupila s velkou razancí, stala se v krátkém čase parlamentní stranou a většině politických komentátorů vytřela zrak. Takto subjekt bez politické relevance vskutku nevypadá. Úspěch Motoristů, a já se nebojím to úspěchem nazvat, je založen právě na tom, že z hlediska svých východisek neustrnuli v devadesátkách a oslovili některé problémy současnosti, spojené zejména s nesmyslným ideologickým diktátem elektromobility. Zda budou Motoristé schopni držet nohu na plynu a udrží svoji rychlost, to ukáže až čas. Jako jejich koaliční partneři však věříme, že tempo nezvolní.

Fotogalerie: - Druhé Macinkovo ministerstvo

V roce 2020 vznikla jako „blok proti Babišovi“ koalice Spolu. Pak vyhrála volby a nesla hlavní břímě vlády. Jakou zkušenost české politice, doposud hodně stojící na programech a idejích, přinesla vláda tohoto spojenectví kompromisů?

Zkušenost, že tato vláda a lidé ji tvořící byla pohromou této země a již nikdy jí nesmí být svěřena vládní odpovědnost. Nic více se k tomu říci nedá.

Po celé Evropě probíhá proces, který Ursula von der Leyenová nazvala „středová bašta proti extrémistům“. Nevede ale toto sbližování stran pravého a levého středu spíše k likvidaci pestrosti politické nabídky a k neschopnosti pružně reagovat na aktuální výzvy?

Osoba Leyenové dokonale ztělesňuje naprostou degeneraci a totální úpadek původně správné myšlenky evropské hospodářské spolupráce. Nezaznamenal jsem žádný její výrok či skutek, který by byl smysluplný či prospěšný. Naopak, její veškeré působení je zaměřeno na udržení moci její vlastní a jí oddané byrokratické euroklaky. Vámi zmiňovaný výrok do tohoto zapadá. Každý, kdo nesouhlasí s její ideologickou zaslepeností a s fanatismem, kdo upozorňuje na její neschopnost a její jednání jednoznačně kriminálního charakteru, na její patogenní touhu po osobní moci, je obratem označen za extrémistu, fašistu či nacistu.

Ve své zaslepenosti však Leyenová nevidí, že situace v Evropě se zásadně mění. Voliči si začínají uvědomovat, že EU se v současné stala nejen brzdou rozvoje Evropy, ale doslova oprátkou na jejím hrdle, která se postupně utahuje tak, až svobodnou Evropu zcela zadusí a usmrtí. Leyenová a jí podobní jsou ve skutečnosti katy svobodné, demokratické a prosperující Evropy. S vědomím této zkušenosti je třeba posuzovat její výroky a činy.

Německo jako nejvlivnější země Evropy se stále potácí v ekonomických problémech, ale o to větší má ambice ve světové politice a nově i ve zbrojení. Co to může znamenat pro Evropu, a co to může znamenat pro svět?

Německo řešilo své ekonomické problémy militarizací a velkými ambicemi v evropské a světové politice již v minulosti. Jak to dopadlo, všichni víme. Musíme tuto tendenci velmi pečlivě vnímat, vyhodnocovat a přijímat příslušná rozhodnutí. Nikdo si nepřeje opakování historie a proto je opatrnost a obezřetnost zcela namístě. Zárukou bezpečnosti a prosperity České republiky proto musí být nejen přátelské vztahy se sousedy a na platformě V4, ale i pevná strategická spolupráce s USA.

Fotogalerie: - Okamura na Slovensku

Rok 2025 byl rokem velkých změn, spojených hlavně s nástupem nového prezidenta v USA. V čem, podle vašeho názoru, Donald Trump nejpodstatněji „přepsal kódy“?

Osobně bych nehovořil o „přepsání kódů“, ale o jeho obrovském, zásadním a nezpochybnitelném přínosu pro návrat světa k normálu a k pravdě. To, čeho jsme byli zejména v Evropě v poslední době svědky, přesáhlo nejen veškeré hranice zdravého rozumu, ale dosáhlo rozměrů zhoubné mentální deviace a kolektivního šílenství. V záchvatu zeleno-rudého ideologického fanatismu si doslova ničíme vlastní ekonomickou základnu, pliveme na odkaz našich předků a na kusy rozbíjíme náš způsob života založený na křesťansko-židovských základech. Šlapeme po naší víře, zvycích a obyčejích, lež nazýváme pravdou a pravdu zakazujeme a démonizujeme. Přišel Donald Trump, pravdivě to pojmenoval, vyzval k řešení a toto řešení prosazuje. Má mojí plnou podporu.

Jedním z témat, které z USA jsou na Evropě kritizovány nejvíce, byla letos míra svobody. Mluvil o tom viceprezident J. D. Vance a nedávno i Elon Musk. Evropané operují žebříčky svobody novinářů od novinářských institucí, kde jsou na prvních místech, ale je zřejmé, že unijní legislativa se mnohem více kloní k „ochraně před nenávistí“, jak se tomu říká. Jak jsme na tom v Evropě se svobodou slova?

Shrnu to jednoduše. Jsme na tom velmi špatně. Vance a Musk mají pravdu. Ochrana před nenávistí se ve skutečnosti stala nástrojem pro potlačení svobodné demokratické diskuse. Pravda dostala nálepku nenávisti a je proto důvod ji zakazovat a kriminalizovat.

Svoboda slova je na úrovni jednotlivých států a zejména na úrovni EU pod drtivým tlakem globalistických levičáckých struktur. V českém prostředí vzpomeňme na lampasáka Foltýna, který nositele jiného názoru nazýval prasaty, na Rakušanův KRIT, tedy na institucionalizovaný nástroj pro potlačení demokratického projevení názoru a diskuse, a na další cenzurní a represivní nástroje minulé vlády. V Německu byla dle jejich prestižního média Die Welt na potlačení svobodného názoru vytvořena celá cenzurní mašinérie zahrnující vládní struktury, včetně tajných služeb a politických neziskovek. A tak by bylo možné po jednotlivých státech pokračovat dál a dál.

Svoboda slova je velmi křehká věc. Není samozřejmostí či vrchnostenským darem. Právě naopak. Musí se za ni neustále, každodenně bojovat. Každý z nás a všichni společně. Pokud bojovat přestaneme, ztratíme nejen svobodu slova, ale svobodu jako takovou.

Využiji této příležitosti a poděkuji Parlamentním listům za jejich významný příspěvek k zachování svobody slova. A popřeji jejich redakci a všem jejich čtenářům jen to dobré do celého nového roku 2026.  

Psali jsme:

Podpora Izraele zůstává důsledná, oceňuje bývalý diplomat Petr Vacek

Petr Vacek: Kauza Českého národního domu v New Yorku

Rakušanův migrační Mnichov. Je jeho podpis vůbec pro ČR závazný? Právník a bývalý diplomat si to nemyslí

Američani si tu základny nepostaví. Rovnou je dostanou, zní od Rajchla