Disident a zpravodajec Schneider: Je tu strach hovořit o tom, jak to bylo v listopadu '89. Někteří nafoukanci si nepřiznají, že byli voděni za nos

27.10.2014 4:44

25 LET OD LISTOPADU ´89 Signatář Charty 77, pozdější zaměstnanec BIS, nyní spolupracovník České pozice a Lidových novin Jan Schneider se v odpovědích na otázky ParlamentníchListů.cz vypořádává jak s komunistickým režimem, tak s disentem Václavem Havlem a porevoluční situací. Naznačuje přitom, že některé majetkové přesuny uskutečněné po roce 1989 měly své přesné základy již v předpřevratové době.

Disident a zpravodajec Schneider: Je tu strach hovořit o tom, jak to bylo v listopadu '89. Někteří nafoukanci si nepřiznají, že byli voděni za nos
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pamětní deska sametové revoluci na Národní třídě

Anketa

Vadí vám, že Zeman nepozval na oslavu 28. října některé univerzitní rektory?

14%
79%
hlasovalo: 18021 lidí

Začíná se pomalu bilancovat 25 let od 17. listopadu 1989. Vy máte zkušenost s dlouhodobým působením v disentu, včetně podpisu Charty 77. Jak rozvrstvit společenství, kterému se v 70. a 80. letech říkalo zkrátka ,,disent“? Jakou roli reálně hrálo při rozleptávání komunistického režimu? Komunisté dnes disent bagatelizují jako málo početný, marginální a živený ze zahraničí. Co k tomu říci? Zkrátka... Kdyby nebylo Václava Havla a disentu, byl by u nás komunismus dodnes, jak občas slýcháme?

Největší chybou předlistopadového režimu asi bylo to, že zamezil lidem na vlastní kůži poznávat svět. Tím vytvořil myšlenkové pařeniště, kdy si lidé říkali „to by se na Západě stát nemohlo“ – a tak do budoucna kriticky oslabil jejich odolnost proti ideologiím. Následky můžeme sledovat od onoho podivného přelivu moci (1989) až dodnes.

Anketa

Ve zpětném pohledu: Je dobře, že se rozdělilo Československo?

34%
66%
hlasovalo: 9356 lidí

Představitelé tehdejšího režimu si nebyli jisti svou věcí, báli se názorových střetů a vůbec lecčeho (docela vyčerpávající výčet dává text "Sto bodů", jediný politický text, který zhudebnili Plastici). Proto reagovali hystericky jak na prostou existenci Plastic People, tak i na vznik Charty 77. Dnes se tomu říká reagovat kontraproduktivně, protože tím tlakem dali dohromady naprostou nesourodou skupinu lidí, kteří by buď vůbec neměli šanci se potkat, nebo lidí, kteří – než aby se potkali – přešli by radši na druhý chodník (což po změně režimu zase někteří s chutí dělali).

Jan Urban, Martin Bursík, Miroslava Němcová, Ivan Langer, Štěpán Kotrba, Karel Janeček, Miroslav Kalousek, Jan Graubner, Václav Žák, Petr Hampl, Karel Hvížďala či Hana Marvanová. I ti přispěli do seriálu ParlamentníchListů.cz, ve kterém osobnosti politického a společenského života bilancují dobu po listopadu '89. Kompletní seznam najdete ZDE.

Společnou vlastností těchto lidí nebyl jen odpor proti špatnostem a odvaha ho vyjádřit a ručit svůj postoj osobně, ale zejména solidarita. Tedy, že se ti lidé nestarali jen o sebe, ale že zcela „nesmyslně“ riskovali tím, že se zastávali druhých. To je nejdestruktivnější protitotalitní hodnota. Čím je jí ale méně, tím větší cenu musí pak společnost zaplatit, aby se někdy zase vrátila do „normálu“.


Jan Schneider

Anketa

Byla léta 1990-2014 pro naši zemi úspěšná?

12%
88%
hlasovalo: 66430 lidí

Z určitého úhlu pohledu možno tedy říci, že k vzniku takzvaného disentu (původně označujícího velmi důstojný životní postoj, dnes je ten pojem zmanipulovaný až pejorativní) zajímavě, avšak nechtěně přispěl tehdejší režim. Disent bohužel nebyl příliš početný, dlouho se zdál být marginální, ale měl tuhý kořínek.

Kdyby nebylo Seiferta, Patočky, Černého, Kosíka, Kohouta, Klímy, Havla, Němce či Hejdánka, dostali by Plastici asi mnohem větší tresty, nevznikla by Charta 77 ani Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS – úžasné a dodnes nedoceněné zřídlo solidarity) a leccos by se odehrávalo jinak. Nicméně rok 1989 tehdejší režim tak jako tak neměl šanci přečkat, a to z důvodů mezinárodně politických.

Důležité je si však uvědomit, že mnohdy má větší význam sama cesta, než (fiktivní) dosažení nějakého cíle. Proto si myslím, že disent měl velkou cenu. Nemyslím ale, že jejím vyjádřením jsou plytká hesla, která mnozí v převratové euforii vyřvávali a teď i jim samotným už lezou krkem. Myslím, že disent měl cenu v tom, že vládcům odporoval, čímž štval jak ty vládce, tak i spoluobčany, protože svou existencí dokazoval, že to jde a ne, že „nezbývá než držet hubu a krok“.

Anketa

Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?

hlasovalo: 107926 lidí

Cena disentu byla v tom, že byl všeobecně kritický a tudíž všeobecně poněkud nepříjemný. Což je dobře nyní některým slavným disidentům opakovaně připomínat.

Samotný 17. listopad a děje po něm bývají popisovány jako spontánní výstřik vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu. Alternativní, nicméně střízlivou teorií je, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. Jak to bylo dle Jana Schneidera?

Děsí mne, jak je rozšířené ideologické zplošťování. Ty náhledy, jak je citujete, se soustřeďují na vlastní ohnisko, jako by světa vůkol nebylo. Ono toho však bylo trochu od všeho. Lidé byli nespokojení, ale ne moc. Někteří držkovali, protože dostali občas i po hřbetě, ale většinou zůstalo jen u toho kafrání. To bylo vidět v průběhu roku 1989, kdy se režim snažil lidem občas nařezat, a tak je naštvat a dostat je do ulic, aby měl záminku „přehodit výhybku“.

Tedy přesněji, nebo spíše ještě nepřesněji řečeno, on tu nebyl žádný režim, bylo tu setrvačností dojíždějící cosi, co už nemělo oporu v zahraničí, a pořádný motor v sobě to nemělo snad nikdy (i když náznaky tu byly, i schopní lidé tu byli). Proto existovalo povícero proudů a skupin a příležitostných spříseženectví, a to napříč společností. Polistopadovým výrazem těchto podivuhodných aliancí pak byly ekonomické formace, jejichž know-how přinesli zkušení lidé starého režimu, a jejich štítem byli lidé nového režimu.

Nezajímají mne konspirační teorie, zajímá mne konspirační praxe. A ta se netýká jen tajných služeb. Mrtvý student Šmíd byl (na rozdíl od stupidního mlácení demonstrantů) chytrá kombinace širších kruhů, které chtěly mít vládu věcí příštích pod kontrolou (aby se náhodou, ó lide, k tobě nevrátila).

V této souvislosti dvě poznámky k tajným službám. Na jednu z nejpitomějších otázek, zda v událostech 17. listopadu 1989 měly podíl tajné služby, jsem odvětil, že si nedovedu představit, že 11 tisíc příslušníků StB sedělo nic netuše v kancelářích až do doby, kdy Kocáb s Mejstříkem a partou svazáků začali cinkat klíči.

Poznámka druhá se týká „spontánního“ pohybu průvodu z oné svazácké akce na Albertově. Slyšel jsem líčení o tom, jak německá policie „spontánně“ vodila několik hodin v Bayreuthu průvod neonacistů tak, aby se nepotkal s průvodem antinacistů ... Nafoukanost některých listopadových protagonistů, kteří si až do smrti nepřiznají, že byli voděni za nos, pak samovolně pomáhá udržovat legendu o „spontánním“ pohybu.

Jakou roli dle dnes známých informací při převratu hrál Sovětský svaz? Je pravdivá informace, že byl připraven zasáhnout NA PODPORU protestujících, pokud by se UV rozhoupal k zásahu? Jaké archiválie, důkazy nebo alespoň výpovědi máme o roli sovětských tajných služeb, o vzkazech z Moskvy jak československému vedení, tak případně rodícímu se Občanskému fóru?

V posledních letech pomalu, ale přece vyplouvají na povrch – či dostávají se v obecnější známost – poznatky a svědectví, která jdou novorežimním ideologům „proti srsti“. Velmi příjemné. A překvapivé – když jde například o člověka, kterého považuji za těžce ideologicky kontaminovaného, jako v tomto případě o Pavla Žáčka, zakladatele ÚSTRu neblahé pověsti. V prvním díle svého opusu „Vypovídat pravdu a nic nezamlčet“ uvádí svědectví o jednání se sovětskými armádními představiteli v Milovicích, kteří hrozili zasáhnout v okamžiku, kdy by československá armáda šla proti svým občanům.

Docela logická situace pro lidi s otevřenou myslí, kteří dlouho sledovali příval informací a uměleckých děl z tehdejšího SSSR, svým charakterem připomínající Pražské jaro.

Tuto skutečnost ovšem zcela zásadně odmítají lidé ideologičtí, pro něž je směrodatnější jejich představa o světě než svět sám.

Nezbývá než doufat, že se svědkové rozpovídají, dokud ještě mohou. Z několika stran ale cítím přetrvávající strach, nebo alespoň velkou opatrnost hovořit o tom, jak to tehdy opravdu bylo. Mnoho lidí má totiž na oněch černobílých mýtech postavený velký byznys. Možná větší, než se zdá.

Každopádně – jestli ÚSTR má někdy k něčemu být, měl by tuto stránku „konce režimu“ přepečlivě zmapovat. A současně detailně zmapovat veškeré majetkové a finanční transakce z té doby, a to počínaje již rokem 1988. Měl by přitom využít metodu Vladimíra Čermáka, zvanou T-analýza (T od „Tamara“, Tamara od radaru, který lokalizuje „neviditelná letadla“ nikoliv výskytem signálů, ale právě jediným místem, které v atmosféře, vyzařující přirozený šum, žádný šum nevyzařuje).

Tedy mluvit nikoliv o „konspiračních teoriích“, ale o konspirační praxi, kdy cosi nesporně bylo, ale vůbec se o tom nemluví. Výsostným příkladem budiž Socialistický svaz mládeže (SSM) a zejména jeho funkcionáři a jeho Ústřední výbor. Byla to juniorka Komunistické strany, čili podle tehdejší ústavy „mocenská dvojka“. A hle, zavřela se nad SSM voda a nemluví se o něm. V žádném ze zákonů, které se vypořádávají s minulým režimem, se nevyskytuje – čili jakákoliv funkce v SSM nevadí v zastávání jakékoliv funkce v novém režimu. Konspirátoři neudělali jedinou chybičku, ani jedinkrát nezaváhali. SSM dokonale zmizel ze seznamu „totalitních“ organizací.

Asi proto, že již na jaře 1989 (!) různé účelové organizace, jejichž zřizovatelem byl ÚV SSM, zakládaly akciové společnosti se zahraničními partnery (lze to dohledat v obchodním rejstříku). Ti partneři byli „shodou okolností“ ze států, v nichž měla naše rozvědka tajné bankovní účty. Z tohoto náznaku je vidět, že je to pole neorané. Není asi divu, když zakladatelem ÚSTRu byl svazácký funkcionář...

Čtenáři ParlamentníchListů.cz v anketě vyjadřují názor, že pro porevoluční Československo by byla optimální politická a ekonomická linie, kterou razili lidé oponující Václavu Klausovi - například Valtr Komárek. Ze široka řečeno... Je to iluze? Jaká vlastně existovala v roce 1990 alternativa k liberální cestě transformace, kterou prosazoval Václav Klaus? Socialismus jakešovského typu to jistě být nemohl...

Nejsem ekonom, takže se zde nebudu ztrapňovat. Celé, co jsem z pohybu ekonomiky vyrozuměl, je určitý cyklický pohyb mezi výkonnou ekonomikou a společenskou udržitelností. Výkonná ekonomika není spravedlivá a moudří podnikatelé vědí, že musí „pustit chlup“, aby zvýšené společenské napětí nepodnítilo revoluční nálady, protože pak by mohli přijít o všechno.

Gilbert K. Chesterton to lapidárně shrnul: „Máme-li zachrániti majetek, musíme jej rozdělit téměř tak přísně a radikálně jako francouzská revoluce. Můžeme se uchránit socialismu jenom změnou tak ohromnou jako socialismus.“

Ať už alternativy byly jakékoliv, nakonec zvítězila klausovská linie liberalizace a kuponové privatizace. Pokud jde o ,,kupónovku“ a následné procesy, které přinesly i rozkrádání a tunelování. S odstupem doby, považujete tyto jevy za nutnou daň, za následky Klausovy linie ve smyslu ,,ekonomové musí dostat přednost před právníky“ (přičemž motivy byly ideové, ne zločinné), nebo věříte komunistickému výkladu, že klausovské vedení chtělo rozkrást stát? Případně výkladu, že v privatizaci hrály mnohem větší roli šikovnější a mladší struktury někdejší KSČ, než si myslíme?

Ano, ne, ano.

Domnívám se, že ta daň je za Klausovu nezkušenost a snad i naivitu. Je zajímavé, že střecha bez opravy vydrží třicet až čtyřicet let, stejně jako režim, který neudržuje své výrobní prostředky. Chápal bych proto úvěry rozdané podnikatelům s vědomím nenávratnosti (aby za ty úvěry pospravili zprivatizované podniky, aby se dostali na konkurenceschopnou úroveň) a banky následně sanované ze státního rozpočtu – to vše postavené na úvaze, že „téměř všichni jste chodili volit ten režim, který neinvestoval, takže teď se pěkně zase všichni pospolu budete podílet na nutných výdajích, abychom se ve světě neztratili“.

Někdo z klausovského vedení však měl ještě vtipnější nápad, že si vezmou ty úvěry, ale opravovat se zase nebude, ale ty penízky se vyvedou do zahraničí. A když bude Klaus frflat, tak mu vysvětlí, z čeho je financovaná jeho strana... Vůbec nejhorší zvěrstva se od počátku devadesátých let odehrávala v oblasti financování politických stran. „Komunisti si nakradli“, to byla první, explicitní část odůvodnění, jehož implicitní, nevyřčená část měla odůvodnit, proč my si budeme přikrádat taky.

Na České pozici jsem psal o německé denacifikaci, neúspěšné jak ve východní, tak v západní části. Do budoucna ale neměl vliv neúspěšný výsledek (který reálně ani nebyl dosažitelný), ale cesta, která k němu vedla. Ta předznačila společenskou atmosféru, která ovlivnila i úspěšnost společnosti. A u nás to v devadesátých letech bylo podobně. Dovolili jsme sami sobě věci, které se pak neomylně otočily proti nám. Původní, snad pochopitelné ideje jsou zapomenuty, negativní důsledky však – již v podobě zavedených zvyků! – trvají dodnes.

Pokud si promítnete další, posttransformační etapy posledních 25 let, řekněme počínaje rokem 1998 až doteď... Jak hodnotit jednotlivá volební období, jednotlivé premiéry, jednotlivé éry? Z politického, bezpečnostního, zahraničněpolitického hlediska?

Původní koncepce bezpečnostní komunity měla docela logicky defenzivní charakter „kruhové obrany“. Pak však převážili „aktivisté“, kteří se začali chovat k Západu podobně, jako se kdysi chovaly státobezpečnostní orgány směrem na Východ. Nejenom, že se tím „zvoralo“ pár lidských osudů, ale zpravodajská komunita dala bohužel najevo, že ideologie v ní převažuje nad profesionalitou, což je pro jakoukoliv službu negativní signum do budoucna. Znamenalo to ale i to, že se k nám naši noví spojenci často začali chovat jako naši staří spojenci, tedy arogantně a přezíravě.

Mým dlouhodobým tématem je vztah exekutivy a bezpečnostní komunity. Myslel jsem, že poté, co se takzvané pravice a levice párkrát vystřídají, budou disponovat alespoň několika odborníky, kteří si vyzkouší exekutivně řídit zpravodajské služby, a pak své dílo reflektovat, zatímco se s týmž problémem bude snažit popasovat někdo jiný. A že se pak sejdou a budou se snažit najít ono nezbytné minimum „státního zájmu“ v této branži, aby se zpravodajská a bezpečnostní komunita nestávala předmětem destabilizace po každých volbách.

Bohužel tomu tak není. Důvody by bylo možno dlouze rozvádět. Dvě věci je dobré zmínit. Demokracie není nejvhodnějším prostředím pro dobré řízení a kontrolu zpravodajských služeb. Nehodnotím zde zaměření činnosti těchto služeb, ale technickou stránku jejich provozu. V „utaženějších“ režimech mají totiž zpravodajci z hlediska řízení a kontroly mnohem těžší život!

Nadto jsou ve zpravodajských službách vyvinuty sofistikované techniky, jak nové politiky naučit zobat z ruky (některé z nich v onom proslulém seriálu „Ano, pane ministře/premiére“ snad ani nejsou!).

Jste specialistou na bezpečnostní složky, byl jste pracovníkem BIS, zaměstnancem policie i státní správy. Jak dnes hodnotíte ,,dekomunizaci“ tajných služeb a policie? Byly nástroje jako lustrační zákon či další prověrky po roce 1989 dostatečné? Došlo v průběhu 25 let k vytvoření kvalitních tajných služeb či instituce jménem Národní bezpečnostní úřad?

Když jsem začal sloužit, měli jsme takzvané „déle sloužící kolegy“. To byli příslušníci bývalé StB, kteří prošli prověrkami tak, že byli shledáni schopnými sloužit v nových zpravodajských službách. Jeden z nich, kterého si dodnes velmi vážím, mi tehdy řekl: „Je mi jasné, proč jste si nás tady nechali. Někdo vás to naučit musí. Ale jestli si nás tady necháte déle než pět let, přestanu si této služby vážit.“

No, co si myslíte? Někteří „déle sloužící“ jsou ve službách již pětkrát pět let. Nicméně musím říci, že někteří bývalí příslušníci StB se v průběhu doby ukázali být většími oporami, jak profesionálními, tak lidskými (!), než někteří „noví“. Ale co je na tom překvapivého? Pouze zaťatý politruk by tvrdil, že staří jsou všichni špatní a naopak. Problém je v tom, že se našlo mnoho nových politruků! Čili problém není „debolševizace“ služeb, ale jejich „odblbnutí“. A nejen služeb.

Na druhou stranu, zpravodajským službám fluktuace opravdu neprospívá. Klíčovým problémem je kvalita personální práce. Můžete mít službu perfektně vybavenou počítači, perfektně nastavené informační toky, perfektně službu logisticky zabezpečenou, příslušníky „přikryté“ legendami – a pak tam politici nadirigují nějakého „dárečka“ a je po čmelíkách. Máte zase na deset let co dělat.

S Národním bezpečnostním úřadem to je podobné. Ten je navíc trochu víc vystaven konfrontaci se světem politiků. Kritéria jsou dodnes trochu rozostřená. Nezapomenutelný je výrok jednoho z prvních kádrováků, který se nějakým omylem dostal na NBÚ, když vznikl v roce 1998. Prý by neměli projít bezpečnostní prověrkou všichni, kteří v tu dobu měli nad (tuším) třicet let. Takoví lidé tam vnášeli trochu atmosféry Rudých Khmerů. Ale každá taková instituce se vyvíjí velmi dlouho, má-li plnit kvalitně svůj účel a být odolná vůči politikům.

Většina dříve oslovených respondentů, které jsme požádali o bilanci posledních 25 let, označila za největší porevoluční osobnost Václava Havla. Koho jmenujete Vy? A jak vidíte Havla, jeho roli, jeho zásluhy a jeho dědictví?

Václava Havla bych označil za velkou „předrevoluční“ osobnost. Většina jeho kritiků ho z té doby nezná, nebo dokonce možná patřila mezi jeho tehdejší kritiky. Pro společenství, v němž jsem se pohyboval, znamenal „mladý“ Václav Havel dost.

Porevoluční, „starý“ Václav Havel, to už je těžší. Začali se kolem něj motat noví kamarádíčci – a co jich najednou měl! On neměl tu vzácnou schopnost své úžasné ženy Olgy, totiž zaksichtit se tak výmluvně, že dotyčného přešla chuť na další pokus o sblížení. Václav Havel se ve svém „starším“ období stal obětí sama sebe. Hra by se dala přepsat, Olga jako první kritik by mu to první docela nekompromisně navrhla. Toto ale nebyla hra. Není to ale omluva – ani moje výmluva: Porevolučnímu Václavu Havlovi jsem často nerozuměl. A někdy zase až příliš.

Abych řekl pravdu, v roce 1998 jsem začal zlobit a vymýšlet protikandidáty na prezidentskou volbu. Široký respekt zprava zleva měli Rudolf Battěk, Lubomír Voleník a Miloš Rejchrt. Stačí?

V posledních měsících se po delší době rozvířila debata nad zahraniční politikou ČR a jejím geopolitickým ukotvením na Západ. Je s odstupem času dobře, že jsme členy EU a NATO?

Pro mě bylo vždycky zásadnější členství v EU. Nicméně bych ji podrobil zásadní odtučňovací kůře, ale nevím jak. Jednou jsme s manželkou pro známé překládali euronormy na garážová vrata. Je skutečně nutné, aby od Cabo da Roca až do Pobaltí byla stejná vrata? Šílenství. Ale něco bych nechal, přesně podle zásad subsidiarity – totiž vyšší celek řeší pouze a jenom to, co nemůže optimálně řešit celek nižší.

Pokud jde o NATO, jsem velmi v rozpacích, řečeno diplomaticky. Členství v něm nebylo pro mne ničím podstatným, protože jsem žil v myšlenkovém světě „mladého“ Václava Havla, abych ten pojem ještě jednou použil, kdy se mluvilo o zrušení obou paktů.

NATO v současné podobě je ideologický kolos, který se přivalil k Rusku, jde z něj pára jak z Golema, ale celé to „vnímá“ (příšerné slovo!) jinak, totiž že se Rusko tak nějak přivalilo k němu.

K ilustraci celé té situace se nejlépe hodí slova Bertolta Brechta z Matky Kuráže: „Poláci tady v Polsku se do toho neměli míchat. Pravda, náš král k nim vtrh s vojskem. Ale Poláci se začali plíst do svých vlastních záležitostí, místo aby koukali udržet mír a napadli krále, zrovna když poklidně vtáh do jejich země. A tím porušili mír oni, a všechna krev padá proto na jejich hlavy.“

Dle některých komentátorů po zatčení Jany Nagyové a pádu Nečasovy vlády došlo ke změně režimu a příchodu nového politického hráče, který ohrožuje dosavadní demokratické směřování země - Andreje Babiše. Je Babiš ohrožením země, nebo naopak nadějí? Je jen epizodní figurou, nebo dlouhodobější veličinou?

O Babišovi mluví mnoho lidí a především o něm mluví rychle. Kdyby byl jeho účastí ve vládě „ohrožen režim“, bylo by to špatné, pokud si ovšem myslíte, že ten režim je dobrý. Názory mohou být přesně opačné.

Pokud mám dobré informace, proti Babišovi bylo vedeno jediné trestní stíhání, které však před soudem neskončilo. Všechny Babišovy fúze byly schváleny Úřadem pro hospodářskou soutěž. Vlastnická struktura Babišových podniků je transparentní, nejsou v ní žádné „skořápkové“ firmy. Babiš všechno daní doma. Toto, plus snahy ho diskreditovat třicet let starými záznamy StB, naznačuje, že na něj nikdo nic víc nemá. Řekl bych, že toto je značný rozdíl od mnohých politiků.

Tomuto dojmu napomáhá i to, když si člověk uvědomí, jakými podpásovkami někteří politici bojují. Pravda ale je, že tak postupují nejen proti Babišovi. Asi proto, že ti koumesové nic lepšího neumí.

Například Babišovo logické přirovnávání hospodaření státu a podniku někteří komentátoři pokřivují tím, že dělají, jako kdyby Babiš hovořil o státu jako o svém podniku. Takových drobných posunů, faulů a okopávání kotníků lze zaznamenat mnoho.

Na mne, starého kverulanta, to působí jako za dob bolševika, takže si musím dávat pozor, abych se nestal Babišovým fandou. Přeháním, abych tím ilustroval trapnost a kontraproduktivnost takových bolševických postupů. Nikoliv Babiš je bolševikem, mi z toho vyplývá.

Nebezpečí vidím spíše v tom, že takováto hloupá a nekvalifikovaná kritika Babiše může dav ukolébat, takže v případě, kdyby se v jeho působení vyskytl opravdu rizikový moment, by veřejnost jen otráveně mávla rukou, co si to zase ten Kalousek vymýšlí. A on – těžko si to představit, ale nutno to teoreticky připustit – by mohl mít zcela mimořádně pravdu.

Nevím, jak dlouhodobým fenoménem Babiš bude, ale je rozhodně fenoménem přínosným, už jen proto, že nás nutí promýšlet nečekané situace a tím dělat vlastní, tedy cenné zkušenosti při učení se demokracii.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním

13:31 Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním

30 LET OD LISTOPADU 89 Východní blok, tvrdí někdejší lídr Mezinárodního svazu studentstva Josef Skál…