Vy jste patřil k velkým kritikům vlády Petra Nečase. Tvrdil jste, že sociálním důsledkem jejích úsporných opatření bude, že se lidé začnou cítit čím dál víc jako izolované jednotky, ne jako členové nějakého společenství, že se vytváří situace, kdy každý vede válku s každým za uchování svých individuálních zájmů. Co cítíte od současné vlády, která je u moci už takřka rok?
Aniž bych jásal nad tím, že je všechno naprosto v pořádku, tak se domnívám, že je zcela evidentní, že se situace ve společnosti v posledním roce mírně zklidnila. Kontrast těchto dvou vlád je zjevný jak po stránce vystupování, tak z pohledu různých skandálů, hádek a konfliktů, které odváděly pozornost od obsahu vládnutí, tedy právě od těch opatření. Pro nynější vládu to byl rok nějaké rekonstrukce a odstraňování nejhorších důsledků těch asociálních opatření vlády v letech 2010 až 2013. Z tohoto hlediska byl ten rok spíš mírně pozitivní. Teď je otázka, jakým způsobem proběhne ten kritický rok, a to je druhý rok vládnutí, tedy rok 2015.
Co považujete za nejhorší důsledky toho, co zemi vláda Petra Nečase zanechala?
Pokud jde o nejkřiklavější zděděné problémy, tak se to týká oblasti daňové, aby byla přece jenom jakási vyšší daňová spravedlnost, tak oblasti sociální péče. Mírně, ale přece jen, se zlepšila situace v oblasti důchodů. Pokud jde o zdravotnictví, tak očekávám, jaké budou další koncepční kroky, ale myslím, že ty nejhorší záležitosti napraveny byly. Tedy odvody za státní pojištěnce, regulační poplatky, které je potřeba nechat jenom tam, kde opravdu mají regulativní funkci. A samozřejmě se to týká i oblasti vzdělávání. Také služební zákon, byť k němu mám kritické výhrady, je konec konců alespoň jakýmsi vykročením. Z tohoto hlediska vidím spíš mírně pozitivní bilanci nynější vlády.
Psali jsme:
Od března minulého roku působíte v týmu poradců premiéra Bohuslava Sobotky pro oblast sociálních věcí, vědy a výzkumu, školství, zdravotnictví a rovných příležitostí. Ve které z těchto oblastí jsou změny nejnaléhavější a co byste chtěl Vy změnit nejdříve?
Skoro ve všech, co jste jmenoval. V oblasti vědy a výzkumu je potřeba dotáhnout politickou koncepci vědy a výzkumu v České republice, nové pojetí Rady vlády pro vývoj, výzkum a inovace, jejich vztah k nějakému státnímu úřadu, nechci mluvit přímo o ministerstvu vědy, potom otázky hodnocení výsledků vědy, výzkumu a inovací a konečně i způsob financování s nějakým střednědobým a dlouhodobým výhledem. V oblasti vzdělávání a školství se ti nejhorší kostlivci ze skříně vytahují a je snaha rychle reagovat, což byl případ nekvalifikovaných učitelů. Jsou to záležitosti nedostatečných kapacit předškolního vzdělávání, rovných příležitostí, pokud se jedná o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí nebo různých etnik. Musím zmínit i novelu zákona o vysokých školách, která je ve vládě a měla by jít do Parlamentu. To všechno se nakupilo a je potřeba to řešit pokud možno v nějaké provázanosti nebo vizi. Zatím se reaguje tak nějak ad hoc a není vždy úplně jasné, do jaké míry je to dáno spíš momentální nutností řešit nějakou urgentní záležitost a do jaké míry je to dáno koncepčním postupem podle nějaké projednané a prodiskutované vize. Ve všech těch oblastech, když připomínkuji nějaké materiály, se snažím zprostředkovat své i kritické názory.
Na podzim minulého roku, když vyvolal tolik vzruchu ohlášený vznik Národní rady pro vzdělávání, jíž měl předsedat Václav Klaus, jste se nechal slyšet, že by člověk čekal, že se přece jen nějak projeví sociálně demokratická vize vzdělávacího systému. V čem by měla spočívat nebo jak by měla vypadat?
Mělo by z ní být patrné, že vzdělávání ve veřejném sektoru je jedním z posledních tmelících prvků, které společnost drží pohromadě. Právě zajištění rovných příležitostí, spravedlivého přístupu ke vzdělání je něco, co by mělo jasněji prostupovat celkovou vizi vzdělávání na všech stupních škol. Domnívám se, že není ještě dostatečně kriticky odmítán přístup, který vnímá vzdělávání spíše jako zdroj pracovní síly, jako nástroj zvyšování efektivnosti průmyslu a nástroj růstu HDP. Tam některé vlivy neoliberálních koncepcí a představ pořád cítím a tohle je právě záležitost, která by měla být prodiskutována s veřejnou kontrolou a veřejnou kritikou. Připravený dokument Strategie 2020 je docela dobrým výchozím bodem k takové diskusi a bylo by potřeba na něm dál pracovat. Místo diskuse o tom, jaké dopady by měla mít, se přeme o detaily, a návrhy na jejich řešení prozrazují buď absenci takové vize, nebo naopak vnucení si vize jiné, která je podle mého soudu jednostranná nebo zužující význam vzdělání jen na tu jednu ekonomickou funkci.
Všechny politické reprezentace se zaklínají tím, jak si uvědomují důležitost vzdělávání pro budoucnost země, ale většinou zůstane jen u slov. Naopak mnozí pedagogové upozorňují na to, že mladá generace nahrazuje tvrdé vědomosti sezením u počítače. Může vytrácející se usilovnost a cílevědomost ve vzdělání způsobit problém západní civilizaci v konfrontaci třeba s Čínou, kde je výuka až nemilosrdná?
Domnívám se, že ten alarmistický pláč je trošku přehnaný, že je to vytržení jednoho aspektu, kdy si nevíme dost dobře rady, jak naložit se změnami ve společnosti, v nových technologiích, v životním stylu, a tak máme tendenci až příliš tyhle věci zobecňovat i do nějakých alarmistických výkřiků. Když se podíváme na země v Asii, které samozřejmě vycházejí z jiné celkové kultury, a na způsob, jakým je tam vzdělávání pojímáno, tak je evidentní, že nelze tyto recepty mechanicky přenést do naší kultury. Na druhou stranu je pravda, že v naší společnosti nastala ne snad pohodlnost, ale došlo k některým nepromyšleným změnám, které vedly ke znejasnění významu funkce školy jako instituce, vzdělávání vůbec, což vede ve svém důsledku k jakémusi rozvolnění vzdělávání. Dětská populace se mění, ale zase ne tak výrazně, jak se někdy deklaruje. A jak známo z psychologie, děti potřebují poměrně silné regulace právě proto, aby mohly o to účinněji s těmito rámci zacházet a eventuálně se vůči nim i vymezovat, nebo je nějakým způsobem kritizovat. A to je ve vývoji dítěte pozitivní. Já nejsem z těch, kteří by neustále opakovali, jak škola, která tady byla v hlavním mainstreamovém proudu, je za všech okolností špatná a jak musíme postupovat podle nějakých líbivých not, které se budou přizpůsobovat spíše představám rodičů střední třídy. Ten problém je složitější a vyžadoval by také trošku solidnější analýzy, než zatím máme.
Vím o Vás, že máte blízký vztah k Francii, jste dokonce důstojníkem Řádu akademických palem Francouzské republiky. Musím se Vás proto zeptat, co říkáte aktuálním událostem v této zemi, především teroristickému útoku v sídle redakce týdeníku Charlie Hebdo.
Je to odporný teroristický čin. Jednoznačně útok na princip svobody slova, na toleranci plurality názorů a přesvědčení. Chtěl bych však připomenout slova významného francouzského právníka a politika, nositele čestného doktorátu Univerzity Karlovy Roberta Badintera z Le Mondu 8. ledna: „Je to současně léčka na nás na všechny, tento atentát má vykopat příkop nenávisti mezi rozmanitými společenstvími tvořícími francouzskou společnost“. A nejen současný prezident, ale i Nicolas Sarkozy a všichni politici s výjimkou Národní fronty varují, že při obraně zmíněných hodnot nelze směšovat teroristy se všemi muslimy a fanatismus s vírou. A že shoda na tomto odmítnutí nenávistné reakce vůči muslimům obecně musí vydržet co nejdéle. To je ta největší odpovědnost, kterou teď tváří v tvář tak odpornému činu máme: nepodlehnout revanšistické reakci, nesáhnout k omezování svobod pod heslem zajištění bezpečnosti, neudělat z měst obležené pevnosti. Rychlé a „čisté“ řešení spočívá přece jen v násilí, které plodí další násilí, dodává Le Monde. Pokud mám strach, tak ne z dalších džihádistických útoků. Spíš z nás samotných.
Právě v den, kdy k teroristickému činu došlo, vyšla kontroverzní kniha Podřízenost od Michela Houellebecqa, která popisuje Francii roku 2022 poté, co se ocitla v moci islámského bratrstva a v jejím čele stojí muslimský prezident. Jak vnímají takovou hrozbu Francouzi, s nimiž jste měl možnost v posledních letech hovořit?
U lidí, s nimiž jsem nejčastěji v kontaktu, což jsou většinou kolegové psychologové, lidé vysokoškolsky vzdělaní působící v oblasti školství či kultury, jsem žádnou takovou obavu nezaznamenal. A pohyboval jsem se s nimi i v takzvaných vyloučených oblastech, zónách zvýšené pedagogické péče, těch prstencích kolem velkých měst, kde je těch arabských přistěhovalců respektive i imigrantů už druhé a další generace hodně. Naopak jsem viděl leckdy pozitivní příklady, o kterých se vůbec nemluví, sám jsem žádné takovéto obavy nezaznamenal. Ty jsou zcela evidentně regionálně rozdělené, například oblast Alsaska, některé spíše provinční, řekněme, rurální zóny nebo jih Francie kolem Marseille, Toulonu. Tam je to znát a velkým nositelem těchto obav až radikálně vyjadřovaných jsou ti, které jsme dříve nazývali příslušníky dělnické třídy, a dnes to je pracující chudoba nebo nezaměstnaní. Ale to znám zprostředkovaně díky médiím, ale lidé, s nimiž se stýkám, lidé spíše střední třídy, vysokoškolsky vzdělaní, žádné výrazné obavy najevo nedávali.
Myslíte si, že to teroristické běsnění může posílit nacionalistické síly ve Francii, s nimiž je spojována především předsedkyně Národní fronty Marine Le Penová?
Ve Francii jsem byl na dvouměsíční stáži v Paříži v době, kdy postoupil Jean-Marie Le Pen do druhého kola prezidentských voleb v roce 2002. Pamatuji si zděšení Francouzů, nakonec se jich asi 82 procent zmobilizovalo na podporu Chiraka ve druhém kole. Situace se za tu dobu změnila, ale já chci jenom říct, co jsem tam tehdy zaznamenal. Před druhým kolem běžely různé reportáže v televizi, deníky zveřejňovaly autentická svědectví i analýzy. A bylo pikantní, když se zašlo do okrsků nebo vesnic, kde volilo i 60 procent lidí Le Pena, tak se zjistilo, že za posledních dvacet let tam není žádná kriminalita, je minimální počet přistěhovalců, skoro neexistují konflikty mezi přistěhovalci a majoritními Francouzi a přesto ti lidé volili Le Pena. Když se jich ptali proč, tak oni říkali: „Vždyť to vidíte, otevřete televizi, pustíte rádio, čtete noviny a všude vidíte nebo slyšíte, jak nás ohrožují“. Pak je otázka, do jaké míry je to odraz toho, co žijí, co vidí kolem sebe, nebo je to důsledek orientace na to, co prodá noviny nebo zvýší sledovanost reportáže. Nechci to rozhodně bagatelizovat, protože situace se měnila v posledních letech, ale jen chci říct, že i tohle je třeba mít na mysli.
Máme věřit, že nás se problémy s masovým přílivem uprchlíků z rozvrácených částí světa tolik nedotknou, protože česká vláda se postavila proti závazným kvótám, které by členským státům Evropské unie stanovily, kolik syrských uprchlíků musí přijmout?
Nejsem v této oblasti odborník, takže se trochu bojím na to jednoznačně reagovat. Ale z prostého faktu propojení světa, otevřenosti a fungování Evropské unie se domnívám, že Česká republika se těžko může této záležitosti prostě vyhnout tím, že řekne: „My ne, nás to nezajímá“. To si myslím, že není dost dobře možné. A určitě to bude třeba řešit v rámci celé Evropské unie. Kdyby se ten problém neřešil jako dílčí, izolovaný, že tady máme uprchlíky jako věřící mohamedány, ale řešil se v komplexu, co to znamená pro budoucnost Evropy z hlediska kulturního, ekonomického, s nějakou projekcí třeba absorbční schopnosti, tak to by nebylo špatně, kdyby se v Evropě provedla nějaká hlubší reflexe. V tom bych viděl pozitivní výzvu, ale mám strach, že tomu tak nebude. A my určitě nemůžeme zůstat nějakým ostrůvkem, když řekneme „Neobtěžujte nás s tím“. To bychom se asi museli znovu výrazně opevnit na hranicích, a to nejde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
