Co se to s naší zemí poslední týdny děje? Návštěva dalajlámy, prohlášení ústavních činitelů k Číně a jeho kritika, kauza Brady, demonstrace na Staroměstském náměstí, křik na příchozí na recepci na Hradě, výzvy k „týdnu občanského neklidu“… Co z toho všeho vyvozovat? Co tady koho trápí tak vážného? Lze říci, co je hybatelem této vzrušené doby?

Myslím si, že došlo konečně k tomu, že se veřejnost probudila a chce, aby Hrad sloužil celé společnosti, a ne jen jednomu člověku. Zeman zprivatizoval funkci prezidenta a vytvořil na Hradčanech druhé mocenské centrum, čímž se vytvořila taková rozpolcená, schizofrenní společnost. Ale za to nemohou lidé, to přišlo shora od špičkových politiků. Někdy tak vidíme, že jedna ruka neví, co dělá ta druhá. To znamená, že vláda, prezident i parlament konají mnohdy v naprostém rozporu. Konkrétně Miloš Zeman rozdělil českou společnost a vrazil do ní klín, protože mu vyhovuje politika konfrontace a není pro něj důležité, když kritizují jeho samotného, okolí Hradu či mluvčího Ovčáčka, jelikož on potřebuje především rozjitřit vášně – popouzet. Tím totiž sjednocuje své příznivce proti elitám. Vždy si najde nějakého nepřítele, zprvopočátku to byli novináři, pak pražská kavárna a nyní jsou to imigranti. Tím vlastně vytváří pro okruh svých voličů potencionální terč, do kterého se mohou trefovat, čímž si uvolní napětí a zbaví se alespoň částečně frustrace ze svých nezdarů a stresů. Ta touha po silném vůdci, který pro některé vytvoří tolik „potřebný příběh“, aby se k němu mohli přidat a cítili se silnějšími v tom dnešním neklidném světě, nefunguje jen u nás, ale například i nyní v USA u prezidentských voleb.

Prezident Zeman prostě vytvořil ty dva nesmiřitelné tábory, které proti sobě stále štve, a samozřejmě to nedělá jen pro svoji zábavu, ale protože má velké mocenské ambice, určitě chce být i podruhé zvolen prezidentem.