Při teroristickém útoku ve francouzské Nice muslimský terorista zavraždil kamionem více než 80 lidí. Dle agentury AFP šlo o muže tuniského původu a křičel prý Allahu Akbar… Kdyby stát organizoval kurzy střelby, zúčastnili byste se za poplatek v relaci např. ceny autoškoly?
Teroristé opět brutálním způsobem poslali vzkaz, že záruku bezpečí nebudeme mít nikdo a nikde. Prevence takovéhoto typu útoku – na takzvané měkké cíle – totiž prakticky není možná. Můžeme se jen snažit riziko snížit. Například podle zkušeností teroristé výrazně častěji plánují útoky v zemi, ve které žijí a ve které mají zázemí než za hranicemi. Je proto nutné mít přehled, kdo k nám přichází a kdo se tu pohybuje, zvláště pak v rizikových komunitách. V tom jsme na tom ovšem výrazně lépe než třeba právě Francouzi s velkým počtem imigrantů druhých a dalších generací. A neodpustím si – po předchozích útocích v Paříži Evropská komise hystericky začala připravovat omezení držení legálních zbraní. Teď už snad musí být každému jasné, že tudy cesta nevede. Nebo teď bude chtít zakázat nákladní auta?
Expert ODS na školství Václav Klaus mladší v reakci na sérii vražedných útoků muslimských imigrantů v EU napsal: „Nevidím jinou cestu než vypadnout z Evropské unie a tvrdě kontrolovat vlastní hranice. I za cenu, že o třetinu zchudneme.“ Co si o tom myslíte?
Pokud EU zásadně nezmění svoji politiku a přístup, bohužel jinou cestu nevidím. Zvláště pak, jestli bude Evropská komise dál vyvíjet snahu nás odzbrojit. Kam tato politika vedla v Německu nebo ve Francii, můžeme vidět. Po sérii útoků je snad už každému jasné, že policie prostě nemůže být všude a hned – a lidé proto mají mít možnost se adekvátně bránit sami. Je to to samé, jako kdyby nám chtěli sebrat lékárničky z aut a při nehodě jsme měli čekat na příjezd záchranářů – protože přeci jen profesionál může poskytnout tu jedinou správnou pomoc... Jenže i ta laická může udržet zraněného naživu do příjezdu profesionálů. Nemusí – ale může. Stejné je to u ozbrojené veřejnosti. S jedním rozdílem – velká část držitelů zbraní u nás jsou ‚srdcaři‘, kteří se zbraním a souvisejícím věcem včetně výcviku věnují nejspíš více než průměrný pochůzkář, který pár ran ročně na střelnici bere jako nutné zlo. Jestli ale lídři EU z nás všech chtějí udělat bezbranné ovce, tak raději pryč od nich.
Co si myslíte o pokusu o puč v Turecku a následném dění?
Anketa
Bez ohledu na to, jaký byl účel puče a kdo ho inicioval, jedno je jasné – prezident Erdogan ho na maximum využívá k obrovské čistce. Je zajímavé, jak rychle začala. Pár hodin po potlačení puče začalo zatýkání a vyhazování tisíců lidí – a to nejen vojáků, ale i soudců, kteří se na pokusu o vojenský převrat podíleli asi těžko. Působí to, že Erdoganův režim měl předem připravený seznam nepohodlných lidí a čekal jen na záminku, aby ho vytáhl ze šuplíku. Navíc se mezi odpůrci puče objevily praktiky, které by se spíš hodily k bojovníkům Islámského státu. Obávám se, že sekulární Turecko je minulostí a můžeme čekat něco na způsob diktatury na bázi politického islámu. A taková země nejenže rozhodně nepatří do EU (což říkáme od začátku, už kvůli velice pravděpodobným obchodům s IS), ale je otázkou, jestli patří do NATO. Také je jasné, že nad dohodami ohledně migrace visí minimálně velký otazník.
V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácí důvěru ve stávající politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů a podobně) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?
V celé Evropě dlouhodobě sílí přesvědčení, že stávající politické systémy a strany jsou špatné a je třeba je změnit. Státy jsou často ovládány arogantní elitou, jejíž vládnutí nemá s pojmem demokracie nic společného. Vezměte si například současnou vládu, která běžně schvaluje zákony, které jsou v rozporu s vůlí občanů. Nebo prohlášení premiéra Sobotky, že debata o vypsání referenda o našem setrvání v Evropské unii nepřichází v úvahu. K tomu si připočtěme obrovské množství korupčních skandálů a nepřesvědčivé řešení skutečných problémů, jako je například migrační krize. Místo toho se Evropská unie zabývá emisními limity na travní sekačky!
Politickou korektnost poté vidím jako další obrovský problém. Strach nazývat věci pravým jménem nás přivedl na okraj propasti. Naše strana proto prosazuje zásadní změnu politického systému. Věřím, že to mají být hlavně občané, kdo má rozhodovat o fungování státu. Pravidelně se ukazuje, že když o fungování státu rozhoduje veřejnost, a ne (často zkorumpované) politické elity, přináší to jasné a lepší výsledky. Jistě, budeme se muset s institutem přímé demokracie postupně teprve naučit pracovat – ale naše dosavadní zkušenost s nepřímou demokracií je naprosto otřesná a evidentně to bude spíše horší než lepší..
Zajímavé jsou některé voličské přesuny podpory. Pro Brexit byli lidé volící normálně levici, Marine Le Penovou začínají podporovat dělníci. Co se to stalo s běžnou levicí, že přestala uspokojovat potřeby svého evropského voliče?
V dnešní době tradiční dělení na levici a pravici už vlastně nefunguje. V případě České republiky můžeme vidět jak takzvaná pravicová strana TOP 09 předváděla v době své účasti ve vládní koalici typicky levicovou politiku; nebo program hnutí ANO 2011, který je takový kočkopes založený na čistém populismu. Tento fakt můžeme jasně vidět i na předsedovi Andreji Babišovi, který je ve svých názorech velice flexibilní a nedělá mu problém otočit ze dne na den o 180 stupňů. Zejména tradiční politické strany spojené s řadou korupčních skandálů a impotence jejich dosavadních politiků prostě přestaly uspokojovat potřeby běžného voliče a ten zoufale hledá jinde.
Psali jsme:
V rámci Brexitu, ale i v rámci rakouských voleb se ukázalo zajímavé rozdělení: mladí proti starším, venkované proti městům, chudší proti bohatším. Ti bohatší, kosmopolitnější, žijící ve městě jsou pro uprchlíky, pro EU a podobně, ti druzí opačně. Čím to podle vás je?
_635695217773108099.JPG&id=73500)
Názorové rozdělení společnosti je jedním z principů samotného vzniku politických stran. Není totiž možné najít takové řešení, které by odpovídalo preferencím všech obyvatel. V souvislosti s tímto rozdělením společnosti se velice často setkávám s tvrzením, že Brexit nebo výsledek rakouských voleb jsou projevem takzvaného maloměšťáckého hněvu a bulvárních informací. S tímto hodnocením ale rozhodně nemůžu souhlasit. Místo zjednodušených výkladů se musíme zamyslet, proč si Unie nedokáže zajistit podporu obyvatel – a to i přes obrovské částky, které investuje do své propagace. Proč lídři členských zemí nedokáží nalézt shodu s evropskými byrokraty a proč nám Unie nedokáže nabídnout žádnou vizi – kromě neustálého vymýšlení směrnic, nařízení, kvót a podobných nesmyslů.
Očekáváte, že z EU vystoupí další státy? Marine Le Penová může vyhrát ve Francii, Nizozemci jsou euroskeptičtí, Dánové, Rakušané... V Itálii roste odpor k euru...
Brexit určitě spustil vlnu pochybností o fungování Evropské unie. Tyto pochybnosti tady byly přítomné už dříve, ovšem výsledek referenda ve Velké Británii naplno otevřel Pandořinu skřínku. Pomyslnou – protože určitě vše v ní není úplně špatné. Hlasy volající po uskutečnění referenda o setrvání se tak objevují napříč členskými zeměmi. Státy Evropské unie již mají dost nezodpovědné politiky Bruselu, která se snaží o destrukci národní suverenity. Výsledek můžeme jasně vidět. Regionální volby ve Francii, zemské volby v Německu, parlamentní volby na Slovensku a nedávné volby v Rakousku jasně ukázaly vzrůstající odpor k Unii. V Holandsku Geert Wilders vyzval k vypsání veřejného referenda k odchodu země z Evropské unie. Ve Francii učinila stejný krok i šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Penová.
Členské státy si chtějí znovu samy rozhodovat o své zemi, o svých penězích či migrační politice. Stejný názor zastává i naše strana, proto jsme do dnešního dne jako jediní předložili ve Sněmovně zákon o referendu o vystoupení (nebo setrvání) v EU. Rozhodně budeme v naší snaze i nadále pokračovat! Hlavní slovo musí opět patřit členským státům, a ne bruselským byrokratům. Brexit by měl být pro bruselské byrokraty sice brutálním, ale nezbytným budíčkem. Záleží, jak na něj zareagují. Buď se chytnou za nos a začnou přemýšlet, proč Britové takto rozhodli – a pokusí se zreformovat Unii tak, aby ostatním státům zase stálo za to v ní zůstat. Anebo ve své arogantní sebestřednosti budou přemýšlet jen nad tím, jak odchod Velké Británii co nejvíc znepříjemnit, což ovšem povede k definitivnímu konci EU. Stále ještě doufám v to první – ale reálně očekávám spíše to druhé.
V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvoj k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury, včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?
V první řadě si musíme uvědomit, že – stejně jako každá jiná velmoc – si bude Rusko vždy prosazovat hlavně své vlastní zájmy. Situace v Evropě je dnes poměrně složitá a napjatá. Rozmisťování dalších vojáků a vojenských základen NATO může toto napětí výrazně zvýšit. Myslím si, že je nezbytné hledat s Ruskem cestu dialogu. Ten by přispěl k řešení současné situace daleko víc než sankce. Přiznejme si, že ty do dnešního dne nevyřešily vlastně vůbec nic. Záměr rozmístit nové rakety v Kaliningradské oblasti deklarovalo Rusko už několikrát v minulosti. Uvidíme, jak se bude situace na mezinárodní scéně dále vyvíjet.
Psali jsme:
Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?
V boji proti terorismu a radikálním islamistům potřebujeme určitě silné partnery. Z evropských zemí žije nejvíce muslimů právě v Rusku a – ať s nám to líbí, nebo ne – je to i největší země Evropy i světa. Proto považuji tento stát v boji proti terorismu za strategického partnera, bez kterého dosáhneme úspěchu jen velmi těžko. Pokud chceme nad terorismem skutečně vyhrát, musí dojít k zapojení všech relevantních států a k co nejširší spolupráci. Západ by se pak měl přestat snažit neustále rozšiřovat svou demokracii do dalších zemí, kde o ní v podstatě nikdo nestojí, a zaměřit se především na stabilizaci současné situace v místě konfliktů.
Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Z článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu ‚eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?
Potom, co Evropská unie zavedla proti Rusku sankce, provedla tato země obrat a zaměřila se na spolupráci s Čínou. Poděkovat můžeme jen sami sobě. V tomto případě se opět ukázalo, že sankce vůči Rusku nepřinesly efekt, jaký Brusel zamýšlel – ono také očekávat, že Rusko v reakci na sankce poklekne a bude s pláčem prosit, je v kontextu historických zkušeností hodně naivní. Evropská unie by od nich tedy měla upustit a začít hledat cestu formou dialogu tak, aby bylo možné navázat strategickou spolupráci. V současné době prostě prochází změnou celé geopolitické rozložení sil. Na tento fakt musí reagovat také Česká republika. Obávám se, že buď se přizpůsobíme, nebo se všichni okolo dohodnou bez nás.
Psali jsme:
Někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA – Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína–Rusko?
V první řadě musíme stát na straně demokracie a spolupráce. Například vzhledem k situaci mezi Ruskem a Ukrajinou jsou obavy o dodávky plynu touto cestou do Evropy vcelku na místě. Také je třeba si uvědomit, že projekt Nord Stream 2 podporuje společenství, které sdružuje 44 plynárenských společností v Evropě – a ruský Gazprom ovládá jen 51 procent. Mimo Berlína (E.ON, BASF / Wintershall) je v něm zapojen třeba také Londýn (Shell), Amsterdam (Shell), Paříž (Engie) a Vídeň (OMV).
V případě smlouvy TTIP podléhá její schválení souhlasu parlamentů členských států Evropské unie. Většina odborných studií, zabývajících se jejími dopady na ekonomiku členských států Unie, je zatím pouze ve fázi dohadů a spekulací – ovšem v řadě případů poměrně zneklidňujících. Přesnější důsledky uzavření této smlouvy zatím nikdo nezná. Musíme se orientovat tam, kde je poptávka po našem zboží a zároveň budeme vítaným a rovnocenným partnerem. Přičemž to „rovnocenným“ bych dvakrát podtrhl.
Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?
Pokud se tento institut soustředí na navázání dialogů, nejedná se podle mě o nějaké podlézání ruským zájmům. Prezident Zeman vyjádřil pouze právo občanů svobodně se rozhodnout o dalším směřování naší země. Toto právo pokládám za naprosto legitimní a Úsvit – NK ho dlouhodobě prosazuje. Jedním z důvodů mého vstupu do politiky bylo právě prosazení prvků přímé demokracie, jako je například referendum. Ale rozhodně si nemyslím, že bych tímto jakkoliv prosazoval politiku Ruska.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
