Před necelým rokem jste v rozhovoru řekl: „Ekonomika je přehřátá, ať už hovoříme o Česku, o velkých zemích Evropské unie nebo o Spojených státech. V Evropě vidím jako možný zdroj problémů bankovnictví. Evropa se nikdy úplně nedostala z finanční krize roku 2008. Z dluhů se stala droga, na které jsou evropské ekonomiky závislé. Nemůže to trvat věčně a těžko si umím představit, že to skončí dobře.“ Jak to vidíte o necelý rok později – tedy nyní? Je situace stále stejná?
Vývoj od té doby poněkud pokročil. V Evropě přibývá známek ochlazení, možná další recese. Veřejnost to zatím příliš nevnímá, protože nezaměstnanost zůstává nízká. Navíc ochlazení postihlo zatím spíše výrobu, sektor služeb se zatím drží. Proces je ale již v pohybu a zpomalení ekonomických aktivit bude zřejmě pokračovat.
Mezitím evropské bankovnictví je v tragickém stavu, což platí zejména pro Německo. Evropský index bankovních akcií STOXX Europe 600 Banks ztratil za posledních dvanáct měsíců 24 procent své hodnoty. Od svého vrcholu v květnu 2007 – tedy před krizí – ztratil dokonce 77 procent hodnoty. Zvláště špatně je na tom největší německá banka Deutsche Bank, která ztratila přes 94 procent hodnoty od svého maxima rovněž v květnu 2007. Commerzbank, další velká německá banka, je na tom rovněž zle.
Naštěstí Deutsche Bank ani Commerzbank nejsou další Lehman Brothers. Jde spíše o doklady tradiční německé těžkopádnosti v oblasti financí. Nicméně o balvany na krku jde stejně: nikdo neví, jak již dnes velmi křehké evropské bankovnictví přežije další recesi.
Německo zaznamenalo pokles HDP, mluví se o technické recesi i o ochlazující se ekonomice v Evropě. Jaké jsou důvody? Brexit? Obchodní válka mezi Spojenými státy a Čínou? Nebo něco jiného?
Globální ekonomika je natolik složitý systém, že je obtížné vysvětlovat jeho výkyvy i ex post, natož je předpovídat. Můžeme nicméně dosti přesvědčivě tvrdit, co tentokrát nebude problém: na rozdíl od roku 2007 nyní nebudou hlavním problémem ani americké hypotéky, ani přehnaný růst objemu úvěrů v Evropě během posledních let. Problémem bude něco jiného, ale zatím nelze s určitostí vědět, co to bude.
Často se opakuje, že Česká republika je ekonomicky úzce navázána na Německo, a pokles by se časem měl projevit i u nás. Souhlasíte? A jak úzce naše ekonomiky souvisí?
Ano, nepochybně. Česká ekonomika je do značné míry subdodavatelem ekonomiky německé – což je mimo jiné i důvod, proč se třicet let po revoluci stále nedaří uspokojivě dohnat západní mzdy a životní úroveň. A je to také důvod, proč se recese v Německu projeví i u nás.
Jak se naše společnost vyrovná s případným ekonomickým poklesem? Máme politickou reprezentaci, která lidi uchrání před dopady něčeho takového, co přišlo na konci minulé dekády?
Česká společnost se v tomto směru podstatně neliší od jiných národů. Zodpovědnost za ekonomický pokles je automaticky dávána těm, kdo momentálně vládnou, i když skutečné důvody jsou jinde a možná tkvějí hlouběji v historii. Za minulou americkou hypoteční krizi například rozhodně nemohl George Walker Bush. Její kořeny sahají až do sedmdesátých let a zodpovědnost za ni nenesli pouze prezidenti, ale i další politici a úředníci.
Budoucí recese tedy bude představovat problém pro Andreje Babiše, pokud k ní dojde během jeho vlády.
A jak německá? Dá se vypozorovat, jaký rozdíl v přípravách na případný ekonomický pokles je mezi Českou republikou a Německem?
Německo dalo na vědomí, že je ochotno tolerovat větší zadlužení státu. V situaci, kdy naprostá většina německého dluhu nese záporné úroky, toto rozhodnutí neznamená pro spolkový rozpočet žádný problém. Česká situace je poněkud jiná, ale nikoli zásadně. Během recese je možné si dovolit větší zadlužení, samozřejmě s vědomím, že během budoucí konjunktury by se dluhy měly splácet. Ale navzdory vší kritice českých politiků, současných i minulých, české vlády tradičně patřily v rámci Evropské unie mezi ty zodpovědnější.
Obecně platí, že běžnou recesi by vlády neměly nějak zásadně řešit. Recese přijde, recese odejde, nemá smysl dělat nějaká ukvapená rozhodnutí ve stresu jen proto, aby se něco udělalo. Největší chyba je zvyšovat uprostřed recese daně, jak to dělal ministr financí Kalousek neblahé paměti. Jiná věc je finanční krize, kdy je bohužel nezbytné nějak zasáhnout. Finanční krizi jsme však naposledy zažili koncem devadesátých let a snad ji dlouho ještě nezažijeme.
Pokud se podíváme na životní úroveň obyčejných Čechů, podle průzkumů jsou spokojení. Jsou čísla o spokojenosti jen iluzí? Jak jsme na tom z vašeho reálného pohledu s cenami za jídlo, bydlení, s hrozbami exekucí a tak dále?
Začněme s exekucemi. Česká právní úprava je na úrovni středověku: exekutor má pravomoci veřejného činitele, ale jeho odměna je tržní. Kde to žijeme, ve feudalismu? Není divu, že mnoho lidí nevěří, že u nás funguje právní stát. Jistě, dluhy se mají platit, ale jaksi se zapomnělo, že za každý nesplácený dluh jsou do jisté míry zodpovědné dvě strany: kromě dlužníka i nezodpovědný věřitel, který si měl dvakrát rozmyslet, komu půjčuje. Aby nedošlo k omylu, nechci se zastávat nezodpovědných dlužníků, ale nezodpovědné chování věřitelů rovněž není správné. Půjčit peníze znamená jistou úroveň rizika, s tím by měli být všichni srozuměni.
Ceny bydlení jsou další problém, který je ovšem společný prakticky všem prosperujícím velkoměstům. Podíváme-li se na čísla z Londýna, Paříže, New Yorku, San Franciska, Tokia, Šanghaje a tak dále, všude vidíme astronomické ceny bydlení, které ničí sny mladých lidí s průměrnými příjmy o vlastním bydlení. Zčásti jde o důsledek byrokratických omezení nové výstavby, zčásti jde o důsledek expanzivních měnových politik centrálních bank. Centrální bankéři se snaží stimulovat ekonomiku levnými penězi. Vedlejším efektem této v uvozovkách léčby je rostoucí objem peněz v ekonomice, který má za následek růst cen zboží a služeb, zejména těch s nízkou produktivitou. Mimo jiné i bydlení.
Psali jsme:
Blíží se 30. výročí od pádu komunismu. Jak dobře jsme si v budování demokratické ekonomiky podle vás vedli? Co se povedlo, a co jsme naopak pokazili?
Pár čísel. Průměrná mzda v roce 1989 byla 3170 Kčs. Západoněmecká marka tehdy byla za 25 Kčs – na černém trhu, samozřejmě, umělé kursy stanovené v rámci přídělové devizové ekonomiky postrádaly smysl. Průměrný pracovník socialistického Československa tedy vydělával měsíčně necelých 130 marek hrubého, zatímco průměrný německý zaměstnanec si vydělal přes 3300 marek měsíčně hrubého. Rozdíl více než 25 násobný – chápete, do jaké černé díry nás dostal reálný socialismus a jaký zázrak je, že dnes jsme aspoň na třetině německých mezd?
Ale bohužel, během ekonomické transformace naše vlády a naši poslanci provedli několik monumentálních chyb. Zmíním dvě. První z nich bylo nezvládnutí důsledků kuponové privatizace: tunelování fondů bylo zbytečné, dalo se mu předejít a již začátkem devadesátých let se vědělo, jak na to. Jenže se to neprovedlo. Druhou zásadní chybou bylo zavedení investičních pobídek pro zahraniční investory sociálnědemokratickou vládou, které z nás udělalo zemi montoven. Bez těchto dvou chyb bychom byli o pěkný kus dál.
Jak jsme na tom tedy s dostupností bydlení? Zdá se, že zájem o hypotéky poklesl, ceny nemovitostí přestaly stoupat. Co se vlastně děje? Jak to vysvětlit laikům?
Zájem o hypotéky možná částečně poklesl kvůli regulaci ze strany České národní banky, částečně kvůli růstu cen nemovitostí. Nemálo domácností si řeklo: K čertu, už je to moc drahé, nedá se nic dělat, musíme zůstat v nájmu. To je vše.
Je známo, že Češi jsou vůči euru velmi skeptičtí. Proč tomu tak je? A co by je podle vás přesvědčilo o opaku?
Češi mají dobré důvody být skeptičtí vůči euru. Podívejme se, kolika zemím euro přineslo spíše problémy než výhody: Itálie, Śpanělsko, Portugalsko, Irsko, Nizozemsko, Finsko, pobaltské republiky. Tyto země byly postiženy finanční krizí, která byla způsobena eurem. Záměrně neuvádím na prvním místě Řecko, protože potíže měli i takzvaně vzorní žáci jako třeba Španělsko nebo Irsko. Euro v konečném důsledku pomohlo pouze Němcům, a ani to není úplně jisté. Kdyby euro bylo lék, pak by pro ukončení klinického testu trvajícího dvacet let muselo být zakázáno.
Jak si euro z vašeho pohledu vede?
Musíme rozlišovat euro jako měnu a eurozónu jakožto soubor členských států. Euro jako měna si vede přiměřeně okolnostem: je to konvertibilní měna s relativně stabilním kursem a nízkou cenovou inflací. Pokud se ale podíváme na jeho uživatele, musím se vrátit k tvrzení, které jsem před chvílí řekl: euro nepomohlo snad žádné členské zemi, řadu z nich ovšem dovedlo do finanční krize.
Jak s odstupem času vnímat varování bývalého prezidenta Václava Klause o tom, že euro není ničím podloženou měnou a ekonomicky bude nestabilní?
Neznám tento původní Klausův výrok a jeho souvislosti. Přísně vzato, žádná moderní měna není formálně kryta. Když dnes přijdete s bankovkou do centrální banky, ať už je to Česká národní banka, ECB, americký Fed, Bank of England nebo Švýcarská národní banka, nedostanete žádné zlato nebo stříbro. Nanejvýše vám tu bankovku vymění za novou. Ani bitcoin není ničím krytý, když jsme u toho. Energie spálená na jeho produkci nepředstavuje vnitřní hodnotu – jak občas slýcháme od jeho fanoušků – ale utopené náklady. První semestr základního kursu ekonomie, mimochodem.
Ale vraťme se k těm v uvozovkách normálním měnám. Přísně vzato, žádná měna dnes není dokonale stabilní, ale o to nejde. Stačí, když inflace je rozumně nízká a když měnové kursy neprovádějí divoké skoky. Problém je spíše stabilita ekonomik: pokud dejme tomu Finsko používá příliš silnou měnu, odrazí se to na jeho konkurenceschopnosti. Což se v případě Finska a jiných zemí skutečně stalo. Pokud úrokové sazby jsou příliš nízké, hrozí nebezpečí vzniku úvěrových bublin – viz Španělsko nebo Irsko do roku 2008. Jedna měna nemůže vyhovovat všem tak rozdílným ekonomikám, jako jsou členské státy eurozóny, natožpak Evropské unie.
Jak výhodné by bylo přijetí eura pro firmy a jak pro Čechy? Je v tom rozdíl? A jak velký?
Z hlediska zahraničního obchodu by euro zrušilo kolísání kursu, což mnozí vidí jako obrovskou výhodu. Ale tato výhoda by byla vykoupena nemožností tržní změny kursu v případě potřeby, což se v praxi projevilo v případě mnoha zemí, které jsem již uvedl. Rovněž stabilita bankovního sektoru by byla ohrožena, podívejte se, jak dnes vypadají banky v eurozóně. Je to jedna velká finanční nemocnice. Odstranění kursového rizika nestojí za tyto potenciálně velmi drahé komplikace.
Bylo by velkým rizikem přijetí eura v souvislosti s tím, že by Česká republika měnou, korunou, už nemohla ovlivňovat ekonomiku? A doplácí třeba právě na tohle například Řecko? Nebo se jedná o neoprávněné obavy?
Nejsem žádným stoupencem úmyslného řízení ekonomiky vědomým ovlivňováním měnového kursu ze strany centrální banky. Třeba měnové intervence České národní banky během let 2013 až 2017 byly drahá hloupost, klukovina provedená několika členy bankovní rady, kteří si chtěli pohrát s trhem. Naopak, rozumná centrální banka v moderní době respektuje trh a udržuje volně plovoucí kurs beze snah hrát si na vševědoucí sociální inženýry.
Existuje ovšem riziko, že během příští recese nebo krize – tyto pojmy nejsou totožné! – budou členské státy eurozóny zdvořile, leč důrazně požádány, aby splnily svoji solidární povinnost vůči slabším zemím a zaplatily do společné pokladny příspěvek v hodnotě teoreticky neomezeného počtu miliard eur. Domnívám se, že jako Česká republika u toho nemusíme být. Podívejme se na Slovensko, které se muselo dodatečně zadlužovat, jen aby mělo tu čest pomoci Řecku. Což se stejně nepovedlo, řecká ekonomika nebyla zachráněna, výsledky takzvané záchrany Řecka byly horší, než když se projevily dopady „velké deprese“ ve třicátých letech. I toto je důvod, proč jsem vůči euru skeptický.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
