Exministryně Kovářová zcela narovinu: Buď evropské státy začnou vymáhat své právo, i násilím, nebo zaniknou. Czexit a další exity jsou otázkou krátkého času

13.04.2018 8:52

ROZHOVOR Dnes už nejde o trestní stíhání Andreje Babiše, ale o to, jak zrušit výsledek demokratické volby, s nímž se odmítají smířit ti, kteří ve volbách prohráli. Tvrdí to bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová s tím, že lidé, kteří podepisují petice a chodí demonstrovat, si své zneužití pro tento účel dosud neuvědomují. Prezidentka Unie rodinných advokátů upozorňuje, že podobné tendence jsou vidět i ve snaze zakázat odlišný názor, dehonestovat jeho nositele, ať už člověka, server, noviny. Myslí si také, že přijetí zákona o všeobecném referendu povede k jeho vyhlášení o setrvání v Evropské unii a k našemu vystoupení. Tomu by mohla zabránit jen nějaká katastrofa velkých rozměrů.

Exministryně Kovářová zcela narovinu: Buď evropské státy začnou vymáhat své právo, i násilím, nebo zaniknou. Czexit a další exity jsou otázkou krátkého času
Foto: Hans Štembera
Popisek: Exminystryně spravedlnosti Daniela Kovářová

Německý magazín Der Spiegel napsal, že v nové německé vládě převládá mínění, že Evropská unie je společenstvím hodnot a že dál už nejde to, aby čtveřice visegrádských států přijímala miliardy eur z evropských fondů, ale když jde o to přijímat běžence nebo se řídit rozhodnutími Soudního dvora, otáčí se k EU zády. „Když už je Německo, jak dalo najevo, připraveno do budoucna více přispívat do rozpočtu EU, pak chce Berlín také mluvit do toho, jak se peníze budou utrácet,“ konstatoval také Der Spiegel. Není to podobné jako s manželstvím, kdy jeden z partnerů vydělává výrazně víc, a proto vyžaduje od toho druhého poslušnost? A stojí takové manželství vůbec za to?

Anketa

Koho byste vybrali do čela KSČM?

hlasovalo: 8221 lidí
Ve všech vztazích jde nejen o formální pravidla, ale také o faktickou moc, která je většinou mnohem důležitější. Můžeme se snažit a pravidla zpřesňovat, ale skutečný život s nekonečnými variantami nikdy žádná pravidla neobsáhnou. Jejich zpřesňováním a doplňováním jen nahráváme těm, kdo chtějí pravidel zneužívat a šikovně se mezi nimi dokáží pohybovat. Ve vztazích – manželských i unijních – jde přitom stranám o různé zájmy. A státy, společnosti i jednotlivci jednají vždy ve shodě se svými zájmy. Pokud převáží zájem na setrvání – v manželství i ve společenství – pak má takové spojení význam.

Když tak trochu do ztracena vyšuměly migrační kvóty, stojí před jejich odpůrci překážka většího kalibru a tou je Dublin IV. Pokud bude platit povinnost členských zemí EU přijmout tolik migrantů, kolik na ně podle stanoveného klíče vyjde, dokážete si představit, jak by mohla být ošetřena povinnost migrantů jít do určené země, i když se jim tam nebude chtít jít?

Člověk je zvíře a civilizace jen křehká slupka. Od pádu do dob prvobytně pospolných nás dělí dvě teplá jídla denně. Zvíře v nás drží na uzdě stát aktivně vykonávaným násilím nebo strachem z tohoto násilí a z trestu, který reálně hrozí. Stát, který rezignuje na svůj odvěký úkol leviathana, je odsouzen k záhubě. Evropské státy mají před sebou jen dvě možnosti: buďto začnou všemi prostředky realizovat svá oprávnění, tedy i za pomoci násilí, nebo zaniknou. Zájemcům o podrobnější vysvětlení doporučuji knihu historika a archeologa Iana Morrise „K čemu je dobrá válka?“, která před nedávnem vyšla v nakladatelství Argo.

Mluví se o tom, že by migranti dostávali všude stejnou měsíční částku, takže pak by pro ně mohlo být lákavější žít v zemích dosud méně atraktivních, tedy těch chudších. Je možné, aby členským zemím EU bylo k přidělenému počtu migrantů ještě uloženo, kolik jim stát musí vyplácet jako podporu, i kdyby to bylo v ostrém kontrastu s tím, kolik konkrétní stát přispívá svým občanům na různých sociálních podporách nebo vyplácí na důchodech?

Na tomto problému je krásně vidět, že slaďovat všechny věci, normy, regule a pravidla v rámci celé Evropské unie je nemožné, protože státy na tom nejsou stejně. Tato snaha, které občané tolik tleskají u poplatků za roaming a za data, se mi protivila už před deseti lety, kdy tehdejší eurokomisařka pro justici plánovala sjednocení rodinného práva. Jde o další příklad, že vedení EU vůbec nepochopilo vlastní roli a ve skleněném bruselském zámku odtrženo od reality pomalu přišlo o zdravý rozum. Namísto aby se po brexitu vzpamatovalo, pokračuje ve své původní představě a naopak kritiky uráží. Czexit, polexit, slovexit a další odchody i rozpad Evropské unie už je jen otázkou nedaleké budoucnosti.

I když většina české společnosti je proti přijímání migrantů a vidí v nich především hrozbu, jsou tací, kteří v duchu evropských hodnot mluví o obohacení původního obyvatelstva i kultury. Nedá mi to nepřipomenout slova herečky Veroniky Žilkové, že časem bude určitě mnoho evropských žen svůj pud dobrovolně směřovat k novým samcům, že to opět bude hlas přírody. Jaká rizika a jaké přínosy pro českou společnost vidíte, pokud do země začnou proudit tisíce migrantů z jiných kultur?

Rizika není třeba opakovat, vidíme je v západních zemích dostatečně jasně. Věřím, že k proudění migrantů po českých krajích z oblastí a kultur zcela odlišných nedojde, protože podobně jako před dvěma lety Maďarsko i naše země zabezpečí své hranice, když už se k tomuto odvěkému úkolu státních útvarů odmítá postavit čelem celá Evropská unie. Na druhé straně ústup z politiky otevřených hranic vidíme i u západních států, jimž jen ono prohlédnutí z historických důvodů trvá poněkud déle. Jejich pomalejší nástup zdravého rozumu také souvisí s geografickým umístěním naší země, resp. zemí východního bloku. Nárazníkové pásmo poblíž bývalého Sovětského svazu, až do nedávné doby jednoho z globálních policistů, a historie státního trpaslíka nutí své občany k větší ostražitosti a k zachování zdravého pohledu na realitu než pozice hospodářského hegemona v srdci Evropy, jakými byly Francie nebo Německo.

Je z tohoto poměrně truchlivého scénáře cesta ven, nebo jsme přijetím Lisabonské smlouvy přišli o suverenitu a teď už musíme jen strpět vše, v čem nás kvalifikovaná většina přehlasuje?

Moje osobnostní nastavení je celoživotně optimistické. Věřím v ozdravnou sílu zdravého rozumu, byť se někdy projeví až minutu po dvanácté.

Ing. Miloš Zeman

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

Zatímco v roce 2003 žili v Česku chytří a odpovědní lidé, kteří mohli rozhodovat o našem vstupu do EU, o patnáct let později jsou politické elity přesvědčeny, že teď už právo hlasovat o setrvání v Unii nemají, protože by třeba rozhodli „chybně“. Jaké máte vysvětlení pro to, že kromě ostrakizovaných SPD a KSČM všechny ostatní politické strany referendum o EU odmítají?

Tady bych se odvolala na to, co jsem uvedla v odpovědi na první otázku. Klíčové jsou zájmy jednotlivých stran a v dnešní době jejich panická obava z džina vypuštěného z lahve. Přijetí zákona o všeobecném referendu povede k jeho vyhlášení o setrvání v Evropské unii a k našemu vystoupení. Této budoucnosti by mohla zabránit jen nějaká katastrofa mnohem větších rozměrů.

Nelibovala jste si v minulých dnech, že už nejste ministryní spravedlnosti, a nemusíte proto rozhodovat o vydání ruského hackera Jevgenije Nikulina do USA, nebo Ruska? Na jeho vydání do USA stejně jako na vyhoštění tří ruských diplomatů v reakci na kauzu bývalého agenta Sergeje Skripala měli zcela odlišný pohled prezident Miloš Zeman a premiér v demisi Andrej Babiš. Co si myslíte o kritice, která se na oba jmenované – především ale na předsedu hnutí ANO – valí za to, že se vyjednávání o nové vládě vlečou už pět měsíců a stále se nerýsuje kabinet s důvěrou?

Z mnoha důvodů jsem v posledních osmi letech mnohem spokojenější a vyrovnanější. Reálná politika není rozhodování mezi dobrem a zlem, protože pak by rozhodování bylo jednoduché a všichni by mu zatleskali. Politici však běžně volí mezi dvěma či více variantami, které jsou buď všechny špatné – v krizových situacích či ve válečném stavu – nebo mají srovnatelné množství výhod a nevýhod. Politik se ovšem rozhodnout musí a každým rozhodnutím zasáhne do zájmů těch, kteří by podpořili jinou variantu.

V Česku probíhá kampaň s názvem Milion chvilek pro demokracii, která má za úkol získat podpisy pod výzvu, jež deklaruje jako nepřijatelné, aby byl premiérem České republiky „trestně stíhaný člověk vedený jako agent StB“. Berete to jako důkaz aktivní občanské společnosti, nebo spíše jako pokus popřít výsledek voleb, v nichž Andrej Babiš se svým hnutím ANO před půl rokem jednoznačně zvítězil?

Anketa

Kterého politika ANO vyjma Babiše máte nejraději?

20%
3%
4%
hlasovalo: 4714 lidí
Dnes už přece nejde o trestní stíhání Andreje Babiše, ale o to, jak zrušit výsledek demokratické volby, s nímž se odmítají smířit ti, kteří ve volbách prohráli. Nejde přitom o českou specialitu. Stejné reakce jsme viděli po zvolení Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana. Lidé, kteří podepisují petice a chodí demonstrovat, si své zneužití pro tento účel možná dosud neuvědomují a patrně jim nedochází onen protimluv. Podobné tendence přece vidíme i ve snaze zakázat odlišný názor, dehonestovat jeho nositele – člověka, server, noviny, zavádět nové – hanobící – skutkové podstaty nebo mazat údajně rasistické příspěvky.

Kam se ztratila svoboda slova? Odešla s příchodem politické korektnosti. Uvedu konkrétní příklad: stává se mi, že na svůj komentář dostanu od známých reakci plnou nepochopení: „Jak jen si můžeš něco takového myslet? To tě někdo platí, nutí nebo přesvědčuje?“ Kde se bere drzost takových kritiků? Každý přece může mít názor, jaký chce. Potírat a vychovávat by bylo třeba naopak ty, kdo nedovolují komukoliv svobodně se vyjadřovat.

Na Facebooku se ptáte svých přátel, v kolika letech by dítěti přiznali právo na vlastní názor a respektovali jeho přání, kdyby byli soudcem či rodičem. Jako konkrétní příklad uvádíte, jak 13leté dítě u soudu odmítlo střídavou péči. Před pár týdny při demonstracích studentů za svobodu vystoupily v rámci jedné akce tři dvanáctileté děti – ze ZŠ Svaté Voršily – a pronesly projev k demonstrantům namířený proti Zemanovi, Babišovi a proti návratu komunismu. Nejsou nyní dvanáctileté děti opravdu tak vyspělé, když se takto orientují v politice, že si v tomto věku určitě umějí udělat jasno i o střídavé péči?

Občanský zákoník přiznal dítěti ve věku kolem 12 let právo rozhodovat rodinné otázky, jež se ho týkají. Proto se soudy takto starých dětí ptají, proto je v pořádku, když se dvanáctileté a starší děti ke střídavé péči vyjadřují. Kdyby to záleželo na mně, nevedla bych žádné soudní řízení o péči o dítě nebo ohledně styku s dítětem starším 13 let, protože neexistuje žádný nástroj, jak takto staré dítě přinutit k něčemu, co zásadně odmítá. Politika je ovšem docela jiné hřiště. Ne nadarmo člověk získá volební právo až od 18 let.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kravina, idioti, vzkázal Kubera EU. Trump a Putin? Asi jsem ruský agent. A nepříjemná pravda o Dominiku Ferim

20:12 Kravina, idioti, vzkázal Kubera EU. Trump a Putin? Asi jsem ruský agent. A nepříjemná pravda o Dominiku Ferim

AUDIT ČESKÉ SPOLEČNOSTI Babiš maká, všechna čest! Ale příliš. „To dlouho nevydrží a Moniku to určitě…