Stále se poslední dobou v souvislosti s imigrační i finanční krizí mluví o neschopnosti Evropské unie reagovat. Četla jsem váš několik let starý rozhovor, kde jste na toto nebezpečí poukazoval. Stalo se. Proč tomu tak je a kdo je za to zodpovědný?

Za prvé: základní problém Evropské unie je, že ona není postavena proto, aby řešila své vlastní krize nebo krize členských států. Je konstruována tak, aby upevňovala a utužovala integraci mezi státy. To je cíl číslo jedna bez ohledu na cokoliv. Když si přečtete zakládací smlouvu o Evropské unii, v prvním článku se píše, že členské státy zakládají mezi sebou Evropskou unii s cílem stále těsnější integrace a propojení národů Evropy. Tomu se musí podřizovat vše. Nejde jen o nějakou deklaraci. Evropské instituce se nedívají, jaké budou reálné dopady akcí, které navrhují. Hledí na to, aby obsahovaly právě další kroky k utužení integrace mezi členskými státy. To je základní problém této ideologie. Není pro praktické řešení problémů, jde o to naplnit vizi a ideologii těsnější integrace.

Můžeme to vidět na problému eurozóny. Na začátku roku dva tisíce deset, kdy začala dluhová krize v Řecku, byly v zásadě tři možnosti. Buď mohlo Řecko odejít z eurozóny a přijmout národní měnu, tedy zavést jinou měnu, nebo mohli Řecku odpustit dluh a ponechat ho v eurozóně, a nebo - což byla varianta, kterou nakonec zvolili - muselo v eurozóně zůstat. Nebylo mu povoleno vystoupení a zároveň mu nebyl odpuštěn dluh, ale byla mu přiřknuta pomoc ostatních států eurozóny. Je to v souladu se smlouvou Evropské unie, která nepovoluje vystoupení z eurozóny. Necháme Řecko v eurozóně bez ohledu na důsledky, i když se tato situace řeší sedm let a nikdo nereaguje.

Zlepšila se v něčem Evropská unie? Poučili se její lídři z chyb?

Myslím, že lídři Evropské unie se bohužel nepoučili. Můžeme to vidět například v jejich reakci na referendum ve Velké Británii o vystoupení. Víme, že když se britští voliči rozhodli pro Brexit, nejvyšší představitelé neměli lepší nápad, než že budou reagovat ještě větší integrací a pokrokem vpřed v integraci. Přitom voličské nálady nejen ve Velké Británii, ale i v Evropské unii ukazují, že lidé jsou nepříznivě naklonění k další integraci. Naopak na popularitě získávají euroskeptické, protiunijní strany, ale tyto strany nejsou protievropské, jsou proti Evropské unii. Lídři to vůbec nedokáží reflektovat a já se občas setkávám s lidmi z evropských institucí – oni skutečně názor voličů neberou v potaz. Bohužel plní pouze své zadání a ten svůj cíl. Jedou ve vyjetých kolejích stále více integrované Evropy, aby plnili požadavky této ideologie. Změny voličských nálad vůbec neberou v úvahu.

Jak tedy vy sám vnímáte Brexit a co znamená pro Evropskou unii?

Brexit je podle mého názoru reakcí na to, že evropská integrace slouží relativně úzké vrstvě obyvatel či zájmových skupin. Pro ně má přínos. Pak jsou zde široké vrstvy, které pro sebe nevidí pozitivní přínos, naopak jsou příjemci nákladů nebo negativ integrace. Za druhé, když se podíváme na výsledky Brexitu podle věku voličů, tak Britové od čtyřiceti pěti let výše hlasovali v referendu pro Brexit. Jde o lidi zralejšího věku, oproti mladším generacím mají vybudované kariéry a mají životní zkušenosti. Mladí hlasovali pro setrvání v Evropské unii, to o něčem svědčí. Ukazuje to, že kdo už opravdu více vidí do procesu, jak ho evropská integrace ovlivňuje, je spíše nakloněn tu integraci zbrzdit, rozvolnit, nepostupovat dosavadním směrem.

Zastánci členství Velké Británie v Evropské unii udělali chybu v kampani, když hrozili a strašili nedozírnými následky Brexitu. Když se Britové rozhodli pro Brexit, víme, že po referendu libra oslabila o deset, patnáct procent, ale jinak se ekonomika zlepšila. Žádná ekonomická katastrofa se nekonala. Tudíž pokud budou probíhat rozhovory o vystoupení, samozřejmě lze čekat, že Velká Británie bude ze strany Evropské unie čelit obstrukcím a naschválům, ale pokud rozhovory nakonec dopadnou a Velká Británie vystoupí, nezpůsobí to žádný ekonomický šok. Evropské instituce se bojí, aby nebyla příkladem pro jiné země, které by chtěly z Evropské unie vystoupit. Proto se snaží Velké Británii v jednáních komplikovat život a různě vyhrožují, jako například Juncker, nebo Tusk.