Expert na EU odhaluje, proč evropské instituce nedokáží řešit krizi s uprchlíky a dodává: Klaus měl pravdu s eurem i Lisabonskou smlouvou

Stále se poslední dobou v souvislosti s imigrační i finanční krizí mluví o neschopnosti Evropské unie reagovat. Četla jsem váš několik let starý rozhovor, kde jste na toto nebezpečí poukazoval. Stalo se. Proč tomu tak je a kdo je za to zodpovědný?

Za prvé: základní problém Evropské unie je, že ona není postavena proto, aby řešila své vlastní krize nebo krize členských států. Je konstruována tak, aby upevňovala a utužovala integraci mezi státy. To je cíl číslo jedna bez ohledu na cokoliv. Když si přečtete zakládací smlouvu o Evropské unii, v prvním článku se píše, že členské státy zakládají mezi sebou Evropskou unii s cílem stále těsnější integrace a propojení národů Evropy. Tomu se musí podřizovat vše. Nejde jen o nějakou deklaraci. Evropské instituce se nedívají, jaké budou reálné dopady akcí, které navrhují. Hledí na to, aby obsahovaly právě další kroky k utužení integrace mezi členskými státy. To je základní problém této ideologie. Není pro praktické řešení problémů, jde o to naplnit vizi a ideologii těsnější integrace.

Můžeme to vidět na problému eurozóny. Na začátku roku dva tisíce deset, kdy začala dluhová krize v Řecku, byly v zásadě tři možnosti. Buď mohlo Řecko odejít z eurozóny a přijmout národní měnu, tedy zavést jinou měnu, nebo mohli Řecku odpustit dluh a ponechat ho v eurozóně, a nebo - což byla varianta, kterou nakonec zvolili - muselo v eurozóně zůstat. Nebylo mu povoleno vystoupení a zároveň mu nebyl odpuštěn dluh, ale byla mu přiřknuta pomoc ostatních států eurozóny. Je to v souladu se smlouvou Evropské unie, která nepovoluje vystoupení z eurozóny. Necháme Řecko v eurozóně bez ohledu na důsledky, i když se tato situace řeší sedm let a nikdo nereaguje.

Zlepšila se v něčem Evropská unie? Poučili se její lídři z chyb?

Anketa

Volili byste Jaroslava Kuberu v prezidentské volbě?

Ano, zvažoval(a) bych to

15%

Pokud by nekandidoval Zeman, tak třeba ano

20%

Kuberu nikdy

65%

hlasovalo: 5549 lidí

Myslím, že lídři Evropské unie se bohužel nepoučili. Můžeme to vidět například v jejich reakci na referendum ve Velké Británii o vystoupení. Víme, že když se britští voliči rozhodli pro Brexit, nejvyšší představitelé neměli lepší nápad, než že budou reagovat ještě větší integrací a pokrokem vpřed v integraci. Přitom voličské nálady nejen ve Velké Británii, ale i v Evropské unii ukazují, že lidé jsou nepříznivě naklonění k další integraci. Naopak na popularitě získávají euroskeptické, protiunijní strany, ale tyto strany nejsou protievropské, jsou proti Evropské unii. Lídři to vůbec nedokáží reflektovat a já se občas setkávám s lidmi z evropských institucí – oni skutečně názor voličů neberou v potaz. Bohužel plní pouze své zadání a ten svůj cíl. Jedou ve vyjetých kolejích stále více integrované Evropy, aby plnili požadavky této ideologie. Změny voličských nálad vůbec neberou v úvahu.

Jak tedy vy sám vnímáte Brexit a co znamená pro Evropskou unii?

Brexit je podle mého názoru reakcí na to, že evropská integrace slouží relativně úzké vrstvě obyvatel či zájmových skupin. Pro ně má přínos. Pak jsou zde široké vrstvy, které pro sebe nevidí pozitivní přínos, naopak jsou příjemci nákladů nebo negativ integrace. Za druhé, když se podíváme na výsledky Brexitu podle věku voličů, tak Britové od čtyřiceti pěti let výše hlasovali v referendu pro Brexit. Jde o lidi zralejšího věku, oproti mladším generacím mají vybudované kariéry a mají životní zkušenosti. Mladí hlasovali pro setrvání v Evropské unii, to o něčem svědčí. Ukazuje to, že kdo už opravdu více vidí do procesu, jak ho evropská integrace ovlivňuje, je spíše nakloněn tu integraci zbrzdit, rozvolnit, nepostupovat dosavadním směrem.

Zastánci členství Velké Británie v Evropské unii udělali chybu v kampani, když hrozili a strašili nedozírnými následky Brexitu. Když se Britové rozhodli pro Brexit, víme, že po referendu libra oslabila o deset, patnáct procent, ale jinak se ekonomika zlepšila. Žádná ekonomická katastrofa se nekonala. Tudíž pokud budou probíhat rozhovory o vystoupení, samozřejmě lze čekat, že Velká Británie bude ze strany Evropské unie čelit obstrukcím a naschválům, ale pokud rozhovory nakonec dopadnou a Velká Británie vystoupí, nezpůsobí to žádný ekonomický šok. Evropské instituce se bojí, aby nebyla příkladem pro jiné země, které by chtěly z Evropské unie vystoupit. Proto se snaží Velké Británii v jednáních komplikovat život a různě vyhrožují, jako například Juncker, nebo Tusk.

Jak vnímáte, že vedení a jádro Evropské unie v podstatě není nikým volitelné? Neměli by zástupce Evropské unie volit lidé?

Není to správné. Situace je složitá v tom, že v Evropském parlamentu jsou různé politické skupiny, ale to rozhodování v Evropském parlamentu se neděje klasickým pravolevým způsobem nebo podle jiných dělících čar, které můžeme vidět na národní úrovni. Evropská unie volí poslance na linii eurofederalistické strany pro větší integraci versus strany pro menší integraci. V Evropském parlamentu, i když při posledních volbách eurofederalistické strany oslabily, pořád mají většinu a protlačují agendu, která sice ztrácí podporu, ale nedokáží dělat nic jiného. Evropský parlament, který je zvolen a kde rozhoduje většina, zvolí Evropskou komisi. Ta je sice zodpovědná parlamentu, ale členem Evropské komise nemusí být volený poslanec, ale lidé navrhnutí a dosazení členskými státy.

Důležité je, že členové Evropské komise podle evropské smlouvy nezastávají názor členského státu, ale Evropské unie a Evropský parlament vybírá členy komise podle kritérií. Jedním z nich je podle smlouvy takzvané evropanství. Zní to šokujícím způsobem, ale je to ve smlouvách. Navrhovaní lidé procházejí slyšením v Evropském parlamentu a musí říci poslancům, jaké jsou jejich představy a musí dokázat, že budou hájit zájem Evropské unie, nikoliv členských států. Zpětně se tak dostávám k tomu, proč nejsou evropské instituce schopny řešit problémy. Do nich jsou zase dosazováni lidé, kteří musejí vyhovět podmínkám těsnější integrace, jejichž úkolem není rozšiřovat působnost členských států, které by problémy řešily lépe, než evropské instituce.

Zní to trochu jako začarovaný kruh…

Anketa

Kdo má víc vaší úcty a respektu?

Dominik Feri

Václav Klaus mladší

98%

hlasovalo: 13348 lidí

Ano, je to začarovaný kruh a řekl bych, že ty smlouvy jsou takto nastaveny záměrně, aby se z toho kruhu nedalo vystoupit. Problém je, že tento systém je nastaven jen na dobré časy, když se nic neděje, může to fungovat. Když přijde krizová situace, musíte ji vyřešit a ono to nefunguje. A nefunguje dlouhodobě, jako například dluhová krize v Řecku a dalších zemí trvá sedm let a stále se nedaří ji řešit. V takové chvíli musíte najednou ze zacykleného rozhodování vystoupit, ale smlouvy Evropské unie to neumožňují. Buď státy poruší evropské právo, nebo musí vystoupit z Evropské unie. To je jednoduché, musíme zvolit takovou politickou reprezentaci, která se nebude bát porušit právo EU, případně bude usilovat o vystoupení z EU. Proto jsme se dostali do situace, ve které dnes jsme.

Jsou tedy ve výhodě státy mimo Evropskou unii, jako je Švýcarsko a další?

Ano. Evropské země, jako Norsko nebo Švýcarsko mají uzavřenou řadu smluv s Evropskou unií a jsou jimi vázány, ale přeci jenom pro ně neplatí kompletní legislativa EU. Mají možnost z toho lépe vycouvat a i když se podíváme na výsledky Norska nebo Švýcarska, jsou to země, které mají vyšší ekonomickou úroveň, než je průměr Evropské unie. Mají mnohem menší problémy s veřejnými financemi, jsou na tom lépe v oblasti zaměstnanosti a jejich výsledky jsou lepší. Když se podíváme dovnitř samotné Evropské unie, je rozdíl mezi státy, které mají euro, a které euro nemají. Ekonomické výsledky zemí mimo eurozónu jsou v průměru lepší a jde o data ze statistického úřadu Evropské unie, nikoliv zkreslené údaje. Z nich plyne, že čím jsou státy více integrovány, tím jsou jejich ekonomické výsledky v průměru horší. Z těch nejvíce integrovaných států se nejvíce daří Německu a z toho zase plyne, že ekonomické parametry a pravidla Evropské unie jsou mu šitá na míru tak, aby mu uspořádání vyhovovalo. Jak to bude s ostatními státy, to evropská pravidla neřeší. Evropská unie je vlastně nastavena, aby sloužila ve prospěch Německa mnohdy na úkor členských států.

Jak vnímáte stabilitu měny euro? Očekáváte, že přijdou další problémy? Měla by Česká republika přijmout euro?

Začnu od konce. Česká republika by měla využívat toho, že má svoji národní měnu a je na tom podobně jako Švýcarsko, Norsko nebo jiné státy Evropské unie, které euro nepřijaly. Když máme svoji měnu, nejsme povinni podílet se na záchranných opatřeních pro státy, které čelily krizi. Nepodílíme se na opatřeních vůči Řecku a nedáváme žádné záruky, to je naše výhoda. Kdyby se v budoucnu ukázalo, že Řecko dluhy nemůže splatit, zaplatí to ostatní státy. Povinně se záchrany musí účastnit země eurozóny, ostatní nikoliv. Nedoporučoval bych, aby Česká republika euro přijala, spíše bych zavedení eura odmítal. S národní měnou je nám lépe, navíc na finančním, měnovém trhu má česká koruna dobré jméno, není třeba jiné měny.

Pokud jde o celkovou ekonomickou situaci, tak euro je slabší, než bývalá německá marka. To znamená, že euro dodává Německu konkurenceschopnost, ulehčuje vývoz a zlepšuje ekonomické parametry Německa. Naopak euro je příliš silná měna pro jižní státy Evropy, jako je Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko, které nejsou schopny dlouhodobě a úspěšně ekonomicky fungovat. Od zavedení eura italská ekonomika stagnuje, nebo klesá a nevykazuje žádný boom. Řecko klesá od roku dva tisíce osm a ztratilo asi dvacet sedm procent svého výkonu, což je srovnatelné pouze s válečnými konflikty. Pod pojmem řešení dluhové krize si představujeme, že se dluhy státu snižují. Ve skutečnosti se děje opak. Na začátku krize mělo Řecko dluh sto třicet procent hrubého domácího produktu, dnes po sedmi letech má sto osmdesát procent. A není to jen Řecko, Kypr měl dluh šedesát procent, dnes má přes sto. V případě Španělska je to ještě horší, v době před krizí mělo dluh třicet pět procent hrubého domácího produktu, dnes mají přes stovku.

Výsledky členských států eurozóny jsou rozdílné, přitom evropské smlouvy deklarují, že členské země by měly ekonomickou úroveň sbližovat. Euro způsobuje, že úrovně států se vzdalují, čili jsou čím dál více rozdílné. Proto jednotná měna funguje čím dál hůře. Ve federativních státech se rozdílné účinky jednotné měny na různé státy tlumí tak, že mají jednotnou fiskální politiku, mají společný a dostatečné velký rozpočet, který v eurozóně nikdy nevznikne. Pro jednotnou měnu je potřeba silný rozpočet na vyrovnání rozdílných dopadů, proto měnová unie nefunguje správně a nebude fungovat, protože jednotný rozpočet mít nebudeme, není pro to politická vůle.

Bývalý prezident Václav Klaus už v devadesátých letech varoval nejen před členstvím v Evropské unii, ale také právě před jednotnou měnou euro. Tvrdil, že není založena na pevných základech a jde tedy o předem ztracený ekonomický projekt. Jak se na jeho slova díváte s odstupem času a v souvislosti s tím, co se právě děje?

Anketa

EU je bez USA a Británie odsouzena k záhubě. Přimkněme se k Trumpovi a mějme silný Visegrád, řekl Jiří Ovčáček. Co Vy na to?

Souhlasím

94%

Nesouhlasím

Ovčáček ať radši mlčí

hlasovalo: 11593 lidí

Dějiny daly Václavu Klausovi v tomto ohledu za pravdu a může být spokojen. Není asi tolik spokojen, že krizová situace nastala, ale v tom ohledu, že se situace vyvíjí nepříznivě podle jeho předpovědí. Klaus měl například výbornou přednášku ve Washingtonu v listopadu roku dva tisíce tři, kde upozorňoval jako už mnohokrát předtím, že eurozóna není optimální měnovou oblastí a na její periférii vznikne zóna ekonomik, které budou trvale závislé na vnější finanční pomoci. Je to pravda. V roce dva tisíce sedmnáct je na periférii eurozóny několik zemí, které jsou trvale závislé na vnější finanční pomoci.

Podobně to bylo při ratifikaci Lisabonské smlouvy. Upozorňoval, že jsou zde opatření, která umožní přerozdělování imigrantů v případě velké migrační vlny. Nikdo nevěřil, k čemu může tato smlouva vést a že se dá využít k opatřením, která se v roce dva tisíce patnáct schvalovala. Lisabonská smlouva zmenšila hlasovací váhu menších členských států a naopak posílila hlas těch největších. Rozšířila počet oblastí, kde neplatí právo veta, ale hlasuje se většinovým způsobem. Menší státy mohou být snadno přehlasovány. Klausovy námitky vůči Lisabonské smlouvě i eurozóně se ukázaly pravdivými a potvrzují se v současné době.

Pokud se vrátíme k budoucnosti Evropské unie a tomu, jak funguje, tak pokud ji něco skutečně ohrožuje, je to migrační krize. Dluhovou krizi dokázali lídři nějak vysvětlit, i když ji nedokáží řešit. Jde do určité míry o ekonomický problém a dá se v něm operovat s ekonomickými termíny, ale migrační krize je problém bezpečnostní, ale také kulturní a hodnotový. Tomu voliči rozumí mnohem více a více to vnímají. Migrační krize a neschopnost evropských institucí řešit krizi, to ohrožuje Evropskou unii.

O neschopnosti Evropské unie vymyslet nějaké řešení se diskutuje už léta. Jak z toho začarovaného kruhu ven? Jak zajistit, aby Evropská unie fungovala tak, jak má, tedy ku prospěchu členských států?

Začnu zeširoka. Evropská unie si schválila pravidla, kterými sama sobě svázala ruce, takže de facto si do svých smluv dala ustanovení, která jí znemožňují nebo velmi ztěžují řešit situaci masové migrace. Za druhé, když už tam nějaká pravidla byla, stanovovala, že na hranicích si každý migrant musí projít kontrolou, musí se mu sejmout otisky prstů, které se dají do společné databáze, a že mají v zásadě zůstat v první zemi Evropské unie, do které vstoupili. Tato pravidla byla porušena. Migrantům byl dán průchod do jakékoliv země, jakou si vybrali, nezapomeňme na migrační pochody. Německo řeklo, že se nebude řídit nařízením, podle kterých má migrant zůstat v první zemi, kde požádá o azyl. To jsou věci, které velmi znesnadnily řešení migrační krize.

Pokud jde o řešení, musela by se Evropská unie rozhodnout ke změně pravidel a svého přístupu. Austrálie má migrační model, podle kterého nechává všechny nelegální migranty na ostrovech mimo Austrálii, kde pobývají, než se rozhodne o jejich žádosti o azyl. A i v případě, že ho dostanou, nemusí být přijati do Austrálie, ale posláni do jiné, bezpečné země, se kterou má Austrálie smlouvu a ani ona nemusí přijmout imigranta, pokud naplní svůj systém. Mezinárodní organizace to kritizují, ale Austrálie na tom trvá. Jde o otázku politické odvahy a schopnosti, aby se země Evropské unie a její orgány vydaly touto cestou. Pokud se jí nevydají, bude sílit odpor vůči současným politickým stranám ve vedení členských států, které ovládají evropské dění a budou nahrazeny. Skutečně má migrační krize větší důsledky než finanční krize. Každého člověka se dotkne, přímo ho ovlivňuje. Evropské instituce nejsou schopny reagovat, a když někdo zareaguje jako Maďarsko, čelí kritice. Maďarsko nedělalo nic jiného, než že dodržovalo alespoň nějaká pravidla. Pokoušelo se zajistit účinnou ochranu Schengenské hranice a zároveň se snažilo registrovat všechny příchozí migranty, proto postavilo na hranicích plot. Říká se, že opevnilo hranice, čímž chtělo nasměrovat migranty na hraniční přechody a evidovat je. To se migrantům nelíbilo, protože by museli zůstat v Maďarsku, ale oni chtěli do Švédska nebo Německa.

Četla jsem vyjádření, že pro Rusko a Čínu je Evropská unie jen řvoucí dítě. Souhlasíte s tím? Jak Evropskou unii vnímají tyto velmoci?

Myslím si, že Čína ani Rusko neberou Evropskou unii příliš vážně. Takže bych s tím souhlasil. Evropská unie měla velkou ambici s přijetím eura a těsnější integrací a chtěla se stát jednou z globálních velmocí a protiváhou Číně, Spojeným státům a podobně, což se jí nepodařilo. Je vnitřně nesourodá a nejednotná a stále užší integrace způsobuje pnutí uvnitř Evropské unie. Také euro zhoršilo pozici Evropy ve světě. Když se podíváme na podíl Evropské unie na velikosti světové ekonomiky, tak klesá. Podíl činil dvacet procent, dnes tvoří asi sedmnáct procent a po vystoupení Velké Británie to bude čtrnáct procent. Naopak podíl Číny neustále roste. Už nyní je jednou z největších ekonomik světa, a to podle mezinárodních údajů.

Takže skutečně ekonomická síla Evropské unie klesá, v politické a vojenské oblasti je nesamostatná a závislá na Spojených státech, spíše než svůj zájem prosazuje zájem americký. To bylo vidět při krizi na Ukrajině, která měla dotlačit Evropskou unii, aby s americkou administrativou spolupracovala. Když vyhlašovali protiruské sankce, iniciátorem byly Spojené státy a Evropská unie k tomu byla dotlačena. Evropská unie nemá samostatnou zahraniční politiku, je nesamostatná v oblasti vojenské a závislá na Spojených státech.

Jak jste hlasoval při referendu o vstupu České republiky do Evropské unie?

Já jsem hlasoval pro vstup do Evropské unie. Je to už dlouho a byl jsem o mnoho mladší. Postupně, jak jsem nabíral zkušenost s tím, jak Evropská unie funguje, tak se můj názor velmi zhoršil a změnil. Dnes bych v referendu hlasoval pro vystoupení z Evropské unie.