Kolaps „hlodavčího ráje“, varování lidstvu. A Evropská unie? Psycholožka varuje

Češi jsou dvacátým nejštastnějším národem světa. Kromě Rakouska jsou za námi všichni sousedi. Vyplývá to z loňského World Happiness Reportu, na kterém se podílí i OSN. Posuzují se v něm třeba výše HDP na hlavu, sociální podpora či možnost činit svobodná rozhodnutí. Jak je třeba vnímat podobné žebříčky?

Štěstí je vysoce subjektivní pocit, který je výsledkem souhry řady psychologických, ekonomických, sociálních a kulturních faktorů. Česká společnost zřejmě dlouhodobě těží z akumulovaného sociálního a kulturního kapitálu, jenž se jen obtížně zachycuje čistě ekonomickými ukazateli. Tento pohled odpovídá i takzvanému Easterlinovu paradoxu, podle něhož po dosažení určité úrovně materiálního zabezpečení další růst bohatství automaticky nevede k vyššímu pocitu životní spokojenosti. Jinými slovy, vyšší mzda sama o sobě nezaručuje spokojenější život.

Výzkumy dlouhodobě ukazují, že klíčovými determinantami štěstí jsou především kvalita mezilidských vztahů, pocit bezpečí, míra autonomie, smysluplnost každodenních aktivit a důvěra ve společenské instituce. Česká společnost se historicky naučila fungovat i v podmínkách nejistoty a hledat oporu spíše v těchto nemateriálních zdrojích pohody než v samotných ekonomických číslech. Schopnost „žít normální život“, vážit si stability, drobných radostí a relativní svobody tak může vysvětlovat, proč se Češi v mezinárodních žebříčcích štěstí dlouhodobě drží relativně vysoko.

Přestože jsou Češi v zahraničí často vnímáni jako rezervovanější, je důležité rozlišovat mezi formální zdvořilostí a skutečnou blízkostí. Česká kultura klade důraz spíše na autenticitu než na společenské fráze. Otázka „Jak se máš?“ není pouhým rituálem, ale výzvou k upřímné odpovědi. Tento přístup může působit zdrženlivě, ve skutečnosti však odráží silnou orientaci na opravdové mezilidské vztahy. Právě jejich kvalita, spolu s pocitem bezpečí, dostupností přírody, kulturním zázemím a relativní stabilitou každodenního života, patří k hlavním faktorům, které podporují subjektivní pocit štěstí i v obdobích ekonomické nejistoty.

První jsou Finové. Přitom často trpí depresemi a jejich počty sebevražd převyšují průměr EU. Jak je toto možné?

Finové se dlouhodobě umisťují na prvním místě žebříčků štěstí, přestože statistiky sebevražd i výskytu depresí u nich patří k vyšším v rámci Evropské unie. Na první pohled to působí jako rozpor, ve skutečnosti však jde o rozdíl v tom, co tyto žebříčky skutečně měří. World Happiness Report pracuje se subjektivním hodnocením životní spokojenosti, nikoli s absencí psychických potíží – a tento parametr může být pro laického čtenáře snadno zavádějící.

Finové vykazují mimořádně vysokou míru důvěry ve stát, stabilní sociální systém a silný pocit kontroly nad vlastním životem. Právě tyto faktory výrazně zvyšují jejich celkové hodnocení kvality života. Zároveň je finská společnost otevřená v otázkách duševního zdraví, což vede k častějšímu vyhledávání odborné pomoci a k přesnějšímu zachycení depresí a dalších obtíží ve statistikách. To, co jinde zůstává skryté, je tam viditelné.

K pocitu životní spokojenosti přispívá i důraz státu na podporu sportu a pohybových aktivit napříč generacemi, díky čemuž je smysluplné trávení volného času dostupné a široké.

V ordinaci se nyní častěji, než dříve setkáváte s nespokojeností, pocity samoty, potřebou lidskosti. Čím to je?

Nejistota ve společnosti se stále výrazněji promítá do mezilidských vztahů, a to jak v pracovním, tak v osobním životě. Rostoucí tlak na výkon, kariéru a individuální úspěch oslabuje přirozené sociální vazby a pocit sounáležitosti mezi lidmi. Stále častěji se setkáváme s mladými lidmi, kteří žijí sami, obtížně navazují partnerské vztahy a postrádají hlubší sociální ukotvení mezi vrstevníky. V takovém prostředí se zákonitě objevují otázky po smyslu života, vlastní hodnotě a po tom, pro koho vlastně žijí. Potřeba lidskosti, blízkosti a opravdového kontaktu tak vystupuje do popředí právě v době, kdy společnost klade důraz především na výkon a seberealizaci jednotlivce.

Platí totiž, že jaká je společnost, takoví jsou i lidé, kteří v ní žijí. A naopak. Společnost sami vytváříme – a s tím přichází i odpovědnost politických a institucionálních struktur za to, jaké hodnoty podporují. Pokud je důraz dlouhodobě kladen na dobré mezilidské vztahy, rodinu, solidaritu a vzájemnou důvěru, začnou tyto kvality lidé přirozeně vnímat jako hodnoty, které stojí za to následovat. Jak připomíná Erich Fromm: „Největším úkolem člověka není mít, ale být.“ A právě návrat k tomuto jednoduchému principu může být jedním z klíčů k větší společenské i individuální spokojenosti.

Člověk je bio-psycho-sociální bytost, jejíž nervový a hormonální systém je od základu formován vztahy. Potřeba blízkosti, bezpečné vazby a sdílení není pouze otázkou emocionálního komfortu, ale biologicky zakotvenou podmínkou přežití a zdraví. Výzkumy dlouhodobě ukazují, že sociální izolace významně zvyšuje riziko předčasné mortality, zatímco stabilní partnerské a komunitní vztahy jsou spojeny s delší délkou života, lepší imunitní funkcí i vyšší psychickou odolností.

Na úrovni fyziologie vztahy regulují autonomní nervový systém, variabilitu srdeční frekvence (HRV) i hladiny stresových hormonů. Empatická přítomnost druhého člověka působí jako silný regulátor stresu a podporuje pocit smyslu, bezpečí a ukotvení. Bez lidskosti, vzájemné empatie a schopnosti vztahové regulace se civilizace redukuje na technický systém bez vnitřní soudržnosti – a jako taková ztrácí svou dlouhodobou perspektivu.

Jako "občanovi republiky cynismu", tedy novináři, mi nedá se nezeptat, zda to není zhýčkanost životem v blahobytu?

Klíčové je, co vlastně považujeme za blahobyt. Dostatek jídla, široká nabídka zábavy nebo možnost dvakrát ročně vyjet na dovolenou ještě samy o sobě nezaručují kvalitní život. Řada výzkumů – například dlouhodobá Harvard Study of Adult Development – opakovaně ukazuje, že nejdůležitějším faktorem životní spokojenosti nejsou materiální statky, ale kvalita mezilidských vztahů a pocit smysluplnosti.

Společnost, média i sociální sítě přitom často vytvářejí obraz blahobytu založený na konzumu a spotřebě, výkonu a srovnávání se s ostatními. Tento model může být krátkodobě lákavý, ale z dlouhodobého hlediska je zavádějící. Jak ukazují i poznatky z psychologie, neustálé porovnávání se s ideálem vede spíše k pocitům nedostatečnosti než ke spokojenosti. Nejde tedy o zhýčkanost blahobytem, ale o to, že materiální komfort bez pevných vztahů, jistoty a smyslu nenaplňuje hlubší lidské potřeby.

Ostatně jako důkaz svého druhu máme Calhounův experiment. Mohla byste jej prosím popsat a zhodnotit, co z něj pro lidstvo vyplývá?

Jako určitý varovný důkaz bývá opravdu často zmiňován takzvaný Calhounův experiment, známý také jako Universe 25. Americký etolog John B. Calhoun v 60. letech minulého století vytvořil pro laboratorní myši prostředí „dokonalého blahobytu“ – dostatek potravy, vody, žádní predátoři, žádné nemoci a žádný nedostatek prostoru v technickém smyslu. Jediným limitem zůstával sociální prostor. Zpočátku se myší populace rychle rozrůstala, postupně však začaly narůstat poruchy chování: agrese, apatie, kolaps rodičovské péče a rozpady sociálních rolí. Část jedinců se stáhla do izolace, jiní vykazovali chaotické či násilné chování. Vyskytli se jedinci, kteří pečovali jen o své krásné kožíšky takzvaní “ krasavci“. Navzdory ideálním materiálním podmínkám se komunita nakonec zcela zhroutila a vyhynula.

Calhoun tento jev popsal jako „behaviorální propad“ – stav, kdy materiální blahobyt bez smysluplné sociální struktury a rolí vede k destrukci společnosti zevnitř. Přestože nelze výsledky mechanicky přenášet na lidskou populaci, experiment je silnou metaforou: samotný komfort nestačí. Pokud lidé postrádají smysl, vztahy, odpovědnost a možnost být pro druhé důležití, může i společnost v nadbytku čelit pocitům prázdnoty, izolace a ztráty orientace.

Calhounův experiment tak není proroctvím, ale varováním – připomíná, že kvalita společnosti se neměří pouze úrovní blahobytu, ale především kvalitou mezilidských vztahů a sociální soudržnosti.

Úpadek hlodavčího ráje tedy viděl etolog (odborník na chování) John Calhoun v nedostatku společenských tlaků. Připomíná mi to Evropskou unii, kde se pořád žvaní, ale skutek utek...

Úpadek „hlodavčího ráje“ Johna Calhouna je fascinující i varovný – ukazuje, co se stane, když mizí skutečné výzvy a společenské tlaky. Myši měly všechno: jídlo, vodu, bezpečí… a přesto jejich komunita zkolabovala. Připomíná mi to opravdu Evropskou unii: spousta debat, summity, proklamací a rezolucí, ale často chybí skutečné rozhodnutí a konkrétní akce. Komfort a bezpečí samy o sobě nevytvářejí zdravou dynamiku – bez odpovědnosti, smysluplných rolí a malého „tlaku na výkon“ hrozí stagnace, frustrace a sociální propad.

Jinými slovy: příliš pohodlí může vést k apatii, ať už mezi myšmi, nebo mezi námi lidmi. Calhounův „důl myší“ tak připomíná jednoduchou pravdu – aby společnost přežila a rozvíjela se, potřebuje nejen blahobyt, ale i výzvy, úkoly a smysl, který stojí za to plnit. Budování resilientní společnosti vede jedince k otevřenosti vůči překážkám a schopnosti udržet si zdravý a reálný pohled na svět. To, lidem umožňuje vidět realitu života, takový, jaký je a schopnost reagovat adekvátním způsobem.

Svět je však v pohybu. Právě nyní to vypadá na vytvoření makrozón v tripolárním světě. Jakýsi vznik neokolonialismu. Na druhou stranu se lidstvo oddává virtuální realitě a umělé inteligenci. Je to cesta ke štěstí či k neštěstí?

Současně lidstvo vstupuje do světa virtuálních realit a umělé inteligence – nikoli jako host, ale jako bytost, která v nich začíná přebývat. Virtuální prostory nabízejí iluzi svobody, kontroly a bezpečí, avšak za cenu odpojení od tělesnosti, námahy a omezení, jež vždy tvořily základ lidského zrání. Filozoficky řečeno: člověk se vzdaluje světu, který mu klade odpor, a tím ztrácí možnost skutečně se stát sám sebou.

Zde se objevuje fenomén otupění smyslů – nikoli pouze v biologickém, ale v existenciálním významu. Smysly nejsou jen vstupními kanály informací; jsou mostem mezi bytím a významem. Když jsou zahlceny, ztrácejí schopnost rozlišovat. Když jsou nahrazeny simulací, přestávají zakotvovat člověka v realitě. Otupění smyslů pak vede k otupění otázky „proč“ – a bez této otázky se život redukuje na sled optimalizovaných reakcí.

Calhounův experiment zde nepůsobí jako biologická kuriozita, ale jako metafora. Společnost se může rozpadnout nikoli kvůli nedostatku, ale kvůli přebytku – přebytku komfortu, ochrany a absence nutnosti nést odpovědnost za druhé i za svět. Tam, kde není riziko, není odvaha; kde není omezení, nevzniká smysl; kde není vztah, rodí se prázdnota.

Technologická civilizace tak nestojí před otázkou, zda bude chytřejší, rychlejší či výkonnější. Stojí před otázkou, zda dokáže zůstat lidská. Zda nezamění bytí za simulaci bytí, vztah za konektivitu a smysl za pohodlí. Největším nebezpečím totiž není umělá inteligence, ale lidská rezignace na vlastní vnímání, prožívání a odpovědnost.

Elon Musk nabízí technologický ráj – svět, kde roboti pracují a lidé si užívají. Otázkou je, zda technologická budoucnost povede k hlubší lidské zralosti, nebo k tiché, elegantní a velmi dobře řízené prázdnotě.

V tomto bodě se výzva rakouského psychiatra Viktora Frankla stává naléhavou: smysl není něco, co nám systém dodá, ale něco, co člověk musí nést – často navzdory komfortu, bezpečí a zdánlivé dokonalosti světa. Právě schopnost snést nehotovost, nejistotu a skutečné setkání rozhodne o tom, zda technologická budoucnost povede k hlubší lidské zralosti, nebo k tiché, elegantní a velmi dobře řízené prázdnotě.