Fotograf, kterému spílali za ošklivé vyobrazování uprchlíků, promlouvá: O xenofobech, elitářských médiích i podivnostech největší české soutěže fotografů

Jak jste vnímal vlnu nevole, kterou vzbudilo vaše video z maďarsko-srbské hranice, na kterém uprchlíci vyhazovali jídlo, zatápěli stany a karimatkami?

O podobné věci se zajímám pětadvacet let. Bral jsem to jako nezkušenost kritiků. Jen jsem ukázal, že vše kolem uprchlíků není tak růžové a bezproblémové. Proti lidem, co uprchlíkům pomíhají, nic nemám. Naopak, jsou mi sympatičtí. Nicméně jsem trochu vystřízlivěl, protože mě zarazily agresivní způsob kritiky a nenávist. Negativních ohlasů bylo ale jen několik desítek a proti tomu přišly tisíce pozitivních reakcí. Když jsem se to snažil vysvětlit, měl jsem na Facebooku sedm tisíc lajků, což se mi nikdy nestalo. Nicméně je pravda, že se s tím svezli i xenofobové. Proti takovým lidem jsem naježenej. Podle mě nic nechápou a zapomněli na dobu, kdy se pomáhalo nám. Události kolem uprchlické krize se vyvíjí a dnes už video upadlo do bezvýznamnosti. Ostatně bylo bezvýznamné už v době svého vzniku. Fakt, že tak rezonovalo, a že to média pořád rozviřovala, spíše ukazuje na způsob práce médií.

Nechci se na věci dívat černobíle. Byl to pro mě poddotek. Zásadní jsou fotografie a video je nový způsob, jak oslovit další lidi. Kdybych trval na fotkách, tak už bych to dlouho dělat nemohl. Fotožurnalismus je, co se týče tištěných médií, totiž v těžké krizi. A já to dělat chci. Proto se musím poohlížet i po nových způsobech. Nyní třeba dělám videa z fotek. Vyberu dvacet fotek, třeba i z archivu, uspořádám je do videa a namluvím k tomu komentář.

To ale dělají západní média, třeba New York Times, už dávno...

Přesně tak. A je to velmi populární. Mají třeba chlapíka, co fotí módu. Moc neumí fotit, ale přesto je jeho video-foto blok hodně sledovaný.

Mě to učil zhruba před šesti lety Jan Šilpoch s kolegy v newsroomu Naší adresy. Projekt zanikl, zkušenosti zůstaly. Nicméně je to opravdu cesta, jak zaujmout nové diváky?

Pokud chce člověk dál fotit, nemůže už ustrnout na klasické fotce. Musí propojovat fotky, video, komentář. Lidi zajímá autenticita. Nadšený z tohoto vývoje nejsem, ale zdá se, že nemám jinou možnost. Pořád mi to připadá menší úlitba, než abych musel ve svých dvaapadesáti letech úplně změnit způsob obživy. Tohle je pořád dobrý. V Česku to však naráží na jednu zvyklost. Lidé mají pocit, že internet má být zadarmo. Jak ale může být zdarma něco, kde budou kvalitní novináři, kteří se svými tématy stráví spoustu času a tudíž jdou do hloubky. Lidé za to ale nejsou ochotni zaplatit. Rozumím, že se plno tištěných médií přestěhovalo na weby, ale pokud mají nabízet kvalitní produkt, měly by být zpoplatněny. Nikdo přeci nepracuje zdarma.

PROSLAVENÉ VIDEO JANA ŠIBÍKA ZDE

Jenže na kvalitu se kašle. Informace se opisují, dělají se rozhovory přes mail, reportáže přes google a tak dále. Rozhodující je kvantita. To je realita. Na druhou stranu podle mě internet pohřbil zcela pomýlenou ideu elitářské novinařiny a s ní související nešvary, jako agenda setting, tedy cílený a mnohdy ideologicky promyšlený výběr témat, či selektivní výběr osobností...

To je do jisté mír pravda. Teď se může prosadit petnáctiletá holka, která bude alespoň trochu zajímavě psát svůj blog. Nicméně musím říct, že jsem elitářství médií vnímal pozitivně. Vždyť jsme těch možností využíval. Byl jsem dvacet let v Reflexu, měl tam skvělé podmínky. Na začátku devadesátých let nebyly peníze, ale pak se to ruku v ruce s tím, jak se zlepšovaly výsledky Reflexu, vylepšovalo. Reportáže mi tiskli, někteří lidé mně za ně i chválili. Byl to skvělý život. Ano, neměli to všichni. Mě to ale zasáhlo v pravý čas a snažil jsme se té příležitosti maximálně využít. Na druhou stranu jsem dodnes přesvědčen, že když někdo udělá něco fakt dobrého, tak se to prosadí bez jakéhokoliv jména a podmínek.

Dnes je to, pravda, díky internetu trochu snazší. I tehdy ale, když někdo nafotil skvělý soubor a byl to fotograf, kterého nikdo neznal, tak se to rozneslo. Tichá pošta fungovala. Hodně lidí se schovává za chiméru, že to tenkrát nešlo. V osmdesátých a devadesátých letech se scházeli v kavárně Slavia. Všichni nadávali na bolševika, mluvili o tom, jaké chtějí dělat fotky, ale ve finále u toho zůstalo jen pár lidí. Na začátku devadesátých let mohlo plno lidí něčeho dosáhnout, něco předvést, ale schovávali se právě za to elitářství médií.

Jak berete úplně špatné fotky, které se občas objevují i na profesionálních zpravodajských serverech? Nezničila nadvýroba v době, kdy fotí každý, kvalitní fotografii?

Nebo opačně. Tím, že je tak snadné fotit a můžeme dělat technicky relativně slušné fotky mobilem, může být o to víc vidět kvalita. Neznervózňuje mě to, nechává mě to v klidu. Dokonce bych řekl, že to k tomu trochu patří. Dobrá fotka pro mě má jiné parametry než dobrá fotka na internetu. Dobrá fotka na internetu je informativní. Když budete s někým řešit problém neuklizených chodníků, bude potřeba informativní fotky, u které neočekáváte žádný přesah. Pro mě je dobrá fotka ta s přesahem. Nicméně špatné fotky nebo ty bez přesahu k internetu patří. Naopak tam nefungují fotky, nad kterými se chcete zastavit, udělat si na ně více času, vidět je ve větším rozměru. To nabízí právě časopisy, knihy, galerie. Patří to k vývoji.

Nesouhlasím s vámi, že se dobré dílo i neznámého autora vždy prosadí. Podívejme se třeba na Czech Press Photo a fotografie, které tam poslední leta vyhrávají. Podle mě většina z těch, co jsou vybrány na výstavu, žádný přesah nemá. Právě Czech Press Photo ukazuje, že elitářství poroty snahám o výběr toho nejlepšího hodně škodí...

Nyní ale mluvíme o jiném typu elitářství. Pozitivně jsem vnímal elitářství v redakci a byl vlastně jeho produktem. Člověk mohl někam odjet a pak mu to otiskli na deset stran. Ohledně toho, co říkáte o soutěži Czech Press Photo, s vámi souhlasím. Myslím si ale, že to není jen problém Czech Press Photo a fotografie. Podle mě jde o nešvar, který má živnou půdu i v mnoha dalších oborech. Czech Press Photo je určitě v obrovské krizi. V současné době už fotografii neposouvá dál. Zařekl jsem se, že už tam fotky posílat nebudu. Jeden rok jsem to vydržel a letos zase poslal. Měl jsem docela dobré fotky uprchlíků. Nic mi nedali. Trochu mě to naštvalo a zase jsem se zařekl, že už tam nic nepošlu. Člověk navíc nemůže být takový hamoun. Nevím to přesně, ale mám okolo pětačtyřiceti cen, takže je řada na další. Přítelkyně říká, že už to nemám zapotřebí, ať už tam fotky neposílám. Měla pravdu.

Pro fotografa je ale Czech Press Photo podstatné hlavně na začátku, když člověka nikdo nezná. Může ho to trochu zviditelnit. Nemělo by ale jít jen o jeden osamělý úspěch. Zviditelní ho, když vyhraje častěji. Oceněných jmen se tam totiž vystřídalo stovky. Pro mě je teď nejdůležitější, vlastně absolutní snaha, na kterou se chci zaměřit, vytvoření nové, v pořadí už čtvrté, knihy. To je stokrát víc, než kdyby mi dali znovu hlavní cenu Czech Press Photo.

Nicméně byl jste i v porotách. Před dvěma lety třeba v porotě Slovak Press Photo. Do jaké míry hraje při jejich rozhodování politizování. Třeba, že se mezi oceněné nesmí dostat například fotograf z komunistických Haló novin, či člověk, který ztvárnil věci, co se nehodí či jdou proti hlavnímu myšlenkovému proudu. Myslím třeba na vaše video z pochodu uprchlíků...

Hraje to roli do té míry, do které si to připouštějí samotní porotci. Jak moc je to naštve a tak. Byl jsem i v porotě Czech Press Photo a maďarské soutěže, takže mohu srovnávat. Nikde jsem necítil politický tlak. Nicméně slovenská soutěž mě zklamala, protože tlaky, které se mi nelíbily na Czech Press Photu, tedy osobní preference či sympatie, tam hrály velkou roli. Při letošním ročníku Czech Press Phota mi třeba přišlo skandální, že byly oceněny nahrané fotky. Jeden autor vyfotil v Iránu zcela evidentně nahrané fotky. Je tam třeba bouchačka na zdi a dívka koukající skrz hledí. Nahrané fotky jdou úplně proti smyslu živé fotky. Aranžovat fotky, které se tváří jako reportážní, je podvod a prostituce. U reportážní fotky si musí fotograf situaci vystát a ne, že si ji naaranžuje. To by pak bylo hrozně snadné. Přijedete do Afriky, tam někomu dáte deset dolarů a on udělá cokoliv. Tak to nejde.

Do jaké míry může být fotograf zároveň i ideologem?

Může, a u mnohých je to velmi silně zastoupené. Ostatně i u mě. Mám tendenci nejen fotit, ale k věcem se i vyjadřovat. Samozřejmě někdy mohou mít mé názory formu ideologického vidění, což se odráží i na práci. Mám pocit, že mám právo na svůj hodně osobní názor. Vždyť si ty situace prožiju, vidím je na vlastní oči a navíc mám za ty roky možnost srovnání. Rozumím, že může být dost lidí, kterým se to nelíbí. Nicméně fotograf může být angažovaný člověk. Podle mě to k tomu patří. Navíc to sedí i k mému naturelu. Chci se k věcem vyjadřovat. Proto se teď občas vyjadřím k uprchlíkům. Byl jsem na pěti místech, události zažil, udělal si názor. Ten se nicméně vyvíjí.

Můžete uvést fotografii anebo soubor snímků, při nichž jste si tuto angažovanost uvědomil nebo ji přímo deklaroval?

Ono se to vyprofiluje už podle výběru tématu. Když jedete fotografovat lidi v posledním stádiu AIDS na Ukrajinu, což jsem dělal opakovaně, a pak ty fotografie vystavujete, díky čemuž vybíráte peníze na lidi s AIDS, tak na diváky působíte. Ti, co byli proti, argumentovali, že naprostá většina lidí, co umírají na AIDS, si za to může sama. Byli to totiž narkomani, prostitutky a tak dále. V tom mají pravdu. Můj protiargument je, že chci pomáhat i těmhle lidem. Kritici mého postoje řekli, že je v Česku daleko jiných skupin, kterým je potřeba pomoci. Třeba staří či postižení lidé, matky s dětmi. A mají pravdu. Nicméně já jsem se chtěl pokusit pomoci těm, kteří jsou odsuzovaní a na okraji společnosti. Těm, co si to způsobili sami.