Co vás přimělo zajímat se o „nenávistné projevy“ a proč jste napsala knihu Nenávist: Proč bychom se jí měli bránit pomocí svobody projevu, nikoli cenzurou?
Celý život bojuji za lidská práva a stavím se proti všem formám diskriminace. Během svých studií jsem byla aktivistkou za mnohá pokroková a liberální práva (ženská práva, reprodukční svobodu, boj proti válce ve Vietnamu, občanská práva). Proto mě potěšilo, že v současné době dochází k oživení studentského aktivismu, a to i v mnoha lidskoprávních kauzách. To je dobrá zpráva, protože po několik desetiletí byli studenti poměrně apatičtí, průzkumy ukazovaly, že mnozí z nich ani nesledují zprávy, natož aby se snažili ovlivňovat otázky veřejné politiky. Skličující je ale nedostatek podpory pro svobodu projevu, nebo ještě hůře, někteří studenti se dokonce staví proti ní. Průzkumy i mnohé neoficiální důkazy naznačují, že mnoho mladých aktivistů za sociální spravedlnost vidí ve svobodě projevu spíše nepřítele. Já ale vím, že je to jejich osvědčený a zásadní spojenec.
Proč Zeman ustoupil ve věci Lipavského?Anketa
Také jsem se snažila mít co nejotevřenější mysl (s vědomím, že všichni zažíváme kognitivní zkreslení) a prozkoumat prosazování zákonů o nenávistných projevech po celém světě. Zkoumala jsem také důkazy o účinnosti necenzurních opatření na podporu rovnosti. Na základě těchto důkazů – a zpráv a komentářů lidskoprávních aktivistů po celém světě a v mezinárodních lidskoprávních organizacích – jsem opět dospěla k závěru, že cenzura nenávistných projevů (nad rámec toho, co je povoleno i v režimech nejvíce chránících projevy), bez ohledu na to, jak dobrý má účel, je v nejlepším případě neúčinná a v nejhorším kontraproduktivní.
Proč se podle vás v posledních letech tolik množí diskuse o „nenávistných projevech“? Souvisí to se stále se rozšiřujícím trendem politické korektnosti?
Po celý můj (dlouhý!) dospělý život byly „nenávistné projevy“ (děkuji, že jste je dali do uvozovek, čímž jste zdůraznili nejednoznačnost tohoto termínu) vždy kontroverzní, pravděpodobně nejkontroverznějším typem projevů, a to nejen v USA, ale po celém světě. Svědčí o tom i skutečnost, že nejkontroverznějším případem, který kdy ACLU (Americká unie občanských svobod) řešila – a v naší 101leté historii jsme řešili MNOHO extrémně kontroverzních případů s mnoha tématy – byl „případ Skokie“ z let 1977–1978, kdy jsme hájili svobodu projevu skupiny neonacistů, kteří demonstrovali před radnicí ve Skokie ve státě Illinois. To je město s velkým počtem obyvatel, kteří přežili holocaust (a dalších Židů). Přestože byl tento případ snadný z hlediska zásad svobody projevu podle prvního dodatku, u příslovečného „soudu veřejného mínění“ to bylo velmi těžké. Případ byl velmi kontroverzní a nepopulární dokonce i mezi členy ACLU, lidmi, kteří jsou hluboce oddáni svobodě projevu; celých 15 procent členů ACLU na protest proti případu rezignovalo.
Fotogalerie: - Tečka pro nejlepší lidi
V nedávné minulosti se dostalo tolik pozornosti kontroverzním projevům nenávisti kvůli vzestupu neonacistických a dalších pravicových organizací nejen v USA, ale i v mnoha dalších zemích (včetně Německa). V USA byly jako nenávistné napadány projevy Donalda Trumpa, který představuje obzvláště polarizující osobnost a používá podněcující rétoriku.
Dalším důležitým faktorem je rostoucí vliv sociálních médií, která usnadňují šíření projevů nenávisti (a je třeba poznamenat, že i protiprojevů).
A ještě jedna poznámka: Kdykoli se objeví složitý společenský problém, je politicky atraktivním „rychlým řešením“ obvinit projev a vyřešit to cenzurou. Takže rostoucí pozornost věnovaná diskriminačnímu chování a „zločinům z nenávisti“ (např. fyzickým útokům na příslušníky menšinových skupin) je předvídatelně doprovázena rostoucím voláním po cenzuře „nenávistných projevů“ jako údajné příčiny/řešení těchto problémů.
Vzájemným propojením jazyka a politiky a jejich vlivu na život společnosti se zabývali autoři jako Viktor Klemperer, George Orwell a mnozí další. Můžeme říci, že naše doba našla svou vlastní verzi tohoto fenoménu v podobě „hate free“ terminologie?
Dělá stát dost pro snížení cen energií?Anketa
V kontextu nenávistných projevů se vláda (nebo subjekty soukromého sektoru) snaží potlačit určité myšlenky, které jsou údajně „za hranicí únosnosti“.
Ve své knize zdůrazňujete špatnou definovatelnost výrazu „nenávistné projevy“, který může zahrnovat různé formy xenofobie i „nežádoucí“ politické názory. Znamená to, že pojem „nenávistné projevy“ může být, nebo již je, zneužíván k potlačování nesouhlasných hlasů?
Ano, a ve své knize uvádím mnoho příkladů ze zemí celého světa. V jedné kapitole je celá část popisující, jak jsou zákony proti nenávistným projevům neúměrně využívány k potlačování nesouhlasu, a to i ve vyspělých demokratických státech, což je důvod, proč se tolik lidskoprávních aktivistů staví proti cenzuře nenávistných projevů.
Je třeba zdůraznit, že tento vzorec není náhodný, je to spíše zcela předvídatelný výsledek cenzury podle tak vágního a příliš širokého pojmu, jako jsou „nenávistné projevy“. Každý takový cenzurní režim je nutně prosazován v souladu se subjektivními hodnotami vynucovacích orgánů nebo mocných zájmových skupin, kterým tyto orgány podléhají. V demokracii proto úředníci, kteří jsou voleni většinou svých voličů a těm se zodpovídají – nepřekvapivě upřednostňují většinové zájmy před zájmy jakýchkoli menšin včetně menšin politických.
Kde je hranice mezi svobodou projevu a skutečným útokem na integritu „těch druhých“?
Chcete Víta Rakušana za prezidenta republiky?Anketa
Především platí, že dopad slov v konkrétní situaci závisí nejen na slovech samotných, ale také na celkovém kontextu, v němž jsou vyslovena. Slova mají dopad pouze prostřednictvím jejich zpracování lidskou myslí, a to je zase ovlivněno nesčetnými proměnnými v jakémkoli kontextu.
Mnoho příslušníků menšinových skupin potvrdilo, že nemají pocit, že by jejich nehmotná, důstojná „integrita“ byla narušena zákeřně nenávistnými a ponižujícími poznámkami, které jsou přímo namířeny proti nim. Spíše cítí opovržení nebo dokonce soucit s člověkem, který se je snaží ponížit. Jak napsal dlouholetý aktivista za práva homosexuálů Jonathan Rauch ve své knize Ústava poznání z roku 2021: „Když mě někdo nazve ‚zasranou buznou‘, vykládám si to tak, že potřebuje poradit, nikoliv že jsem zasraná buzna.“
Píšete o cenzuře na univerzitách. Proč zrovna tam? Neměla by být akademická půda chráněným územím pro svobodu názorů a kritického uvažování?
Máte naprostou pravdu v tom, že akademická půda by měla být nejsilnější baštou svobody slova, myšlení a diskuse, a proto je obzvláště znepokojivé, že mnoho univerzit v tomto ohledu neplní své historické poslání. Proto v USA v poslední době vznikla řada organizací, které se snaží prosadit skutečnou podporu a užívání těchto klasických liberálních hodnot na univerzitách. Mezi příklady patří: Heterodox Academy (založena v roce 2015), Academic Freedom Alliance (založena v lednu 2021) a zcela nová University of Austin, která byla založena před necelým týdnem (8. listopadu 2021). Je mi ctí působit v poradních orgánech všech tří organizací a ráda zodpovím dotazy, které se jich týkají. Všechny však mají vynikající webové stránky, které poskytují dostatek informací.
Fotogalerie: - Freistadt
Mnoho akademických „vůdců“ se nepostavilo cenzurním tlakům kvůli nedostatku odvahy odolat požadavkům vládních úředníků nebo „zákazníků“ (kritických studentů). A to mi dává příležitost poznamenat, že tyto tlaky přicházejí z obou stran politického spektra: Mnozí konzervativní, republikánští státní úředníci tlačili na liberálnější akademické instituce, aby upustily od předmětů, jako je „kritická rasová teorie“ – a dokonce v této souvislosti přijali zákony; a mnozí liberální, demokratičtí studenti, členové fakult a administrativa se snažili potlačit konzervativnější perspektivy.
Průzkumy veřejného mínění trvale ukazují, že (v USA) podstatná většina lidí na univerzitní půdě i mimo ni podporuje svobodu projevu a občanskou diskusi. Na obou koncích politického spektra jsou ale menšiny (asi 8 % na obou koncích) nepřiměřeně vyhraněné a vlivné. „Mlčící většina“ musí být slyšet! A existuje mnoho iniciativ, které to podporují, mimo jiné organizace občanské společnosti, nadace a think-tanky.
Proč mnohé vlády navrhly legislativní úpravu „nenávistných projevů“? Není to zneužití moci, které vede k nesvobodě a možná k nějaké nové formě totality?
Má Miroslav Kalousek šanci stát se prezidentem České republiky?Anketa
Jaký je váš názor na zapojení soukromých firem, které provozují sociální média, do politických cenzurních praktik mocenských elit?
To je velmi znepokojivý jev. V zemích po celém světě vyvíjejí vládní představitelé velký tlak na společnosti provozující sociální média, aby potlačily určité hlasy a názory – v některých zemích i přímým právním nátlakem.
Například v USA si republikáni a konzervativci stěžují, že tyto společnosti potlačují mnoho jejich názorů, a proto tito vládní představitelé vyhrožují různými legislativními represemi včetně zrušení imunity společností za obsah, který uživatelé zveřejňují na jejich platformách. Naopak demokraté a liberálové mají tendenci stěžovat si, že tyto společnosti nepotlačují dost konzervativních mluvčích a perspektiv. Ty stigmatizují démonizujícími výrazy včetně „nenávistných projevů“ či „dezinformací“.
Vládní úředníci také vyhrožují různými odvetnými legislativními opatřeními včetně antimonopolního vymáhání.
Pokud by společnosti skutečně dobrovolně rozhodovaly o tom, které projevy nebo řečníky hostit či nehostit, jednalo by se o ústavně chráněný výkon jejich práv na svobodu projevu podle prvního dodatku. Pokud však společnosti jednají pod nátlakem vládních úředníků – ze strachu z represí, pokud se těmto tlakům nepodvolí – mělo by to být považováno za přímou vládní cenzuru. Vláda by neměla mít možnost nepřímo vnucovat cenzuru, která by byla protiústavní, kdyby ji vnucovala přímo. Nesmí na společnosti tlačit, aby za ni dělaly „špinavou práci“. V poslední době bylo ve Spojených státech podáno mnoho žalob, v nichž se tvrdí, že deplatforming a jiné negativní zacházení technologických společností s určitými řečníky a obsahem porušuje jejich práva vyplývající z prvního dodatku, protože společnosti jednají pod nátlakem vlády. Nejznámější takovou žalobu podal Donald Trump, a to nejen svým jménem, ale i jménem všech ostatních, kteří byli deplatformováni společnostmi Facebook a Twitter (jako hromadnou žalobu). O nové takové žalobě jsem se dočetla právě dnes – na senátorku Elizabeth Warrenovou za to, že tlačila na Amazon, aby přestal prodávat jistou knihu, která údajně obsahuje dezinformace o koronaviru.
Fotogalerie: - Křest srdcové knihy
Proč jsou zákony, které kriminalizují „nenávistné projevy“, neúčinné nebo dokonce, jak píšete ve své knize, kontraproduktivní?
Skutečně obávané jsou negativní postoje, které se v projevech odrážejí, a nenávistné činy; ty nelze změnit potlačením projevů. Proto by účinnější opatření řešila jak základní postoje – např. prostřednictvím vzdělávání, tak činy – např. prostřednictvím antidiskriminačních zákonů.
Ani ta nejautoritářštější vláda nedokáže zcela potlačit cílený projev, což znamená, že dojde k následujícímu: Některé takové projevy budou vytlačeny do undergroundu, kde je pro ostatní obtížnější nebo dokonce nemožné odhalit a odradit jejich mluvčí nebo potenciální příznivce a pro orgány činné v trestním řízení je obtížnější kontrolovat plány na páchání nezákonného násilí. Některé takové projevy budou zakamuflovány do rafinovanější rétoriky, aby unikly trestu, čímž se stanou ještě nebezpečnějšími. A některé takové projevy zůstanou stejné nebo silnější, přičemž se využije efektu „zakázaného ovoce“, kdy se projevům, které jsou cílem cenzury, pravidelně dostává větší pozornosti a sympatií.
Stejně jako u všech snah o zákazy je nemožné vyčerpat nabídku zakázaného zboží (v tomto případě „nenávistných projevů“), takže účinnou strategií je snížit poptávku po něm.
Horší než neúčinnost je, že cenzurní snahy jsou kontraproduktivní, protože vždy neúměrně umlčují hlasy menšinových skupin a přesvědčení (z důvodů vysvětlených v odpovědi na otázku č. 4 výše).
Rozhovor pro PL vedl Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
