V médiích se začíná objevovat pozapomenutý termín stagflace, který je označením pro vysokou inflaci ve stagnující ekonomice, přičemž inflace a stagnace jsou zpravidla protichůdné jevy. Máme se jí obávat, je její nástup reálný a jakými nástroji či kroky na ni mohou centrální banky nebo političtí lídři reagovat?

Stagflace je už dávno realitou. V dobách fungování „normální“ ekonomie a „normální“ ekonomiky platilo, že když se ekonomice velmi dařilo, přehřívala se, takže se přetlak poptávky lidí po zboží a službách provalil v podobě zvýšené inflace. A naopak když byla hospodářská krize, ceny padaly, protože lidé neměli peníze na to, aby mohli utrácet. Takže v „normálních“ dobách platí, že vysoký hospodářský růst je spojen s růstem cen, hospodářské zpomalení naopak je spojeno s velmi nízkou inflací. Teď je ovšem doba všechno, jen ne normální.

Aktuálně se pohybuje v situaci, kdy čelíme hospodářskému zpomalení ne proto, že by lidé neměli peníze a neměli za co utrácet. Naopak lidé dostali peníze od vlády, která se za účelem tohoto rozdávání zadlužila, ale ekonomika přesto moc nejede, protože výrobci nemohou dostatečně vyrábět. A nemohou vyrábět proto, že anti-covid opatření zpřetrhala obchodní kontrakty a začaly chybět některé základní materiály a komponenty. Takže například automobilky mají ohromnou poptávku po autech, ale auta přesto nedodávají na trh, protože chybí čipy. A čipy chybí, protože vlády před více než rokem začaly zavírat hranice, omezovat dopravu – a obchodní toky se přesměrovaly. Jako když postavíte řece do cesty překážku a ona si začne hledat nové koryto.