Podepsal jste Chartu 77, pět let jste byl v komunistickém kriminále, nakonec vás StB donutila emigrovat. S jakými pocity a nadějemi jste se po 17. listopadu vracel ze Švédska domů?

Upřímně, já se vlastně nevracel. Jel jsem se podívat s určitou skepsí, jak to v reálu dopadlo. Nezdálo se mi, že tak silný mocenský aparát se zhroutí téměř přes noc. Přijel jsem jako osoba bez státní příslušnosti s modrým pasem OSN podle úmluvy z r. 1951 a u pasovky čekal, co se bude dít.

Nedělo se nic, protože pas viděli poprvé v životě, a tak mi úslužně otevřeli dveře. Slavobránu jsem samozřejmě nečekal, ale byl jsem smutný z toho, jak devastace, nejen životního prostředí, ale i myšlenková, pokročila. Byli jsme zahleděni do sebe. Společnost se cítila vítězem, ale jako vždy jsme byli jen součástí vítězství jiných, kteří nás v té mylně euforické představě podporovali.