Tento rok si připomínáme už třicet let od sametové revoluce. Jak vy jste před těmi třiceti lety ty revoluční dny prožíval?
Byl jsem tehdy v angažmá v příbramském divadle a my jsme tam v tom listopadovém období neměli na růžích ustláno. Drželi jsme hlídky, vyráběli letáky, nespali, jezdili takzvané spanilé jízdy, ale za námi nechodili a nenosili nám léky a vitamíny jako v Praze. Já svým trábošem pendloval mezi Prahou, kde už to kvasilo, a Příbram se teprve probouzela. Museli jsme sami chodit prosit za spřízněnými lékaři a oni nám na černo vydávali, co bylo třeba, protože to rychle docházelo. Když jsme 18. 11. oznámili, že jdeme do stávky, bylo to před představením pro dárce krve, (To bylo trochu problematické a taky jsme se za to omlouvali, že to nahradíme, až... A hned, jak se začalo hrát, nahradili) zvedlo se několik hochů z hlediště a bylo jasné, že to jdou řešit.
Fotogalerie: - Den veteránů
Po poradě v šatně jsem šel domů, řekl ženě, ať vezme syna a ráno, že musí odjet na Moravu k rodičům, že mě možná seberou. Nesebrali, naštěstí. VB přijela, ale divadlo, až na vrátného, už bylo prázdné. Příbram – město uranu (strategická lokalita, tudíž žádná sranda s StB). Ale řeknu jen dvě kratičké historky. K té fotografii se váže ta první, podtrhující mou poznámku o městě uranu. Zleva jsem na ní já, měl jsem mít řeč jako herec za divadlo, uprostřed Ota Filip (kolega, herec a zpěvák, který zpíval hymnu) a posledním je budoucí starosta Václav Chvál, tehdy disident z undergroundu, se kterým jsme po revoluci zachránili divadlo před jeho zrušením.
Na té fotografii stojíme zády k okresnímu výboru KSČ a před námi je plné náměstí. Davy dosahovaly až k obchodnímu domu URAN. Nejprve promluvil Chvál, potom Ota začal zpívat hymnu, když přiběhl, a to si přesně nevybavuji, kdo to byl, ale někdo, kdo dělal spojku, a pošeptal mi do ucha, že to máme poklidně ukončit, že v postranních ulicích jsou připravení milicionáři s ostrýma v samopalech. Z mé řeči tehdy nebylo nic, jen jsem lidi vyzval k pokojnému rozchodu, ale poprvé jsem si uvědomil, že kdyby někomu luplo v makovici, tak ta věc nemusela být tak poklidná.
Druhá historka se váže k agitaci/vystoupení na gymnáziu, které je jen pár desítek metrů od divadla. Ve škole rebelovali studenti a chtěli, aby někdo z divadla promluvil. Poněvadž mi revoluční testosteron divoce stoupal v krvi, tak jsem neváhal a hned tam běžel. Jenže oni mne do plné tělocvičny nechtěli pustit, někdo z profesorského sboru mne dotáhl do kabinetu, kde seděli dva StB hoši. Byli jako z filmu. A hned na mne, proč tam chci, co chci dětem vyprávět a že to soudruh ředitel z divadla udělá sám. Ředitel dorazil, ale já jsem se zvedl a do té tělocvičny jim utekl. Než se ukázal ředitel a kluci estébácký, tak už jsem měl mládež tzv. na pánvičce, už mne před nima nemohli pacifikovat. Přiznám se, že jsem si z toho udělal maličko one man show. To revoluční sebevědomí mi ale tak stouplo do hlavy, že jsem posléze drze agitoval i mezi dělníky, kde by nemusela být ještě v nejasné chvíli nouze o to nějakou schytat. Byli jsme tehdy spojený proud naděje. Spíš je mi smutno, kam jsme to po třiceti letech dotáhli, že dnešní někteří představitelé kulturní obce se buď pomátli, nebo se nechali uplatit výhodami...
Zleva herec Michal Gulyáš, jeho kolega Ota Filip a tehdejší disident Václav Chvál v roce 1989 před plným náměstím v Příbrami. Foto: archiv M. Gulyáš
Vy sám vyrazíte letos na nějakou připomínkovou akci?
14. listopadu ve 20 hodin streamová televize Hiddening CZ na Facebooku uvede premiéru filmu FRANTIŠEK MOTÝLEK, tak se na to podívám, protože 17. listopadu ve 20:30, kdy se to bude reprízovat, budu hrát v divadle U Hasičů. Pokud by se chtěly Parlamentní listy ve své televizi připojit k vysílání, tak budou producenti rádi. Ale nevím samozřejmě, jak to máte dramaturgicky. Jde o skutečně nezávislou, vznikající produkci, která není nikým placená a její budoucí tituly nehodlají nikomu podlézat, ani pšoukat s hlavním proudem. Hiddening CZ má ideu „Filmem proti elitám revoluce“, a nejde jen o tu sametovou, jedná se i o tu podivnou snahu vykřesat revoluci novými demobolševiky pod záštitou komsomolců pravdy a lásky! František Motýlek je první vlašťovka produkce Hiddening CZ a FPE revolution.
Ohledně toho, kdo se vlastně před třiceti lety zasloužil o pád komunistického režimu jak u nás, tak v celém východním bloku, existují různé výklady. Mluví se například o tlaku Charty 77 a dalších disidentských skupin, nebo o tom, že Gorbačov povolil v SSSR otěže a dal KSČ najevo, že je v tom sama… Jak to vidíte vy? Co stálo za sametovou revolucí u nás a pádem režimu v dalších zemích?
Komunismus budovaný prostřednictvím socialistického systému se vyčerpal sám sebou. Základem byl fakt, že ideologie byla nadřazena ekonomice. Všechny ty věci kolem, které probíhaly v roce 89 nejen u nás, ale už od druhé poloviny osmdesátých let v SSSR a i dalších socialistických satelitech, byly jen příspěvkem k mohutnému odumření té levé (zní mi to líp než levicové) myšlenky. Myslím, že první, kdo to pochopil, byli chytří hoši z tajných služeb, takže pomáhali demontovat a připravovali si účty ve švýcarských bankách. Průšvih nastal v tom okamžiku, kdy jsme si mysleli, že západ bude kapitalistický a spravědlivě soutěživý. A on se z něho stal socialistický tábor jiného typu, který ovládli úchylové a do kterého jsme se nechali dobrovolně zase uvěznit.
Když si připomeneme rok 2009, tedy dvacet let po sametové revoluci, jaká byla v tu dobu v České republice atmosféra? Máte pocit, že byl národ také rozdělen, jak se na to hodně poukazuje v poslední době? A měli jsme se lépe, nebo hůře než teď?
Byla lepší, protože sociální média ještě tolik nefrčela a lidi si museli všechno říkat z očí do očí, nebo si to napsat v SMS, případně v e-mailu. Ale nebyly chytré telefony na té úrovni co dnes. Bylo to složitější se nenávidět. Taky novosociopati teprve končili školy a nebyli ještě připraveni nalézt do veřejných funkcí a rozkládat řád, i když už v korporacích naplno jela vymývárna mozků. A ty takzvané tradiční strany mohly v klidu krást, takže byla pohoda a klídek a smrádek. Taky probíhala krize, takže každy měl jiné starosti. Teď to stranám nějak nejde, kohoutky jim zavřel Babiš, tak se iniciovaly různé nátlakové skupiny a všechno podpořly mediální opičky. A taky Evropu začali okupovat dovezení gastarbeitři a ekonomičtí migranti s falešnou identitou válečných uprchlíků, z čehož se stal velký kšeft a je ho používáno také k politickým záměrům. Obecně, nabobtnala nám amosféra ne nepodobná té před druhou světovou válkou.
Psali jsme:
Celkově, jak hodnotíte těch třicet porevolučních let? Co vás těší, co vás naopak třeba zklamalo? V čem se vaše představy z roku 1989 nevyplnily?
Smutek i radost. Nejprve smutek. Mediální tvorba charakterů vybraných vzorů je falešná jako karta v mafiánově rukávu. Vymývárna mozků na vysokých školách humanitního zaměření frčí jako o závod, generace mobilních debilů brouzdající virtualitou, na Václaváku jede africký deal drog v přímém přenosu (a v každé vesnici jsou k dostání), patent na demokracii si ukradli komsomolci pravdy a lásky a jim podobní podvodníci, na důchody nebude, což značí, že budu muset hrát, psát a kdovíco až do 95 let s tím, že jestli umřu předčasně, tak mně do urny příjde předvolání za nedodržení zákonné produktivity věku. Podpora rodiny je jen politickou zástěrkou k udržení levicových partají, ale sama upřímná podstata podpory neexistuje, protože se propaguje především úchylnost. Nebudu pokračovat, protože bych musel věci představit v jejich nahotě až do důsledku. Je toho hodně, co není ok.
Teď ta radost. Zatím pořád můžeme říkat myšlenky svobodně. Jsme pořád jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. (Jak dlouho ještě?) Můžeme si koupit víc než v minulosti, i když se raketově zdražuje. Můžeme používat nepoměrně pohodlnější technologické výdobytky. Můžeme se svobodně sdružovat ve stejných názorových proudech, můžeme podnikat (i když nám to současná vláda komplikuje víc a víc). Nebudu to zase moc přehánět s tou chválou, protože není jisté, kdy nám to všechno EU zruší, očipuje nás a do mozečků nám naprogramuje DESATERO SPRÁVNÉHO OTROKA.
A jak s odstupem doby vidíte 90. léta, která někteří označují za velmi svobodnou dobu plnou příležitostí, jiní ale zase poukazují na jejich „divokost“ a také třeba na to, že řada lidí přišla o práci, o své jistoty, které do té doby měli?
S dovolením vám odpovím úryvkem z knihy, kterou jsem vydal v roce 1997 a jmenuje se Malý stín velkého trpaslíka a jde o dobově autentický pocit z té doby:
Lidé zblbli. V devadesátém druhém byl každý podnikatelem. Nastala tvorba majetku. Aby se peníze začaly množit, bylo zapotřebí je rozkrást. Šlo to neuvěřitelně lehce. Šílený národ v honbě za mamonem nekoukal nalevo ani napravo. Největší kradli ve velkém. Menší, jak se dalo. A ti neschopní a nejubožejší? Ti nadávali! Veřejně. Už se to smělo. Hrdinové revoluce se stali zmetky všedního dne. Obchody se zaplnily hračkami pro všechny věkové kategorie. A začalo se vraždit. Prokleté národy vynořivší se z hlubin novověku přicházely splnit svou pěšáckou úlohu, kterou je pověřil kníže temnoty. Veteráni internacionálních válek stříleli, bodali a škrtili za peníze, kterých si většinou příliš neužili.
Snědé ženy prodávaly novorozeňata kojená omamnými prostředky za přijatelnou cenu. Všechny hezčí holky začaly nabízet velkou lásku za ještě větší úplatu. Arabové, Čečenci, Svahilci, Bambušané, Magaduhové, Supatánci a jiní jazykolamové přijeli políbit zadek naší otevřené zemi, kde se dva národy, Češi a Slováci, začaly dohadovat jako rozmazlené děti na písčitém hnojišti. Každý Američan, Němec a Švýcar s naleštěnou zadnicí mluvil s našincem v násobilce a stříhal ušima, co za to ten rozjařený Pepík vyklopí. Nový život rodil nové děti. Narkomany.
Mnozí chlapci si vyholili hlavy a začali prokazovat hrdinství tím, že vyrazili na cikány. Občas dostali přes obličej. A cikáni kradli stejně jako dříve. Ale po každé krádeži vykřikovali něco o rasismu. A tak se cikánům začalo říkat Romové. A všichni věděli, že Romové jsou cikáni. Policajti se začali rvát o moc. Noví politici se přiškvařeně tlemili z plakátů, obrazovek a periodik, kterých vznikaly desítky, stejně jako jich desítky zanikaly. Všude zněla tupá hudba a nejdivočejší opičáci se stali idoly kastující se masy. Nový život přinesl i nové barvy! Na starých plátnech. Kravata se stala symbolem elegance. Kdo neměl západní vůz, byl vyhnán lovit mamuty do pravěku. Ovzduším se nesl zápach čtyřiceti let utajované stoky. A všichni, celý národ, tu vůni vdechovali podle pravidel holotropie. Draví muži tloustli, hubli, dostávali infarkty. Jejich ženy se ze zoufalství učily implantacím různorodých tělísek do zanedbaných vagín. Umělci, frustrovaní ze ztráty společenského postavení, začali nabízet sušená hovínka, krystalky moči a olepovali se na všech částech těla symboly mocných firem.
Doktoři všeobecně stoupli v ceně. Právníci obhajovali, ošetřovali, radili a inkasovali. Psychiatři byli na pokraji zhroucení z návalu pacientů. Operatéři řezali s kalkulačkou v ruce. Stovky nadací důstojně žadonily o příspěvek na vypasené prezidenty, ředitele, asistenty, asistentky asistentů a jejich spodní prádlo. Sem tam zakoupily vozík pro invalidu, kterého na něm předváděly jako atrakci milosrdenství po infantilních recepcích přeplněných bizarními figurkami ze všech společenských her. Králové, královny, věže, střelci, člověče nezlob se, kulový spodek, dostihy, ruleta… Čiperný národ sebou mrskal jako čamrda pod napětím vypjatých informací. Byla to vzrušená a vzrušující doba.
Symbolem ekonomické transformace byl Václav Klaus. Prezident Zeman mu dal vyznamenání, čímž probudil hlasy: Za Klause se tunelovalo, podniky se prodaly do zahraničí, Klaus udělil amnestii... Co lze vyčítat Klausovi, a co ne? Sám exprezident se brání, že zákony o privatizaci vznikaly jako společné dílo. Co vy na to?
Ona je to docela složitá inženýrsko-organizační práce změnit systém, aby z toho nebyl nadlouho prasopes. A do toho se zamotá mnoho neznámých a nepředvídatelných okolností. Asi takhle, já bych tedy v kůži těch, co tohle měli na starosti být nechtěl. Prezident Klaus dostal vyznamenání a já nemůžu nepřipomenout, že rozdělení tehdejšího státu a způsob provedení na dva nezávislé celky bylo jeho velkým majstrštykem, ať už nám ten fakt byl k lítosti, nebo radosti. Tohle opravdu málokdo domýšlí. Pokud jde o jeho mezinárodní prognózy a vize, řekněte mi, kde a kdy se netrefil...
A kdo podle dle vás může za to, že čeští zaměstnanci mají i třicet let po převratu zhruba třetinové mzdy oproti německým?
Asi ti, kteří chtějí mít z českého zaměstnance globálního otroka!
Když si připomínáme sametovou revoluci, nemůžeme vynechat ani Václava Havla. Jak ho s odstupem těch let vnímáte?
Já se ho snažím nevnímat. Nikoliv proto, že by jeho myšlenky nebyly k zamyšlení, ale protože ta zatracená sekta jeho pozůstalých ovcí ho zneprůchodnila!
Tomáš Halík, Michael Žantovský, Michael Kocáb a jiní. To jsou ti, kteří se hlásí k odkazu Václava Havla. Je o Havlovi s odstupem času referováno spravedlivě a objektivně? A nesou zmínění jeho odkaz důstojně? A co jeho žena Dagmar?
Vy mě chcete těma jménama popravit, nebo co? To je silná munice. Pan Halík je nebezpečně vtipnej katolickej klaun. Já ho občas poslouchám, nebo čtu a řežu se smíchy. A to vyznamenání mu přeji. Opravdu si myslím, že si ho zaslouží, takže mu ho před českým národem přeji z celého srdce! Pana Michala Žantovskýho vám nijak neokomentuji, poněvač ho nesleduji, nevím, kde bych měl, čím je zajímavej. Michael Kocáb mě zase rozmlátil svou poznámkou, že by V4 měla být okamžitě zničena. Pamatuji si, že za revoluce jsem moderoval jeden meeting na zimáku v Příbrami, kde byl hostem Miloš Zeman a Michael Kocáb. Byli jsme pak na obědě s řadou dalších lidí z formující se lokální politiky a já pozorně naslouchal. No, on ten pan Kocáb byl pěkná housenka, ze který se ale vylíhl ošklivej motýl, bych tak asi řekl a připomněl si slova z jedné jeho písně: „... Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál!“
Na paní Dagmar mám vzpomínku z natáčení filmu Jak se točí rozmarýny, což si ona nemůže pamatovat, ale tam to byla moc milá mladá paní. Pak jsem ji, když jsem hostoval na Vinohradech, potkal několikrát v klubu a zase to byla moc milá mladá paní. Teď? Nevím. Teď už registruju jiný mladý paní. Jinak bych vám klidně dodal ještě nějaká jména, aby to „varieté“ bylo kompletní, ale mohl bych případně někoho urazit. A na to já si dávám opravdu, ale vážně, skutečně s plným vědomím pozor! A to proto, že urážet lidi můžou jen komsomolci pravdy a lásky. Ti mají právo ve jménu svých (protikladných a nesrozumitelných) ideálů dehonestovat kohokoliv, pomlouvat a ostrakizovat, stejně jako to mohli dělat bolševici! A proto: S PRAVDOU A LÁSKOU NA VĚČNÉ ČASY A NIKDY JINAK! Doufám, že jsem někoho neurazil.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: David Hora
