V médiích se nedávno objevila zpráva, že budete jedním z těch, kteří zabojují o křeslo v horní komoře v Parlamentu. Co vás k takovému rozhodnutí vedlo? Někde jsem, myslím, četl, že jste uvedl, že „už se na to nemůžete dívat“. Na co konkrétně?

V bouřlivých dobách roku 1989 jsme stáli v řadě v Laterně magice a optovalo se do Parlamentu. Šlo to fofrem, jdeš … jdeš … skoro všichni šli. Když došlo na mě, nešel jsem, nějak jsem to necítil. Dodnes sleduji, jak probíhá správa našich věcí veřejných, a dost věcí se mi nelíbí. Poslední dobou se vzmáhají chorobně ambiciózní mocižrouti, manipulující s námi marketingovým inženýrstvím, využívajícím našich strachů a nejnižších pudů. A to nejen u nás. Jan Werich říkal: „Lidská blbost je věčná a nedá se nad ní vyhrát, ale je třeba s ní neustále bojovat, protože jinak zaplaví celý svět. S tendencemi mocižroutů je to stejné, je nutné důsledně prosazovat principy liberální demokracie ve veřejném prostoru a udržet jejich snahy v rozumných mezích. Dospěl jsem k rozhodnutí, že chci svou troškou přispět k udržení naší naděje a práva na spravedlnost, svobodu a šťastný, kvalitní život.

Nejsem rádoby celebrita večírků a obrázkových časopisů. Víc než čtyřicet let hraju divadlo, točím filmy, a jestli se moje práce lidem líbí, tak mě to těší. Na popularitu nehraju. Nejdu do politiky, ale do nezávislého senátorství a hodlám pracovat v Senátu naplno. Přemýšlím o věcech a budu nahlížet na vše, čím se Senát zabývá, očima normálních lidí, se kterými už čtyřicet let společně žiju na Praze 2 a denně se potkáváme. Takže ne, vůbec se nebojím.

Jedním z vašich soupeřů ohledně kandidatury do Senátu bude na Praze 2 Marek Hilšer. Vnímáte ho jako silného „protivníka“? Oslovil vás před časem jako kandidát na prezidenta?