Četl jsem vaše zdůvodnění, že knihu „Jan Hus. Život a dílo“ jste napsal proto, že na tuto velkou postavu našich dějin se občas plive a vy jste považoval za svou povinnost ho osvětlit a pokusit se ho představit takového, jaký byl. Co je podle vás nejdůležitější, aby lidé o osobnosti Jana Husa věděli?
Dva, tři roky před šestistým výročím smrti Jana Husa na kostnické hranici jsem považoval za užitečné poskytnout širšímu okruhu čtenářů podrobné vylíčení jeho života a díla. Kniha měla obsahovat pokud možno spolehlivé informace a současně vybízet k úvahám. Snažil jsem se především ukázat, jak se podle mne chudý student z Husince stal Husem, historickou postavou našich i evropských dějin.
O jeho odkaz se vedly v historii mnohé spory. V čem především vidíte jeho odkaz vy?
Husova smrt na hranici je pro mě jakýmsi nadčasovým příkladem statečné a uvědomělé obhajoby svobody vlastního názoru. Hus se tím přiřadil k jiným velkým myslitelům a hrdinům evropských dějin od Sókrata přes Giordana Bruna až po Miladu Horákovou.
Když už jsme zmínili plivání na Jana Husa, které z nich vám nejvíce vadilo?
O prvenství se zasloužil jeden z pořadů České sody, který nabízel osvědčený opalovací krém značky „Jan Hus“. Další blasfemie uvádět nebudu, abych je tím nepřipomínal. Posmívat se mrtvým, jimž nesaháme po kolena, je podle mě nestoudné.
Psali jsme:
Jan Hus byl celé řadě generací předkládán jako revolucionář, po roce 1948 téměř jako komunista nebo alespoň první průkopník této myšlenky a zastánce prostých, chudých lidí. Do jaké míry je tento jeho obraz pravdivý?
Hus měl silné sociální cítění, nezaměřoval se však jen na chudý lid. Jeho ideálem byla harmonická společnost, v níž by páni i poddaní, kněží i laici plnili své povinnosti v souladu s příkazy Božího zákona. Současně však Hus dával všem lidem, i těm chudým a neprivilegovaným, právo neuposlechnout představené, pokud by jim nařizovali něco, co je s tímto zákonem v rozporu. To ovšem otevíralo cestu k různým druhům neposlušnosti a protestu. Hus přitom k žádné společenské rebelii nevybízel, neboť současný společenský řád trojího „lidu“, tj. pánů, kteří všechny ochraňují, kněží, kteří se za všechny modlí, a manuálně pracující, kteří všechny živí, považoval za daný od Boha.
Potřebovali bychom dnes nového Jana Husa ve smyslu společensko-politickém, tedy výraznou osobnost hájící ty nejnižší vrstvy obyvatel?
Problémy našeho světa jsou tak obrovské, že není v silách jednotlivce je zmírnit, natož odstranit. Kdo však ví, co se všechno může stát, když již dnes lze prostřednictvím televize a všelijakých internetových sítí manipulovat společnost?
Poznamenal Jan Hus svým životem a osudem vztah českého národa k Německu?
Do jisté míry ano. Hus spolu s jinými usiloval o to, aby Češi byli ve svém království hlavou, a ne ocasem. Dekret kutnohorský a zvýhodnění českého „národa“ na pražské univerzitě přitom byly i ve prospěch domácích usedlých Němců. Na to se často zapomíná. Kromě toho Hus v posledních letech svého života kladl ryzost víry nad zájmy českého „jazyka“, dnes bychom řekli národa. Prohlásil dokonce, že dobrý Němec je mu milejší než zlý český bratr. Využití nebo zneužití Husovy památky v následujících staletích je třeba posuzovat v širších kontextech doby.
Jak ovlivnil vztah Čechů k církvi a lze s jeho životem a odkazem dávat do souvislosti to, že jsme jednou z nejateističtějších zemí na světě?
Hus neodvrhl katolickou církev, ta odvrhla jeho, což pak náboženské poměry v Čechách na celá staletí poznamenalo. Ti, kteří se dnes u nás nehlásí k žádné církvi, nemusejí být vždy bezvěrci, nemluvě o tom, že mravnost není výsadou jen těch, jež v někoho nebo v něco věří.
V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa, a uznal ho jako reformátora církve. Nyní jsou Jan Hus a jeho sociální pohled na svět porovnáváni se současným papežem Františkem. Může ale církev vůbec ustoupit od svého postoje k němu jako kacíři právem odsouzenému třeba i s ohledem na jeho učení o odebrání majetku církevním hodnostářům? Dokážu si představit, že přesazen do dnešní doby by Jan Hus tvrdě brojil proti církevním restitucím...
Nevím, proč by současný papež měl být podobný Husovi, když sám svým jménem dal najevo, že se hlásí ke světci chudých, ke svatému Františku z Assisi. Vztah k Husovi je vnitřní záležitostí katolické církve, restituce naopak jsou věcí zákonných ustanovení přijatých po změně společenských poměrů v listopadu 1989.
V roce 1954 natočil režisér Otakar Vávra film Jan Hus, který ovlivnil celé další generace. Minulý měsíc odvysílala Česká televize trilogii Jan Hus režiséra Jiřího Svobody, který se odvolával na to, že hodně čerpal z vaší knihy. Jak se vám jeho ztvárnění historických událostí zamlouvalo a jak ve vašich očích vyšlo v porovnání s Vávrovou „klasikou“?
Díla obou režisérů, Otakara Vávry i Jiřího Svobody, rezonují s jinou dobovou atmosférou, a proto srovnávání jejich účinku, historické věrohodnosti a hereckého obsazení je velmi obtížné. Sám za sebe si myslím, že televizní trilogie zůstane díky půl milionu svých diváků společensky nejvýznamnějším, a přitom důstojným připomenutím celého Husova jubilea.
V rámci šestistého výročí se letos konají Národní slavnosti „Jan Hus – Evropan nové doby“. Zajímalo by mě, jak na vás to spojení „Jan Hus – Evropan nové doby“ působí?
Jako historika mě toto spojení nepřesvědčuje. Hus sice náležel k římsko-katolické církvi, která propojovala většinu zemí a území evropského kontinentu, samotný pojem Evropy v dnešním slova smyslu však začal uzrávat až na počátku novověku, kdy se církevní monopol rozpadl do více konfesních celků. Působivému názvu podle mého mínění neodpovídá ani vzdálená minulost, ani naše současnost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
