Je přirozené, že lidé mají v životě různé priority. A politika není nic jiného, než hledání kompromisu mezi respektem k vůli většiny a ohledem na menšiny. Dělicích čar je ve společnosti vícero. Někdo inklinuje doprava, jiný doleva. Ve společnosti jsou lidé toužící po změně, i vyznavači tradic. Důležitá je pak barikáda mezi vlastenci a světoobčany, anebo mezi mírumilovnými občany a militanty.

Když se občané přou o směřování společnosti, lze hovořit o politice konstruktivní. Ta je ovšem u nás spíše vzácná. Nahradila ji nekonstruktivní redukce politické debaty na dilema, zda volit, či nevolit Babiše. S „antibabišem“, coby politickým programem, máme již desetiletou zkušenost. Strašení Babišem je levný trik, jak zakrýt absenci konkrétního politického programu. Kdo Babišovi kreslí čertovské rohy, předstírá současně, že sám disponuje andělskými křídly. Po volbách se pak zjistí, že místo vlídných andělů přišli k moci neschopní dementi.

Antibabiš existuje jako politický program „díky“ tomu, že je to současně dobře obchodovatelný mediální projekt. Bez politického aktivismu mainstreamových médií by se Andrej Babiš nestal ústředním tématem volebních kampaní. Podobně, jako politický antibabiš odvádí pozornost od reálné politiky, mediální antibabiš maskuje absenci profesionální novinařiny. A stejně jako politický antibabiš snižuje důvěryhodnost politiků, mediální antibabiš likviduje prestiž korporátní novinařiny.