Před třiceti lety u nás začala ekonomická transformace, která zasáhla do všech oborů lidské činnosti. Jak se promítla do oblasti vědy a vysokého školství?
Tehdy byla situace dramaticky jiná. Musíme si uvědomit, že jak vysoké školy, tak akademie věd byly do jisté míry řízeny stranou. Tehdejší vysokoškolský zákon byl opravdu tuhý režim. Začínal slovy „Pod vedením Komunistické strany...“ Ale platilo to i organizačně. Rektory jmenoval prezident na návrh vlády, neexistovala žádná samospráva. Na každé fakultě byl ústav marxismu-leninismu. Bylo také jasně řečeno, že vysoké školy jsou od toho, aby učily, vůbec však nebylo zmíněno, že by měly dělat vědu. Akademii založil Zdeněk Nejedlý, v zákonu z roku 1952 o založení Československé akademie věd se odvolává na předcházející dvě instituce. Jednak na Královskou českou společnost nauk, a především pak na Českou akademii věd a umění.
Je zajímavé, že byl v letech 1945 až 1952 posledním prezidentem této akademie věd a umění, a pak se stal prvním prezidentem Československé akademie věd. Tam byl sice také tuhý režim, ale o něco méně než na vysokých školách. Bylo řečeno, že v akademii jsou nejlepší vědci, ale zas tam nebyla sebemenší zmínka, že by se měli zapojit do výuky na vysokých školách. Komunisté provedli důslednou separaci vysokých škol a akademie, oddělení výzkumu od výuky byl zločin komunismu v téhle oblasti. Ani akademie neměla žádnou samostatnost, jejího předsedu jmenoval prezident republiky na návrh vlády.
Je Adam Vojtěch dobrý ministr zdravotnictví?Anketa
Jaké byly nejzásadnější změny tohoto stavu po roce 1989?
K dramatickým změnám došlo hned v roce 1990, během něhož byly přijaty dva nové zákony o vysokých školách, byla zavedena samospráva vysokých škol. U akademie to bylo trošku složitější. Dnes je akademie především soustava ústavů, do roku 1989 to byl sbor akademiků a členů korespondentů, bylo jich asi dvě stě. A fungovala podle sovětského vzoru. V roce 1990 a následně pak ještě v roce 1992 byla novými zákony vytvořena instituce velmi podobná tomu, co je dnes. Nyní mají vysoké školy i akademie samosprávu. Míra samosprávy je možná i přehnaná, ovšem po roce 1989 její zavedení v takovém rozsahu bylo pochopitelné. A velice rychle se nám z akademie otevřely dveře k výuce na vysokých školách. Faktem ovšem je, že ještě před takovými patnácti lety někteří představitelé vysokých škol považovali Akademii věd za jakéhosi stalinského pohrobka. Přitom to nebyla pravda, ale někde přetrvával názor, že vědecký výzkum by měl probíhat jen na vysokých školách.
To byla určitě primární změna. Co dalšího bylo třeba v oblasti vědy a vysokých škol řešit?
Zmínit je třeba v roce 1998 schválený nový zákon o vysokých školách s platností od 1. ledna 1999, který dost výrazně měnil situaci. Vysoké školy se staly veřejnými vysokými školami. Majetek, který na ně stát pak převedl, byl jejich. Po této novele ztratily fakulty právní subjektivitu – měly ji už jen vysoké školy – a to jim komplikuje život. Třeba pracovně-právní vztahy navazuje děkan, ale z pověření rektora. Druhou změnou bylo to, že do roku 2000 měla akademie právo postgraduálního studia, ale nový zákon stanovil, že jedině vysoké školy udělují včetně doktorského studia tyto tituly. Tohle dodnes leží mnoha lidem v akademii v žaludku. A dalším zákonem z roku 2005 s účinností od 1. ledna 2007 se akademie věd stala organizační složkou státu, tedy něco jako ministerstvo. Jménem České republiky zřizuje pracoviště jako veřejné výzkumné instituce. To byly legislativní změny, které postihly jak vysoké školy, tak akademii věd.
Psali jsme:
O privatizaci, která změny ve společnosti provázela, hovoří její kritici jako o zlodějně a rozkradení republiky. Byla věda vzhledem ke své specifičnosti ušetřena jak privatizace, tak možných negativních jevů, nebo i jí se vlastnické změny nějakým způsobem dotkly?
Akademie věd tím, že byla v devadesátých letech státní organizace stejně jako vysoké školy, neměla vlastní majetek, ale spravovala majetek státu. Proto, když v zemi probíhala privatizace, bylo možné navrhnout privatizaci ústavů. Předlistopadový ředitel Fyzikálního ústavu Aleš Tříska – bratr Dušana Třísky, někdejšího náměstka ministra financí Václava Klause a otce kuponové privatizace – který měl svého času spoustu známých v Ústředním výboru KSČ, se pokoušel v 90. letech privatizovat Fyzikální ústav ČR. Šlo mu hlavně o budovu v Cukrovarnické, ta je mnohem zajímavější z komerčního hlediska než budova tady Na Slovance, v níž si povídáme. Podal privatizační projekt, ale postavil se proti tomu Rudolf Zahradník, tehdejší předseda akademie věd, a odvrátil to. Stejně tak existovaly snahy získat budovu na Národní třídě, která původně patřila České spořitelně, ale akademie ji od svého založení v roce 1952 spravovala jako státní majetek. I tam možnost privatizace byla, ale také to se podařilo uhájit.
Dají se porovnat co do významu výsledky českých vědeckých pracovišť z období před rokem 1989 a nyní?
Nedá se to moc porovnávat vzhledem k tomu, že v té době existovaly jen malé kontakty se zahraničím. Postavení české vědy v globálu je tedy dnes významnější. Na druhé straně dva nejvýznačnější čeští vědci Otto Wichterle a Antonín Holý dosáhli svých největších objevů před rokem 1989. Wichterleho objev kontaktních čoček spadal hluboko do období minulého režimu. Otto Wichterle byl na rozdíl od Antonína Holého důrazný člověk. Vyhodili ho z VŠCHT, přišel do Akademie, i tam se prosadil. Byl nejen úspěšný vědec, ale i organizátor. Byl ředitelem Ústavu molekulární chemie, poslancem České národní rady, poté Federálního shromáždění, koncem roku 1969 se poslaneckého mandátu vzdal. Ale ty čočky vyvinul tady, za tuhého komunismu. A základ všech léků Antonína Holého je v 60. letech, a to díky tomu, že tehdejší předseda Československé akademie věd a ředitel Ústavu organické chemie a biochemie František Šorm byl sice komunista a člen ÚV KSČ, ale byl to především vědec. A dal Antonínu Holému prostor a klid na práci, to dnes při systému grantů není. Takže ze všech českých vědců se nejvíce citují Antonín Holý a Otto Wichterle z doby tuhého komunismu. Stojí za připomenutí, že i mezi komunisty byli lidé, kteří vědě v té době pomáhali. To byl nejen František Šorm, ale i biochemik a předseda Československé akademie věd Josef Říman, který byl zároveň ředitelem Ústavu molekulární genetiky.
Jak se dá vůbec věda hodnotit? Jenom kvantitativně nebo lze najít i kvalitativní ukazatele?
Karel Jungwirth, který byl dlouhá léta ředitelem Fyzikálního ústavu, kdysi řekl: „Věda se hodnotit nedá, ale musí.“ Hodnotit vědu by měla každá instituce, která se jí zabývá. Ať už ty samotné ústavy nebo vysoké školy, aby věděly, v čem jsou dobré a v čem ne. Na Západě taková hodnocení existují u všech špičkových institucí. Druhý aspekt je, jestli chcete to hodnocení proto, že na jeho základě budete rozdělovat peníze. Myslím, že bychom v Akademii věd měli směřovat k tomu, jak to funguje ve Společnosti Maxe Plancka, zaměřené na základní výzkum v Německu, mimochodem úžasné instituci. Každý ústav má vědeckou poradní radu, zahraniční, typicky deset lidí, kteří jednou za dva roky ten ústav pořádně properou a dají o tom podrobnou zprávu prezidentovi společnosti. Ten podle ní může řediteli jednotlivého ústavu přidat peníze, ale i ho vyměnit. Hodnocení je velmi přísné, ale je prováděné kompetentními lidmi, systém je velmi promyšlený. Samozřejmě ovlivňuje i financování, ale ne nějakým algoritmem, kde by se sčítaly body. Také u nás je třeba diverzifikovat, hodnotit všechny ústavy podle jedné šablony nemá smysl. Ať je hodnocení přísné, ale jen lidmi, kteří do toho vidí. Naše nová celostátní Metodika 17+ jde tím směrem jako v Německu, to je nadějný posun.
Nezasloužili by si vědci i více společenského uznání, které by nesestávalo jen z předání nějakých cen či vyznamenání u prezidenta republiky jednou za rok?
Uznání je především zájem veřejnosti. Tedy pokud bude veřejnost i politiky zajímat, co se ve vědě děje. Ale aby se při své práci ohlíželi, jestli už mají prestiž, to ne. Uznání samozřejmě i finanční. Každý z vědců sám cítí, jestli to, co dělá, má dopad na ostatní, jestli to někoho osloví.
prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. mult.
Stáli by vůbec vědci o popularizaci své práce, pokud by například Česká televize pravidelně představovala špičkové odborníky z různých vědeckých oborů?
Nemělo by jít o to propagovat samotné vědce, ale propagovat témata, kterými se ti vědci zabývají. Oslovit řešitele nějakých zajímavých problémů. Počátek vesmíru, jak vznikal život. Tam pak může člověk zaujmout veřejnost ne jako osoba, ale tématem, které řeší. V minulosti to byl třeba ten úplně nejznámější pořad Československé televize s Jiřím Grygarem a Vladimírem Železným „Okna vesmíru dokořán“. To byl zřejmě nepřekonaný pořad. Takže i za komunismu mohlo vzniknout něco takového. Kdyby Česká televize vysílala pořad, který by veřejnosti pravidelně přinášel informace o tématech z vědy, tak to by bylo hodně přínosné. Určitě se dá informovat tak, aby to diváky zaujalo. A na pozadí pořadů by se mohly profilovat i významné vědecké osobnosti. Pochopit, jakým způsobem vznikl život, jakým způsobem vznikla různorodost organismů, není nic snadného. Namítnete, že to je Darwinův princip, ale to není úplně přesvědčivé. Nesmál bych se lidem, kteří tvrdí, že takhle nemohl život vzniknout. Spíš bychom měli diskutovat o tom, čemu rozumíme, ale i o tom, kde i věda zůstává s otevřenou pusou. Být tedy vstřícný i k těm lidem, kteří o vědě pochybují. Sám za sebe můžu říct, že čím víc světu rozumím, tím víc jsem fascinován, jaký je. Základem vědy jsou poznání a údiv nad tím, jak byla příroda vytvořena.
Mají věda a vědci určitou „jistotu“ do budoucna, nebo jsou závislí na tom, jak vlídně či odmítavě k nim bude aktuální politická reprezentace přistupovat? Ptám se proto, že jsem zaregistroval výrok předsedkyně Akademie věd Evy Zažímalové, že se věda vzpamatovává ze šoku, který jí v roce 2010 připravila Topolánkova vláda tím, že jí z roku na rok snížila rozpočet skoro o pětinu.
Určitě situace vědců hodně závisí na politické situaci, na tom, kdo je premiérem, kdo je předsedou vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace. To, k čemu došlo v roce 2010, mám velmi dobře v paměti. A to proto, že Jiří Drahoš byl zvolen prezidentem Akademie věd 24. března 2009, tedy přesně v den, kdy padla Topolánkova vláda, a já se stal členem akademické rady a jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. To, co se tehdy událo, byl důsledek nezodpovědného jednání lidí, kteří byli v té době ve vládě i v té radě a nebyli schopní zareagovat na příchod krize. To byla situace, o níž mluvila Eva Zažímalová. Díky schopnostem Jiřího Drahoše se podařilo u předsedy úřednické vlády Jana Fischera vyjednat, že Akademie věd nepřišla z roku na rok o miliardu, ale jenom o půl miliardy korun. Ale na těch čtyřech a půl miliardě korun zůstala věda šest let, to bylo absolutní dno. Abych byl úplně férový, tak dodám, že i za té nejhorší situace, která byla v letech 2012–13, tak členem Nečasovy vlády, který měl pro vědu jako jeden z mála pochopení, byl ministr financí Kalousek.
Ve kterém období z těch uplynulých třiceti let si představitelé státu nejvíce uvědomovali význam vědy a podle toho na ní také pamatovali největším objemem financí?
Situace se celkově změnila nástupem Sobotkovy vlády. Předseda Rady pro výzkum, vývoj a inovace Pavel Bělobrádek se staral. Sice plaval po povrchu, ale snažil se a přispěl ke změně atmosféry. Rozpočty začaly růst sice mírně, ale začaly. Bělobrádkovi se podařilo získat nárůst celkových výdajů i proti ministru financí Babišovi, což mu pak Andrej Babiš zazlíval. Změnil se také vztah Rady vlády a akademie, to byl začátek té lepší etapy. Za Topolánkovy i Nečasovy vlády to bylo pro vědu hrozné, vůbec je nezajímala. Topolánek měl heslo: Věda dělá z peněz znalosti a inovace dělají ze znalostí peníze. A vzpomínám si ještě, že prvního zasedání sněmu nově založené Akademie věd České republiky v roce 1993, kde jsem byl delegátem, se zúčastnil také Václav Klaus. Ale to byla doba osekání Akademie věd. Fyzikální ústav musel propustit řadu lidí. Tehdy bylo zrušeno několik ústavů na tvrdý nátlak vlády. Akademie věd hodně zhubla, Fyzikální ústav AVČR také, došlo k velkému propouštění.
Jakým krokem či skutkem by stát vědě a vědcům nejvíce prospěl, když nebudeme hovořit jen o vyšším objemu finančních prostředků?
Pro mě je nejdůležitější, aby si nejen vláda, ale i poslanci a senátoři uvědomili, že je věda velice důležitá. Nejenom tím, že přináší poznatky, které se potom dají využít v důležitých oblastech, ale především proto, že to je tréninkový prostor. Do vědy pořád přicházejí lidé s touhou po poznání. Přicházejí s cílem ne řešit nějaké drobnosti, ale pochopit běh života, jak funguje mozek, jak vznikl vesmír, jestli existuje život na jiných planetách. Tito lidé, kteří během doktorských studií nebo i podoktorských pobytů nabudou zkušenosti, si je odnesou do byznysu i státní správy a toto prostředí obohatí. Na vysokých školách se studenti dozví to, co už lidé vědí, ale během doktorských studií se učí samostatně řešit složité problémy. To je hodně důležité. Stejně jako to, aby politici pochopili, že je třeba zachovat dostatečnou šíři a nenutit každého, aby se hned zapojil do úzkého zaměření. V tom je smysl vědy aspoň pro mě, ne-li důležitější než samotné konkrétní výsledky.
MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D., MPA
V předchozích rozhovorech jsme se bavili o spolku Milion chvilek pro demokracii, vy jste dokonce vyzval prostřednictvím svého blogu jeho zástupce k debatě. S jídlem roste chuť a Milion chvilek si už osobuje právo mluvit do všeho, volbou ombudsmana počínaje a členy Rady České televize konče. Nebojíte se, že může dojít i na vědu, že spolku začne připadat, že na ni jde moc peněz a poženou kvůli tomu zase lidi na Letnou?
To si nedovedu představit. Nevím, jak by to Milion chvilek uchopil, o tomhle musíte vědět trochu víc, než o tom, že „Babiš je zloděj“. Dokonce bych uvítal, kdyby přišli s tím, že je zajímá, jakým způsobem se využívají prostředky pro vědu, jestli se někde nepromarňují. To jsou mladí lidé, kteří by mohli také vědu dělat, kdyby chtěli. Ale to by jistě nebylo téma pro Letnou. To jsou věci, do nichž nevidí. Ale kdyby někdo z nich měl podezření, že základní výzkum je nesmysl, nebo akademie věd je nesmysl, tak je pochopitelně možné se o tom bavit.
Ale co kdyby to bylo naopak, i když mají v čele nedostudovaného teologa, že by si uvědomili význam vědění a poznání a přišli s požadavkem na více peněz pro vědu a zaplnili kvůli tomu Letnou?
Ani to si nedovedu představit, že by financování vědy mohlo Milion chvilek zajímat. Ale popovídat s nimi bychom si mohli. Teď si uvědomuji, že jsem nezmínil, jak je důležité, aby věda hovořila s veřejností. Nejen o tom, co dělá, ale i o tom, že to k něčemu je a že to neděláme pro sebe. A že i ty věci, které se zdají zdánlivě nesmyslné, jako třeba poznání mikrostruktury hmoty, je užitečné, protože na cestě k tomu poznání se vyvíjejí technologie, které jsou pro svět užitečné. Tohle komunikovat s veřejností je velice důležité. Proto pokud by projevili zájem o vědu, byl bych jedině rád.
Když mluvíte o komunikaci, dočkal jste se od Milionu chvilek nějaké odezvy na tu výzvu k debatě?
Ne, ale ani jsem to neočekával. Diskuse se mnou by je asi nezajímala.
Sledujete přesto dál počínání Milionu chvilek, když už rok má profesionální aparát k pořádání demonstrací a dalších protestních akcí?
Sleduji. Mě ale velice oslovilo to, co se událo na Slovensku, konkrétně OLaNO a ten „šašek“ Matovič. Sledoval jsem rozhovor, který s ním vedl Michal Kubal, a ten člověk mluvil neskutečně, působil na mě velmi pozitivně. Ale to také z velké části nejsou žádní profesionální politici. Tak proč se Milion chvilek nepřetaví do podoby hnutí OLaNO? Přece nemůže jen politikům říkat, udělejte tohle a tamto, přece musí sami také něco udělat. Takhle nemůže pokračovat dál, protestovat proti novému ombudsmanovi Křečkovi je nesmysl. Hrozí nebezpečí, že ta energie, která tam je, se vytratí. Já jsem je kritizoval a kritizuji, ale dovedu si představit, že by vyrostly z té své dětské etapy, a místo úkolování jiných by sami řekli, že se musí pokusit něco změnit sami. Ne říkat Pirátům nebo stanařům, že jim namalují hřiště, na kterém se budou pohybovat, a když ho překročí, tak Milion chvilek zase svolá demonstraci na Letnou. Ne, oni sami musí nějak pozitivně konvertovat do něčeho, kde by nesli i kůži na trh, ne jen kritizovat, že nechtějí Křečka, Babiše, Benešovou. To žádnou odezvu nevyvolá a navíc ty lidi, kteří tam chodí, to po nějaké době unaví. Možná kdyby řekli, že do toho půjdou a dají dohromady nějaký program, tak by to bylo pozitivní. Hnutí OLaNO by pro ně mohl být jakýsi příklad.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
