Na webu Security Magazin vychází váš seriál Složka Trump, ve kterém se zabýváte údajnou spoluprací volebního týmu Donalda Trumpa s Rusy, kterou ve svých textech vyvracíte. Zajímalo by mě, co vás k tomu tématu vlastně přivedlo?
Roku 2003, v době příprav invaze USA a některých dalších států do Iráku, jsem pracoval jako zvláštní bezpečnostní poradce velvyslance ČR u OSN (přesněji – Stálého představitele ČR u OSN se sídlem v New Yorku) a měl jsem možnost sledovat z bezprostřední blízkosti, jak bezskrupulózně jsou překrucována fakta. Jak již ani nevadí, že údaje mající ospravedlňovat vojenský útok jsou zjevně nepravdivé a mnohdy i nesmyslné. Jak je neokonzervativci manipulován president Bush a s ním celý národ. S jakým nadšením a ochotou hýká 99 procent novinářů a think-tanků. Jak je impérium mstivé k těm nemnohým, kteří se odvažují poukazovat na reálná fakta.
Jak to ale souvisí právě s Trumpem?
Vysvětlím to. O třináct let později přichází republikánský kandidát na prezidenta Spojených států Donald Trump, a strůjce zahraniční politiky, která vedla – mimo jiné – k vojenskému zásahu v Iráku kritizuje a drsně zesměšňuje. Nestalo by se celkem nic mimořádného, kdyby Trump byl jen jedním z několika republikánských kandidátů. Jenže Trump vyhrál primárky a takzvaný deep state (údajný skrytý establishment mající velmi významný vliv na utváření politiky Spojených států amerických, pozn. red.) zahájil protiakci. Opět zasáhla nadutá ignorance. Vedení Demokratické strany vybralo proti Trumpovi patrně nejméně populárního politika/političku v zemi a stalo se nečekané. Nečekané jako brexit, jako úspěchy Marine Le Pen a dalších – a Trump volby vyhrál. Tušil jsem, že se strhne peklo, a moje očekávání bylo mnohokrát překonáno.
Máte rádi Zdeňka Svěráka?Anketa
Na co oním „peklem“ narážíte?
Přece všechno, co se kolem Trumpa děje nejpozději od momentu, kdy výrobu špíny na něj převzala v březnu 2016 Perkins Coie, firma zastupující Demokratický národní kongress DNC a Hillary Clintonovou. Je třeba si uvědomit zásadní věc – to, co sdělovací prostředky o Trumpovi předkládají veřejnosti jako fakta, jsou ve skutečnosti obrazy vytvořené politickými protivníky.
A co obvinění Trumpa coby sexistického „mača“ a prý sexuálního násilníka, se kterými se krátce po jeho zvolení roztrhl pytel? A sexuální radovánky v hotelu v Moskvě, při kterých měl být Trump údajně natočen Rusy?
Taková obvinění se dnes v Americe objeví na každého, kdo usiluje o nějakou atraktivní funkci. Trump svým životním stylem jistě dává řadu příčin k podobným výhradám, kdyby ovšem byl opravdu sexuální násilník, již by dávno skončil. S informací o údajném dění při údajném večírku v hotelu Carlton-Ritz v Moskvě původně přišel bývalý novinář a dávný přítel manželů Clintonových Cody Shearer, který nemá žádnou mimořádnou možnost, jak se k ní dostat. Dnes je ale už tak zdiskreditovaná, že i kdyby to byla – nanejvýše nepravděpodobná – pravda, tak z hlediska politického boje nemá žádnou cenu. A – bonbónek – jejím zveřejněním přestal Trump být Rusy vydíratelný. Takže mu jeho pomlouvači neocenitelně pomohli.
Zpět k našemu tématu. Ve druhém dílu seriálu Složka Trump uvádíte, že Trump s Rusy vědomě nespolupracoval. Co vás k tomuto závěru přivedlo?
Že by mne něco dovedlo k nějakému závěru, to by nebylo až tak zajímavé. Je to závěr Muellerovy komise a to již – v tomto smyslu – něco znamená. Posuďte sami. Z mého článku v Security Magazinu víme, že FBI oficiálně vyšetřuje Trumpa od léta 2016 na základě údajného podezření, že Trump „spolupracuje s Rusy“. Trump se v listopadových volbách stává prezidentem a snaží se přesvědčit stávajícího ředitele FBI Jamese Comeyho, že je „nevinný“. Ten však stále mlží, a tajné vyšetřování vlastního presidenta pokračuje. Impulsivní Trump 9. května 2017 Comeyho propouští. Málokdo nestranný by pochyboval, že prezident USA nemůže propustit ředitele FBI, který se ho navíc snaží obvinit z velezrady. Deep state a novinářská obec to však tvrdošíjně řeší jako neslýchané překročení pravomoci.
Fotogalerie: - Monstrakce proti Babišovi
Již 17. května 2017 jmenuje tehdejší náměstek ministra spravedlnosti, tedy pracující pro demokraty, přítele Comeyho Roberta Muellera do čela komise, která má Trumpovu spolupráci s Rusy vyšetřit. Komise navázala na roční práci FBI, pracovala dále skoro 2 roky a za tu dobu Mueller podepsal 2800 předvolání, komise provedla 500 soudních prohlídek objektů a věcí, obdržela přes 230 záznamů komunikací, vydala přes 50 žádostí o schéma komunikací telefonních čísel, požádala 13 cizích vlád o poskytnutí svědectví a předvolala 500 osob k podání vysvětlení. Speciální rada Robert Mueller předložil svou zprávu ministrovi spravedlnosti 22. března 2019. Její závěr je, že Trumpovu spolupráci – ani nevědomou – nelze prokázat.
Jak si tedy vykládáte to, že novináři se scénářem Trumpovy údajné spolupráce s Rusy stále pracují, jako by se jednalo o věc, která je daná a ověřená?
Odpověď na tuto otázku je, podle mne, klíčovou pro celou západní společnost 21. století a přesahuje možnosti tohoto rozhovoru. Nejprve bych konstatoval, že nové technologie stále více stírají rozdíl mezi skutečností a fikcí. Navíc se zdá, že průměrný žurnalista dnes odolává vábení pravdy, a místo toho usiluje o silný příběh. Příběh, který by mu nebo jí poskytl uznání mocných, kariéru, status, atraktivní ovládnutí prime-time (hlavního vysílacího času, pozn. red.) nadnárodních mediálních domů, místo v „globální vesnici“, frequent flyer programme a spoustu dalších věcí. Nevím, nemyslím ale, že se tím dá vysvětlit celý tento jev.
Dojista je ovlivňován „životem v bublinách“ sociálních sítí. Jenže názorová bublina žurnalistických primadon je amplifikovaná mašinérií médií hlavního proudu. Vážený čtenář nechť si položí otázku: „Kolik z informací a faktických údajů uvedených v mé Složce Trump znal z televize či novin?“ Pozoruhodné je, že v době studené války byly disentní hlasy investigativních novinářů na Západě mnohem hlasitější než dnes, a hlavně – dostávaly mnohem více prostoru i v renomovaných listech. Ale konkrétně k Trumpovi. Myslím, že většina již dnes opustila narativ o Trumpově „koluzi“ s Rusy. Média jsou dnes pro změnu plná Trumpova „maření spravedlnosti“. Mueller řekl v Kongresu, že nemůže v tomto bodě Trumpovi nic prokázat, ale ani ho neočišťuje. Laik by řekl, že není v popisu práce státního zástupce někoho očišťovat. Média, z nichž většina Trumpem pohrdá, takto ovšem nepřemýšlejí. Navíc, otázka, zda někdo může mařit vyšetřování činu, který nespáchal, je hodna zkoumání týmu právních teoretiků.
Zatím jsme tedy hovořili o takzvaném mediálním mainstreamu. Jakou roli v celé věci ale hrály Wikileaks Juliana Assange?
Julian Assange a jeho WikiLeaks… To je další velké téma. Assange založil WikiLeaks roku 2006, aby se jim proslulosti dostalo na jaře 2010 zveřejněním fasciklu Collateral Murder, obsahujícím i video střelby z vrtulníků americké armády na civilisty v Bagdádu v roce 2007. Bylo při tom zabito 10 civilistů (2 z toho Iráčtí novináři pracující pro Reuters) a zraněni další, včetně několika dětí. Od té doby WikiLeaks zveřejňovaly pravidelně různé tajné vládní informace (zejména US, ale též i některé ruské). Diplomatická hlášení z různých koutů světa, vojenská tajemství, informace o programech a praktikách zpravodajských služeb a podobně.
Co z toho se váže ke kauze Donalda Trumpa?
Koncem dubna 2016 oznamuje Demokratický národní kongres (DNC), že bezpečnost jejich serveru byla narušena. Již daleko předtím má Hillary Clintonová problémy, když se zjistí, že zacházela se služební korespondencí velmi volně, a některé e-maily unikly na veřejnost. 12. června 2016 přináší britský The Guardian informaci od Assange, že další e-maily Hillary Clintonové a jejích spolupracovníků budou zveřejněny. To se opravdu stalo 22. července 2016, a následně druhá várka 6. listopadu 2016 (dva dny před volbami).
Z materiálů vyplývá zejména, že vedení DNC zmanipulovalo kandidátský proces ve prospěch Hillary, záměrně poškodilo protikandidáta Bernieho Sanderse, a také, že Clintonová byla v některých televizních debatách – na rozdíl od Donalda Trumpa – předem informována o otázkách. Nikdo zodpovědný se nezabýval obsahem, ale jen skutečností úniku informací. DNC, vláda Spojených států i média hlavního proudu prohlásily, že se jedná o hack (únik na dálku pomocí internetu), který provedli ruští agenti.
Assange i jeho spolupracovníci od začátku tvrdí, že se jedná o leak (stažení informací na vnější disk, typicky flash), který neprovedli Rusové, ale roztrpčený pracovník DNC. Policie, FBI ani nikdo jiný kompetentní neměl možnost server DNC nikdy prověřit. To provedla soukromá společnost najatá DNC, jejímž jedním z ředitelů je naturalizovaný Rus nesnášející Putina. Tato společnost tvrdí, že – ačkoliv nemá dostatečné důkazy (!) – jedná se o hack provedený Rusy. Technické posouzení metadat (ukázek na internetu) provedené bývalými vynikajícími technickými odborníky NSA (jedna z amerických zpravodajských agentur zaměřující se na špionážní techniku, pozn. red.) dospělo k závěru, že s pravděpodobností blížící se 100 % se opravdu jedná o leak (únik), a dalo v tomto bodě za pravdu Assangeovi. Je zajímavé, že NSA nemá záznam o elektronickém kontaktu Assange s Rusy (kdyby měla, bezpochyby bychom to dávno věděli), ale má takový záznam o korespondenci zavražděného pracovníka DNC, příznivce Berieho Sanderse, s Assangem.
Konečně, 7. března 2017 počínají WikiLeaks zveřejňovat supertajný program CIA Vault 7. Tento program, kromě množství dalších fantastických záležitostí (například též údajně elektronické převzetí vozidla i s bezmocným šoférem na dálku), provádí hacks, přičemž zanechává umělé stopy vedoucí k „nepřátelům“ USA.
To jako vážně? Že by prstem, který klamně ukazuje na Trumpa, byla přímo americká zpravodajská služba CIA?
Čtenář ať posoudí. Nebyl to hack, ale přesto se k němu následně přihlásil na internetu tajemný Guccifer 2.0. Mělo to být profesionálně dokonalé dílo, nikdo neměl zjistit, že pachatelem byly ruské zpravodajské služby, ale hesla v doprovodných datech byla v azbuce a jedno dokonce znělo na jméno Felixe Dzeržinského, zakladatele předchůdkyně KGB Čeky. A jeden z programů CIA zveřejněných WikiLeaks jako Vault 7 v březnu následujícího roku provádí údajně přesně toto.
Jaké by byly její motivy? A z čího popudu?
To právě dnes šetří speciální vyšetřovatelé – již Trumpova – ministerstva spravedlnosti.
Víte něco o takzvaných white hats (bílých kloboucích) v řadách CIA?
Je to jedna za skupin snažících se odhalovat nepravosti prováděné americkou administrativou. Nijak je nesleduji, nevím tedy, zda oni sami jsou opravdu objektivní. Netvrdím, že nejsou, jen nevím.
Zpět k Julianu Assangeovi. Kapitola jeho azylu na ekvádorské ambasádě skončila. Assange se nyní nachází v britské věznici. Podle informací, které přinesl komisař OSN po setkání s Assangem, nese Assange známky psychologického mučení. Je možné, že by Assange mohl být ve vězení vystaven mučení?
Zvláštní zpravodaj OSN Nils Melzer popsal, že Assange je již nějakou dobu vystavován „krutému, nelidskému, ponižujícímu jednání či trestu“, které nemůže být popsáno jinak než „psychologické mučení“. Profesor Nils Melzer, Švýcar, je věhlasný právník, čelný představitel řady institucí zabývajícími se mezinárodním humanitárním právem. O OSN něco vím, a nedovedu si představit, že by nějaký vysoký funkcionář této organizace jenom tak z legrace škádlil Spojené státy na citlivém místě.
Melzer neměl na mysli, že by Assangeovi ve vězení Belmarsh trhali nehty, ale celkovému zacházení a nátlaku, které se mu dostává posledních devět let. Abych čtenáře taky pobavil, řekněme si, jak to bylo s pověstným „znásilněním“ ve Švédsku v roce 2010 (rok zveřejnění Collateral Murder, přece). Dvě kamarádky se domluvily, že se s oběma Assange v krátkém rozmezí vyspal, a přišly na policii, každá se svou bolístkou.
První tvrdila, že se Assangeovi protrhl kondom a ona požaduje, aby policie přiměla Assange k testu na AIDS. Když policie provedla forenzní šetření corpusu delicti, zjistila, že se na potrhané pryži nenachází DNA ani Assange, ani poškozené. Druhá zatím prohlásila, že se spolu vyspali, usnuli a Assange s ní měl druhý styk, aniž by ona mu k tomu druhému vydala souhlas.
Obě popřely, že by se jednalo o znásilnění. Jen si v té situaci chtěly udělat jasno. Úřad švédského hlavního prokurátora chtěl tento sexuální případ – v souladu s přáním obou žen – dávno odložit, ale britské zastupitelství do Stockholmu odpovědělo, ať je ani nenapadne, že „se podělají“. Pravda a profesionalita vítězí.
Co myslíte, že se aktuálně kolem Assange děje?
Julian Assange, coby teenager, začínal jako hacker, za což byl také odsouzen. Pro posouzení jeho formálně právní situace teď bude důležité, jestli tajné informace krade (či organizuje takovou skupinu) a pak je zveřejňuje, nebo jestli informace někoho jiného zveřejňuje (novinář), nebo organizuje skupinu, která informace někoho jiného otiskuje (vydavatel).
Zdá se, že pouze v prvním případě koná nezákonně. Jestli ovšem jedná jako novinář nebo vydavatel, a přesto bude odsouzen, je to – obzvlášť v prostředí anglosaského trestního práva – precedens a nakonec mohou být odsouzení za srovnatelné činy i další novináři, a i ty největší vydavatelské domy. Přesně proto je soud s Assangem velmi ožehavou záležitostí.
Čím si prochází nyní?
Nyní si kroutí 50 týdnů (srovnatelné činy se obvykle řeší pokutou) ve vězení Belmarsh za vyhýbání se šetření sexuálního trestného činu, přestože trval na tom, aby ho švédský vyšetřovatel vyslechl v Londýně na ekvádorské ambasádě. K tomu Britové nedali nikdy svolení. Podobně tedy jako Trump „mařil vyšetřování činu, který se nestal“. Ve vězení čeká na výsledek řízení o vydání do Spojených států, kde čelí obvinění z 18 trestných činů, 17 z toho na základě zákona o špionáži.
Důležité je, že se jedná o Australana (1. stát), kterého chce britský soud (2. stát) vydat do USA (3. stát). O co se ale jedná doopravdy, není zřejmé. Od počátku roku 2017, před zveřejňováním supertajného programu Vault 7, začali právníci Assange vyjednávat s ministerstvem spravedlnosti a se CIA o tom, že by WikiLeaks zohlednily potřeby CIA (a Vault 7 nezveřejnily, či jen jeho části) výměnou za nějaký druh milosti pro Assange. Právníci Assange dokonce nabízeli předat technické informace k tomu, jakým způsobem utajované skutečnosti k WikiLeaks unikají.
Dialog se zpočátku odvíjel nadějně pro obě strany, ale pak se o něm dozvěděl tehdejší ředitel FBI Comey a podařilo se mu domluvě zamezit. Proč? Comey přece věděl, že Assange ví, jak to bylo s únikem informací ze serveru DNC doopravdy. Dal přednost způsobit citelnou škodu Spojeným státům, než aby se provalily informace vedoucí k odhalení protitrumpovské skupiny (nechci říci rovnou spiklenců). Pokud je tomu skutečně tak, pak si James Comey zaslouží vězení. Proč Washington zrovna nyní tak zuřivě trvá na vydání Assange, je otázka. Možná, že Trump a jeho přívrženci chtějí vědět, jak to bylo se serverem DNC, možná, že „never-trumpovci“ chtějí Assange umlčet, a patrně obojí je pravda.
Jak dění kolem Assange zapadá do zjitřené atmosféry kolem napjatých rusko-amerických vztahů?
Nejen zapadá, vytvořilo ji. Samozřejmě, že americko-ruské vztahy nebyly ideální ani předtím, ale co s nimi provedla antitrumpovská hysterie, to je možno označit za bezprecedentní. Politika presidenta USA, který je bez přestání označován za ruského agenta, zejména zahraniční politika, je zcela paralyzovaná. Představme si, že by podobně byl ochromován president Kennedy v roce 1962 v době karibské krize.
Možná, že bychom si tu již spolu ani nepovídali. Je sice chválen za principiální postoj, ale kromě toho musel udělat i významné ústupky. Trumpovi dnes stačí se jen setkat s ruským prezidentem, prohodit pár všedních slov a všichni ječí, jak je Putinovým maňáskem. Uvědomuje si někdo vůbec, že to tu nebylo nikdy? Uvědomuje si někdo vůbec, že si pár mluvících hlav – čistě z rozmaru – vzalo nesmyslným stupňováním konfliktu s druhou nejmocnější jadernou velmocí celý svět jako rukojmí?
Rusko je zde tisíc let a celou dobu bylo standardním hráčem mezinárodního systému. Bipolární svět studené války byl mimořádnou situací navozenou selháním velmocí před 1. světovou válkou. Ta ve svých důsledcích vedla ke vzniku Sovětského svazu a po 2. světové válce k jeho historickému průniku do střední Evropy. Marxisticko-leninská ideologie expanze těžila z této okolnosti. Současné Rusko je však něčím podobným, co bylo před rokem 1917. Jeho kroky jsou velmi logické a tím předvídatelné. Roubovat na dnešní mezinárodní vztahy medicínu studené války je absurdním nedorozuměním. Doufám, že ne též tragickým.
Generálmajor v záloze Ing. Petr Pelz
Narozen 1953; absolvoval ČVUT, obor geodézie a kartografie, specializace geodetická astronomie roku 1978.
V letech 1978 až 1990 pracoval jako geodet a projektant, roku 1985 složil státní zkoušky z angličtiny.
Mezi 1990 a 1993 byl ředitelem speciálního analyticko-operačního týmu, pověřen organizací vrchlíku československé/české zpravodajské komunity; prvním ředitelem Kanceláře Rady pro zpravodajskou činnost.
Od roku 1993 (vstup do AČR) do roku 1995 vykonával funkce ve velení Vojenského zpravodajství, od počátku roku 1996 do roku 2001 byl Ředitelem Vojenského zpravodajství.
V letech 2002 až 2006 byl Zvláštním bezpečnostním poradcem velvyslance ČR u OSN v New Yorku, po návratu do konce roku 2007, kdy odešel do zálohy, byl poradcem ministra obrany.
Od dubna 2010 do září 2012 byl velvyslancem ČR v Islámské republice Afghánistánu.
Ing. Petr Pelz nebyl do roku 1989 členem žádné politické strany či mládežnické organizace.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
