V souvislosti s imigranty a s uprchlickou vlnou se nabízí otázka, zda nejsou Češi vůči imigrantům negativní z toho důvodu, že jsme jako národ více uzavření a necitliví...
Hlavní problém je v tom, že náš národ po staletí žil v poměrně uzavřeném světě. Mám tím na mysli uzavřenost měst a zejména vesnic, kde se muži ženili z jedné vesnice do druhé, maximálně do města a jen zřídkakdy se ženitby odehrávaly tak, že by si někdo vzal někoho ze Slovenska. Ale že by se mezi nás mísily nějaké osoby z tropů nebo ze subtropů – ať už to jsou arabské nebo černošské vlivy – to se tady u nás dělo jen velmi minimálně. Takže v našich genetických zkušenostech kladný vztah k přistěhovalcům není zakódován. A je logické, že s čím člověk nemá zkušenost, tak se toho trochu bojí. Proto si myslím, že u našeho národa převažuje ve vztahu k imigrantům určitá obava, která je blízká strachu, kdy si říkáme, jak by to fungovalo, když bychom se dostali do konfrontace s jinou kulturou. Je to tak trochu v lince, jako kdyby člověk říkal: „Já se bojím jít do lesa, co kdyby tam na mě čekal medvěd.“ Ovšem nemyslím si, že by Češi byli a priori necitliví. Jak už jsem nastínil, je to především dané obavou a strachem. Sounáležitost mezi lidmi, a zvláště mezi Čechy, se vyskytuje spíše v souvislosti s lidským neštěstím „našich“, tedy když někdo vyhořel nebo je nevyléčitelně nemocný anebo když někomu ukradli vozík, tak mu umíme vybrat peníze. To ale zároveň ukazuje, že co máme ochozené, na to také pozitivně slyšíme. Vyšší intelektová rovina tady s tím nemá nic moc společného, neboť pocit úzkosti s přívalem jiných osob pociťují víceméně všichni stejně.
Pokud jde o imigranty samotné, mají tady Češi strach spíše o své domovy, o domy, auta, prostě o své majetky nežli o podobu státu jako takového?
Domnívám se, že takový stav není vyprovokován strachem o stát ani faktem, že by se lidé přímo báli o své domy, i když zprávy z Itálie jsou poměrně katastrofické... Je to dáno spíše tím, že si nedovedou představit soužití. Nevědí, zda imigranti budou také „nepřizpůsobiví“, s nimiž mají někteří Češi bohaté zkušenosti. Právě spolužití s nepřizpůsobivými je pro člověka varující zkušenost a představa, že by to bylo ještě horší a že by to mohlo být ještě ovlivněno úplně jiným přístupem k životu, onen strach mnohonásobně zvyšuje. Vždyť si vzpomeňme, jak v médiích každou chvíli čteme třeba o podrobnostech ženské obřízky, kterou chtějí v Anglii zakazovat dokonce zákonem. Takže to vše podprahově vyvolává strach z neznámého a z toho, že by to najednou přerušilo zvyklosti, které jsou u nás zakořeněné.
Jsou Češi více uzavřenější nežli třeba Němci, Řekové, Italové či Francouzi?
Jak už jsem uvedl, všechno je dané zkušeností. Tyto jižní národy, které jste jmenovala, mají ale jinou korektivní zkušenost nežli my, takže je logické, že jsou otevřenější. Jenže kupodivu tam čím dál častěji volají „po pořádku“. Třeba ve Francii pak z tohoto důvodu mnoho lidí podporuje nacionalistickou političku Marine Le Penovou, neboť ta chce výrazně omezit imigraci a upravit získávání francouzského občanství. Dlouhodobější otevřenou zkušenost s imigrací cizích příslušníků mají ale i Nizozemci, Dánové, Švédové či Norové, a to přestože by se mohlo zdát, že jsou na tom s uzavřeností podobně jako my. Na rozdíl od nás jsou ale ve skutečnosti s projevy imigrantů více sžití. Jenže nám jakákoliv masová zkušenost tohoto typu chybí, nikdy u nás nebyla. Nás nejprve chránil fakt, že jsme byli v tzv. uzavřeném systému lidově demokratických států, a když se tohle změnilo, teprve s přijetím Schengenu začali Češi více cestovat. Zatímco dříve jsme měli možnost cestovat tak akorát k Baltu anebo maximálně do Bulharska či Jugoslávie, nyní zejména mladí cestují často i mimo Evropu. Ovšem kde ony zkušenosti měl náš národ nabrat?
Myslíte si, že strach, o němž hovoříme, mohl být také z něčí strany uměle vyvolaný? Třeba politiky?
Že zejména politici se budou snažit fakta odehrávající se kolem uprchlíků využívat, to snad ani nikoho nepřekvapí. Ti, kteří na tom budou chtít vydělat jakýmkoliv způsobem, budou imigraci podporovat, ti druzí naopak budou poukazovat na věci, které jsou jakkoliv podezřelé. Třeba budou čím dále častěji říkat, že na fotkách, kde jsou vyfoceni imigranti, jsou jenom muži, a budou se tázat, kde jsou ženy a děti. Budou říkat, že za cestu do Evropy na lodi zaplatili dejme tomu pět tisíc dolarů, ale kde tyto peníze sebrali, když mají příjem jen dolar za den? Tyto věci pak najednou vyvolávají v lidech zmatek a nejistotu a dostáváme se k tomu základnímu principu, že člověk, aby byl vyrovnaný a harmonický, což je základní program, potřebuje mít pocit jistoty, bezpečí a snadné orientace. Jenže tyto všechny atributy jsou tady u toho najednou narušeny – bezpečí je narušeno dokonce velmi význačně, orientovat se v tom nedokážeme právě proto, že tady jsou protichůdné informace, kdy jedni říkají, že když imigranty nepřijmeme, že to je špatně, a druzí, že když je přijmeme, že to bude ještě horší, a celá věc nakonec způsobí to, že člověk bude vnitřně nejistý. A vnitřní nejistota pak nakonec povede k tomu, že se raději schováme a zabarikádujeme ve svých domech a nebudeme o tom už chtít ani slyšet.
Dalo by se ono „schování“ a „zabarikádování“ pojmenovat i tak, že jde o hromadnou hysterii? O hysterii celé Evropské unie?
Pocit bezpečí u samotných politiků Evropského parlamentu končívá zpravidla tím okamžikem, kdy vyjdou z europarlamentu ve Štrasburku ven a vidí tam demonstrovat tlupy nezaměstnaných přistěhovalců, kteří rozbíjejí výlohy a zapalují auta. Ani oni by si pochopitelně nepřáli, aby se to samé odehrávalo u nich doma. Na tomto příkladu chci uvést, jak z obrovské vlny imigrantů nemají strach jen běžní obyvatelé, ale leckdy i politici sami. Tyto věci jsou sice prchavé, ale protože jsou často ilustrované spoustou fotografií a reportáží z míst, kde se toto odehrává, je to i pro spousty lidí hmatatelné. Vždyť každý den se odehrávají reportáže z přístavu v Calais, kde imigranti berou útokem kolony kamionů mířících do Velké Británie, kde mnohdy po řidičích házejí i kameny. Jenže další reportáž zase zmiňuje něco jiného. Tvrdí třeba, že jsou hodní a že nic takového nedělají. Ovšem čemu můžete věřit, když tam nejste? To pak vyvolává nejistotu a onen pocit davové hysterie.
Dá se říci, že jsou Češi rasističtí?
Sice se to říká, ale já bych si to netroufal jednoznačně hodnotit. Rasismus je podle mě do určité míry daný nejistotou, ale vyplývá i z osobních negativních korektivních zkušeností. Tu mohl někdo získat třeba i z lokalit, kde žijí nepřizpůsobiví lidé a dělají tam neplechu a nepořádek, což pak vede k vyhnání oněch nepřizpůsobivých. Ovšem už toto někdo nazývá rasismem.
Svěřují se vám lidé někdy v ordinaci s tím, že by měli strach z imigrantů, a tudíž je trápil strach z budoucnosti země a z budoucnosti celé Evropy?
Tohle se tady u mne neobjevuje. Lidé mají všeobecně strach o peníze a o to, zda si budou moci v budoucnu něco vůbec dovolit a koupit. Pozoruji ale jinou věc. Čím dál více lidí se totiž uzavírá do sebe. Čím dál více lidé tak uniká opět do svých domovů. Jenže ani politika jim zřejmě nedává příliš mnoho šancí k pocitu, že volili dobře. Jsou nespokojení, u mě sice říkají, že to je ještě vcelku dobré, ale sotva vejdou do hospody, nadávají a je jedno, zda to jsou příznivci pravice anebo levice.
Bylo by podle vás zapotřebí, aby Češi byli více citliví vůči neštěstí druhých, vůči jiným etnikům, vůči jinak nábožensky smýšlejícím lidem?
My jsme národ, o němž se říká, že je hodně ateistický, tedy že k náboženství nijak moc neinklinuje, a už vůbec ne k náboženství, které se příčí nastavení národa. My dokonce ani nejsme národ, který by byl a priori bojovný – nikdy jsme totiž nijak pořádně nebojovali. Bylo to vždy jen pár jednotek, které se jen „něčeho“ zúčastnily... Militantní náboženství nebo militantní způsob prožívání náboženství, nucení ho přijmout jako jediné správné náboženství, to lidi převážně naladí proti. Vzpomeňme třeba na státní náboženství, které fungovalo před rokem 1989. Tohle tzv. státní náboženství totiž nakonec v lidech vybudilo spíše obrovskou míru odporu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Olga Böhmová
