Blíží se konec roku. Jaké události na domácí politické scéně byly podle vás v roce 2016 klíčové?
Rok 2016 byl asi posledním klidným rokem v české vnitřní politice. Zdánlivě dobíhaly všechny události ve svých zaběhaných kolejích. Nevyhnulo se to ani krajským a senátním volbám, které překonaly několik dlouhodobých rekordů ve volební neúčasti a nerespektování vůle voličů v povolebním vyjednávání. Ke smůle současných politiků se to již nebude opakovat.
Je u nás skutečně ohrožena demokracie tandemem Babiš–Zeman a staneme se satelitem Ruska nebo Číny? Nebo není u nás naopak ohrožena demokracie vměšováním Bruselu, Berlína a Washingtonu?
Souhlasím s tezí, že demokracie u nás je skutečně ohrožena. Nikoli však tandemem Babiš–Zeman, ani možností změny našeho bezpečnostního a politického ukotvení na Západě změnou podřízenosti ve směru Moskva či Peking. Demokracii v celém západním světe ohrožují síly, které popírají všechny demokratické principy, k nimž se v posledních více než dvou stoletích naše civilizace přiklonila – rovnost občanů před zákonem, svobodné šíření informací, svobodu projevu, férové volby a respektování jejich výsledků. Toto nebezpečí není přímo spojeno se žádným státem. Jde o globální ideologii. Jak ukázaly protesty v USA po zvolení Donalda Trumpa, scénář barevných revolucí, který hoši a děvčata z nevládek financovaných George Sorosem rozvíjejí již druhé desetiletí, je možno použít v každé zemi a po každých volbách.
Přestal platit onen starý vtip, o tom, proč nemůže vypuknout barevná revoluce v USA? Protože tam není americká ambasáda. A náhle jsme viděli události okopírované z bezpočtu úspěšných i neúspěšných „barevných“ pokusů o puč za posledních 12 let: zpochybňování výsledků voleb, přepočítávání hlasů, ovlivňování volitelů dezinformacemi (a možná i uplácením a vydíráním), násilné demonstrace v ulicích, rozdmýchávání rasismu. Dokonce i na červené karty došlo, údajně to český vynález.
A jaké věci považujete za klíčové v zahraničí?
Brexit, zvolení Donalda Trumpa a nerušené pokračování migrační krize po celý letošní rok.
Pokud jde o Trumpa, mnohé se začíná vyjasňovat. Už bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice? Skončí svět, jaký jsme dosud znali, jak někteří tvrdí?
Ne, jen se změní americká zahraniční a bezpečnostní politika. Její těžiště se přesune do Pacifiku, Atlantik, tedy EU, bude hrát až druhé housle. Proto dojde k urovnání vztahů s Ruskou federací. Trochu mi to připomíná Nixonovu a Kissingerovu „pingpongovou diplomacii“. Tehdy se USA snažily postavit proti sobě Čínu a Sovětský svaz, což se podařilo. Dnes se o to zřejmě Donald Trump pokusí v opačném gardu. Logiku to má.
Dočkáme se kvůli tomu výrazné „ruské stopy“ v politice budoucího prezidenta Donalda Trumpa?
Ano, je-li můj odhad správný, americký prezident se pokusí vytvořit cosi jako protičínskou nátlakovou alianci, kde vedle Japonska a Jižní Koreje by chtěl mít i Ruskou federaci.
Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje, a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka, obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?
Tak daleko určitě americko–ruské sbližování nepůjde, i z hlediska ruské doktríny zůstaneme „vzdáleným zahraničím“, jsme pevně ukotveni na Západě.
Experti předpovídají, že z Trumpova vítězství se rozhodně neraduje Ukrajina, kterou nový americký prezident hodí přes palubu a přestane ji podporovat, jak tomu je nyní. Tedy, co se stane s Ukrajinou? Krym je patrně nevratný, ale co konflikt na východě a stav Ukrajiny jako takové, kde téměř nic nefunguje, nejsou peníze, není tam vlastně nic?
Tyto praktické důvody budou příčinou toho, že Ukrajina se s tichým souhlasem Západu zase stane z hlediska Ruské federace „blízkým zahraničím“. To již v dobách Jevgenije Primakova znamenalo území, na němž v případě potřeby zasahují ruské ozbrojené síly. Výsledkem snad bude zmrazení konfliktu v Donbasu.
Psali jsme:
Mimochodem, když si shrneme to celé zhoršení vztahlů s Ruskem, které se táhne od Majdanu, bylo to logické, protože Putin by stejně byl na Západ agresivní? Byla to chyba? A přehnal to Západ nebo to přehnalo Rusko?
Přikláním se k názoru bývalého amerického ministra obrany Roberta Gatese, který větší díl viny shledává u nezodpovědných západních politiků. S ohledem na to, že bývalí vojáci tvoří většinu kandidátů Trumpova vládního týmu, asi budou podobné názory pro politiku vůči Rusku relevantní.
Lze říci, zda byla americká podpora kyjevské moci po převratu z „obamovských“ idealistických důvodů, nebo kvůli něčemu jinému?
Idealismus bych v tom určitě neviděl, spíše snahu o konfrontaci s Ruskem.
Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Už teď hodně hraje pro scénář, že se domluví s Rusy proti Číňanům, jak jste již zmínil. Trump nezvykle volal tchajwanské hlavě státu, naštval tím Peking a pak ještě řekl, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny a za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka? Budou se Číňané muset podrobit? A s jakými kartami vlastně Trump může hrát? Je připomínáno množství amerických dluhopisů, které Peking drží…
Z geopolitických i vnitropolitických důvodů musí budoucí americký prezident reagovat na pokračující čínskou ekonomickou rozpínavost, projevující se nákupem celých průmyslových odvětví či důležitých zdrojů surovin. To vede nejen k nové kolonizaci Afriky, kde čínský vliv převýšil ten americký, ale už to ohrožuje i samotné USA. DJT příliš možností nemá, proto tím prvním krokem bude snaha rozbít čínsko–ruské spojenectví.
Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?
Vedle politického nátlaku padají v úvahu i celní bariéry. Zdá se, že tato výhrůžka zabrala.
Přibližujeme se finanční krizi, jak varují někteří ekonomové? Může to ve světové ekonomice a finančníctví opět „bouchnout“? Které scénáře jsou podle vás reálné, a dokážeme se na něco takového připravit? Jak si vůbec momentálně světový kapitalistický řád stojí?
Nechci být příliš velký optimista, ale připadá mi, že vládní tým zvoleného amerického prezidenta (na rozdíl od dosluhujícího) nepřemýšlí tolik o tom, jak peníze vydělat, ale spíše o tom, jak si ty již vydělané či zděděné udržet i v budoucnosti. Tedy jak zabránit hrozícím sociálním bouřím. Zase to má analogii v minulosti, v Rooseveltově programu New Deal. S ohledem na globální předlužení by jinak jako řešení připadala v úvahu jen válka, coby osvědčený způsob smazání dluhů.
Evropa stále nevyřešila migrační krizi. Dle expertů můžeme po skončení zimy opět očekávat obnovení běženeckých vln, které mohou oproti minulým obdobím výrazně posílit z Afriky. Nechá to Evropa vyšumět a bude čelit opět dalším teroristickým útokům? Zatím nebyla síla s tím něco udělat, co se musí stát, aby evropští lídři začali jednat razantně?
Evropa nečelí migrační krizi, ale novodobému stěhování národů. To ve svých důsledcích představuje čtyři závažné hrozby: možnou ztrátu identity evropské společnosti a civilizace jako takové, ztrátu suverenity na národní a evropské úrovni, destrukci politického systému a likvidaci sociálního státu. Začíná být jasné, že masová migrace je dílem organizovaného zločinu v jeho dvou podobách – ten asijský se opírá o islamistickou ideologii a své sny o ovládnutí Západu chce uskutečnit vytvořením chalifátu, jehož předobrazem je takzvaný Islámský stát.
Západoafrická varianta organizovaného zločinu nemá duchovní ambice. Přináší zločinnou anarchii, nemoci, posilování mezinárodních drogových kartelů, soukromé armády, migraci. Evropské elity se již třetí rok chovají jako spojenci těchto zločineckých hnutí a odmítají proti těmto nejvážnějším bezpečnostním hrozbám v novodobé historii sjednocené Evropy cokoli podniknout. Naopak, usilovně se snaží vyvolat konflikt s oběma našimi možnými spojenci – s Ruskou federací a dnes i s Trumpovými Spojenými státy.
Nakolik se dá říct, že události jako brexit či právě volba Trumpa ukázaly, že multikulturalismus je mrtvá idea? Odmítli to lidé i prostřednictvím zmíněného referenda a voleb? A do jaké míry bude dle vašeho mínění tento trend příští rok pokračovat?
Protože svou nečinnost odůvodňují multikulturalismem, vyvolaly tím vlnu odporu, která bude v příštím roce pokračovat.
Psali jsme:
Výrazné téma končícího roku je takzvaný boj s dezinformacemi, fake news, ruská propaganda a tak dále. Jde ve většině podle vás skutečně o upřímnou snahu vymýtit propagandu, která zahrnuje nevědomé lidi smyšlenkami? Jakou roli v tom může hrát politický boj? Mohou tyto snahy skutečně něčeho docílit? Nebudou jen lidé naštvaní?
Takzvaný boj s dezinformacemi je především lukrativní byznys pro některé neziskovky a jejich podporovatele z politických stran. Ohrožují svobodu projevu, omezují svobodu šíření informací, udávají, zastrašují občany s jiným názorem. Po tom, co předvedly neziskovky po amerických volbách, mě to nepřekvapuje. Zákon FARA z roku 1938 pro nás může být inspirací, jak toto ohrožení demokracie regulovat. Jen bych ho doplnil o některé podnětné nápady našeho pana prezidenta, které se týkají možných příspěvků ze státního rozpočtu.
Jakým způsobem můžeme srovnat letošní prokázanou činnost ruských informačních agentur jako jsou Sputnik nebo Russia Today, které působí a ovlivňují veřejné mínění na Západě – a naopak činnost organizací spadajících do portfolia miliardáře Sorose a podobných dalších neziskovek, které naopak vyvíjejí činnost spíše na Východě?
Díval bych se na to ještě z jednoho úhlu pohledu a tím je podpora násilných demonstrací doma i ve světě. Na jedné straně propaganda (tedy slova, slova, slova), na druhé straně krvavé barevné i nebarevné revoluce...
Jaký bude příští rok, pokud jde o domácí politiku? U nás proběhnou sněmovní volby, začne kampaň k prezidentským volbám... Co očekáváte?
Že se snad vynoří nějaká nadějná antisystémová politická strana nebo hnutí.
A pokud jde o zahraničí, prezidentské volby ve Francii na jaře, v Německu parlamentní na podzim...
Z hlediska kandidátů je tak trochu jedno, kdo volby vyhraje, v Bruselu z toho určitě mít radost nebudou. Volby v Německu ještě překvapení nepřinesou, jak ukázal příklad Rakouska.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
