Čína je zlo, smýšlí Lomová a Etzler. „Mají u vás monopol,“ říká sinoložka Moore

V knize České cizinky dáváte jasně najevo, že netrpíte černobílým viděním světa potažmo Číny. Můžete rozvést, co je vzhledem k Číně černobílé vidění?

Ano, mohu to rozvést. Ale pokud mluvíme o Číně v českých mainstreamových médiích, musíme se trochu poopravit. Tam se objevuje jen černočerné vidění Číny. Čína je prezentována jako čisté zlo. Nic pozitivního ani neutrálního takzvaní „gate keepers“, což jsou editoři, kteří „hlídají bránu”, čili rozhodují, co se do hromadných sdělovacích prostředků dostane a co ne, do médií nepustí. Nenazvala bych to cenzurou, ale ideologicky motivovanou negativní propagandou, která vytváří zkreslený obraz reality. Dezinformace, špatné informace a nepravdivé stereotypy o Číně jsou dnes v Česku populární a velmi dobře se prodávají.

Tato situace u nás dříve nebyla. Například v devadesátých letech byl i v českých médiích zájem o fakta, o pravdivé informace přímo z místa. To se během let postupně změnilo. Dnes není možné v Česku o Číně publikovat nic pozitivního. Ani to, kdyby tam náhodou bylo pěkné počasí.

V českém mainstreamu jsou slyšet o Číně hlavně kritické hlasy Olgy Lomové a Tomáše Etzlera. Jak moc, jestli vůbec, deformovaný obraz o Číně tímto způsobem veřejnost dostává?

Olga Lomová je sinoložka, odbornice na poezii dynastie Tchang. V českých médiích se však vyjadřuje ke všemu, co se týká Číny. Od sportu a životního prostředí až po politiku. V podstatě má monopol na Čínu, ať už danému problému rozumí nebo ne.

Tomáš Etzler žil v letech 2007 až 2010 v Číně jako zpravodaj České televize. Čínsky se nikdy nenaučil, Čínou hluboce pohrdá a šíří v médiích informace typu „v Číně není kultura, nejsou tam hory, Číňané kradou”. Přesto je považován za největšího odborníka na Čínu a jeho dezinformace o Číně mu v Česku získaly mnoho příznivců. Jeho fanoušci naprosto odmítají realitu, fakta a jakékoliv podněty ke kritickému zamyšlení. Odmítají byť jen i naslouchat lidem, kteří v Číně žijí mnoho let, znají tamní situaci, mluví čínsky a mají vzdělání v oboru. Nic z toho nemůže konkurovat legendám a lidovým vyprávěnkám Tomáše Etzlera. Lidoví vypravěči jsou dnes v Česku mnohem populárnější než odborníci.

Když už jste zmínil ta dvě jména, oživilo mi to jednu vzpomínku, kdy se oba výše jmenovaní sešli 4. června 2019 v Knihovně Václava Havla. Diskutovali tam o třicátém výročí „Masakru na Náměstí nebeského klidu“. Úvodní řeč pronesl americký kulturní atašé v Česku. Olga Lomová mluvila o svých vzpomínkách na ono náměstí v sedmdesátých letech, kdy v Pekingu pracovala na československé ambasádě. Tomáš Etzler vyprávěl o tom, jak je Čína nelidská a jak tam trpěl. U jeho reportáže, kterou tam promítl, titulky a český dabing neodpovídaly čínskému originálu. A proč měl úvodní slovo kulturní atašé z ambasády USA? Existuje tam propojení. Lidé, kteří v české akademii a médiích záměrně vytvářejí negativní obraz Číny dostávají značnou finanční podporu z USA a Tchaj-wanu.

Pro nás, co jsme v červnu 1989 v Pekingu žili, to bylo bizarní představení. Tři lidé, kteří o tom, co se tehdy v Pekingu dělo, věděli jen to, co si někde přečetli, tu prezentovali své názory, nesouvisející vzpomínky a domněnky. Přitom, kdyby se nám svěřili, kde v té době pracovali a jak na svých tehdejších pracovištích vnímali to, co se v červnu 1989 dělo v Pekingu, bylo by to pro všechny určitě velmi zajímavé. Olga Lomová už tehdy pracovala na katedře sinologie v Praze. Katedře, která studentské hnutí v Pekingu v roce 1989 odsoudila jako kontrarevoluci. Tomáš Etzler tehdy pracoval pro ostravské studio československé komunistické televize, která též události v Pekingu důrazně odsoudila.

Tento bizarní obraz tří lidí, kteří zasvěceně diskutují o události, o které vědí jen z doslechu, a kteří zamlčují své skutečně zkušenosti a osobní zážitky z té doby, asi nejlépe odpovídá na vaši otázku.

Vedl jsem rozhovor s ředitelem Centra pro studium lidských práv na Nankchajské univerzitě, profesorem Čchangem Ťienem. Říkal podobné věci jako zdejší lidskoprávní aktivisté, jen při tom stále omlouval Čínu a stranu s tím, že problémů je sice hodně, ale život lidí se zlepšuje. V Česku jsem po zveřejnění sklidil dost velký posměch. Jak se liší vnímání lidských práv v druhé nejlidnatější zemi světa od toho našeho?

Odpověď na tuto otázku by vydala na knihu. To, že jste v Česku za zveřejnění rozhovoru sklidil posměch, potvrzuje mou zkušenost, že v Česku zatím není možné o Číně psát na základě faktů. Realita v Číně už mnoho let většinu českých mainstreamových médií nezajímá.

Pojetí lidských práv se bohužel v různých zemích liší. Říkám bohužel, protože lidská práva by měla být univerzální a nedělitelná. Státy by si neměly vybírat, která lidská práva budou uznávat a dodržovat, a která ne. Ten problém lze vystopovat do období studené války, kdy se svět nedokázal dohodnout na jedné mezinárodní lidskoprávní smlouvě. Proto vznikly dvě. Jedna nazvaná Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR) a druhá, tedy Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (ICESCR). USA a západní země podepsaly a ratifikovaly tu první smlouvu, socialistické země tu druhou. A tento rozkol mezi chápáním lidských práv v USA a Číně trvá dodnes. Čína nikdy neratifikovala smlouvu o občanských a politických právech. V USA nikdy neratifikovali smlouvu o sociálních a ekonomických právech, ani mezinárodní smlouvu o právech dětí. Navzájem se obě země veřejně kritizují z nedodržování těch lidských práv, které ony uznávají za ta „důležitější“.

Osobně mě vždy dost štvalo zápaďácké „dvourychlostní vnímání“ lidských práv. O celkem ponurém životě amerických indiánů v rezervacích je v západních médiích ticho po pěšině, Tibeťané a Ujguři mají prostoru dost. A co třeba bezprávní peklo Guantánamo? Velkou pozornost společnosti má LGBT+ komunita. Ale fakt, že ropný ráj Saúdská Arábie, kde stále ohledně žen funguje ponižující systém poručnictví a praktikují se tam tresty jako bičování či stětí hlavy, předsedá Komisi OSN pro postavení žen, mnozí přecházejí obracením očí v sloup. Co vy na to?

Neřekla bych “dvourychlostní” ale spíše výběrové a velmi pokrytecké. Základem je už to nesprávné rozdělení lidských práv do různých upřednostňovaných kategorií v minulosti. U některých zemí porušování lidských práv tolerujeme, protože jsme na stejné ideologické vlně nebo z toho máme ekonomické výhody. U jiných vše kritizujeme, protože tyto země považujeme za „zlo“.

Můžeme si to opět ukázat na příkladu Číny. Víte, kdy se poprvé začalo mluvit o genocidě v souvislosti s Čínou? Bylo to v roce 2008, kdy Čína chystala své první olympijské hry. V mezinárodní kampani byla Čína kritizována za porušování lidských práv v Dárfúru v Súdánu, kam dodávala zbraně a odkud odebírala ropu. Byla označena za zemi, která páchá genocidu a olympiáda v Pekingu byla onálepkována jako „genocidní“. Čeští ochránci lidských práv si vybrali jiný úhel pohledu a soustředili se na porušování lidských práv v Tibetu. Na tomto základě tehdy v čele s Olgou Lomovou volali po bojkotu olympijských her v Pekingu. Ostatně některé genocidy v jiných oblastech světa Česká republika vlastně schvaluje.

Bez obviňování Číny z genocidy se neobešlo ani pořádání zimních olympijských her v roce 2022. Tentokrát si vybrali Ujgury v Sin-ťiangu. I tady Olga Lomová volala po bojkotu olympiády a přirovnávala ji k hrám v nacistickém Německu v roce 1936.

Situace v Sin-ťiangu skutečně stojí za povšimnutí. Během let se postupně zhoršovala, ale česká média tento problém dlouho ignorovala. Překvapovalo mě to a přemýšlela jsem o tom, proč tomu tak je. Bylo to pro to, že Ujguři jsou muslimové? Ale pak nastal nečekaný obrat. Úplně jakoby česká média dostala odněkud pokyn. A najednou se nepsalo o ničem jiném než o Sin-ťiangu a Ujgurech.

Podobnou situaci jsem zaznamenala i ohledně Hongkongu. Po mnoho let Hongkong česká média vůbec nezajímal. Opět jsem přemýšlela o příčině. Nikdy jsem nepochopila, proč se Hongkongem česká média zabývala jen velmi krátce, povrchně a opět jen jakoby „na povel”. Bezmyšlenkovitě opakovala prázdné fráze, které si přeložila ze západních médií. Nevím, kdo tyto „povely“ vydává a proč mainstreamoví čeští novináři nejsou ochotni pracovat nezávisle na svých sponzorech, sbírat pravdivé informace, ověřovat je a přemýšlet kriticky. Tomáše Etzlera bych z mé kritiky vynechala. On je úspěšným obchodníkem s podivnými historkami o Číně, politickým aktivistou a oblíbeným lidovým vypravěčem.

Markéta Moore

Česká sinoložka a socioložka žijící v Hongkongu od roku 1997. Byla svědkem, jak se tamní společnost mění politicky i ekonomicky. A o tom i často píše.

Samostatně cestuje od svých šestnácti let. Poprvé jela do Číny vlakem transsibiřskou magistrálou, což pak pro velký úspěch ještě několikrát zopakovala. Strávila v Číně tři roky a pak se tam často vracela pracovně jako průvodkyně a tlumočnice. Účastnila se též projektů organizace Mother’s love, která provozuje sirotčinec v provincii Kuang-si a osobně dodávala solární lampy a knihy do tibetské školy v horách provincie Čching-chaj.