V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Do jaké míry je to autentické a do jaké míry jde o falešný konstrukt vyvolaný momentální emocí? Narostl mezi českými lidmi za poslední rok smysl pro vlastenectví? Na čem bychom měli naše vlastenectví stavět? A na co, případně koho, můžeme být jako národ nejvíce pyšní?
Možná by bylo užitečné pro další odpovědi hned na začátku zopakovat pět kritérií, jimiž národ definuje moderní věda: 1) společné jméno, 2) obecně přijímaný mýtus o společném původu, 3) sdílené vědomí společně prožité historické zkušenosti, 4) společné území, a konečně za 5) společnou svéráznou osobitou a jinde se nevyskytující kulturu.
Nejčastěji si tyto podvědomě sdílené hodnoty uvědomujeme při konfrontaci s cizím vlivem, který považujeme za nebezpečný. Migrace ze zaostalých zemí Asie a Afriky toto kritérium splňuje na sto procent. Podstatou vlastenectví je obrana vlastního teritoria a svých vlastních lidí. Jde o základní lidský instinkt – uvědomujeme si, že svou zem jsme zdědili po předcích a chceme ji předat svým potomkům. Nikoliv někomu zcela cizímu, kdo své nároky opírá o své náboženství a o to, že si chce vzít něco, co mu nepatří.
Takže moje odpověď na vaši otázku zní – ano, smysl pro vlastenectví se vrátil a bude hrát v budoucnu důležitou roli.
Která osobnost brojící proti imigraci je pro vás nejdůvěryhodnější?Anketa
Nakolik se v případě německého přístupu k řešení migrační krize projevuje určitý pocit viny – za holocaust, za druhou světovou válku jako takovou a tedy i skutečnost, že Německo bylo v roce 1945 poraženým státem – jak se občas objevuje? Jde ze strany Merkelové o snahu zamezit opakování událostí z 30. let, anebo je to ve svých důsledcích právě naopak?
Vědomí viny vtloukané Němcům do hlavy již třetí generaci zatím v bývalém západním Německu přehlušuje ony výše zmíněné instinkty člověka jako tvora teritoriálního. Pokud jde o paní kancléřku Angelu Merkelovou, tak si vždy vzpomenu na případ jedné mé známé, která získala v restituci opravdu velký majetek. A začala ho rozdávat každému, kdo si o něco řekl. Její zděšené děti ji proto nechali zbavit svéprávnosti soudně. Bohužel, v demokracii lze politiky zbavit jejich možnosti špatně spravovat věci veřejné jen ve volbách.
Současně se stupňuje napětí ve smyslu náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce 2. světové války se projevuje směrem k probíhající jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též vzrušení z toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co k těmto excesům lze říci? Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled a vzpomínky na 2. světovou válku?
Myslím, že Rusko je v tom nevinně. To jen pohrobci tzv. druhé (skoro fašistické) republiky zvedají hlavu a snaží se přepisovat dějiny. V jejich počínání je hodně hysterie a iracionality.
Jak se stavíte k návrhům, že při větších krizích (jako například hrozba terorismu, různé konflikty či ochlazování vztahů mezi velmocemi s následným vlivem propagandy) obětovat svobodu slova nebo i další svobody za cenu udržení vlastní existence? Můžeme dospět do stavu, kdy stát zavede opatření připomínající socialistické informační instituty a regulace? Tyto hlasy se nyní hojně objevují a je jim dopřáváno sluchu. Kde je podle vás nepřekročitelná hranice takového přístupu?
Politici, novináři a další osoby, které požadují omezení svobody slova, mi připomínají počínání vedení KSČ ve druhé polovině osmdesátých let, které si proto vysloužilo označení „betonové hlavy“. Kvůli udržení vlastní existence sahali k represím, protože zjistili, že lid obecný nelze ovlivnit propagandou. Vedení EU a část českých politických elit se již dostala do podobné situace. Nepřekročitelnou hranici podle mne představuje cenzura internetu a tresty vězení za verbální vyjádření. Bohužel se zdá, že proces fašizace evropských elit se zkracujícím se obdobím jejich mandátu značně pokročil.
Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů 2. světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů? Zaznamenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?
Obávám se, že rýsující se temná budoucnost rozpadající se EU nás donutí vzpomenout si na naše hrdiny a objevit v sobě jejich geny. Ruský Nesmrtelný pluk možná najde své napodobitele i u nás.
Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující Slovenský stát, který dle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi? Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř?
Politické síly poražené v 2. světové válce cítí příležitost a zvedají hlavy. Na Ukrajině, na Slovensku i u nás, Marian Kotleba je součástí tohoto trendu. Na rozdíl od ukrajinských fašistů, kteří se nejen hlásí k odkazu Bandery, ale svým vražděním v něm pokračují, jeho počínání zatím považuji spíše za politický folklór. V Čechách by byl terčem mnoha vtipů. Jako historik vím, že slovenská politická reprezentace v roce 1939 se zachovala sobecky, ale racionálně. Maďaři, na rozdíl od Čechů, představovali hrozbu. Slovenské národní povstání se k Československu zase přihlásilo.
V čem je podle vás odkaz 2. světové války stále živý? Na co je třeba nezapomenout a naopak, na co by bylo lepší už nevzpomínat? Kam v tomto ohledu zařadit kupříkladu Benešovy dekrety?
Za nejdůležitější považuji skutečnost, že v boji proti zlu se dokázali spojit i odvěcí nepřátelé. Dnes jsme v podobné situaci, vezmu-li v úvahu existenci tzv. Islámského státu. Tzv. Benešovy dekrety jsou součástí naší historie i právního řádu. Na tom nesmyslné řeči o soudu v Haagu nic nezmění.
Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin? Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecnému příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta?
Žijeme v době, která hrdinství nepřeje. A ve veřejném prostoru jsou nejvíc slyšet oni výše zmínění pohrobci tzv. druhé republiky, kteří by chtěli vyprávět o úplně jiných hrdinech – o těch, kteří válku prohráli. Proto opakují teze o českém kolaborantství a krutosti vůči Němcům v letech 1945-6. Nikdy nezmiňují pozoruhodný fakt, že jen dva evropské národy za 2. světové války neměly své jednotky SS – Dánové a my.
Jak cítíte mezi českou veřejností hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, či cosi ještě horšího…
Jde o klasický expediční sbor, jen válčí v cizích koloniích, protože my jsme je nikdy neměli. Nicméně, budeme-li potřebovat zase armádu, profesionální vojáci budou představovat její páteř a kvalitní velitele.
Změnily bezpečnostní hrozby současnosti poměr české mládeže k obraně vlasti? A jak vlastně hodnotit současný koncept Aktivních záloh AČR či možné faktické naplnění té prosté a uzákoněné věty, že v případě ohrožení vlasti jsou k její obraně povoláni všichni muži vojenského věku? Kteří většinou už ani neumějí střílet, protože je to nikdo neučil.
Asi zatím nezměnily. Válečné ohrožení naší země nejspíš bude mít dvě fáze, proto si nemyslím, že budeme v dohledné době muset válčit s regulérní armádou nějakého státu. Pravděpodobnější mi připadá zopakování Paříže nebo Bruselu ve větším měřítku. V takových konfliktech je armáda k ničemu, jak se názorně ukázalo vloni ve Francii a letos v Belgii. A u nás, na rozdíl od Francie, Belgie (a v budoucnu i Německa) nebudou mít teroristé podporu domácího obyvatelstva. Asi by šlo o policejní akci s podporou dobrovolníků, kteří umějí střílet. To bychom zvládli.
Lze říci, pro jaké společenské hodnoty by byli Češi ochotni bojovat? A funguje zde ještě cosi jako „mnichovský syndrom“, tedy skepse, že velcí hráči stejně všechno rozhodnou bez nás a nemá význam se jakkoli výrazněji angažovat?
Záleželo by na tom, kde a proč by ta hypotetická válka probíhala. Za české politiky, oligarchy, exekutory a úředníky finanční správy by Češi šli do boje s ještě menší ochotou a nasazením, než řadoví ukrajinští vojáci. A na rozdíl od Ukrajiny by se u nás dobrovolníci zcela jistě nenašli. Pak by i nejmladší generace přišla zase na chuť četbě Dobrého vojáka Švejka. V tomto ohledu by „mnichovský syndrom“ byl dobrá výmluva.
Všeobecně řečeno, v čem je a v čem není zajištěno bezpečí naší země? Čemu jsme schopni odolat a čemu ne? Předseda Českého svazu bojovníků za svobodu plk. Vodička veřejně proklamuje, že „byla chyba spoléhat se na NATO“, díky čemuž odpovědní činitelé snižovali stavy armády a aktivních záloh. Objevují se názory, že AČR jako taková by byla schopna stěží bránit jeden větší kraj ČR po dobu několika týdnů. Jak hodnotit koncepci obrany ČR, a co případně vzkázat pochybovačům?
Obávám se, že NATO i EU se z tohoto pohledu staly obětí vlastního úspěchu. Obě seskupení se tak dlouho rozšiřovala, až ztratila svoji obranyschopnost. Dopustili jsme tu nejhorší možnou dějinnou kombinaci rizik – jsme bohatí a slabí. A ti, kteří toho chtějí zneužít, už pochodují. A je daleko pravděpodobnější, že jejich bojovníci budou mít turecké, nikoli ruské uniformy. Logika historického vývoje je taková, že chvíli poté, co R. Erdogan úspěšně dokončí demontáž tureckého sekulárního státu a nastolí tuhý islamistický režim, vystřídá jej někdo radikálnější, kdo džihád vezme vážně a pokusí se obnovit Osmanské impérium v jeho historických hranicích – tedy až k Vídni. Pak bude mít k dispozici druhou nejpočetnější armádu NATO. V takové situaci asi na velikosti a schopnosti české armády vůbec záležet nebude.
Kteří čeští politici a které české politické síly se dle vašeho mínění pozitivně zasazují o naplnění pojmu „vlastenectví“, stejně tak o kvalitní fungování českých ozbrojených složek v nejširším slova smyslu?
Z těch, kdož mají opravdu vliv, nikdo.
Čas od času zaznívá, že v současné době nám v Evropě chybí výrazní státníci, kteří se zrodili během 2. světové války a po ní. Čím to je? Musí přijít taková světová krize, jako třeba právě 2. světová válka, aby se takové osobnosti objevily? Přibližuje se tomu dnes někdo z evropských politiků? Nevyrostly výraznější tváře spíše na východě v kvasu revolucí v 80. a 90. letech a neměl by tedy cestu ukazovat spíš Východ než Západ?
Degenerace politických elit „staré Evropy“ už překročila svou kritickou mez, jak to vidíme dnes a denně. Východní Evropa je na tom trochu lépe. Až přijde opravdová krize, budeme doufat, že budeme mít štěstí a někdo se vynoří. Nebo také ne.
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
